The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lota Bendová roz. Ehrmannová (* 1928)

Normální poklidný život jsme žili, než přišli Němci.

  • narozena v roce 1928 v Praze ve středostavovské rodině židovského původu

  • v říjnu 1939 odjela s rodiči a bratrem transportem po Dunaji do Palestiny

  • v Palestině chodila do školy, učila se pak na dámskou krejčovou

  • po válce si spolu s rodiči zažádala o repatriaci, do Československa se vraceli v roce 1946 speciálním repatriačním vlakem vypraveným z Říma

  • krátce po válce se provdala, má jedinou dceru

  • skoro čtyřicet let pracovala jako ošetřovatelka – vychovatelka v jeslích.

Lota Bendová se narodila do pražské středostavovské rodiny. Oba její rodiče pocházeli ze Strakonic. Usadili se však v Praze na Smíchově, kde se jim v roce 1926 narodil syn a o dva roky později dcera. Její rodiče byli Židé, ale nepříliš praktikující. Do synagogy chodili jen na velké svátky, jinak byli plně asimilovaní do českého prostředí. Lota Bendová uvádí jako zajímavost, že její rodina byla přes vídeňské příbuzné Ehrmannů spřízněna s rodinou Franze Kafky. Sestra Hermanna Kafky, otce Franze Kafky, si vzala bratra jejího otce. Jejich úplně nejbližší příbuzní byli však česky mluvící, u nich v rodině se německy nemluvilo. Jiný její strýc byl však sionista a to celé rodině zachránilo život. Přesvědčil její rodiče, aby se s ním vydali do Palestiny. Transport odjížděl z Bratislavy v říjnu 1939.

V roce 1939 bylo paní Lotě Bendové jedenáct let, přesto se však musela jít i s rodiči a svým o dva roky starším bratrem hlásit na gestapo, protože rodina byla židovského původu a žádala o povolení k vystěhování do Palestiny. Nejsilnější zážitek, který si pamatuje, byla arogance a hrubost nacistů, která v paměti dítěte utkvěla v podobě zákazu šlapat na koberec.

„Normální poklidný život jsme žili, než přišli Němci. To jsme pak museli chodit na gestapo pro povolení. To byly takové nepříjemné zážitky, chovali se k nám povýšeně. Museli jsme stát ve frontě, nesměli jsme šlápnout na koberec. Šli jsme tam všichni, bylo to, myslím, někde v Dejvicích, v nějaké vile. Stáli jsme tam ve frontě, to mi jako dítěti utkvělo v paměti. Bylo tam zábradlí a tam byl kousek parket, museli jsme stát v uličce a nesměli jsme šlápnout na koberec. ‚Nicht auf den Teppich steigen!‘ (…) Bylo to nepříjemný.“

„Dostali jsme to povolení, ale nesměli jsme říkat, že jedeme do Palestiny, ale že jedeme na Haiti. Oni ještě řekli: ,To tam to bude poněmčený.‘ Měli takový poznámky. V tom říjnu, kdy jsme odjížděli, tak to bylo dost smutný, my jsme totiž vycházeli dobře se všemi sousedy. Když jsme šli dolů, bydleli jsme ve vyšším patře, tak všichni byli před svými byty a loučili se s námi. Bylo to hodně smutný. Měli jsme taxíka a odvezli nás na nádraží a odtamtud jsme jeli do Bratislavy. Tam jsme byli ubytovaní ve škole. Byli tam hlinkovci, ti se k nám taky nechovali moc přívětivě.“

Cesta po Dunaji

„Po Dunaji jsme jeli normálním parníkem, který byl určený pro turisty. Bylo nás tam hodně, byl vyklizený spodek, spali jsme namačkaní jeden na druhého na zemi. To taky nebylo moc pohodlný. Stavěli jsme v Budapešti, ale nesměli jsme z lodi ven. Pak do Jugoslávie, Nového Sadu. Nějací lidé nám dali deky a jablka, zřejmě to byli také nějací Židé, kteří s námi měli soucit. Přestoupili jsme z parníku na železnou loď, vlečnou (tlačnou?) loď. Přijeli jsme do Rumunska – Suliny. Tam se vlévá Dunaj do Černého moře. Tam jsme byli dlouho, asi dva měsíce. Byla zima, velké mrazy, byli jsme v podpalubí a nahoře byla zmrzlá voda. Trochu se tam topilo, přijela pak další loď, transport, taky z Prahy.“

Plavbou po Dunaji skončily ty nejhorší útrapy. Čas strávený na námořní lodi Sakaria patřil už mezi tu příjemnější část cesty, pokud se tak dá nazývat pobyt na námořní uhelné lodi plné uprchlíků. Vyjma krátké zastávky u tureckého přístavu pluli bez větších problémů do Haify. V Palestině je Britové internovali do sběrného tábora Atlit. Ženy a děti byly v Atlitu jen necelé tři týdny, pak se přesunuly do Haify. Nějakou dobu byla pamětnice ubytována u bohatší židovské rodiny na Carmelu na předměstí Haify, později se opět shledala se svojí matkou a přestěhovaly se do kibucu pro přistěhovalce (chavury) nedaleko Jaffy.

