The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Bílek (* 1933  †︎ 2018)

Byli jsme na tom lépe než lidé ve městě, protože i z města chodili k nám

  • narozen 30. listopadu 1933 v Kapsově Lhotě u Strakonic
  • má vzpomínky na válečné Strakonice
  • žil v Kapsově Lhotě a poté se odstěhoval do Katovic
  • byl vyučen v České zbrojovce ve Strakonicích
  • vojnu absolvoval v Karlových Varech
  • pracoval v STS ve Strakonicích
  • žil v Katovicích +zemřel 22. září 2018

Mládí v Kapsově Lhotě u Strakonic

Jaroslav Bílek se narodil 30. listopadu 1933 v Kapsově Lhotě u Strakonic v tehdejším Československu. Kapsova Lhota je dnes malá vesnice a i mezi válkami měla pouze třicet dva domů. V domě rodiny Bílkových nebyla elektrika, voda ani rozhlas a pro vodu se tak muselo docházet do studně za železniční dráhou. Hospodářství neměli veliké, vlastnili jen jeden hektar. Jaroslav Bílek žil v Kapsově Lhotě až do svých 27 let, a tak zde zažil meziválečné Československo, okupaci i komunistický režim.

Maminka pocházela z Kapsovy Lhoty a tatínek z Krt, rovněž malé obce na Strakonicku. Po svatbě se však rozhodli žít v Kapsově Lhotě: „To víte, dříve na vesnici to bylo jiné. Ale první vzpomínka, kterou si pamatuji, už byla z války. Šli jsme s maminkou nakoupit do Strakonic, to se všude šlo pěšky, a najednou jsem viděl, že na křižovatce jsou pytle s pískem a vojáci s kulomety.“

Jaroslav Bílek byl v době druhé světové války velmi mladý, na různé situace vzpomíná očima mladého hocha a dodává, že jako malý chlapec nerozuměl tomu, co se kolem něj děje. A už vůbec prý nerozuměl tomu, že probíhá válka. Ani tak nevěděl, co znamenalo, když byl tatínek v roce 1938 mobilizován ke koním v Klatovech jako četař.

Jaroslav Bílek docházel od 1. září 1939 do školy. Chodil na Podsrp přes pole a les a v roce 1943 nastoupil na měšťanskou školu do Strakonic. Tatínek za druhé světové války docházel do zaměstnání do strakonické Impregny a maminka byla v domácnosti: „Do impregnýrky navezli sloupy a ty se impregnovaly v takové peci, jak by se řeklo. Dnes už se to nedělá, protože jsou betonové sloupy. Táta tam jezdil s jeřábem. Byly tam obrovské sklady.“

Válečná situace

Za druhé světové války docházelo k nucenému nasazení na práci do nacistického Německa. Týkalo se to zejména ročníků 1924, 1923 a 1922 a dotklo se to i sestry Jaroslava Bílka. Aby byla uchráněna, odešla pracovat k místnímu sedlákovi. Jaroslav Bílek vzpomíná, že někdo zase vstoupil do manželství, aby nemusel jít do Německa pracovat: „Ve Strakonicích bylo Arbeits Büro a tam neustále byla na chodníku hromada lidí. To byly odvody do Německa, to bylo totální nasazení. Bylo to v prostoru naproti teplárně.“

Za války měli obyvatelé protektorátu potravinové lístky a nejhůře na tom prý byli kuřáci, kteří měli určitý příděl cigaret. Válečná doba ztrpčovala situaci prostých obyvatel: „Na vesnici byla v každém domě kráva a byla i pec, kam se dávala polena a pekl se chleba. Ale problém byla zase mouka. Muselo se jít načerno do mlýna a to bylo strašně nebezpečné. Jednou jsem šel s maminkou v noci do Radošovic, tam byly čtyři mlýny, a my jsme stáli za mlýnem, kde už bylo hodně lidí ze Strakonic. Ale říkám, měli jsme slepice, králíky, krávu a kozu. Tak jsme měli takový základ a byli jsme na tom lépe než lidé ve městě, protože i z města chodili k nám, do vesnic, a dávali nám leccos za jídlo jako protiúčet. To ještě bylo nebezpečí, že je mohla chytnout kontrola a sebrat jim to.“

