The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erika Bezdíčková (* 1931  )

Dante by Osvětim nevymyslel

  • narodila se 26. září 1931 v Žilině do středostavovské židovské rodiny
  • léto 1944 rodina internována ve věznici v Ilavě, později ve sběrném táboře v Seredi
  • říjen 1944 deportováni do Osvětimi
  • otec i matka zavražděni v Osvětimi
  • leden 1945 vybrána na práci v Genshagenu (Německo), továrna na letecké motory
  • březen 1945 evakuace tábora, převezena do Sachsenhausenu
  • v dubnu 1945 utekla z pochodu smrti
  • v červnu 1945 se vrátila do Žiliny
  • více než dva roky sama putovala poválečnou Evropou
  • 1948 se usadila v Bratislavě, později v Praze
  • dvakrát se provdala, tři děti
  • od 50. let pracovala v Československém rozhlase jako hlasatelka a redaktorka
  • několik let žila v Lounech, od 60. let v Brně, kde se potřetí provdala
  • pracovala v tiskovém oddělení Brněnských výstav a veletrhů, později v Technických novinách
  • vydala autobiografickou knihu Moje dlouhé mlčení
  • natočila několik dokumentů s Olgou Sommerovou, žije v Brně, přednáší na školách

Erika Bezdíčková o svém pohnutém osudu dlouho mlčela. Ani svým už dospělým dětem nechtěla vyprávět o tom, jak jako třináctiletá dívka stála na osvětimské rampě tváří v tvář Mengelemu. Osvětim ji připravila o matku i otce. Nezahořkla, ale od té doby věří na anděly, kteří jí v těch nejhorších časech přišli na pomoc a které jí z nebes posílá maminka.

Slovenský štát ďakuje

Narodila se v Žilině do židovské rodiny jako Erika Kellermannová. Zažívala krásné dětství s milovanou maminkou a otcem. Po rozpadu Československa v roce 1939 vznikl samostatný Slovenský stát, který se stal spojencem Třetí říše a kde byly brzy zavedeny protižidovské rasové zákony. Obchody, které v té době patřily Židům, byly arizovány, vyvlastněny, což se týkalo i otcova obchodu s psacími a počítacími stroji. Kellermannovi museli odevzdat rozhlasový přijímač, všechny cennosti a také šperky včetně snubních prstenů, za které pak rodiče dostali kovový kroužek s vyrytými slovy Slovenský štát ďakuje. Erika Bezdíčková dodává: „Jednoho dne se maminka vydala za známým evangelickým farářem pro křestní listy dokládající, že jsme už před válkou přestoupili na evangelickou víru, což nám skýtalo naději před deportací. Křestní listy sice přivezla, ale moc nám nepomohly.“

První transport slovenských Židů odjel do Osvětimi v březnu 1942. Do vyhlazovacích táborů bylo během půl roku vypraveno více než 55.000 lidí, vrátilo se jich jen minimum. V té době se Němci dohodli se Slovenským státem na „konečném řešení“ - Slováci měli tehdy Třetí říši zaplatit za každého odsunutého Žida 500 říšských marek. Němci se za to zavázali, že žádný z Židů se už na slovenské území nevrátí. V roce 1943 na nějaký čas transporty ustaly, ale byly opět obnoveny během Slovenského národního povstání v roce 1944, kdy Slovensko obsadily jednotky SS. Kromě toho, že Němci v lesích hledali partyzány, rozhodli se pokračovat v transportech Židů do koncentračních táborů.

Bez vás bych nemohl žít

„Každý z nás měl nachystaný svůj ruksak, kdyby přišli gardisté. Maminka udělala do skleniček od zavařenin jíšku a tvrdila, že když získáme teplou vodu a smícháme ji s jíškou, budeme mít hodnotné jídlo. Tatínek nechal ušít kožené kabáty a to byl největší majetek, který jsme měli,“ popisuje pamětnice dobu, kdy čekali na deportaci. Otec získal v té době status hospodářsky prospěšného Žida, což v jeho případě znamenalo, že byl povolán na stavbu železnice ve Vrútkách u Martina. Erika s maminkou zůstaly doma. V červnu 1944 pro ně přišli gardisté a internovali je ve věznici v Ilavě, kde měly čekat na převoz do tábora v Seredi. „Záhy se v Ilavě objevil tatínek, který se k nám připojil. Maminka se na něj sice zlobila, ale vysvětlil jí, že by bez nás nemohl žít,“ vzpomíná Erika Bezdíčková. Po několika dalších dnech společně odjeli do tábora v Seredi. Sereď byla sběrný tábor, odtamtud odjížděly transporty na východ.

