Olga Berková

* 1924  

  • „Rusové brali všechny koně, jak šli s frontou. My jsme schovali jednu kobylu, ale domácí. Byl to kůň krásný, výstavní. Sedm měsíců neviděla světa a ještě měla hříbě. Plný dvůr koní, ale ona nezařehtala. Ona byla chytrá, od malička vychovávaná doma. Když se Rusové vrátili, tak koně vyčmuchali. Měli jsme tam jednoho chlapce, který nám pomáhal. Nabízeli nám, že vymění ječmen za oves. Ječmen byl pro nás lepší. Ovsa jsme měli dost. Řekli jsme mu, aby tam toho Rusáka nepouštěl. Né, on se rval, že ten pytel tam zanese, a vletěl tam. Pytel mu spadl, když viděl toho koně a hříbě. Nabral oves, musel na půdu tím chlívem. Hned to všem řekl. Přišel, sám všechno pootvíral a kobylu mu vzali. Stál tam důstojník, já jsem utíkala a brečela jsem. Důstojník křičel: ‚Ola, Ola.‘ Pořád tam někdo byl z těch, protože jedni odešli a druzí přišli s tou frontou. Já říkám, že nám vzali koně. Ptal se, kudy jeli. Já odpověděla: ‚Tudy k lesu.‘ Vzali ruského gazíka, sedli do toho tři a jeli za něma. Já jela s nima. Dohnali jsme je až pod lesem 3 km, už bysme je bejvali v lese nenašli. Oni je zastavili, začali střílet. Hned je odzbrojil… Rusové měli mongoly, to byli koně maličký, nohy tahali po zemi. Koně museli vrátit. Důstojník řekl, ať si ho schováme, že nám ho už nikdo nevezme. Hrozně jim nadával a řekl: ‚Za tohle budete zastřeleni.‘ Já říkám: ‚Tohle jim za to nedělejte.‘ Povídá: ‚Oni budou potrestáni.‘ Oni je odvezli někam pryč… Už přešli frontou. To brali všechno Rusáci, hlavně koně. Kobylu jsme měli schovanou dál.“

  • „Jmenuji se Berková Olga, narodila jsem se v Hradišti na Volyni, okres Ostrožec, 1. 7. 1924. V našem domě udělali školu, protože jsme měli velký barák, a tam jsem vyšla i školu. V roce 1939 jsem vyšla školu a obsadili nás Rusové. V roce 1941 přišli Němci. Rusové neměli kdy dělat kolchozy, takže jsme hospodařili pořád. Tatínek zemřel ve 40. letech, zůstaly jsme dvě samy s maminkou. Otec byl zemědělec. Když Rusáci odstupovali, nedaleko od nás vypukla válka. Ruská žena vedla jednotku a Němci je přepadli. Tam jich moc padlo.“

  • „Když už fronta přešla, všechno přešlo, už tam zase řádili banderovci. Ale o koni nikdo nevěděl. I když jsme koně vyváděli ven nebo jsme ho zapřáhli do saní, tak udělal dva kroky a stál. Ten kůň už byl ustátý. Kůň musí jít každý den nebo obden. To stál sedm měsíců, byl zavřený. Nějaký český chlapec chtěl chodit za mnou. Já jsem nechtěla a on šel a udal to banderovcům, že mám koně schovaného. Tak přijeli zase banderovci a řekli: ‚Ola, u tebe je kůň, toho koně nám dej.‘ Teď já tolik brečela a letěla jsem k mamince a říkám: ‚Mami, běžte jim ho dát, já nepůjdu.‘ Jenže maminka marodila. ‚Ne, běž otevřít.‘ To víte, my jsme ho měli schovanýho v tom baráku dlouhým a tam byla závora. Tam byla komora někdy, měli jsme tam školu ze dvěmi místnostmi, tři místnosti jsme měli pro sebe a ještě komoru na vaření, pro prasata a ten chlív stranou, že tam nikoho nenapadlo, že tam může být ten kůň. Já šla, otevřela závoru, toho koně jsme mu dala. On si ho vzal a chtěl ho osedlat a ten kůň řičel, skákal a padnul. On ho mlátil, no nic, on mu to sedlo dal, ale ztěžka. Vyjel s ním ze dvora. Kůň se s ním točil, třikrát padnul. On ho mlátil, a přece jen ho ovládnul a jel. Odjel, ale přivedl nám takovou šikovnou šínu, taky to byl pěkný kůň. Přivezli jsme ji do Čech tu šínu. Vyměnil ji, protože kdyby ho neudal, tak bysme bejvávali vzali toho svýho koně do Čech. Rusové přepadli banderovce, tam to zlikvidovali. To už bylo po válce, tu naši kobylu Rusové vzali a vzali ji na okres do Ostrožce. Přijeli k nám dva Rusáci, oni to tam všechno znali. Byla tam ta škola, tak tam jezdili, a říkají: ‚Ola, přijeď si pro koně, my víme, že to je tvůj kůň, banderovci nám všechno řekli, odkaď je ten kůň.‘ Tak já letím ke svému strýcovi a říkám mu: ‚Strýčku, kobyla je naživu, pojeďte se mnou do Ostrožce a oni nám ji vymění, ale musí být kus za kus.‘ Povídá: ‚Mongol nevadí, my ho tam postavíme.‘ Samo sebou Rusové naprázdno nejeli a druhý den jsme měli jet pro tu Kaštanku, ona se jmenoval Kaštanka. Jenomže přišel tatínkův bratr třetí, oni byli tři bratři. Ten nám vynadal, říká nám: ‚Chcete, aby vás banderovci přišli postřílet? Vždyť dnes je takový nepokoj, nechte tu Kaštanku být, ať je tam. Dostala jsi pěkného koně, to ti stačí.‘ Takže jsme se toho vzdali, nejeli jsme a pak jsme brzo jeli do těch Čech.“

