The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Mgr. Jiří Beneš , Th.D. (* 1961  )

Co potřebuji k životu, čerpám ze Starého zákona

  • narozen 5. srpna 1961 v Praze

  • svět náboženství mu otevřeli svědkové Jehovovi

  • stal se členem Českobratrské církve evangelické

  • v letech 1981-1986 studoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu

  • StB se ho pokoušela získat jako informátora

  • v roce 1986 konvertoval k Církvi adventistů sedmého dne

  • ještě před rokem 1989 se stal adventistickým kazatelem

  • v letech 1989-2002 vykonával duchovenskou službu v Kladně, Slaném a v Praze

  • roku 2002 nastoupil na Husitskou teologickou fakultu jako odborný asistent

  • v roce 2013 se habilitoval

  • je vedoucím katedry biblistiky a judaistiky na HTF UK

Znalec Starého zákona, hebraista a judaista Jiří Beneš nemá židovské předky. Židovství ho oslovilo během studií na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě a ovlivnilo jeho náboženské vyznání. Pod vlivem judaismu se stal adventistou.

Narodil se 5. srpna 1961 v Praze v rodině, kde se víra nedávala najevo. Maminka, vyučená aranžérka, byla podle pamětníka katolička, do kostela ale nechodila. Otec vystudoval Husovu československou bohosloveckou fakultu (předchůdkyni Husovy teologické fakulty), za Jiřího dětství hrával v kostele na varhany, později se – prý z vlastní vůle – stal dělníkem. Jezdil s bagrem, náklaďákem, autobusem a po roce 1968 vstoupil zřejmě s ohledem na rodinu do komunistické strany.

Jiřího formovala otcova záliba v trampingu a pobyty v přírodě na chatě. V mezidobí obnoveného Junáka v letech 1968–1970 chodil krátce do Skauta a následně v roce 1972 vstoupil do známého oddílu Hoši od bobří řeky, který fungoval pod hlavičkou turistického oddílu a vedl ho Jaroslav Foglar. Ideální kamarádství z Foglarových knížek, které tu hledal, prý ale v oddíle nenašel.

Zkoušel věřit v komunismus

Invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 vnesla do rodiny strach, Jiří vzpomíná, že se rodiče báli možné války. Později své děti zřejmě cíleně izolovali od politiky a své názory na situaci před nimi tajili, takže pamětník neměl alternativu k tomu, co slyšel ve škole. „Všechno, co mi ve škole předkládali, jsem bral, že to tak má být. My jsme se učili básničky z těch slabikářů – mně to vůbec nevadilo. Ve mně dokonce tu lásku k Sovětskému svazu probudili. Já jsem tam toužil jet.“

Vzhledem k otcovu přání, aby se on i jeho bratr vyučili, nastoupil v roce 1977 na Střední odborné učiliště Dopravního podniku. Měl se stát opravářem tramvají. Chodil na praxi do ČKD Vysočany a tamní dělníci, „chlapi, které jejich práce bavila a kteří ji dělali poctivě“, se mu zamlouvali. Natolik, že když mu na škole jeden z kantorů nabídl členství v KSČ, vnímal to jako poctu. „Že můžu patřit mezi takové lidi, se kterými jsem byl v továrně a kteří žili způsobem, který mě hodně oslovoval. [...] Tak, aby to bylo užitečný, aby to mělo nějaký smysl, abych byl v nějaký společnosti, který já vnitřně důvěřuju a o které vím, že mě bude chránit.“

Svědkové Jehovovi mu otevřeli svět náboženství

Potřebu někam patřit, najít společenství, se kterým by mohl sdílet určitou hodnotovou orientaci, ale nakonec komunistická strana neuspokojila. Jednak mu otec k jeho překvapení vstup do strany zakázal a jednak dodává, že pocítil potřebu hlubší víry. „Studoval jsem různé filozofie, studoval jsem trošku i ten komunismus. Ale cítil jsem, že to není ono. Takže já jsem pořád něco hledal, a nevěděl jsem přesně, co to je.“ V takové situaci se v jeho životě objevil spolužák, jehož rodiče patřili mezi svědky Jehovovy – a nasměroval ho do tohoto společenství.