„Jednou odešla maminka do umývárny, která byla ve zvláštním baráku. Chystal se v tu chvíli další transport, když při sčítání esesáci zjistili, že jim do celkového počtu ještě pár vězňů chybí. Když se maminka vracela, tatínek zahlédl, že také ji nahnali do velkého stanu, kde se transport shromažďoval. Přišel za mnou se slzami v očích a pověděl mi, co se stalo. Nevím, kde se ve mně tehdy vzala taková odvaha, ale vletěla jsem do toho stanu a chytla ji za ruku a kolem stráží ji vyvedla ven. Otec nebyl nikdy na žádné pusinkování, ale tehdy mě vzal za ruku a řekl, že máme to největší štěstí, které nás mohlo potkat, a jsme zase spolu. Později jsem častokrát přemýšlela, zda by maminka třeba nepřežila v jiném transportu než v tom, ve kterém jsme odjeli zanedlouho všichni společně,“ uvažuje Erika Bezdíčková.

Máma ti vyletěla komínem

Uprostřed října 1944 došlo i na deportaci Eriky a rodičů. Němci nahnali lidi do dobytčích vagonů tak těsně, že se nedalo pořádně ani stát. V jednom rohu stál kbelík, kam měli všichni vykonávat svoji potřebu. Staří naříkali a děti plakaly. Během transportu šel vagonem hlas, že jim na místě seberou všechno kromě toho, co měli na sobě. „To se mamince stalo osudným. Navlékla se totiž jako kulička, na hlavu si dala šátek proto, abychom pak měli dost oblečení, jenže v přestrojení vypadala mnohem starší a na osvětimské rampě šla na stranu starých, nemocných a dětí do plynové komory,“ vysvětluje pamětnice a pokračuje: „Než jsem se vzpamatovala, zeptal se mě Mengele, kolik mi je roků. Odpověděla jsem německy šestnáct. To nám také řekli ve vlaku, že máme říct, že je nám aspoň šestnáct. Pokynul mi na jednu stranu a mamince na druhou. Ta v zoufalství volala, že to není pravda a že mi je teprve třináct. Marně. Na osvětimské rampě jsem také tatínka viděla naposledy, když oddělovali ženy od mužů. A najednou jsem zůstala úplně sama.“

Zoufalá Erika hledala maminku, přitom narazila na známou z Žiliny, která odjela dřívějším transportem. Prosila ji, ať jí pomůže najít maminku, ale ta třináctileté dívce jen stroze odsekla: „Vidíš tam ty plameny? Tak tam ti máma vyletěla komínem.“ Erika Bezdíčková vůbec netušila, o čem mluví.

Bez misky umřeš

Druhý den po příjezdu se opuštěné Eriky ujala vězeňkyně Sáva. Pocházela ze Srbska, byla partyzánka a její holčičku poslali do plynu. Svůj další smysl života se snažila najít v Erice, a rozhodla se jí proto pomoci. „Vysvětlila mi, že musím mít misku s ouškem, kterým se provlékne motouzek a ten se potom uváže kolem pasu. Když nebudu mít misku, nebudu moci jíst ani pít a umřu. A měla pravdu, a i proto si každý všechno hlídal ve dne v noci, i provázek. V táboře se hodně kradlo a existovalo jen obchodování načerno. Byly tam vězeňkyně, kterým se vedlo lépe, měly co měnit, třeba kousek mýdla za chleba,“ vzpomíná pamětnice.

Sáva sehnala Erice nejen misku a motouzek, ale ujala se jí, vzala ji pod svou ochranu, spala s ní na palandě a brala ji s sebou do práce v pískovně. Vysvětlila dívce, jak to v osvětimském pekle chodí a jaká jsou pravidla přežití: „Vždy kolem páté hodiny ranní bloková dozorkyně zařvala povel ke vstávání a pak následoval ohromný kalup všech na latrínu. V noci se tam totiž nesmělo. Kdo měl průjem, byl na tom zle. O toaletním papíru jsme si mohly nechat jen zdát. Na latríny a i potom zpátky běžely ženy co možná nejrychleji, to aby dostaly alespoň kávu. Latríny byly díry do země, kde se nedalo sedět a často následovaly apely, tedy nástupy vězňů na volném prostranství ke kontrole. Některé ženy chtěly raději zemřít, což se jim podařilo, to když vlezly pod slamník. Když dozorkyním nesouhlasil počet, chodily po baráku a tloukly do slamníku. Když nikoho nenašly, poslaly dovnitř psy, kteří vyslídili každého, živého nebo mrtvého.“ Erika Bezdíčková si to, že ji Sáva zachránila, vysvětluje tak, že byla jedním z andělů, které za ní posílala její maminka. Pokračuje: „Nic netrvá věčně, Sáva po nějaké době neprošla selekcí a odešla do plynu. Zůstala jsem opět sama.“

