David Binar

* 1966

  • „Nakonec nás po nějakých dvou hodinách, co jsme tam trčeli na Rozvadově, pustili. Tak jsme přivezli náklad Svědectví. Tehdá byl obrovskej hlad po všech tiskovinách, knihách, deskách, obrovskej, protože tady nic nebylo. Všechno, co bylo možný nějakým způsobem dostat v češtině sem do Československa, tak všechno sem šlo. Všude byly stánky, na každým rohu byl stánek s knížkama, lidi kupovali, stáli fronty na knížky, dneska naprosto nepředstavitelná věc. To byla krásná doba. Atmosféra v Praze byla tehdá úplně úžasná, taková euforická, strašně přátelská, lidi byli přátelští. Všude byly ještě různý plakáty, nápisy po celým městě, ještě z dob právě toho přelomu. Ono to bylo necelej měsíc po sedmnáctým listopadu. Na Staromáku se tancovalo. Krásný, krásný období.“

  • „Ten režim ho neměl rád a snažil se ho různými způsoby zlomit, aby buď spolupracoval s StB a s režimem. Nebo ho různým způsobem – nejenom jeho, ale i naši rodinu – vlastně šikanovali. Táta byl neustále brán na výslechy z práce. Tam na něj čekali v autě a odvezli ho jen tak. A nevěděl – vrátí se, nevrátí se, zavřou ho rovnou, nebo ho pustí? Neustále na něj vyvíjeli tlak, aby podepsal spolupráci s StB. Což on nikdy nepodepsal, za což ho skutečně obdivuju. Protože já nevím, jestli bych v té situaci, mladá rodina, dvě děti, velký nátlak, jestli bych třeba nepodlehl, to fakt nevím. To je velmi těžké o tom soudit a zpětně říkat o lidech, co podepsali spolupráci, že to byli kolaboranti. Těch důvodů pro spolupráci byla celá řada.“

  • „Měli jsme koupený lístky, 27. května v noci jsme vyrazili. Nějakým vlakem, z Polska myslím, že to jelo až dolů, až do Vídně. Každopádně jsme jeli a na hranicích, to bylo ráno – o půlnoci – jsme vyrazili a kolem šestý jsme byli na hranici – tam nás sebrali z vlaku. Vlak jel dál a my... Pod samopaly nás převáděli přes peron do nějaké místnosti, kde naše vyslýchali, vysvlíkli, všechno, zkontrolovali, co měli. Našli tam nějakej rukopis od táty, takže spokojený byli. A pak nás pustili, ať si děláme, co chceme. Oni v Rakousku věděli, že přijdeme, a teď jsme nepřijeli, nevěděli, co a jak. Nicméně my jsme ty lístky měli a oni se nás chtěli zbavit. Tak jsme čekali na další vlak, který jel ve dvanáct hodin, kolem poledne, taková lokálka, a tou jsme jeli do Vídně. Byl krásný den, když jsme přejeli hranici, tak jsme jeli takovýma maličkýma městečkama, právě skončila škola, takže ten vlak byl plnej dětí se školními taškami... Přijeli jsme do Vídně a nevěděli jsme vůbec, co bude.“

  • Full recordings
  • 1

    u pamětníka doma, Praha 7, 30.03.2017

    (audio)
    duration: 46:02
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Svoboda není jednoduchá, člověk musí vzít zodpovědnost za svá rozhodnutí, za to, co dělá

David Binar květen 2017
David Binar květen 2017
photo: archiv PNS

David Binar se narodil roku 1966 v Ostravě. Jeho otec Ivan Binar byl disident a signatář Charty 77. Po neutuchajícím tlaku StB rodina v roce 1977 emigrovala nejprve do Rakouska a pak do Německa. V Mnichově, kde žili, vystudoval pamětník vysokou školu. Do Československa se natrvalo vrátil roku 1992. Žije s manželkou a třemi dětmi v Praze na Letné a živí se jako novinář.