The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

P. Benno Beneš (* 1938  )

Adsum

  • narozen 19. dubna 1938
  • v roce 1944 začal chodit do první třídy základní školy v Oseku
  • roku 1953 nastoupil na chemickou průmyslovou školu v Mostu
  • vojenskou službu absolvoval mezi lety 1957–1959
  • v letech 1959–1965 pracoval v Uhelném průzkumu v Oseku
  • poté nastoupil do Výzkumného ústavu paliv v Praze
  • roku 1966 začal tajný salesiánský noviciát
  • v roce 1970 složil věčné sliby a o dva roky později byl v Polsku tajně vysvěcen na kněze
  • mezi lety 1973 a 1993 byl zástupcem provinciála salesiánů (do roku 1989 tajně) a poté byl do roku 1999 provinciálem salesiánů v Čechách
  • v letech 1999–2003 působil na škole Jabok
  • od roku 2003 až dodnes je v salesiánské komunitě v Teplicích v Čechách

Dětství a válečné roky 1939–1946

Benno Beneš pochází z křesťanské rodiny. Vyrůstal v Oseku, v malém městě na úpatí Krušných hor mezi Litvínovem a Teplicemi. V té době bylo město převážně německé. Otec byl Čech, pocházel z Oseku, matka byla z Českého středohoří, německé národnosti. Po zabrání Sudet v roce 1938 zůstala rodina v Oseku.

Za války zažil Benno Beneš několikeré bombardování v tomto kraji. Při jednom poplachu na Boží hod vánoční se lidé vycházející z klášterního kostela nestihli schovat doma do svých krytů. Nálet tudíž přečkali v pivovarském sklepě. Za války zažil také prchající německé vojáky a pamatuje si jednu matku s dítětem, prchající ze Slezska, kterou nakrátko přijali do rodiny. V roce 1944 Benno nastoupil do první třídy německé základní školy.

Benno byl zvyklý na česko-německé prostředí a mělo na něho velký vliv dění po válce. Při odsunu/vyhnání německých obyvatel přišel Benno o většinu spolužáků a kamarádů. Odejít musela také většina příbuzenstva z matčiny strany. V Oseku docházelo k popravám místních německých obyvatel. V knize Veteráni v bitvách o duše Benno Beneš uvádí, že „slovesa drancovat a rabovat ve svém dětství slýchával téměř denně“. Vzpomíná na mnohé dramatické osudy vyhnaných příslušníků německé národnosti, které se později dozvídal.

Salesiáni v Oseku

Na poválečné poměry v Oseku měl pozitivní vliv příchod salesiánů, kteří aktivně působili v osecké farnosti a v okolí mezi lety 1946 a 1950. V Oseku je velký klášter z 12. století, který patřil až do konce druhé světové války cisterciákům. Ti byli po válce rovněž vyhnáni. Také klášter byl rabován (viz dodatečné materiály, vzpomínky opata Harzera). Klášter dostal národního správce a po dohodě s biskupstvím byl v roce 1946 dán k dispozici salesiánům. Ti zde působili až do zahájení „akce K“ 13. dubna 1950. I během této krátké doby si salesiáni získali v tomto kraji přízeň. V oratoři umožňovali dětem trávit volný čas, pořádali hry, závody, výlety. Založili chrámový sbor a divadlo. Benno Beneš zde trávil velkou část svého volného času. Vzpomíná například, jak v roce 1948 nacvičili divadelní hru, která odvážně reagovala na současné dění: zobrazovala pronásledování katolíků v Mexiku. Benno v ní hrál chlapce, jehož otec čeká ve vězení na popravu, a on mu tajně nese hostii, ukrytou v hodinkách.

Benno Beneš na salesiány nezapomněl, ani když museli odejít. V roce 1950 byl klášter použit jako internační tábor, nejdříve pro řeholníky, potom pro řeholní sestry. Po roce 1989 bylo přáním litoměřického biskupa Koukla, aby se salesiáni do Oseku vrátili. Ti to ale odmítli. Byla už jiná doba. Chtěli působit víc mezi lidmi v městských oblastech.

