Josef Bílý

* 1926

  • „To byly takový případy. Tam bylo obrovský jeviště, naproti byla kulometná věž. Ráno nástup. Přečetly se jména a šlo se na to jeviště. A rozkaz: Kulomet a postřílet je. To se stalo přímo mně. Přišel tam gestapák ke mně a – zastřel ho. Ten prosil, ten vězeň. Byl poraněnej a jen prosil: ,Zastřelte mě.‘ Co udělám teď? Zastřelím ho? Nebo zastřelí on mě? To byly momenty! Hlava mu spadla, než jsme se domluvili. Proto tady teď sedím. Kdybych ho nebyl zastřelil, tak zastřelil on mě!“

  • „To nás vezli z Terezína, bylo pátýho, do vojenských kasáren. Vezli – jsme šli pěšky. Jsme byli rádi, že jsme šli. Najednou takovej rachot. Tolik aut, autobusy a takový. Já jsem nevěděl, co to je. To byly americký tanky, nějaký cromwelly. Ten tank přijel a co těch autobusů jelo. V těch byli Němci. Kdo ten tank obsluhoval, to nevím. A všechny ty autobusy, kolik tam bylo lidí, tak tím tankem to všechno před náma zlikvidovali. To byl pohled.“

  • „Tam byla práce v Horních Heřmanicích. Dělali tam angličtí zajatci regulaci potoka. My jsme se tomu divili. Chodili jsme vedle do školy. Ráno nastupovali, bílý spinky, vyžehlený, cigarety. A ten nesměl dát cigarety ani jeden druhému, ty co nevykouřili. Konzervy, tak ty (…). A když procházeli vlasovci, jak se jim říkalo, ti padali hlady na silnici a my jsme jim nesměli dát ani cigaretu. A byli jsme lidi. Ať je Čech, Moravák, Rus, nebo Američan.“

  • „Já jsem přijel domů desátýho června. Matka jela přímo. To jsem se dozvěděl až pak doma. Do Lanškrouna jsem přijel vlakem. V Rudolticích byl ještě dobrej náčelník na dráze, tak pro mě sháněl nějakého autotaxíka. Já jsem šel z Lanškrouna do Heřmanic pěšky. A když jsem šel na Laudon (osada u Horních Heřmanic – pozn. autora), to jsem znal ty pěšinky, tam se chodilo pěšky před léty. Tam se začalo střílet. Říkám: ,Hochu, seš skoro doma. Zachovej klid.‘ To bylo desátýho června a ještě tam Rusáci honili Němce. Když jsem přišel domů těma pěšinkama, tak tam stály čtyři tanky. Chodím okolo nich a najednou někdo křičí: ,Stůj!‘ Říkám si: ,Copak?‘ Tohle je hlas švagra, co měl moji sestru. Jdu dál. ‚Stůj, nebo střelím!‘ Já jsem zastavil a on přišel. Dvě stě metrů od baráku. ‚Kdybys nebyl zastavil, nás hlídají Rusáci.‘ My jsme byli okolo těch tanků a Rusáci byli kousek dál. ,Kdybys nebyl zastavil, tak jsem musel střílet, ať bych byl trefil nebo ne. Nebo by mě zastřelil ten Rusák.‘ Člověk se vrátí domů a chce ho zastřelit švagr.“

  • „Kopali jsme tam taky na polích pro ležícího a klečícího střelce zákopy. Bylo to pod dozorem. Každý ten esesák měl ještě s sebou psa. Takových zážitků bylo. Chytl svoji čepici a hodil ji pryč. Řekl na toho vězně: ,Přines mi tu čepici!‘ Nešel. Tak třeba poplašně vystřelil. Tak ten vězeň se zvedl a šel. A on vzal pistoli a střelil ho.“

  • Full recordings
  • 1

    Lanškroun, 23.03.2010

    (audio)
    duration: 59:48
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Na popravy jsme se museli dívat

Josef Bílý březen 2010
Josef Bílý březen 2010
photo: Vít Lucuk

Josef Bílý se narodil v roce 1926 v Horních Heřmanicích u Lanškrounu. Ve svém životě prošel nejen nacistickým, ale i komunistickým vězením. Jeho otec Josef Bílý starší se za 2. světové války zapojil do odboje. Na půdě výměnku schovával partyzány, utečené zajatce, ale i Vítězslava Lepaříka, velitele paradesantního výsadku s krycím názvem Glucinium. Dne 6. března 1945 do jeho domu vtrhlo gestapo. Josef Bílý starší byl ale včas varován a stihl utéct. Gestapo místo něho zatklo pamětníka a jeho matku Anežku Bílou. Byli odvezeni do Terezína do Malé pevnosti. I přesto, že se blížil konec války, prožili pamětník i jeho matka v Terezíně otřesné události. Josef Bílý ml. se v Terezíně nakazil skvrnitým tyfem a jeho léčení se protáhlo až do června roku 1945. Po únoru 1948 odmítl jeho otec vstoupit do JZD. Byl za to odsouzen na 19 let do komunistických vězení. Byl mu také zkonfiskován veškerý majetek a jeho žena musela vyplatit i jeho vlastní oblečení. Propuštěn byl až v roce 1960 na amnestii. Josef Bílý ml. do JZD také odmítl vstoupit, za což byl odsouzen na osm týdnů do vězení v Lanškrounu. Po návratu z vězení pracoval v JZD v Rudolticích a potom až do důchodu v Tesle Lanškroun. V devadesátých letech mu bylo vráceno jeho sedm hektarů, ale majetek otce mu i přes soudní líčení nikdy navrácen nebyl. V současnosti žije v Lanškrouně.