The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Bílková (* 1923  )

Bereme život, jaký je

  • narozena 5. října 1923 v Českém Straklově na Volyni

  • během válečných let otec zastřelen německými vojáky

  • vdala se za Vladimíra Bílka, vojáka 1. čs. armádního sboru

  • v roce 1947 rodina reemigorvala do Československa

  • žili v Píšťanech na Litoměřicku

  • od roku 1960 žila v Litoměřicích

Olga Bílková se narodila v Českém Straklově, vesnici v dnešní západní Ukrajině. Na Volyň předci Olgy Bílkové přesídlili roku 1868, dědeček pocházel z Jičína a babička od Čáslavi a krátce po seznámení se odstěhovali daleko na východ do tehdejšího carského Ruska s vidinou lepšího života. Noví osadníci museli vykácet les, po čase si postavili domek, který prý stojí dodnes. „Vesnice to byla krásná a bohatá, příměstská, s hodně řemeslníky. Chodili jsme do Sokola, cvičili jsme, měli jsme u školy park, to byla kultivovaná vesnice, hasiči tam byli, všechno tam bylo. Pak přišli Němci a všechno zbourali, řádili, rozbíjeli a ničili všude všechno,“ vzpomíná Olga.

Otec pamětnice narozený roku 1898 vlastnil truhlářskou dílnu, vyučil se u pana Fialy v Kyjevě. Maminka si původně měla vzít jiného, syna mlynáře, ale hodně pil, a tak neuposlechla přání svého tatínka, i za cenu ztráty věna. Dostala kvůli tomu pouze šicí stroj. Řekl jí: „Tak si vem truhláře a ukaž, jak se žije!“

 

Tatínka nám zabili Němci a pak už to bylo horší

Dětství měla Olga hezké a bezstarostné: „My jsme neměli hospodářství, jenom zahrádku a na to si maminka stačila. Jednou, když už nám se sestrou bylo okolo dvanácti let, řekla nám maminka: ‘Holky, nechtěly byste umýt nádobí?’ A tatínek řekl: ‘Ale Růženko, nech je, ať si jdou běhat, my to zvládnem.’ Tatínek vyrůstal jako sirotek a byl takový uznalý ve všem,“ vypráví Olga Bílková.

Vzpomíná na dobu školní docházky ve škole provozované Českou maticí školskou ve Straklově. Pan učitel se jmenoval Křivka, pozvala ho později i na svoji svatbu. „To nebylo jako teď, že by si mohl žák něco dovolit vůči učitelovi, to řekl pan učitel a bylo to svaté.” Potom šla na střední školu v Dubně.

V roce 1941 území Volyně obsadili Němci, školy se zavřely měsíc předtím, než měla Olga maturovat. „Když jsme sem přijeli, my jsme věděli víc než tamhle někteří z Vysočiny. O vlasti se opravdu mluvilo hodně. Naši odebírali i české noviny.“ Fungovaly všelijaké spolky a mluvilo se česky a čeština se pořád udržovala. „Byly jsme moc hlídané, protože jsme byly jenom dvě a rodiče se o nás báli. Potom nám tatínka zabili Němci – pak už to bylo horší, zůstali jsme s maminkou samy, jenom dvě, sestra a já,“ vzpomíná Olga.

„Když tatínka zabili, tak tatínek, on byl takový důvěřivý, tenkrát peněz taky nebylo a ti Ukrajinci, když si něco dali dělat, tak neměli peníze, a tak tatínek si to vždycky zapisoval. To měla maminka ještě tu knihu s dluhy, a když tatínka zabili, tak představte si, jak oni se vypořádali, přivezli třeba celou fůru sena, co se dalo, brambor. Že se opravdu vypořádali hezky a na tatínka pořád vzpomínali v úctě. To je všecka čest.“ Maminka se potom hodně snažila postarat se o rodinu, pomáhali jim známí.