Střední škola

V roce 1948 byl otec Benna Beneše potřetí vyhozen z práce, protože nechtěl podepsat akční program. Časem se mu naskytla možnost pracovat ve mzdové účtárně v Uhelném průzkumu v Oseku.

V roce 1953 nastoupil Benno na vyšší chemickou průmyslovou školu v Mostě. Býval by sice chtěl jít na gymnázium, chtěl se již tehdy stát knězem. Na gymnázium však nebyl doporučen. Důvodem bylo, že pocházel z úřednické rodiny a byl katolicky vychován. Protože nemohl nastoupit na žádnou další školu, ani do učení, začal pracovat v lese. Přes otcova známého se pak dostal na zmíněnou chemickou průmyslovku. V té době na ní učili kvalitní učitelé, mnozí z nich přišli z vnitrozemí, aby „posílili nedostatek učitelů v českém pohraničí“, jak se tehdy nařídilo říkat. Během školní docházky Benno stále udržoval kontakt se salesiány. V té době pracovali někteří salesiáni na přehradách, kde také tajně studovali. Benno navštěvoval salesiány ve Flájích, někdy za nimi putoval pěšky, někdy na lyžích. Jednou dostal Benno od někoho spis středověkého mnicha Tomáše Kempenského Následování Krista, který ho dále inspiroval na cestě k zasvěcenému životu.

Vojna

Zvláštní kapitolou v životě Benna Beneše byla povinná vojenská služba. Přestože ji absolvoval v 50. letech za studené války, vzpomíná na ni v dobrém, především na přátelské vztahy. V uzavřeném kolektivu byli všichni odkázáni sami na sebe, vzájemná důvěra jim život na vojně ulehčovala. Možná to i v něčem předjímalo salesiánské společenství, které Benno Beneš zažil o mnoho let později.

Začátek vojny byl však tvrdý. Při příchodu několika set nováčků museli všichni odevzdat své osobní věci, oblečení a doklady. Neměli u sebe ani na sobě nic. Tak prožili všichni první noc, zůstávajíce nazí ve vyhrazených prostorách jedné velké berounské školy po celou dobu přijímacího řízení, během něhož byl každý podroben též lékařským prohlídkám. Potom se čekalo a čekalo, jak to bývá na vojně zvykem. Až k ránu dostal každý vojenský mundúr různých velikostí, který si nováčci mezi sebou vzájemně vyměňovali. Benno měl štěstí, že byl zařazen do vojenského družstva se svým spolužákem z průmyslovky. Na vojnu nastoupil v Berouně, pak byl převelen na poddůstojnickou školu v Lounech, vojnu zakončil ve Strašicích u Rokycan.

Zvláště druhý rok, když na vojnu nastoupili noví „bažanti“, se povedlo v četě, ve které byl Benno Beneš, vytvořit férové prostředí bez šikany nováčků. „Podařilo se nám najít k sobě důvěru. Čím tvrdší byla vojna, tím víc jsme byli při sobě.“

Benno Beneš byl zástupcem velitele čety. Četa se snažila o dobré výsledky, dokonce byla v rámci jednoho vojenského cvičení nejlepší četou v divizi. Nebylo to ale tak, že by Benno Beneš byl odhodlaný bojovat za režim se zbraní v ruce. Naopak vzpomíná na těžké morální situace, do kterých se voják dostává. „Jednou jsem měl službu. Zjistilo se, že se musí vyhlásit poplach, že z lágru na Příbramsku se podařilo utéct třem vězňům, kteří se podkopali. Musela to být práce na měsíce… Teď bylo několik divizí včetně nás ‚auf‘, jeli jsme někam do šumavských lesů a museli jsme to tam pročesávat s tím, že ty diverzanty musíme najít. Říkal jsem si: ‚Teď je to otázka svědomí. Co kdybych ho zrovna já načapal? To ho mám zastřelit? Já bych dělal, že ho nevidím. Nebo může zastřelit on mě?‘ To jsou chvilky, kdy člověk opravdu neví, co má dělat. Pročesávali jsme okolí celou noc a celý den. Neslyšeli jsme, že by je chytli, byla to asi podařená akce.“

Po 730 dnech vojny se kamarádi a velitelé jen neradi loučili. Spojovala je dvouletá vzájemnost. „Byli jsme i s veliteli dobrá parta.“ Dlouhá léta se potom četa scházela i s několika veliteli a ještě dodnes se část členů schází a vzpomíná na přátelské prostředí. Benno také uvádí, že na vojně „zrálo“ jeho povolání ke kněžskému a řeholnímu životu.

