Jan Beránek

* 1943

  • -

  • „A ještě taková zajímavost z vojny: Tady v Holešově byli výsadkáři, kteří byli jediní v republice, kteří nepustili ruské vojáky do kasáren. A bylo to velice zajímavé. Dokonce se to i psalo teď o výročí a to jsem se dozvěděl podrobnosti. Ty výsadkáře pak rozpustili, protože přísahali věrnost Dubčekovi. Tak je rozpustili po celé republice. A já dostal k sobě, dokonce i do světnice, ty velitele jejich čet. Pomáhali tam pak na těch stavbách.“

  • „Ještě taková příhoda v tom osmašedesátém: Když ti Rusové přijeli, tak jsme byli z toho tak rozčarovaní, že jsme sedli na americký džíp a jeli jsme jim v ústrety s vlajkami. A když si to teď domyslím, co by se mohlo stát, kdyby se do nás pustili, tak to by bylo nepříjemné.“ – „Mohl byste to vyprávět trochu podrobněji? Jak jste k tomu džípu přišli? Co to bylo za nápad?“ – „Džípy byly taková až skoro móda. Byl tady můj kamarád Honza Batík, který je tady ve Zlíně také znám svým smýšlením. A ten si svůj džíp, který si krásně spravil… a postupně se sehnaly nějaké další džípy a jeden z nich jsem získal dokonce i já. Ale tehdy jsme jeli na jeho džípu. Bylo nás na tom asi deset, vepředu, vzadu... A jeli jsme směrem na Vizovice, odkud jsme předpokládali, že by Rusové mohli přijít. Já jsem potom později s tím džípem ještě chvilku jezdil, ale střílel do výfuku. Když jsem jezdíval přes Dobrotice, kde v lese tam byli ti vojáci, tak se mi stalo, že mi to střelilo do výfuku – tak jsem měl i trochu strach…“

  • „Když létala ta letadla, tak to byl můj veliký nepříjemný zážitek, protože mě v noci maminka vzbudila, plakala. Otec z toho byl také celý vedle, že nás přepadli. A to na mne velice dolehlo a projevilo se to třeba i tím, že když v osmašedesátém roce začala plesová sezona, tak naše děvčata z tanečního klubu roznášely na plesech losy a my tam dělali předtančení. A pozvali si nás ti komunisti, abychom vystoupili, a my to sborem odmítli. Skutečně to asi začalo mnou, kdy jsem prohlásil, že tam nejdu, že nastupuji na vojnu. Tak partnerka samozřejmě řekla, že ona také ne, a pak se to nějak rozjelo, že tam tedy všichni vystupovat nebudeme. A Mědílková také pak řekla, že si to myslela a že to sama zrušila. Ale tím se také taneční klub dostal do útlumu.“

  • Full recordings
  • 1

    Zlín, 23.10.2018

    (audio)
    duration: 01:34:56
    media recorded in project Paměť pohraničí
Full recordings are available only for logged users.

Politruci na vojně mi říkali, že jsem kontrarevolucionář

Jan Beránek
Jan Beránek
photo: archiv pamětníka

Jan Beránek se narodil 19. září 1943 ve Zlíně. Jeho otec Jan spojil svůj život se sokolstvím, sportem a učitelstvím. V době před druhou světovou válkou se podílel na vedení a vzniku Baťových škol. Za odbojovou činnost ve skupinách 500 a R 3 byl vyznamenán prezidentem republiky medailí I. třída Za zásluhy. V 60. letech položil základy Vysoké školy kožařské. Mladý Jan se věnoval závodnímu plavání a později vodnímu pólu. Tančil v kroužku Annemarie Mědílkové. Roku 1968 promoval inženýrem na katedře Pozemní stavitelství a inženýrské konstrukce. Diplom přebral z rukou prof. Vilibalda Bezdíčka, pozdějšího signatáře Charty 77. Začal pracovat jako inženýr v podniku Centroprojekt. Záhy nastoupil jednoletou vojenskou službu. Podílel se na stavbě bytového bloku v ulici Obeciny XVIII ve Zlíně (tehdy Gottwaldově), kde žije doposud. Stále je aktivním tanečníkem a věnuje se sportu a vysokohorské turistice. Volný čas také tráví na Rusavě, na 270 let staré roubené chalupě evidované rožnovským skanzenem.