Svědkové Jehovovi mu otevřeli náboženský svět, dali mu „klíč k Bibli“, kterou sice doma měl, ale do té doby mu prý byla nesrozumitelná. Záhy pochopil, že Bible bude v jeho životě hrát zásadní roli, ale zároveň mu přestal vyhovovat „způsob argumentace“ svědků Jehovových – konkrétně prý jejich přesvědčení o vlastní neomylnosti, a naopak pomýlenosti druhých. Vadilo mu, že na předem dané otázky má odpovídat podle předem daných šablon. „Podle mého soudu člověk má právo svou víru vyjádřit svými slovy, a ne slovy naučenými z nějaké publikace,“ vysvětluje Jiří Beneš. Postoje svědků Jehovových se rozhodl konfrontovat v dalších křesťanských společenstvích – a tak se dostal k Českobratrské církvi evangelické.

Studium evangelické fakulty a zájem StB

Stal se evangelíkem a v roce 1981 nastoupil ke studiu na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Ta vzdělávala bohoslovce různých evangelických církví, dominovali právě českobratrští evangelíci, ale zastoupení tu měla i Církev bratrská, metodisté či Jednota bratrská, hojně tu studovali i členové reformovaných církví ze Slovenska, většinou Maďaři.

Na fakultu se prý zřejmě díky otcovu členství ve straně dostal hned napoprvé, zároveň otcovo stranictví nejspíš sehrálo roli v tom, že si ho ještě před nástupem do školy pozvala k výslechu Státní bezpečnost. „To je jedno z takových traumat, které jsem se snažil vytěsnit ze své mysli. Bylo to děsný, trvalo to šest hodin,“ říká o výslechu, během nějž se ho prý StB snažila získat jako informátora o dění na fakultě a který ho podle jeho slov zbavil iluzí o komunistické straně.

Spolupráci odmítl, po nástupu do školy se ale bál s kantory a spolužáky mluvit. Mohl předpokládat, že na výslechy chodí i ostatní, a StB na něho naléhala, aby o výsleších nikomu neřekl. Po počátečním „oťukávání“ se ale podařilo nastolit ovzduší důvěry, později došel Jiří Beneš k přesvědčení, že kantoři na fakultě – byť kontakty s StB museli udržovat – byli vesměs slušní a velmi stateční lidé a studentům se snažili pomáhat.

Starý zákon – víc než text

StB ho poté, co odmítl spolupráci, přestala obtěžovat. Znovu se ozvala až na konci studia. To už měl za sebou zásadní setkání se Starým zákonem. „Ten jsem se snažil studovat co nejpoctivěji, čemuž nahrávala i hebrejština, kterou jsme tam studovali. [...] Tenkrát nás profesor Heller, což byl můj učitel Starého zákona, uváděl jednak do ducha toho jazyka, jednak do nějakého širšího kontextu, jak filozofického, tak religionistického, a tím nás konfrontoval i s židovstvím. Nebo s židovskou synagogální interpretací toho Starého zákona.“

Pod tímto vlivem pamětník získal, jak říká, odvahu začít ke Starému zákonu přistupovat jinak, než jak se k němu přistupovalo u českobratrských evangelíků. Nestačilo mu zkoumat Starý zákon jakožto historický text a zabývat se okolnostmi jeho vzniku či teologickými vlivy na Nový zákon. „Pro mě to byla výpověď o životě, to znamená nějaké vyznání víry, které má člověka někam nasměrovat a nárokuje si nějaké jeho chování. Já jsem z toho cítil podnět k úpravě svého chování.“

Židovská praxe, třeba svěcení soboty jako dne odpočinku, ho oslovovala natolik, že zvažoval konverzi k judaismu. Nakonec přece jen zvolil křesťanství, vnitřní nejistotu se ale raději rozhodl konzultovat s nejvyšším představitelem Českobratrské církve evangelické. Synodní senior naznal, že jeho postoje jsou neslučitelné s budoucím povoláním českobratrského faráře – a doporučil mu přestup k adventistům. Tento krok nakonec po absolvování fakulty v roce 1986 učinil a o tři roky později – krátce před listopadovou revolucí – se stal adventistickým farářem.

