The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivana Bergmannová (* 1948)

Maminka měla strach, že se historie bude opakovat

  • narozena 8. května 1948 v Praze

  • děd František Proisl byl členem wehrmachtu, ke stejnému kroku nutil i svého syna

  • rodina se od Františka Proisla distancovala a už ho nikdy neviděli

  • dětství a dospívání strávila v pražských Holešovicích

  • v roce 1967 odmaturovala na střední ekonomické škole

  • invazi vojsk Varšavské smlouvy prožila v Praze

  • během sametové revoluce se účastnila demonstrací

  • po roce 2000 vykonávala funkci zastupitelky v Dobříši

  • v roce 2024 žila u Dobříše

Když si našla přítele, za kterého se chystala provdat, její matka s jejím rozhodnutím nesouhlasila. Nebylo to však proto, že by měla Ivana Bergmannová tak přísnou výchovu nebo proto, že by její nastávající měl jakkoli nevyhovující povahu. Důvodem matčina odporu byl jeho původ – pocházel totiž z židovské rodiny. Nešlo ovšem o projev antisemitismu, naopak – sama měla mnoho židovských kamarádek, které bez výjimky tragicky zahynuly v koncentračních táborech. „Maminka z toho byla traumatizovaná a měla strach, že se to může stát znovu,“ vysvětluje Ivana Bergmannová.

Žila jsem v tom, že děda neexistuje

Ivana Bergmannová, rozená Proislová, se narodila 8. května 1948 v Praze Marii a Vladimíru Proislovým. Její matka se narodila jako Eckhardtová a pocházela z Malíkova u Jindřichova Hradce, její rodiče pracovali jako švec a pradlena, ona sama byla dělnicí. Vladimír Proisl žil také u Jindřichova Hradce. Obě rodiny byly sice české, ale podle Ivany Bergmannové nejspíš měly nějaké vzdálené německé příbuzné. Rodiče se vzali v červenci roku 1939, tedy nedlouho před začátkem druhé světové války, která měla nepřímo ovlivnit jejich životy. Otec Vladimíra Proisla František Proisl totiž brzy vstoupil do řad wehrmachtu a postavil se na stranu nacismu, což bylo zbytku rodiny proti srsti. „Nutil mého tátu, aby taky vstoupil do wehrmachtu. On i moje maminka měli velký strach z toho, co se bude dít. Děda na něj tlačil a báli se, aby je třeba za něco neudal, tak utekli z Jindřichova Hradce do Prahy, úplně tajně,“ vypráví a dodává: „Děda nevěděl, kam zmizeli, a byli v bezpečí.“

Tato situace značně ovlivnila celou rodinu. Babička Terezie Proislová se od manžela sice chtěla distancovat, avšak z donucení svého muže se přihlásila v roce 1939 k německé národnosti. Jak dokládá osvědčení ministerstva vnitra o národní spolehlivosti z roku 1947, k „přihlášení došlo hrubým nátlakem jejího manžela a německých funkcionářů v Jindřichově Hradci.“[1] Dva roky po osvobození tak Terezii Proislovou ministerstvo prohlásilo za osobu československé národnosti. Ačkoli vyhověla tlaku svého muže a po celou válku byla považována za Němku, on sám odešel bojovat s wehrmachtem a už ho nikdo z rodiny nikdy neviděl. „O dědovi se doma nemluvilo. Žila jsem v tom, že neexistuje. Bylo to tabu a říkalo se, že umřel, nic víc jsem nevěděla,“ vysvětluje. Celá událost rodinu tak zatížila, že Františka Proisla zkrátka vymazali z paměti a o minulosti se nikdo nezmiňoval. „Naše generace v 50. letech o těchto věcech vůbec nemluvila. Nikdo z nás se neptal a rodiče nevyprávěli. Neznali jsme svoji historii. Nemám dodnes představu, jestli mám nějaké příbuzenstvo z dědovy strany, nebo ne,“ říká a dodává, že o osudu Františka Proisla se jí ani po sametové revoluci nepodařilo příliš zjistit, našla jen oznámení o jeho úmrtí roku 1953 v Německu.

Jela jsem do práce a najednou všude tanky

Ivana Bergmannová prožívala spokojené dětství. Jelikož se narodila do totalitního režimu a nic jiného neznala, příliš nevnímala nátlak a propagandu. Navíc ani jeden z rodičů nebyl nikterak politicky aktivní, ve straně nebyli, s režimem nesouhlasili, ale ani se proti němu nijak veřejně nevymezovali. Dětství a dospívání strávila v pražských Holešovicích, kde také v roce 1954 nastoupila do první třídy základní školy. Její matka tehdy pracovala jako prodavačka a otec působil jako úředník ve spořitelně. Rané vzpomínky Ivany Bergmannové sahají do počátku základní školní docházky. „Pamatuju si, že jsme museli vstoupit do Pionýra. Já jsem jednou ten pionýrský šátek použila místo hadru a utřela jím lavici. Měla jsem z toho problém. Někdo na mě žaloval a dostala jsem pořádně vynadáno. Dál už se to ale neřešilo,“ vzpomíná. Tehdy ji hodně bavil sport, věnovala se gymnastice a později judu. 