Další anděl pomohl Erice při jednom večerním apelu. Vypráví: „Stály jsme při něm nezvykle dlouho, i když pršelo. Tušily jsme, že se něco chystá. Nejhůře na tom byla děvčata, která stála v poslední řadě, déšť jim stékal po zádech mnohem více. Má přítelkyně ze Žiliny byla už úplně promočená a poprosila mě, zda bychom si nemohly na chvíli vyměnit místo. Souhlasila jsem. Probíhala selekce, ale podle čeho, nevím. Vedoucí bloku si pokaždé zapsala čísla dotyčné a ta musela vystoupit z řady.” Tábor byl zřejmě přeplněný. Za chvíli došly dozorkyně i k nim a hůlka esesačky dopadla i na dívku, se kterou si Erika předtím vyměnila místo. Všechny potom odvezli do plynové komory. „Dolehlo na mě obrovské zoufalství. O vlásek jsem unikla smrti a ztratila jsem dalšího blízkého člověka.“

Jídlo naštěstí někdo ukradl

V zimě 1944 už německé válečné mašinérii docházely síly, o tom však osvětimští vězni neměli žádné tušení. Jediným důsledkem toho, že na frontu byli povoláni téměř všichni muži, byl katastrofální nedostatek pracovních sil v Německu. Proto byli i z vyhlazovacího tábora v Osvětimi vybíráni další práceschopní vězni. Selekcí v lednu 1945 prošla i Erika a společně s dalšími vězeňkyněmi odjela do Ravensbrücku, odkud byla převezena do tábora Genshagen, kde pracovala v továrně na letecké motory.

Podmínky zde byly také tvrdé, ale nebylo to tak hrozné jako v Osvětimi. Vzpomíná na staršího mistra, Němce, který se k vězeňkyním choval poměrně slušně. V dubnu 1945 došlo k evakuaci tábora před blížící se Rudou armádou a Erika byla převezena do Sachsenhausenu. I tehdy stál při ní anděl. Jako mnoha dalším se i k ní dostal balíček od Červeného kříže s jídlem. Byla ale tak unavená, že neměla na nic chuť a usnula, a mezitím jí balíček někdo ukradl, což jí zachránilo život. Z žen, které všechno snědly, dostala většina průjem, na který mnohé zemřely.

Ze Sachsenhausenu nacisté vypravili v dubnu 1945 evakuační pochod, nazývaný pochod smrti. Kdo nedokázal jít a upadl, byl okamžitě zastřelen. Eričina přítelkyně Rutka byla slabá a nemohla pokračovat dál. Pamětnice vypráví: „Rozhodla se zůstat. Říkala jsem jí, že se spolu odplazíme do nějaké stodoly, která stála nedaleko. Podařilo se nám proklouznout, nezastřelili nás a ve stodole nás našli vojáci Rudé armády.“ A tak další anděl Erice Bezdíčkové zachránil život.

Vše bylo na svém místě

Nějakou dobu zůstaly obě u Němky, která se o ně na příkaz důstojníka Rudé armády musela postarat. Potom Rutka zjistila, že se mohou dostat do Prahy repatriačními vlaky spolu s dalšími osvobozenými vězni. „Bylo mi tehdy skoro čtrnáct let a nechtěla jsem si připustit nic jiného, než že najdu svoji mámu a tátu, ale vlastně jsem nevěděla, co dělat. Po návratu do Prahy nás odvšivili, dali nám trochu peněz a řekli, abychom se vydali do svých domovů. Tak jsem se vypravila do Žiliny. Čekala jsem, že najdu město v podobných troskách jako jsem byla sama, ale vše bylo na svém místě – hotel, kde jsme někdy jedli, budovy, ulice. V domě, kde jsme předtím bydleli, visela na našich dveřích cizí jména, nikdo mi neotevřel. Byt, kam nás vystěhovali, obýval gardista, který mě důrazně upozornil, abych se tam už nikdy neukazovala. Pokračovala jsem tedy dál, do Bratislavy,“ líčí Erika Bezdíčková začátek dvouleté anabáze, kterou po osvobození jako čtrnáctiletá holčička s duší v troskách podnikla.