Jaroslav Bílek vzpomíná, že za heydrichiády byly plné noviny zastřelených obyvatel a navíc začali nacisté ve zvýšené míře kontrolovat legitimace: „Maminka říkala: ‚Tak mě chtěli sebrat Němci.‘ Maminka neměla legitimaci. Tatínek ji měl u sebe v práci. Český četník však s nimi chodil a rozmluvil jim to. Jinak by ji sebrali.“

Situace se s postupujícími válečnými událostmi začala ekonomicky zhoršovat. Začaly také kolovat zvěsti, že nacisté budou chodit po domech a hledat potraviny. Sedláci tak dávali do polí svou sadbu, aby jim ji nacisté nesebrali. Jindy se zase sháněli po knížkách: „My jsme bydleli přímo u silnice a při silnici byla pole vedoucí k Radošovicím. Tak jsme tam navezli knihy, kdyby náhodou přišli. Aby nám je nesebrali. Tohle se dělalo.“

Jaroslav Bílek vzpomíná také na příslušníky Hitlerjugend, kteří chodili s bubny a zpívali: „Přede mnou šel chlap, metr nebo dva byl ode mě daleko. My jsme šli po levé straně, oni šli po pravé straně, a jak byli na naší úrovni, to vidím dodnes, tak jeden z nich vystoupil z řady a klobouk tomu muži shodil do vody.“

Osvobození Strakonic

Konec války se blížil, už od roku 1944 vykonávali své nálety hloubkaři a také se bombardovalo: „Najednou: ‚Achtung, achtung.‘ Že na území jsou nepřátelská letadla. Jednou jsme šli do sklepa, oni nebombardovali Strakonice, ale vraceli se na základnu a nemohli s bombami přistávat. Tak vyhodili asi osm bomb a po nich zůstaly krátery osm metrů hluboké. Naházeli to do polí. Celé Strakonice se tam byly koukat.“

Některé nálety však byly horší, protože strategicky byla bombardována i Česká zbrojovka, kde se za války vyráběly zbraně. Jaroslav Bílek vzpomíná, že letadla před bombardováním začala kroužit a ze Strakonic na ně střílela flaky: „Tak jsem viděl, jak na Zbrojovku padaly bomby. Zbrojovku to netrefilo, padlo to vedle a tam byly asi tři dřevěné baráky. Jednoho člověka to zabilo a jedné holce to utrhlo ruku. Potom prodávala v kiosku a nakonec se odstěhovala do Švédska.“

Jindy zase Jaroslav Bílek viděl ohořelá německá auta, která napadli hloubkaři. Poté již létaly i svazy spojeneckých letadel. Na počátku května 1945 se už od Vimperku blížili američtí vojáci a 6. května 1945 byly Strakonice osvobozeny. Již předtím však ve městě vznikaly revoluční výbory a rozšířila se organizace Niva, která utvářela ozbrojené polopartyzánské skupiny, čistící – mimo jiné – okolní lesy a město od německých vojáků. Vytvářela tak ozbrojený odpor.

Nejhorší byla akce 5. května 1945, která dopadla zastřelením strakonických partyzánů. Přes Strakonice směrem na západ ustupovala mohutná Schörnerova armáda a jeden z odbojářů po nich vystřelil: „Oni vystřelili a jedenáct jich bylo mrtvých. Schörnerova armáda jela z Prahy k Američanům. Pro německého frontového vojáka to nic není.“

Na příchod americké armády vzpomíná z pohledu malého kluka. Nejdříve bylo zdálky slyšet dunění, poté 6. května 1945 nastalo ticho a náhle se objevili vojáci. Místní obyvatelé dávali Američanům vejce a na oplátku dostávali konzervy. U americké armády byl Jaroslav Bílek od rána do večera: „Taky mě nějaký Američan pozval, abych se podíval do tanku. Já řval jako tur, protože jsem se bál. Když jsme pak chodili do školy, tak u teplárny byl německý tank Tiger a my jsme si ho neustále prohlíželi.“

Jaroslav Bílek však dodává, že v protektorátu Čechy a Morava byl relativní klid oproti tomu, co během válečného období zažívali lidé v Polsku nebo na Ukrajině. Ve Strakonicích pak mělo židovské obyvatelstvo značné zastoupení a ve středu města stála synagoga, ovšem Jaroslav Bílek si na žádné židovské obyvatele nevzpomíná.