V roce 1962 nastoupila na ekonomickou střední školu, kam se dostala bez problémů. Odmaturovala roku 1967, a ačkoli chtěla pokračovat ve studiu, z finančních důvodů nemohla. „Tatínek byl tehdy už vážně nemocný, a tak jsme si to nemohli dovolit,“ vysvětluje. Otec pak zemřel předčasně v roce 1970. Ještě předtím se však seznámila se svým budoucím manželem Tomášem Bergmannem. Toho potkala v zaměstnání – v Československé obchodní bance, kam hned po maturitě nastoupila. Tehdy nastal problém, kdy matka jejich vztah neschvalovala. Tomáš Bergmann se narodil v roce 1945 v Jeruzalémě, pocházel z židovské rodiny, která si během druhé světové války hodně zakusila. Marie Proislová však nechtěla, aby se s ním jeho dcera stýkala. „Ona zažila v Jindřichově Hradci zmizení svých židovských kamarádek a jejich rodin, nikdo se už z koncentračních táborů nevrátil. Tak nechtěla. Říkala mi, že se může cokoli stát a zvrtnout se a že si nepřeje, abych s ním chodila,“ vysvětluje Ivana Bergmannová trauma její matky. „Až po nějaké době ji přesvědčil jeden rodinný přítel a táta. Ti s jejím názorem nesouhlasili, takže ji přesvědčili, ať mě nechá, ať si dělám, co chci,“ vzpomíná. 

Až do roku 1968 žila, jak sama říká, v jakémsi vakuu, které narušila až invaze vojsk Varšavské smlouvy. Okupace Československa ji, stejně jako většinu národa, zasáhla. Prvotní náznaky však pocítila už několik dní před 21. srpnem. To léto strávila se svým nastávajícím dva týdny ve Vídni. „Byli jsme tam za manželovým spolužákem. Potkali jsme tam jednoho odsunutého Němce a ten nám říkal, ať se nevracíme, že nás přepadnou Rusáci. Tomu jsme nevěřili a jeli jsme zpátky do Prahy,“ vzpomíná. Když jela 21. srpna 1968 do práce, všude už byly tanky. „První nebo druhý den se mi udělalo v zaměstnání špatně, manžel pro mě dojel taxíkem, a když jsme jeli domů, zastavili nás vojáci a mířili na nás samopaly,“ vybavuje si dramatickou událost, která se nakonec nevyostřila a nikomu se nic nestalo.

V rámci možností jsme přežívali

Život šel přese všechno dál, Bergmannovi se v roce 1969 vzali, první dcera Regina se jim narodila roku 1973, druhorozená Lenka přišla na svět o pět let později. Ještě v roce 1972, kdy se svým mužem odjela na opožděnou svatební cestu do Švýcarska, uvažovala o emigraci, s čímž manžel nesouhlasil – nechtěl nechat v Československu své rodiče. V dalších letech se jim však ještě několikrát podařilo vycestovat. V roce 1981 navštívili Nizozemí a po návratu se poprvé a naposledy dostala do kontaktu se Státní bezpečností (StB). „Pracovala jsem ve Výzkumném ústavu strojírenství a technologií, který sídlil v Dejvicích. Když jsme se vrátili, tak si mě najednou personalistka pozvala, že něco potřebuje. Když jsem přišla do místnosti, tak tam byl estébák, který mě zpovídal, kolik jsme viděli tanků, kolik jsme viděli vojenských aut, kolik bunkrů. Jsem na to koukala jak blázen, já jsem nevěděla, co se děje,“ vypráví a pokračuje: „Já jsem říkala: ,Já nevím,’ a pak prostě se ve mně něco zamklo a říkám si: ,Neřekneš ani slovo. Prostě nezajímám se, nevím, neviděla jsem. Byli jsme tam na návštěvě, nic jsem nesledovala.’ Měla jsem velký strach, co se jako děje nebo proč nás takhle sledují. Dělali z toho nějaké zápisy a pak už mě ta personalistka nikdy nevolala.“

Během normalizace se o společensko-politické dění příliš nezajímala. „V rámci možností jsme přežívali,“ popisuje, jak prožívala 70. a 80. léta. Vzpomíná si také, jak se až v průběhu let dozvídala od manžela více o židovské víře a historii jeho rodiny. „Do té doby jsem o židovství nic nevěděla,“ říká. Do komunistické strany nikdy nevstoupila. Sametovou revoluci přivítala s nadšením a účastnila se velkých demonstrací na Letné. V 90. letech stála u zrodu Burzy cenných papírů, po dvou letech se vrátila do Československé obchodní banky, kde se věnovala kapitálovým trhům. Bergmannovi si v 90. letech postavili dům poblíž Dobříše, kam se posléze odstěhovali a kde Ivana Bergmannová vykonávala funkci zastupitelky. Po sametové revoluci se dvakrát podívala do rodné země svého muže – Izraele. Její mladší dcera se začala zajímat o osudy židovské části rodiny a pátrala po svých příbuzných. V roce 2024 žila Ivana Bergmannová u Dobříše.
 

[1] Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Witness story in project Stories of the 20th Century TV (Justýna Malínská)