The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Bernardyová (* 1933)

Na americké vojáky mám ty nejlepší vzpomínky

  • narozena jako Ševčíková 9. dubna 1933 v Praze

  • dětství prožila v Rokycanech, kde byl její otec lesmistrem

  • v květnu 1945 byla svědkem osvobození Rokycan americkou armádou

  • rodina udržovala styky s americkými vojáky i po jejich odchodu z Československa

  • chtěla studovat medicínu, ale z politických důvodů nedostala doporučení

  • absolvovala kurz pro rehabilitační pracovníky

  • po sňatku se přestěhovala do Prahy a vystudovala vysokou školu dálkově

  • až do důchodu učila na střední zdravotnické škole v Praze

  • kolem roku 2015 se pokoušela obnovit kontakty s americkými vojáky

Jitka Bernardyová již jako dítě poznala, že něco jiného se říká doma a něco jiného se může říkat na veřejnosti. Začalo to začerňováním řádků v učebnicích na počátku druhé světové války, kdy nastoupila do obecné školy, a pokračovalo ničením korespondence s rodinným přítelem, americkým plukovníkem, po nástupu komunistů k moci. Porušení tohoto pravidla pak Jitce Bernardyové možná uzavřelo cestu na vysněnou vysokou školu.

 

Útěk s osmi štěňaty v košíku

Jitka Bernardyová se narodila jako Ševčíková 9. dubna 1933 v Praze, ale odmalička žila s rodiči a starší sestrou v Rokycanech, kde byl jejich tatínek František Ševčík lesmistrem. V Rokycanech chodila na obecnou školu, z níž pak nastoupila na reálné gymnázium. Při vzpomínce na školní léta za druhé světové války si nejvíce vybavuje chvíle, kdy s dětmi dostali pravítko, pero a tuš a museli začerňovat „závadné“ pasáže v učebnicích. Tehdy ještě nepřemýšlela o tom, proč to dělají: „Byly jsme tehdy ještě poslušné holčičky.“

Na přelomu let 1944 a 1945 bylo rokycanské gymnázium zabráno jako lazaret pro německé vojáky a výuka byla zrušena. Jitka Bernardyová si do školy chodila jen pro úkoly a spolu s rodinou netrpělivě očekávala konec války. Začalo se však proslýchat, že rokycanská vilková čtvrť Rašínov, kde Ševčíkovi bydleli, je celá podminovaná a němečtí vojáci by ji mohli při svém odchodu vyhodit do povětří. Tatínek proto domluvil rodině azyl u vzdálených příbuzných v nedaleké obci Raková. V dubnu 1945 byl navíc hlášený velký nálet na Rokycany. A tak Ševčíkovi společně s několika dalšími rodinami opustili domovy.

„Tak jsme narychlo sbalili to nejnutnější. Na malý dětský žebřiňáček jsme dali peřiny, všichni jsme si vzali kola. Měli jsme asi šest psů a jezevčíci měli štěňata. V košíku na kole jsem vezla osm štěňátek. A táhli jsme z Rokycan až na vrch Kotel, kde jsme se rozhodli přenocovat. Ženy a děti se ubytovaly v takové boudě, muži rozdělali veliký oheň a u toho se sedělo a čekalo se, jestli přiletí ta letadla. Nepřiletěla.“

 

První Američané v Mokrouších

Druhý den pokračovala rodina k příbuzným do Rakové, kde v poklidu prožila konec války. Pamětnice s maminkou a sestrou pomáhaly s hospodářstvím a tatínek každé ráno dojížděl na kole na lesní úřad v Rokycanech. Jednoho dne se vrátil s tím, že prý jsou na okraji lesa u vesnice Mokrouše americké tanky.

„Tak jsem vzala kolo a že se tam pojedu s tatínkem podívat. Opravdu jsme je tam našli. Já už si ale pamatuji tank jenom jeden. Byla to úplně první výsadka Pattonovy a Harmonovy armády. Velitelem tanku byl americký Polák, takže jsme mluvili jakousi slovanštinou. Bylo to velice přátelské setkání a tatínek se společně s místními kluky na tanku dokonce vyfotil. Strašně jsme se radovali.“

 

Americká snídaně k posteli

Když se rodina opět zabydlela v domě v Rašínově, začalo v Rokycanech osvobození. Pamětnice vzpomíná, že se v jejich ulici objevila skupina džípů, ze kterých začali vystupovat zpočátku rozpačití američtí vojáci. Lidé je však nadšeně vítali, a když přišlo na otázku, kde se vojáci ubytují, protože rokycanské kasárna byla stále plná Němců, rozdělili si je rokycanští obyvatelé mezi sebe.

Posádka jednoho z džípů, tři američtí vojáci, které pamětnice znala jako Samuela Meszarose, George Karaphillise a mechanika Hamhricka, se ubytovala u Ševčíků, kde jim byla přidělena rodinná ložnice. Pamětnice tak musela spát v jídelně na gauči. „A vždycky po ránu, když jsem se probudila, tak už jsem tam měla přistavenou stoličku a na ní byla vojenská snídaně. Velký ešus plný kakaa, smažené lívance zalité javorovým sirupem a k tomu ještě miska ovesné kaše. Tak nad tou jsem ohrnula nos, ale pochutnal si na ní můj tatínek. Já jsem si samozřejmě užila kakaa a lívanců.“

Na pobyt amerických vojáků v jejich domě vzpomíná Jitka Bernardyová jen v dobrém. Rodině po něm zbylo několik společných fotografií a pamětnici také zápisy v památníku, kam jí vojáci napsali nejen svá jména, ale i čísla vojenského útvaru, do kterého byli zařazeni. Pro rodinu byl pobyt amerických vojáků také jedním z prvních impulzů ke studiu angličtiny, kterou v té době nikdo z nich příliš neovládal. Komunikace s vojáky probíhala především v němčině a francouzštině. Rodina se tak od svých hostů například dozvěděla, že se chystali pomoci při osvobozování Prahy, ale byli puštěni pouze do Berouna, odkud se museli vrátit zpět.