Olga ovládala ukrajinštinu, ruštinu a učila se i německy. „Když ti Němci u nás byli, tak jsme se s nimi domluvili. Náš barák byl veliký, tak u nás byl německý štáb.” Olga vzpomíná, jak se sestrou seděly doma a oplakávaly ztrátu otce. Německý voják se ptal, proč dívky naříkají. “My jsme řekly, že nám tatínka zabili Němci, a on říká: ‘No to se musím dozvědět.’ A pak říkal: ‘Nezlobte se, ale on to byl omyl.’” Jako kompenzaci jim prý sehnal necky plné sádla. “Chodili žebráci, a tak si nabral každý, kolik chtěl, protože my jsme se toho ani nedotkly, říkaly jsme, takovou odměnu za tátu...”

 

Za rok učení pytel mouky

Pamětnice vzpomíná i na půbsobení banderovců v časech nacistické okupace - ve dne to byli normální lidi, ale v noci zabíjeli. Když jí bylo skoro 18 let a měla měsíc před maturitou, Němci zavřeli školy kromě prvního stupně. Olga mohla nastoupit učit do ukrajinské školy v nedaleké vsi Zámčisko, kam chodilo 60 ukrajinských dětí. Škola byla na faře u baptistů, kde také bydlela: „Byli se mnou spokojení a já taky, děti byly hodné, měly hezkou mladou paní učitelku a poslouchaly.“ Kněz prý říkával: „Takové ticho ještě u nás ve škole nebylo.“ A pamětnice dodává: „Ony ty děti úplně polykaly, a když jsem odcházela, tak ti staří za mnou přišli se loučit a hodně litovali, říkali: ‚Škoda, naučila jste tolik toho ty naše děti.’“ Protože nebylo dost peněz, platili jí v naturáliích: dostala za rok učení pytel mouky, všechno jim vozili Češi a žila tam zadarmo. Připadala si tam jako příslušník rodiny: „Mě si tam hýčkali ti lidi, protože jsem byla Glajchova dcera, a tatínek byl tam v tom okolí hodně známý a moc si ho vážili. Ale moje kamarádka, zrovna z té školy a z té třídy, ta byla z jiné vesnice a víc se nevrátila, oni ji ti banderovci zabili. Bylo jí taky sedmnáct.“

 

V Českém Malíně upálili i děti

Rodný Straklov se nestal terčem náletů, ale když Němci procházeli vesnicí, hodně toho v ní poničili. Glajchovi měli i skladiště a truhlářskou dílnu. „Pamatuji si, jak to na tom dvoře hučelo a maminka se celá klepala a říkala: „Co tam ti vojáci pořád dělají?“ Z té dílny jim nezbylo ani kladívko, vojáci si všechno odnesli.

Přibližně 30 km od Českého Straklova stála vesnice Český Malín, která byla 13. července 1943 nacisty vypálena. „Tam byla nemocnice, škola, bylo tam všechno možné, byla to velká, bohatá vesnice,“ vzpomíná Olga. Nebyla sice přímo očitou svědkyní, ale osud Malínských ji zasáhl. “Oni ty lidi sehnali i s dětmi do kostela nebo pod tu nemocnici, jak byly ty postele nad sebou, nakladli slámu, polili benzinem a podpálili to s těmi lidmi, to se přece ani v Lidicích nedělo. Nebo ženy s dětmi, na ruce děti, do kostela, v kostele slámu a spálili to a ty lidi tam upálili i s dětmi.”

 

Já nejsem bojový typ

Když jí bylo 19 let, vdala se, ale manžela Vladimíra Bílka si neužila doma dlouho, odešel bojovat do války: „Tam se o tom nedalo vůbec bavit, tam přišel takový vesnický posel, přinesl arch papíru a už měl soupis všech obyvatel, co by měli jít do armády. Měl si vzít s sebou aspoň bochník chleba na cestu, a kdyby se nedostavil, tak bude zastřelen.“ V řadě případů manželky své muže do armády následovaly, Olga k tomu dodává: „Já bych nešla, já nejsem bojový typ.“ Navíc tou dobou už byla v očekávání nového potomka. Půl roku poté, co muž narukoval, se narodila dcera Zdenička.

