The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Manfred Beneš (* 1938)

• narodil se 2. července 1938 v obci Stroužné v Kladsku

• mnozí příbuzní museli narukovat do wehrmachtu

• po skončení války zažil v obci řádění Revolučních gard

• v roce 1946 jejich rodinný majetek získala polská rodina

• dostali předvolání na transport do Německa

• rozhodli se k útěku do Československa

• na druhý pokus se jim podařilo přejít hranice

• většina příbuzných odešla do Německa

• pamětník pracoval jako dělník

• přes velký nátlak nikdy nevstoupil do KSČ

• silně prožíval okupaci Československa a vynadal okupačním vojákům

• rodnou obec navštěvoval jen rekreačně

• v roce 2022 žil v Bezděkově nad Metují

Manfred Beneš byl potomek původně českých obyvatel Kladska. V době války mnozí jeho příbuzní a sousedé museli narukovat do německé armády, včetně bratra či strýce. Po válce ve vsi zažil řádění Revolučních gard. V roce 1946 jejich majetek získala polská rodina z východních oblastí, které zabral Sovětský svaz.

Benešovi v tomtéž roce dostali rozkaz k nástupu na transport do Německa. Rozhodli se, že raději odejdou do Československa. „V noci jsme přešli přes hranice a dostali se do Bartoňova hostince na Machovských Končinách, kde nás už čekali. Přespali jsme u nich v obývacím pokoji a druhý den jeli dál,“ vzpomíná pamětník.

Benešovi začali nový život v Čechách, nicméně většina členů širší rodiny se vystěhovala do Německa.

Maminčin partner byl Čech

Otec Peter Benesch pracoval jako kameník ve Stroužném. Maminka Hedvika, rozená Cvikýřová (Zwikirsch), pocházela z Bukoviny, vsi ležící nedaleko Stroužného. Její otec tu pracoval jako faktor, tedy zprostředkovatel mezi domácími řemeslníky a obchodníky. Narodilo se jim několik dětí: Gertrud, Paul, Otto a nejmladší Manfred.

Po otcově smrti v roce 1940 si maminka našla nového partnera, povozníka Josefa Jirmana, a brzy se jim narodila dcera Irma. Její druh měl české občanství a vlastnil v Čechách chalupu. To se později ukázalo jako velmi výhodné.

Jelikož měli německé občanství, museli do německé armády narukovat různí příbuzní, například strýc nebo nejstarší pamětníkův bratr Paul. Ten v roce 1944 nastoupil k dělostřelcům. Byl raněn na východní frontě a dostal se domů na dovolenku. Poté dostal rozkaz k odjezdu na západní frontu, kde ho zajali Američané. Po propuštění ze zajetí už zůstal v západní části Německa, v hesenském městě Lich. Do Čech později jezdil jednou za dva tři roky na návštěvu.

Hospodyně je zachránila před sovětskými vojáky

O děti se v rodině Beneschů starala služka ukrajinského původu jménem Líza. Když přišla do Stroužného, byla špinavá a zavšivená a nic neuměla. Ale rychle se zaučila a stala se nepostradatelnou členkou domácnosti a výbornou hospodyní. Ale jen do května 1945, kdy se objevila Rudá armáda.

Ve vsi bydlel další člověk s příjmením Benesch, ale bez příbuzenského vztahu k pamětníkovi a jeho rodině. Za války se stal aktivním sympatizantem nacismu. „V květnu 1945 se ho vojáci Rudé armády chystali zatknout, ale spletli se a přišli k nám. A Líza jim řekla, že my žádní nacisti nejsme, takže nás zachránila,“ vzpomíná pamětník a dodává, že pak s rudoarmějci musela nedobrovolně odejít. A už o ní nikdy neslyšeli.