„Na židovské obci v Bratislavě mi řekli, že po mně pátrala nevlastní sestra, která se vrátila z Terezína, hledala mě a s manželem se odstěhovala do Rumunska. Vypravila jsem se tedy za ní,“ uvádí pamětnice. Cesta do Kluže za sestrou trvala Erice týdny. Šla pěšky, chvíli jela na kole, které našla v příkopu, přespávala na nádražích a jedla ve vývařovnách pro bezprizorné. V Rumunsku u sestry ale dlouho nezůstala. Přivítání nebylo srdečné, sestra žila s manželem ve velké chudobě, navíc čekala rodinu. Erika se rozhodla vrátit zpět na Slovensko. Odjela s vojákem, kterého náhodou potkala a který vozil zásobování pro UNRRA.

Dítě bude mít dítě

V Bratislavě na nádraží se na Eriku usmálo štěstí. Oslovila ji neznámá žena a poskytla jí útočiště ve své krejčovské dílně. Oblékla ji, protože Erika měla stále šaty z lágru, dávala jí jídlo. Později si Eriky všiml někdo, kdo ji nasměroval na bratislavskou židovskou obec, která se jí snažila najít adoptivní rodinu v Anglii. Výjezd zkomplikovalo Eričino zdraví, před odjezdem se musela léčit, a když konečně začátkem roku 1948 získala potřebné razítko povolující odjezd od Anglie, přišel únorový převrat a konec nadějí na cestu.

Zůstala sama v Praze, odkud měla odjíždět, ale víceméně náhodou se seznámila s mladým studentem, za něhož se v květnu 1948 provdala. Její muž pocházel z malé vesnice, s jeho rodinou se nikdy úplně nesžila a necítila se v ní dobře. Brzy otěhotněla, bylo jí sedmnáct let: „Byla jsem moc mladá a v porodnici nade mnou doktor sprásknul ruce a pronesl, že dítě bude mít dítě. Narodil se nám syn Jaroslav, o něco později pak dcera Jana,“ vzpomíná Erika Bezdíčková. Manželé získali byt v Praze, ale do jejich už tak nepříliš harmonického soužití zasáhly procesy 50. let: „Manžel požádal o rozvod, protože se rozhodl pro kariéru na ministerstvu a to, že má ženu Židovku, bylo špatné. Sdělil mi, že mi nepatří nejen náš byt, ale ani syn. Naznačil mi, abych se o nic nepokoušela, že ví o mých kontaktech se sionisty a za to je kriminál. Přitom jsem se s nikým nesetkávala.“

Jste Moje dlouhé mlčení?

Se ztrátou syna se nesmířila, několik let se s ním nemohla vůbec stýkat. Později se opět vdala, ani druhé manželství nebylo šťastné, teprve třetí sňatek s Pavlem Bezdíčkem, synem profesora Vilibalda Bezdíčka, ministra školství z období Pražského jara, který hovořil na pohřbu Jana Palacha a podepsal Chartu 77, přinesl pamětnici vytoužený skutečný domov. Pracovala jako hlasatelka a redaktorka v rozhlase, později přešla do podniku Brněnské výstavy a veletrhy, kde se vypracovala na vedoucí tiskového oddělení pro zahraniční novináře. Poté, co podnik musela opustit, našla po složitých peripetiích místo brněnské korespondentky bratislavských Technických novin. Tam zůstala až do roku 1989. Erika Bezdíčková vychovala tři děti, má šest vnuků a dvanáct pravnoučat.

„Dlouho jsem nedokázala dětem odpovědět na otázku, proč nemají dědečka ani babičku, a až byly dospělé, vzala jsem je s sebou do Osvětimi, aby viděly, kde jsou pochováni. Každého, kdo byl v Osvětimi a žije, se lidé ptají, jak mohl přežít. Na to neexistuje odpověď, záleželo na vůli, štěstí a náhodě, stejně ale všichni přeživší trpí syndromem viny. A já k nim také patřím,“ přiznává. Erika Bezdíčková žije v Brně, stále přijímá pozvánky na besedy ve školách i jinde. Vydala autobiografickou knihu Moje dlouhé mlčení, Olga Sommerová o ní a dalších ženách, které přežily holocaust, natočila dokumentární film Sedm světel a osobní Hořký návrat z pekla. Jakkoli je vyprávění o prožitém pro Eriku Bezdíčkovou bolestné, rozhodně má smysl. Během našeho natáčení se paní Bezdíčková svěřila s milým setkáním: „Stála jsem na tramvajové zastávce a všimla jsem si, že mě pozoruje mladá dívka, asi školačka nebo studentka. Po chvíli to nevydržela a přišla se mě zeptat: ‚Promiňte, nejste Moje dlouhé mlčení?‘ - Přikývla jsem a usmály jsme se na sebe,“ uzavírá Erika Bezdíčková.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Zachování vzpomínek 20 pamětníků Jihomoravského kraje