  • „Ve vesnici byl doktor, běhal po vesnici i tady u nás. A říkal, že jeden voják zemře. Jeden voják dostane injekci, aby zemřel…Opravdu to přede mnou řekl. Já ráno vstávala, maminka už měla navařený čaj, já ho roznášela a toho mladíčka jsem krmila lžící. Zase křičel: ‚Máma!‘ Tak jsem všem dala a říkám: ‚Pane doktor, ten mladíček žije a zase volá mámu.‘ Jeho odpověď: ‚Nět, to není možné, on umřel.‘ Říkám mu: ‚Ne, ten žije!‘ Tak chytil honem tu mošnu, tu krabici s léky a říká: ‚Dám mu injekci, aby to srdíčko zase obživlo.‘ Zase ožil a doktor nakázal, až přijedou pro raněné, aby jel první. Jet měl do Rovna, protože Dubno - tam byly těžké boje, i zem tam hořela.“

  • „Válčilo se u Dukly, mého bratrance poranili a krev mu crčela dvěma místy z plic. Viděli ho dva strýcové a hledali ho na hřbitově. Mysleli si, že umřel… Rusové ho odvezli na Kavkaz do nemocnice. Tam ležel několik měsíců. Dopisy tenkrát nešly. Až za půl roku přišel domů, ale to ještě nebylo po válce. On večer šel ještě s jedním bratrancem tam k jedním a tam byli banderovci. U nás byli často banderovci, třeba přijel v zimě na koních k dvoru… Oni do armády Ukrajinci nešli a byli v těch lesích. Pořád chtěli svoji Ukrajinu. Dva banderovci byli u jedněch Čechů ve zbrani a dva bez zbraní a zašli tam ti naši dva bratranci. Nenadále to tam obsadili Rusáci. Češi vyhověli všem. Banderovci, ti brali živobytí, prasata, krávy a všechno, hadry. Rusové taky. Tím, že Češi všem vyhověli, tak pořád žili. Křičeli, kdo má zbraň, ať vyjde ven. Banderovci dva ve zbrani řekli: ‚Češi, vy půjdete, oni vás nezabijí.‘ Vyšli na roh baráku, teď rakety, to se mohly jehly sbírat. Rusové nevěděli, jestli jsou to Češi, nebo banderovci. Oni si mysleli, že mezi barákem a chlívem, že ti dva Banderovci ve zbrani utečou do pole. Jenže když vyšli na kraj baráku, ti dva banderovci utíkali za ten chlív. Oba zastřelili, toho mého bratrance, jak přišel z té fronty, z toho Kavkazu. Celá ves ho vítala, kdejaký děti ho vedly domů a teď se tohle stalo za chvíli. Oba bratranci byli zabití, jeden banderovec byl také zastřelen. Jeden utekl do pole, jenže jsme se dozvěděli, že umřel a místo toho, aby pohřbívali jeho, tak řekli, že to babička umřela. Babička odjela, jinak by je Rusové odvezli na Sibiř, kdyby věděli, že to je jejich syn. Takže takhle ti bratranci skončili.“

  • Full recordings
  • 1

    Žatec, 24.09.2005

    (audio)
    duration: 39:01
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

„Aby byl mír, národ žil dobře, nekradlo se a nevraždilo. Nejdůležitější je, aby nebyly války.“

Dobové foto
Dobové foto
photo: Pamět národa - Archiv

Berková Olga - Narodila se 1. července 1924 na Volyni v obci Hradiště, okres Ostrožec. Mladá Olga pracovala v hospodářství a ošetřovala raněné vojáky. Byla pasivním svědkem vypálení české vesnice Malín. Detailně popisuje nejen válečné zážitky, ale i zkušenosti s Rusy, Ukrajinci a Němci na Volyni. V dubnu 1947 se přestěhovala do Československa. Nejprve spolu s manželem (válečným invalidou od Dukly) žili v Horšovském Týně, poté v Žatci. V roce 1981 paní Berková s manželem navštívila rodné Hradiště na Volyni.