 

Americký penicilin pro maminku

Jelikož měl tatínek Jitky Bernardyové pod svou pravomocí pozemky v Rokycanech a okolí, musel s ním každý americký velitel projednávat, kde bude parkovat svou techniku. Také proto byli i další američtí vojáci často u Ševčíků na návštěvě. Rodina se nejvíce spřátelila s plukovníkem Weselym, jehož dědeček byl vídeňský Čech, který v 19. století emigroval do Ameriky. Plukovník Wesely bydlel několik měsíců ve vilce v sousedství, která se uvolnila odchodem Němců, a často chodil k Ševčíkovým na návštěvu nebo s otcem do lesa. Pamětnice s úsměvem vzpomíná, že ji chtěl dokonce adoptovat, což rodiče pochopitelně nedovolili. „Mě to pak mrzelo, říkala jsem: ‚Vždyť já bych chtěla, proč ne? Proč bych nejela do Ameriky?‘“

Přátelství s plukovníkem Weselym přetrvalo i poté, co americká armáda Československo opustila. Tatínek si s ním za pomoci překladatelky dopisoval a požádal ho o pomoc, když rodinu postihla tragédie. Maminka onemocněla rakovinou krve a lékaři v plzeňské nemocnici vyslovili domněnku, že by snad mohl pomoci penicilin, který byl ale tenkrát v Československu nedostupný. „Pan plukovník jel z Kalifornie, kde bydlel, přes celou Ameriku až do Chicaga, kde byla továrna na penicilin pro armádní účely. Dostal tu dávku penicilinu a poslal nám ji. Ovšem na rakovinu krve nepůsobila.“ Matka Jitky Bernardyové zemřela v roce 1946.

 

Napřed se musíš třídně uvědomit

Smrt maminky pamětnici velmi zasáhla a ovlivnila celý její další život. Jitka Bernardyová se začala zajímat o lékařství, vstoupila do Červeného kříže a toužila studovat medicínu. Cítila se k tomu povolána. S nástupem komunistů k moci v únoru 1948 se však situace celé rodiny zhoršila. Rokycanské lesy byly zestátněny a tatínek přišel o zaměstnání. Z obavy před obviněním ze styků se Západem také rodina zničila veškerou korespondenci s americkými vojáky.

Ve školních učebnicích se opět začalo začerňovat a nad katedrou se objevily místo obrazu prezidenta Beneše portréty Gottwalda a Stalina. „Tehdy už jsem věděla, že o něčem se smí mluvit a o něčem ne, ale tak úplně jsem to nedodržovala. Zeptala jsem se, kde máme pana prezidenta. Nějak mi to bylo vysvětleno a já jsem řekla: ‚Uspořádáme smuteční průvod.‘ A sundali jsme se spolužáky obraz Stalina a pochodovali jsme s ním kolem třídy. Pak mi kluci nadzvedli stupínek a já jsem ho pod něj vrazila.“

Mohla to být i tato událost, která nakonec zapříčinila, že pamětnice nemohla jít studovat, ačkoli odmaturovala se skvělými výsledky. „Pan ředitel nás skoro nikoho na vysokou nepustil. Mně řekl: ‚Ty jsi takový motýlek vyletěvší do povětří, ty se v životě neztratíš, ale studovat ti nedovolíme. Musíš se napřed třídně uvědomit.‘ A všechny nás poslal do železáren města Rokycan.“

 

V pátrání po vojácích pomohl Pentagon

Na práci v železárnách však nakonec nedošlo, protože se jedna ze spolužaček dověděla o třináctiměsíčním kurzu pořádaném ministerstvem zdravotnictví, který školil budoucí rehabilitační pracovníky a nevyžadoval kádrový posudek z gymnázia. Jitka Bernardyová v roce 1951 do kurzu nastoupila a po jeho absolvování se začala živit jako rehabilitační pracovnice. Ačkoli se později dověděla, že většina spolužáků, která nastoupila do továren, se v následujících letech na vysoké školy dostala, ona sama už o studiu medicíny neuvažovala. V roce 1955 se vdala a odstěhovala se s manželem do Prahy. Dálkově vystudovala filozofickou a pedagogickou fakultu a po mateřské dovolené začala vyučovat budoucí zdravotníky na střední zdravotnické škole v Praze, kde působila až do důchodu.

Na americké vojáky nikdy nezapomněla a kolem roku 2015 se jí naskytla dokonce příležitost zjistit něco více o jejich dalším osudu. Jedna z jejích vnuček se totiž provdala za Američana, jehož příbuzný pracoval v Pentagonu a podle zápisů v památnících Jitky Bernardyové dokázal zjistit, jaké byly další osudy vojáků, kteří byli v květnu 1945 u Ševčíků ubytováni. Jediným ještě žijícím měl být George Karaphillis, lékař žijící na Floridě v Tampě. „Dostala jsem i jeho adresu a svou středoškolskou angličtinou jsem mu napsala dopis o mých vzpomínkách a o tom, jak jsme dále žili. Ale bohužel už jsem nedostala odpověď. Buď nebyla adresa správná, nebo mezitím zemřel. Nebo už také neměl zájem vzpomínat.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Monika Kočková)