Jak se Kladsko stalo součástí Polska

Kladsko bylo součástí zemí Koruny české až do anexe Pruskem v roce 1742. Český živel se udržel na malém území takzvaného Českého koutku (Böhmischer Winkel) přiléhajícího k českým hranicím. Kladští Češi se tak stali součástí Pruska, později Německého císařství, Výmarské republiky – a nakonec i Hitlerovy Německé říše. Po skončení druhé světové války tato část země připadla Polsku.

Polští osadníci ze ztracených východních území, jež připadla Sovětskému svazu, získali nově statky a obydlí osadníků i v Kladsku. Původní kladští obyvatelé měli německou národnost a pro polské úřady byli občany poraženého Německa. Tudíž se na ně vztahoval i odsun. Většina německých i původně českých obyvatel buď odešla do Německa a Československa, nebo je tam odsunuli.

Mnozí z nich si mysleli, že Kladsko, nebo aspoň Český koutek, nakonec stejně bude patřit k Československu. Přes usilovnou snahu československého státu se tak nikdy nestalo.

V Kladsku řádily rabovací gardy

Hned v roce 1945 do Kladska přišli první Poláci, aby obsadili nové území. „Ti, co přicházeli jako první, byli hajzlové a rabovací gardy. Měli na rukávu RG jako Revoluční garda, ale náturou a počínáním se blížili spíš druhému názvu,“ říká pamětník. Beneschovi je museli ubytovat a živit. Ve dne spali a přes noc popíjeli a vykrádali domy. Až teprve po nich přišly chudé polské rodiny z východu a získávaly statky místních obyvatel.

V roce 1946 dostali Beneschovi dopis, že mají nastoupit na transport do Německa, jenž měl být vypraven z Lázní Chudoba. Zároveň museli strpět nastěhování polské rodiny, jež dostala jejich dům. „Neznali vůbec nic, jen kosu a hrábě, jen čubrněli na mechanizované zemědělství,“ říká pamětník a dodává, že matka a starší sestra Gertrud, která už měla svoje tři děti, velmi dlouho plakaly nad ztrátou domova.

Utekli do vesnice Žďárky

Nakonec se rozhodli, že se vyhnou transportu a raději uprchnou do Čech. Josef Jirman, jenž měl české občanství a mohl s propustkou přecházet hranice, předem odvezl nějaký majetek na svém voze. Domluvil také, že rodina může první noc přespat v hostinci U Bartoňů hned za hranicemi v Machovských Končinách. V noci tajně přešli hranici a vcelku bez problémů se dostali na smluvené místo.

Druhý den Beneschovi odjeli do nového domova ve vsi Žďárky, kde měl otčím chalupu. Nicméně v domě bydleli nájemníci, a tak se museli prozatím ubytovat jinde. „Matka celý život věřila, že se jednou vrátí domů. Nikdy se jí to nesplnilo a často kvůli tomu plakala,“ říká pamětník. Potom, co odešli polští osadníci, koupila dům Beneschových evangelická církev a zřídila zde své centrum a penzion Kalvínka.

Ten šel do Čech, jiný do Německa

Československo se stalo novým domovem Hedvice Beneschové a jejím dětem Ottovi, Manfredovi a Irmě. Brzy po příchodu požádala o změnu rodinného příjmení na česky znějící Beneš. Nejstarší Gertrud provdaná Jansenová měla tři děti – Petra, Helenu a nejmladší Janě bylo jen několik týdnů. Její manžel od nich odešel a v Německu si založil novou rodinu.

Gertrudina dcera Helena později vystudovala pedagogiku v Hradci Králové. Jelikož se věnovala skautingu, v 50. letech musela odejít ze školství a nesměla učit. Proto v 60. letech emigrovala do západního Německa, kde v Berlíně učila východoevropské uprchlíky němčině.

Teta Hilda, maminčina sestra, nadále zůstala ve Stroužném. Nemusela do transportu, protože vedla místní obchod. Žila tu až do 60. let, kdy se legálně vystěhovala do západního Německa.