Zaměstnání a stěhování do Prahy

Po návratu z vojny Benno nastoupil do uhelné laboratoře v Oseku, kam dostal umístěnku. Po vojně se mu zhoršil zdravotní stav, od dětství trpěl astmatem, ke kterému se přidal ekzém. Přišla ale další zásadní událost. Přes zaměstnání se Benno občas dostal na nějakou dobu do Prahy. V Praze si v roce 1962 nebo 1963 jednou zašel na Národní třídě do bufetu Metro na občerstvení, jak se říkalo – „na tři rohlíky a jedno orosené s pěnou“. Setkal se tam s mužem, kterého znal z Oseku a který si ho i po deseti letech pamatoval. „Nejste vy pan Míša?“ – „Pan Míša? No, to su. A ty jsi Benno? Tož co, co děláš? A co do budoucnosti?“

František Míša, přezdívaný Dominus, byl bývalý ředitel salesiánů v Oseku. Benno přiznal Dominovi svůj záměr stát se salesiánem a domluvili si další schůzku. Pro možnost stát se salesiánem bylo potřeba, aby se Benno přestěhoval do Prahy. To byl však problém, byt v Praze mu nemohl být přidělen, protože tam neměl zaměstnání. Do zaměstnání nemohl být přijat, protože v Praze neměl byt. Po dvouletém snažení, když už vzdal možnost, že to vyjde, se mu povedlo sehnat sklepní byt, do kterého se sice nikdy nenastěhoval, ale byl v něm přihlášen. Tak mohl v Praze pracovat. Pobýval nejdříve na ubytovně, později v garsonce. Pracoval ve Výzkumném ústavu paliv. Pokračoval dál ve své profesi.

Salesiánem

Po přestěhování do Prahy začal Benno v roce 1966 salesiánský noviciát. Salesiánem se stal 4. června 1967, ovšem v tajnosti. Věčné sliby složil v roce 1970. Benno v té době v Praze neznal moc lidí, salesiáni se setkávali opatrně většinou po jednom, jen občas i ve větších skupinách. Zvýšenou aktivitu jim umožnilo pražské jaro, kdy se setkávali se studenty na kolejích.

Benno dál studiem směřoval ke kněžskému svěcení. Svěcení bývala kvůli utajení v NDR nebo v Polsku. Bennovi bylo vyřízeno kněžské svěcení v Polsku. Jednoho dne vyjel nočním vlakem do Poznaně, po vysvěcení se hned vrátil zpět do Prahy. Do roku 1989 byl tajným knězem.

Normalizace

Během pražského jara šla většina salesiánů do duchovní správy, což jim ovšem ztížilo činnost za normalizace. Benno Beneš a někteří další zůstali v utajení. Za normalizace bylo opět potřeba některé struktury církve utajit. V roce 1973 se Benno stal (tajným) zástupcem provinciála salesiánů. Jeho oblastí bylo koordinování práce s mládeží a kontakt s bohoslovci v semináři i mimo seminář.

Za normalizace salesiáni pokračovali v práci s mládeží. Mnozí i nadále zůstali ve svých civilních zaměstnáních, takže své poslání mezi mládeží mohli vykonávat jen ve svém volném čase. O prázdninách podnikali salesiáni takzvané chaloupky, výjezdy na chalupy s křesťanským programem. Postupem času organizaci některých chaloupek převzali jejich bývalí účastníci. Počínaje rokem 1970 vyrazil Benno se studenty několikrát v létě do Bulharska, kde byli do jisté míry skryti očím režimu. Výlety byly oblíbené a zúčastňovaly se jich stovky mladých lidí. Mnozí z nich se potom ještě dlouho scházeli.

