The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Bílý (* 1930)

Kdo prošel skautskou a sokolskou výchovou, už se toho nezbaví

  • narozen 13. června 1930 v Brně

  • od dětství skaut a celoživotní sokol

  • v roce 1944 ho nepřijali na střední školu, musel nastoupit na práci v průmyslu

  • v roce 1948 se zúčastnil XI. všesokolského sletu v Praze

  • po válce vystudoval obchodní akademii

  • v roce 1951 byl v rámci Akce 77 přesunut do průmyslové výroby

  • v roce 1954 založil s bývalými sokoly a skauty turistický oddíl

  • invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil v Tatrách

  • v červenci 1990 se pak účastnil sletu Ústředí československého sokolstva v Paříži

  • v roce 2021 stále pravidelně cvičil s Věrnou gardou Sokola Brno I a žil v Brně

Pocházel sice z chudší dělnické rodiny, jeho život ale takový rozhodně nebyl. Ačkoliv během jeho raného dětství v období velké hospodářské krize museli rodiče dělat vše pro to, aby svého syna a sebe uživili, vždy se mu snažili dopřát to nejlepší. Proto ho v jeho sedmi letech rádi podpořili v tom, aby vstoupil do místní sokolské jednoty. Právě tenhle krok mu změnil celý život, dal směr, styl a jasný smysl jeho životní cestě.

Slyšeli jsme střelbu z Kounicových kolejí

Jiří Bílý se narodil 13. června 1930 v Brně. Jeho otec pracoval jako dělník v brněnské Královopolské strojírně. Matka byla v domácnosti, ale do rozpočtu přispívala praním a uklízením v domácnostech. Do jeho pěti let žili v Masarykově čtvrti ve vile v domovnickém bytě – který se ovšem skládal jen z jedné místnosti bez sociálního zařízení. Kromě svých pracovních povinností se rodiče jakožto domovníci starali o přilehlou zahradu. Poté se tříčlenná rodina přestěhovala na dnešní náměstí Míru. I tam žili v domovnickém bytě družstevního domu, tentokrát však už měli k dispozici i vlastní koupelnu. „Bydleli jsme v suterénu směrem do dvora, ale byli jsme tam spokojení,“ říká Jiří Bílý. Matka s otcem se museli starat tentokrát o dva domy. 

I přes vytížení rodičů, kteří museli uživit rodinu, prožíval Jiří Bílý šťastné dětství. Za humny měl přírodu, kam s přáteli v každé volné chvíli utíkal. „Louka a les – to bylo naše eldorádo,“ vzpomíná. Nedlouho poté, co nastoupil do školy, stal se také členem jednoty Sokol Brno I. „Nebyli jsme sokolská rodina, ale cvičení mě bavilo, tak jsem se zapojil. Brzy jsem se naučil disciplíny, které pro mě jako pro malého kluka byly hodně přínosné,“ říká. Sokola si ale příliš neužil, zanedlouho přišla druhá světová válka a s ní i nucený rozpad organizace. V té době se už nějakou dobu Jiří Bílý angažoval i v Junáku, se kterým nacisté také učinili krátký proces. „Scházeli jsme se ale i za války. Byly to takové poloskautské aktivity. Chodil jsem třeba do veslařského klubu, kde nás vedli ve skautském duchu,“ vypráví.

V období protektorátu, kdy si dobře uvědomoval, že se mnoho sokolů zapojilo do odboje, prožil i Jiří Bílý zprostředkovaně podobnou situaci. Jejich sousedem totiž byl sokolský činitel a přední představitel moravského protinacistického odboje Jan Uher, kterého už v listopadu 1939 zatklo gestapo a o tři roky později ho popravili v Berlíně-Plötzensee. „Měl dva syny, Boris, ten byl starší asi o čtyři roky nebo o pět než já. A Jásík [Jan] – ten byl starší o rok – tak s tím jsme si hrávali. Takže tu rodinu jsme znali, a to jsme věděli, že to bylo za tu ilegální činnost,“ vzpomíná.

 

Sokol byl odporem proti novému zřízení 

Jelikož rodina Bílých bydlela poměrně blízko Kounicových kolejí, které za války nacisté používali jako věznici a popraviště, moc dobře věděli, jaké hrůzy se tam odehrávají. „Bylo to hrozně slyšet, ty salvy. Matka vždycky to těžce nesla, plakala. A vzpomínám si, jak páter Gabriel na faře v tom kostele si vázal na uši balíky vaty, aby to neslyšel, a celou dobu se modlil. A když člověk šel okolo, tak Kounicovy koleje měly zatlučený okna a okolo byl dřevěnej plot. Nebylo to pěkný,“ vypráví.