Místní dobrodruh přešel hranice pro kroniku

Ve Stroužném bylo většinově evangelické náboženství. Mnoho let tu sloužil farář Martin Hoffmann. Po válce se velmi angažoval v prosazování nároku Československa na území Kladska, které se, jak známo, setkalo s neúspěchem. V roce 1946 ho polské úřady zatkly a uvěznily. Po půl roce ho z vězení propustili a vyhostili ze země. Stal se pak farářem v Šonově na Broumovsku. V roce 1956 se s manželkou a dvěma dcerami vystěhovali do západního Německa, nicméně Československo nadále rád navštěvoval.

Zasloužil se o získání takzvané Bergmannovy kroniky obce Stroužné. Kroniku napsal v první polovině 19. století evangelický farář Josef Ernst Bergmann. Po válce zůstala v úkrytu na místní faře, kde ji na Hoffmannův popud vyhledal místní přeshraniční dobrodruh Jan Špulák a tajně odnesl do Šonova. Martin Hoffmann kroniku později uložil v Ústředním archivu Českobratrské církve evangelické v Praze.

Zpoždění ve výuce nikdy nedohnal

Manfred Beneš začal v Čechách po válečné přestávce chodit do školy. Vzhledem ke svému hendikepu, neuměl česky psát ani číst, nastoupil opět do první třídy. Zpoždění ve vzdělávání se mu už nepodařilo dohnat.

Po skončení základní školy ho nechtěli pustit ani na učební obor, a tak nastoupil jako pomocný dělník podniku MEZ Náchod. Postupně se vypracoval, naučil se ovládat různé stroje a pracovat s různorodým náčiním a nástroji. Aby si zvýšil kvalifikaci a úměrně i plat, pořídil si výuční list. Poté získal lépe placenou práci u firmy Agrostav.

V zaměstnání se ho snažili přimět k tomu, aby vstoupil do KSČ. Nicméně když poukázal na své četné příbuzné žijící v nepřátelské cizině, podařilo se mu vyhnout neblahému závazku.

V Čechách se začal intenzivně věnovat sportu, hokeji a atletice. Měl výborné výsledky a reprezentoval v dorosteneckém družstvu v Náchodě. Vojnu absolvoval ve sportovních vojenských útvarech Dukla Brno a Dukla Znojmo. Později trénoval děti a mládež.

V srpnu 1968 vynadal okupačním vojákům

Brzy ráno 21. srpna 1968 Manfred Beneš vstával do práce a v rozhlase slyšel děsivou zprávu o okupaci armádami Varšavské smlouvy. Když jel do práce, na první křižovatce potkal kolonu vojenských vozidel a tanků polské armády. Zastavil motorku a od plic vojákům vynadal, což se kupodivu obešlo bez následků.

Jeho podnik své zaměstnance poslal domů, ale oni neodešli. Shromáždili se před závodem a několik mužů vylezlo na střechu a shodilo dolů obrovskou rudou hvězdu. „Dodneška se s okupací nemůžu smířit. Je to stejné jako současná válka Ruska na Ukrajině. Putin je jen další Stalin,“ zamýšlí se pamětník.

Do Stroužného jezdili už jen na výlety

Stroužné Benešovi několikrát navštívili i za komunismu, přes velmi přísné kontroly na hranicích. Nicméně ve vsi už bydleli jen samí neznámí lidé. V podstatě se jen starali o údržbu hrobů na hřbitově, do rodné země se nechal pohřbít i pamětníkův bratr Otto. Po sametové revoluci si udělali rodinný výlet po všech známých a milých místech Českého koutku.

Manfred Beneš se oženil s Hanou, rozenou Novákovou, kterou poznal v šestnácti letech na taneční zábavě. Prožili spolu dlouhý a šťastný život. „Mám babičku, a tak mi nic neschází, kéž by to s ní trvalo ještě hodně dlouho,“ uzavírá pamětník.