Po válce patřil Vladimír Bílek ke skupině vojáků, která se chtěla vrátit domů ke svým rodinám bez ohledu na plánovanou repatriaci volyňských Čechů: „Vždyť máme tady hezké bydlení a hezkou práci, tak co bychom se stěhovali,” říkal. Přišla ale repatriace a nezáleželo na tom, zda se chtěl někdo stěhovat, nebo ne: „A tak jsme tam všechno nechali a jeli zpátky,“ vypráví Olga.

Čekala je čtrnáct dnů dlouhá cesta ve vlaku: „Byly tam palandy, na tom sláma, my jsme si na to ustlali deku. V roce 1947 jsme dorazili sem, jeli jsme v prasečáku, jak se říká.“ Nejdříve se ubytovali v táboře, aby si mohli najít práci a potom bydlení. Pamětnice vzpomíná na dlouhou a vyčerpávající cestu, v zimě, navíc s malým dítětem. „Není to hezká vzpomínka. Na hranicích jsme stáli, všude jsme stáli.“

 

O poválečných poměrech mezi lidmi a příjezd do rozkradeného pohraničí

Bílkovi si s sebou přivezli dvě bedny plné vybavení, mysleli si, že budou vyplaceni v rámci repatriace, když všechen majetek museli nechat na Volyni, a že si za peníze koupí bydlení v novém domově. Přijeli do Píšťan na Litoměřicku a viděli rozkradené ruiny, ze kterých si měli vybírat místo pro svůj nový domov. Sousedské vztahy v Píšťanech zpočátku nebyly idylické: „Vnímali nás jako vetřelce, ti se k nám vůbec nechovali hezky.“ Někteří si mysleli, že Volyňáci neznali ani elektřinu, přitom vesnice, ve kterých bydleli na Ukrajině Češi, patřily k těm nejrozvinutějším

Předseda s hvězdičkou na klopě prý Bílkovým říkal: “Já jsem sice komunista, ale vím, že vy jste proti, protože to bylo hlášeno.” A tak jim přidělil domek, který byl pro rodinu malý, a bydleli v něm do roku 1960, než Olga našetřila na dům v Litoměřicích. Tam už se jim potom žilo lépe. K poválečné době Olga říká: „Tady to bylo všechno samý kolaborant, a když byli komunisti, tak zas to byl samý komunista, takže jsme byli jako vetřelci.“

 

Šitím vydělala pro rodinu peníze na dům

Po čase, když pamětnice začala doma šít vlastní šaty, se sousedské vztahy o něco zlepšily. Olga se potom šitím živila.  I když nebyla vyučenou švadlenou, měla spousty zákaznic, šila nejen sousedkám, ale i farářce a hlavními klientkami byly učitelky: „Vydělala jsem tím na dům, manžel byl nemocný a takový plat neměl.“ Předseda místního národního výboru ji varoval. “V Žalhostnicích udali tři švadleny a byla na ně kontrola a platily pokutu: ‚Co kdybyste se podepsala a platila byste nám nějaké daně,‘ a já říkám: ‘Jo, beze všeho, já jsem to ani netušila.’ Tak mně napsal smlouvu, že šiju přes národní výbor a odevzdávám daně a už jsem byla z obliga.“

Když se nastěhovali do Litoměřic, paní Olga už potom nešila, odešla do podniku Triola na technickou kontrolu, i když si manžel prý přál, aby zůstala doma. S paní Olgou jsem se potkala v roce 2019 v Domově pro seniory v Litoměřicích. A byla to kouzelná dáma. Po počátečních rozpacích byl rozhovor s ní jako za odměnu. Neměla na závěr žádné poselství, ale řekla: „Bereme život, jaký je, že jo?“ Je stále obklopena příbuznými, kteří ji hojně navštěvují, a když jsme se po natočení rozhovoru loučily, její rodina už nedočkavě klepala na dveře jejího pokoje.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Petra Vintrlíková)