Ze zápisů Státní bezpečnosti vyplývá, že o Bennově příslušnosti k salesiánům věděli od roku 1975, kdy se to dozvěděli od někoho z lidí v jeho okolí. Od roku 1976 byl sledován pod svazkem SALESIÁN.1 StB si ale nikdy nebyla zcela jista. Benno Beneš byl dvakrát u výslechu. Říká, že už nebyla 50. léta, a proto si mohl snáze dovolit odmítnout spolupráci. Na druhou stranu musel mít před očima osudy svých blízkých předchůdců a osob, které mu byly vzorem: salesián a kardinál Štěpán Trochta byl v roce 1954 odsouzen původně na 25 let, provinciál František Míša byl v 50. letech internován. Benno Beneš se u výslechu držel zásady nic neprozradit. „Dále uvádím, že neznám žádné duchovní ani jiné osoby, které k řádu salesiánů patří. (…) Neznám také žádné bohoslovce. (…) V roce 1975 jsem soukromě sám navštívil Rumunsko…“2

V průběhu 70. a 80. let se v dokumentech střídavě uvádí, že se jedná o laika, pravděpodobného salesiána a nejspíš i kněze. StB věděla o aktivitách u svatého Kříže, o tom, že Benno podniká akce s mládeží, sledovala Bennova setkání se známými a místo jeho bydliště. Jak je ale uvedeno už na začátku sledování: „Nutno konstatovat, že pronikání do řad salesiánů naráží na těžkosti, neboť jsou zcela oddáni Vatikánu, církvi a společnosti.“3 Na konci 80. let pak vyšetřovatel uvádí: „Operativními prostředky a vlastním doznáním objekta je dokumentováno, že se jedná o laika řím. kat. církve, přívržence a s největší pravděpodobností i člena kongregace salesiánů. Konkrétní poznatky o závadové činnosti však zjištěny nebyly.“4

Bulharsko

Salesiánští bratři se v létě někdy setkávali na Slovensku. Se studenty ale jezdil Benno ještě dále na jihovýchod, do Rumunska a do Bulharska.

Jejich druhá cesta do Bulharska byla poměrně dramatická. Když se ubytovali v kempu, objevily se tam podezřelé osoby, kterých se už nezbavili. Při ranní cestě na vlak je následovali čtyři muži. Devětatřicetičlenná skupina studentů nastoupila do různých kupé v několika vagonech, aby nebyli všichni pohromadě. V jednom kupé seděli také dva muži, kteří se prokazovali průkazkami „průvodčímu“ ve vojenské uniformě. Řeč se stočila na téma turistika v Bulharsku. Při přestupu z rychlíku na místní úzkokolejnou dráhu do hor Pirin se objevili na plošině vagonků „filmaři“. Jak se později zjistilo, byli to filmaři, kteří filmovali skupinu před nádražím v Sofii. Po výjezdu autobusem na horskou chatu se objevilo asi devět mužů z horské služby, jeden z nich nahradil recepčního, další z nich „náhodou“ mluvil česky. Ukázalo se, že „horská služba“ má jiné poslání než být horskou službou.

Ráno byly problémy s vydáním pasů. Dopadlo to však dobře. Po vydání pasů bylo rozhodnuto rozdělit se na tři skupiny a každá zvolila jinou horskou trasu. Skupinu, ve které byl Benno, sledovala „horská služba“ ještě dva dny. Poté to vzdali. „Cestou jsme navrhli, že večer, až dorazíme na chatu, nakoupíme víno a pozveme je ke stolu, aby nám sdělili, co si máme o jejich počínání myslet.“ Sledující je ale přes den ztratili, takže skupina víno vypila bez nich.

Že se jednalo o sledovanou akci, potvrzuje i to, že rektor od svatého Kříže byl v té době u výslechu. StB se ho na tuto akci vyptávala. Benno se obával, aby studenti neměli ze sledované akce problémy ve škole. Nic se ale nestalo a ani nikdo ze studentů nic neprozradil.