Když roku 1944 ukončil základní vzdělání, přihlásil se ke studiu obchodní akademie, kam ho ale nepřijali. „Nahnali mě na nucenou práci do průmyslu. Ve fabrice jsme prožívali nálety – to se vždycky rozsvítilo červené světlo a utíkali jsme ven. Schovávali jsme se v polích nebo u řeky, až později jsme se schovávali i ve sklepech,“ popisuje. V továrně nakonec pobyl jen necelý rok, protože přišlo osvobození. Na příjezd Rudé armády do Brna si dobře vzpomíná. Vybavuje si, jak na náměstí, kde bydleli, přijížděly kolony tanků, a také to, jak seděl na plotě a povídal si s vojáky. Na zahradách u domů si ruská armáda ustájila koně a zřídila si polní kuchyň. 

Radost z konce války byl zřetelný. Hned, jak to bylo možné, se Jiří Bílý  zapojil znovu do aktivit Junáka a Sokola. Jako skaut si také se svými přáteli zřídil 62. oddíl Brno. V roce 1948 se pak zúčastnil na mnoho let poslední oficiální sokolské akce, a to XI. všesokolského sletu v Praze. „Tenkrát byla atmosféra skvělá. Když byl průvod, tak ulice byly plné praporků a lidi byli úžasní. Protože nezapomínejte, že to bylo po válce, po tolika letech zase něco, co tady bejvalo. A Sokol jako takový vždycky patřil k národní elitě,“ říká. Poslední slet vnímal jako odpor proti novému zřízení. Bohužel ale už organizaci nešlo zachránit. „Brzy jsem odešel sám, protože už to bylo celé překopané a ti dobří původní sokolové už tam nebyli,“ vysvětluje. Ani Junáku si po válce nestihl užít, veškeré vybavení a vybudované zázemí jim komunisté brzy zabavili a stalo se z něj vybavení Československého svazu mládeže (ČSM).

Tahal jsem vozík s právníkem

Po osvobození ho na druhý pokus přijali na obchodní akademii, kde odmaturoval, načež začal pracovat jako účetní. Když však přišla v roce 1951 Akce 77, v rámci které mělo odejít v Československu 77 000 úředníků státní správy do průmyslové výroby, byl Jiří Bílý jedním z nich. „Podruhé jsem dostal do průmyslu, i když jsem nechtěl,“ říká, „Protože jsem nebyl kvalifikovaný, dělal jsem hlavně pomocné práce – třeba jsem rozvážel materiál. Nakonec to ale nebylo tak špatné, protože jsem se tam toho dost dozvěděl – vozil jsem totiž vozík s jedním právníkem.“ Aby se mohl vrátit do kanceláře, musel za sebe najít náhradu, což se mu nepodařilo,  a tak se rozhodl vystudovat střední průmyslovou školu, aby si doplnil vzdělání.

Roku 1954 našel jakousi náhradu za sokolské a skautské aktivity. Se svými kolegy, kteří byli také bývalí skauti a sokolové, založil v rámci tělovýchovné jednoty turistický oddíl. Mimo jiné pořádali i zájezdy. A na jednom takovém byl i v srpnu 1968. „To jsem zrovna byl jako vedoucí zájezdu německých studentů v Tatrách se starší dcerou. Manželka a druhá dcera zůstaly doma. Když jsme se dozvěděli o invazi, bylo to nepříjemné, protože jsem neměl se zbytkem rodiny žádný kontakt,“ vzpomíná. Pobyt na Slovensku se nuceně prodloužil asi o pět dní. Pak autobus mohl vyrazit zpátky. „Všude byla vojenská auta a tanky,“ vybavuje si cestu domů.

Následující léta pak prožil s rodinou bez větších potížích (kromě problémů s přijetím dcer na školu). Aby unikl od každodenní reality života v totalitním státě, sportoval a věnoval se turistickému oddílu. Když pak v listopadu 1989 nastala změna, byl nadšený a téměř okamžitě se znovu zapojil do Sokola. „Museli jsme ale taky řešit problémy kvůli turistickému klubu. Rozpadla se socialistická tělovýchovná jednota a my jsme museli obhájit to, co jsme si vybudovali,“ říká. Hned v červenci 1990 se pak účastnil sletu Ústředí československého sokolstva v Paříži a v následujících desetiletích i mnohých dalších akcí. V roce 2021 stále pravidelně cvičil s Věrnou gardou Sokola Brno I a žil v Brně se svou ženou, se kterou v té době byl už 65 let.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Witness story in project Stories of the 20th Century TV (Justýna Malínská)