Nina Bilijenková

„Svítil krásně měsíček a z Dubna, z toho ghetta, je přes tu Mirohošť hnali přes nádraží. Tam byly pole a po pravé straně byl hřbitov. Tam dál do lesa jsme honili krávy na pastvu. Oni si tam nejdříve museli vykopat (hroby). A oni je hnali až večer při měsíčku, už bylo možná osm hodin. Oni vám tak brečeli. To byl houf lidí. Já na mou duši nedokážu přesně říct kolik, ale hodně jich bylo. A pak jenom bylo slyšet, jak je stříleli. A to nebylo tak daleko za tím nádražím. To bylo možná tak půl kilometru.“

„Pak si mě pozvali na sekretariát KSČ a tam se mě ptali: ‚Co na to říkáte?‘ (na sovětskou okupaci v srpnu 1968). ‚No, co na to já můžu říct? To víte, že nejsem spokojená. Vždyť neměli důvod, aby sem přišli. Proč? Víc vám k tomu nemůžu nic říct.‘... Pak mi bylo nepříjemné i mezi lidmi, že jsem se cítila, že k nim také patřím (k okupantům; kvůli manželovi ruského původu).“

„Vzpomínám si, jak ještě za Polska měli Židé svoje krámky. A prodávala se chalva, já nevím, jestli vám to něco říká... Takže naši rodiče nám vždycky dali pár drobných a my jsme utíkali... A vidím to jak dneska. Takováhle to byla kostička v alobalu, bělounká dobrá chalva. To bylo jako cukroví, jako bonbony, ale jmenovalo se to chalva a ti Židé to měli... Oni byli opravdu takoví vstřícní a příjemní a kolikrát ještě: ‚Navíc si vemte a rozdělte se.‘ Bylo to fajn.“

„A banderovci, ti řádili. Chodili přímo do rodin. Co chtěli, to si vzali, prase, krávu, koně. Hlavně koně oni brali. A člověk byl rád, že nepřišel o život. Protože oni stříleli, tak nikdo neodporoval. Prostě co chtějí, ať si vezmou, jenom ať mě nechají naživu.“ Tazatel: „Konkrétně vám nebo rodině tety se něco stalo v souvislosti s banderovci?“ - „Ne, zaplaťpánbu ne. U nás se dá říct, že nikoho nezabili, akorát, co chtěli, to si vzali. Věděli, že jsou tam i bohatí, jak jim říkali ‚kurkuli‘...“