1989

Už od poloviny 80. let se Benno Beneš za salesiány zúčastnil schůzek skupiny kolem kardinála Tomáška. Všichni se podíleli na tvorbě jeho pastýřských listů. Zde vznikl také nápad vyhlásit „desetiletí duchovní obrody národa“, tedy snahy zapojit znovu církev do společenského života.

Po sametové revoluci se Benno Beneš mohl definitivně zveřejnit jakožto salesián a kněz. Úsměvná je příhoda z výzkumného ústavu, kde pracoval necelých 25 let. Bylo mu nabídnuto, že pokud se mu na novém pracovišti nebude dařit, může se kdykoli vrátit zpět. To ale nehrozilo. Řád prošel po roce 1989 proměnou. Salesiáni zanechávali svých civilních zaměstnání a začali se sdružovat v komunitách. I po revoluci přicházejí noví salesiáni, jsou přijímání do kongregace.

Mezi lety 1993 a 1999 byl Benno Beneš provinciálem salesiánské provincie Praha, bydlel v komunitě v Kobylisích. Při jmenování do funkce dostal od hlavního představeného v Římě několik úkolů: mezi nimi budování komunit, zřízení vzdělávacího střediska a také misie v Bulharsku. Zajímavé je, že v Bulharsku salesiáni konají bohoslužby také ve východním obřadu.

Po roce 1999 působil jako spirituál na vyšší pedagogické a teologické škole Jabok v Praze, zřízené salesiány. Po angažmá na Jaboku byl poslán do severních Čech, kde dodnes působí v salesiánské komunitě v Teplicích.

Česko-německé vztahy

Benno Beneš je činný také v nápravě česko-německých vztahů. Příběhy sudetoněmeckých občanů byly za války často komplikované, ale téměř všechny čekal po válce odsun. Od těchto lidí slýchal příběhy o zločinech, kterých se dopouštěli mnozí příslušníci našeho národa – mnozí z nich kryli svou dřívější spolupráci s nacisty. Naši někdejší rodáci byli přes hranice vyhnáni bez prostředků, po cestě zažili i zabíjení nemohoucích lidí. Najíst dostali často až od sovětských vojáků. Jeden muž po letech líčil, proč nemůže pít alkohol: Trasa odsunu vedla přes Krušné hory, cestou lidé hladověli. Jeden sovětský důstojník zastřelil svého unaveného koně. Řezník z transportu koně rozčtvrtil a syrové maso rozdal. Zmíněný muž dostal těžkou žloutenku, takže od té doby má potíže s játry.

S nápravou česko-německých vztahů souvisí i snaha Benna Beneše o obnovu poutního místa Filipov. Toto poutní místo se leckdy nazývalo „Severočeské Lurdy“. Každoročně se zde koná česko-německá katolická bohoslužba ve čtyři hodiny ráno. Jinak sem přicházejí poutníci i během roku.

Benno Beneš se snaží netřídit lidi jen na Čechy a Němce, ale přijímat každého člověka takového, jaký je. S otevřeným srdcem se potkává s dřívějšími rodáky, kteří zde mají své kořeny. Za jeho činnost mu bylo předáno prestižní ocenění Zlatá holubice míru. Toto ocenění obdrželi také dalajlama nebo Václav Havel a mnohé další osobnosti, které se angažují v oblasti lidských práv a porozumění mezi národy.

Poznámka: Při autorizaci pamětník text částečně stylisticky upravil a vypustil z příběhu většinu krátkých epizod a citací.

Poznámky pod čarou:

1 Archiv bezpečnostních složek, Svazky kontrarozvědného rozpracování – Centrála, a. č. KR 848153 MV, Beno Beneš (19. 4. 1938). Dostupné online z www.ebadatelna.cz (staženo 7. 3. 2018).

2 Tamtéž, Protokol z výpovědi, 23. 11. 1976, strany 46–48.

3 Tamtéž, Činnost salesiánů ve Středočeském kraji – Zpráva, 13. 10. 1975, strany 3–5.

4 Tamtéž, Plán prověřování SPO „SALESIÁN“ r. č. 45413, 28. 3. 1988, strany 74–76.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století