V kibucu pro přistěhovalce

„Já s maminkou jsme odjely do Tel Avivu, bylo to za Jaffou. Vesnička to byla Bat Yam, Dcera moře. Bylo tam něco podobného jako kibuc, ale bylo to zřízené jenom pro přistěhovalce. Říkalo se tomu chavura. Tam jsme žili ve společenství. Děti měly například svůj vlastní domek. To byla vesnice, která byla opuštěna při nepokojích s Araby. Lidé tam měli ještě nedostavěné domky. Jaffa byla arabská, tak to tam bylo nebezpečný. Když bylo po nepokojích, tak to Židé znovu obsadili. Dalo se tam žít, měli jsme společnou kuchyň, společnou prádelnu, společný peníze, tedy vlastně žádný. Dostali jsme najíst, měli jsme kde spát, vše bylo společný.“

Rodičům se v kolektivním bydlení moc nelíbilo, byli již staří na to, aby si zvykali na něco jiného. Všichni lidé v kibucu pracovali, měli služby na různých místech v kibucu. „Někteří taky pracovali mimo, třeba u nějakých rodin. Peníze za to nedostali však do ruky, ale dostala je ta společnost, co to řídila. Maminka pracovala u nějakého pána, který měl duševně nemocnou ženu. Uklízela tam, nebyla to práce, na kterou byla zvyklá, ale musela se přizpůsobit. On jí po několika týdnech  nabídnul, že by se navíc mohla starat o tu ženu, to bylo navíc, to neměli vědět. To nemělo vědět to vedení, protože si matka mohla přilepšit, měli jsme o nějaký ten piastr navíc. Jaffa byla arabská, Arabové prodávali pomeranče levněji než Židé. Tak jsme je museli tajně přinést do toho kibucu – chavury. Občas mi maminka koupila šunku na přilepšenou. Chodili jsme do školy, učili jsme se, ale vůbec jsme nerozuměli, řeč je to dost jiná, ani se nepíše latinkou, ale těma znaky (hebrejské písmo).“

Jakmile to bylo možné, tak se přestěhovali jinam, vrátili se do Haify, kde žila i rodina jejich strýce. Pronajali si tam skromné bydlení, malý pokojík v podnájmu, ale byli ve svém. Bratr s nimi již nebydlel, žil na internátě v Tel Avivu. Jakmile se vyučil, přihlásil se do československé armády. Nejdříve ho odmítli, neměl ani požadovaných 17 let. Teprve když dosáhl tohoto věku, tak ho odvedli, na sklonku války bojoval v Československé obrněné brigádě u Dunkerque.

Rodiče si našli práci, matka vypomáhala v domácnostech s úklidem, nebylo to jednoduché, protože jejich znalosti hebrejštiny a angličtiny byly velmi chabé, němčinu mohli v Haifě uplatnit jen částečně. Lota se v Haifě učila švadlenou, ale učení nedokončila, protože s koncem války se rodiče přihlásili do programu repatriace zpět do Československa. Sama paní Bendová by tam možná již zůstala, hebrejsky se naučila docela obstojně, ale nechtěla opustit rodiče, kteří si na život v Palestině nezvykli. Později (v roce 1968) krátce zvažovala emigraci, ale to již byla zvyklá na život v Praze, který měnit nechtěla.

Návrat do Československa

Na jaře 1946 nastoupili na cestu přes Gazu do Egypta, kde nastoupili na britskou loď, která je převezla do jižní Itálie. Z Neapole se dostali do Říma, kde už na ně čekal speciálně vypravený repatriační vlak z Říma. První zastávka byla v Domažlicích, kde je lidé vítali, byl to dojemný okamžik především pro její rodiče, kteří stále byli více Čechy než Židy či sionisty. Spolu s nimi se vrátila i rodina jejich strýce, kteří však postupně v letech 1948, 1949 či později odešli do Izraele.

Několik let po válce se pamětnice provdala a brzy se jí narodila jediná dcera. V Praze se vyučila krejčovou, ale protože ji to nikdy moc nebavilo a toto povolání si v Haifě zvolila z nutnosti, radši šla pracovat tam, kde ji práce bavila. Celý profesní život se pak věnovala dětem v jeslích, pracovala tam přes 37 let. Po válce se nastěhovali do rodinné vily v Praze-Podolí, která před válkou patřila strýci, který zahynul v koncentračním táboře. Dům byl po válce osazen nájemníky a byl v národní správě. Jejím rodičům a manželovi se však podařilo dům v sedmdesátých letech dům odkoupit, využili předkupního práva nájemníků a byli šťastní, že mohou žít v dřívějším rodinném sídle.

Dnes Lota Bendová mnoho z hebrejštiny zapomněla, v Izraeli byla od té doby jen jednou spolu s dcerou, vnučkami, s bratrem a jeho rodinou v roce 2008. Izrael se za 62 let tak změnil, že už měla potíže poznat místa, která tehdy tak dobře znala.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Hynek Moravec)