Po válce

V roce 1946 vyhrála Komunistická strana Československa volby a také ve Strakonicích měli komunisté značnou podporu. Vojnu strávil Jaroslav Bílek v Karlových Varech. Navštívil zde hotel Pupp a také docházel do kavárny Petr. Karlovy Vary byly dříve německým městem, ale v době vojny Jaroslava Bílka již bylo osazení města české.

V roce 1950 se vyučil, přihlásil se na brigádu do Milevska, poté do dolu Antonín Zápotocký ve Slezsku: „Anděl strážný mně několikrát zachránil život. V Milevsku jsme kreslili plechy a rozebírali asi třímetrovou kozu. Ony to neudržely, vedle mě to žuchlo a plechy se vyhouply nahoru. To bych byl na kaši. Na šachtě se zase dělalo v chodbách, posílaly se vozíky a my jsme je vozili do patra. Jednou jsme to poslali nahoru, dal jsem znamení a on to tam nemohl utáhnout. Tak jsem zastavil vozík, odemknul jsem policajta, on škubl nahoru a najednou se to rozběhlo. Byl tam volný kousek, tak jsem si tam lehnul a zdálky jsem slyšel vozík. Jako když jede rychlík. A šlehal oheň.“

V 50. letech pak proběhla kolektivizace, ale mnozí ji odmítali: „Byli jsme v roce 1953 ve Strunkovicích na tancovačce, tam se pošťuchovali a nakonec jeden člověk šermoval s pistolí. Mezitím nějakého jmenoval, že se oběsil kvůli tomu, že musel jít do JZD.“ V rodné Kapsově Lhotě údajně padli za oběť kolektivizaci čtyři sedláci.

Poté odešel pracovat do podniku STS ve Strakonicích. Do Katovic, ležících nedaleko Strakonic, se odstěhoval v roce 1967, pět let s manželkou bydlel ve mlýně a nakonec si postavili dům. Do Komunistické strany Československa nevstoupil, ale působil v podnikovém Revolučním odborovém hnutí. Ve svém volném čase se věnoval zahradničení a do důchodu odešel v roce 1994.

Také Katovice mají specifickou druhoválečnou historii. Díky hloubkařům zde byl bombardován vlak plný vězňů, kteří tak utekli do okolních vsí. Mnozí z nich se dožili konce války, a někteří se dokonce ani nevrátili zpět do svých rodných krajů a zemí a usadili se na Katovicku. V Katovicích také působil farář Josef Jílek z odbojové skupiny Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD), který byl za svou odbojovou činnost v roce 1942 zatčen a na úplném konci války popraven. V roce 1995 obdržel medaili Za zásluhy.

Jaroslav Bílek vše vnímal jako malý kluk a své vzpomínky uvozuje následujícími slovy: „My jsme měli jiné starosti. Když tady byli Američané, tak kluci říkali: ‚Podívejte se, oni tam mají plno pistolí.‘ Tak jsme tam běželi a byla tam jáma, kam Američané házeli pistole. A kluci byli jako divoši. Vzali pistole a hned mířili. Mezi námi byl jeden osmnáctiletý a říkal: ‚Nemiřte na sebe.‘ Jak dořekl, tak ho někdo střelil a on to dostal do nohy. Poprvé jsem viděl ránu zblízka. Jak se to zakouřilo. Všichni se rozprchli. Druhý den byla jáma zakopaná.“

V roce 2018 bydlel Jaroslav Bílek se svou manželkou v Katovicích. Dcera, která poskytla kontakt po Paměť národa, badlela ve Strakonicích. Jaroslav Bílek zemřel v září roku 2018.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století