Kazatel církve adventistů

Staral se o šedesátihlavý sbor věřících v Kladně a k tomu měl pod sebou zhruba poloviční sbor ve Slaném. Konal bohoslužby, pastorační péči, na starost měl mládež, seniory i svěřený majetek. V počátcích „farářování“ si ho znovu předvolala StB – doba se už ale změnila, a byť po něm tajná policie znovu chtěla závazek spolupráce, zdaleka už nešlo o tak těžkou zkušenost. I tentokrát se odmítl stát konfidentem a navíc prý příslušníky ujistil, že o obsahu rozmluvy bude informovat svou církev. Což také podle svých slov následně udělal.

Převrat roku 1989 ho zastihl jako čerstvého otce prvního dítěte – i proto se revolučního dění aktivně neúčastnil. Jeho povolání adventistického faráře se změna režimu příliš nedotkla. „Ta doba závěru osmdesátých let nebyla nábožensky příliš komplikovaná – alespoň teda z toho pohledu života těch adventistických sborů. Ty mohly svoje bohoslužby uskutečňovat, tak jak to měly v popisu. Pád komunismu znamenal spíš rozšíření aktivit,“ komentuje pamětník skutečnost, že komunistické úřady adventistům v době normalizace poměrně vycházely vstříc – výměnou za to, že řada představitelů adventistické církve spolupracovala se Státní bezpečností.

Starý zákon ho stále zajímá

Službou v Kladně a ve Slaném strávil pět let a poté jako farář působil v Praze-Dejvicích. Zároveň vyučoval hebrejštinu a Starý zákon v adventistickém teologickém semináři v Sázavě a studoval doktorát na Evangelické teologické fakultě UK. V roce 2002 se rozvedl, a protože podle tehdejších pravidel adventistický farář rozvedený být nesměl, musel si hledat jiné povolání. Ač ho zpočátku akademické prostředí nelákalo, nastoupil jako odborný asistent na Husitskou teologickou fakultu UK. Učil hebrejštinu a Starý zákon, v roce 2013 se habilitoval a v současnosti je vedoucím katedry biblistiky a judaistiky.

Před rokem 1989, kdy v Praze židovskou praxi udržovalo v podstatě jen pár rodin, cítil podle svých slov určitou odpovědnost za udržování židovské tradice a kultury. „My jsme se učili tu hebrejštinu a obcházeli jsme památky, abychom po nich mohli provázet a mohli upozorňovat na tuhle nesmírně cennou komunitu, která tady žije.“ Po roce 1989, kdy se židovská obec aktivizovala a rozrostla, se stáhl do pozadí. Víc než tradice ho vždy zajímal – a stále zajímá – Starý zákon.

Proto také nikdy nezatoužil podívat se do Izraele. „V Izraeli jsem nikdy nebyl. A dá-li Bůh, nikdy nebudu. Prostě nechci. Nevím, jestli je to racionální rozhodnutí. Kdybych to chtěl racionálně zdůvodnit, tak já se obávám, že mám nějakou představu o tom, jak ta země vypadá – z těch textů. A že bych rychle vystřízlivěl,“ vysvětluje Jiří Beneš. „Co potřebuju vědět ke svému životu, to čtu z toho Starého zákona.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of Members of the Seventh-day Adventist Church

  • Witness story in project Stories of Members of the Seventh-day Adventist Church (Kristýna Himmerová)