Marek Benda

* 1968  

  • „Pak se spustil sedmnáctej listopad, tak jsme se tam ve tři sešli, ve čtyři to mělo začínat. Někdo už tam měl nějakej amplion, ale přinesl půjčenej z americký ambasády, ne že by tam bylo nějaký dramatický ozvučení. Říkali jsme si: Tak kolik přijde lidí? Tři sta? Tři tisíce? To by bylo krásný! Nakonec jich přišlo třicet, možná víc, těžko dneska odhadnout. Ale každopádně jsme měli pocit, že neuvěřitelně moc. Protože jsme měli uzavřený nějaký dohody, tak tam jsme ještě dramaticky trvali na tom, že se půjde tou původní trasou pochodu, to znamená, že se tam přednesou projevy a půjde se na Slavín, nikoli do centra, jako k přímému střetnutí. Tam jsem poprvé viděl a zažil studenta Růžičku alias Zifčáka, který se představoval za nějaký nezávislý svaz studentstva a který tam prohlašoval, jako že my jsme zrádci studentské věci, když chceme dodržet trasu pochodu. A pak ještě o čtyři dny později jsem ho viděl, když bylo jasný, jakou v tom hraje roli, ale už jenom krátce. Bylo jasný, že věci už nabraly úplně jinej trend, ne že by se odehrávaly nějaký studentský dramy. Jenom jsme věděli, že existuje nějakej P. O. Box, kde nějakej Růžička se prohlašuje za nezávislý studentský hnutí, že to je něco, s čím se můžem spojovat. A pak se teda šlo na tu Národní třídu, v absolutní euforii toho davu, kterej šel potom, sice nás nepouštěli do toho centra, odvedli nás na to nábřeží, ale kterej šel po tom nábřeží a prostě… to už asi člověk nikdy nezažije. Pak možná na některejch demonstracích, jako osmdesát devět na Letný nebo tak, ale tam jsem většinou ani nebyl, protože jsem byl jako organizátor nebo dával věci dohromady, psal projevy, něco, už jsem jako nikdy nebyl… Euforie na nábřeží, kde se skandovalo, takový to: ‚Dneska jíme na Hradě, kdo – ne-li my, kdy – ne-li dnes‘, kterej pak skončil masakrem na Národní třídě, ale ten pocit, že je nás tam hodně, že prostě už na tom Albertově, kde jsme vždycky měli trochu problém s těma svazákama, kde mimochodem Martin Mejstřík v následujících časech jako jeden z hlavních protagonistů revoluce, který se div že nepokládal za… tak tam chodil ještě jako představitel městského … výboru SSM, místopředseda a tam seděl na druhé straně jednacího stolu, když se připravovala demonstrace, i když uznávám, že jako patřil k těm rozumnějším, pod kterýma různý ty věci běžely, ale k představitelům těchto svazáků. Tam právě někdo, tuším, že Jaskmanický za ně mluvil na Albertově a dal tam nějakou otázku, jako co může městská studentská rada udělat pro studenty, a jednoznačná reakce byla: ‚Odstoupit, odstoupit!‘ Takže tam bylo jasný, že to fakt jako je protirežimní, že to je proti těm stávajícím strukturám, že to není, jako že se to jenom sešlo, a v tomhle to bylo vysoce euforický. My jsme pak ještě chodili domů průběžně podávat hlášení, aby se to odtelefonovávalo, a když jsme odešli z Palačáku, došli domů, nadiktovali, vrátili se tím pádem na konec průvodu, dřív jsme byli v čele, teď jsme se vrátili na konec, stejně jako předtím, kdy to bylo obráceně, když jsme odváděli ten dav s bráchou z toho Albertova, že jsme všem říkali: Zatáčí se vlevo, dodržujte dopravní značky, tam jsme skončili na konci, pak se to otočilo, že se jde do centra, tak jsme byli na chvilku na začátku, tak se to střídalo v průběhu času. Pak jsme se právě ještě vraceli na tu Národní třídu dvakrát, tak jsme procházeli v jedné z těch bočních uliček přes ty policejní kordony tam a zpátky, pak jsme měli pocit, že to zablokování, že už se nic neděje, že se to rozpustí a jdeme domů. Tak jsme šli domů podat další fázi hlášení a během hodiny začli chodit lidi odtamtud, který tam byli různě zmlácený, ztlučený, že z toho byl… že po té euforii následoval masakr. A pamatuji si, že táta pozdě v noci říkal prorockou větu, na kterou jsem si v následujících letech mnohokrát vzpomněl. Říkal: ‚No, tak je jasné, že to začalo, problém je, že opozice ještě není dostatečně připravená.‘“

  • „První zatčení, respektive předvolánka na výslech přišla před osmadvacátým říjnem osmdesát osm, to byly takový klíčový dny, jednadvacátej srpen, osmadvacátej říjen, a my jsme samozřejmě byli zvyklí, že různě zadržovali tátu, i po jeho propuštění. Tak když přijížděl do Prahy ruský předseda nejvyššího sovětu, tak zadrželi všechny, při různejch příležitostech, aby něco nepáchali. My jsme byli zvyklí, že tátu předvolávají, že si ho tam občas na těch osmačtyřicet hodin, nebo devadesát šest, jak to dělávali, že ho po osmačtyřiceti hodinách propustili, což měli, a hned nato vzápětí zatkli znovu na dalších osmačtyřicet hodin, na to jsme byli zvyklí. Takže máma mě ráno budí do školy, někdy před tím osmadvacátým říjnem osmdesát osm, že předvolání k výslechu. Říkám, no dobrý, v pohodě, to je tátovi. Co já jako s tím? Je to smutný, ale co já s tím mám dělat? A máma říká, počkej, počkej, to není pro tátu, to je pro tebe! Říkám, co, pro mě? Já musím do školy. Ne, pro tebe. Tak jsem přišel k těm dveřím, pootevřel je na řetízek a říkám: ‚Omlouvám se, já se musím jít oblíknout.‘ A máma mě hned v těch dveřích sjela: ‚Co se s nima bavíš! S nima se nikdo vůbec nebaví!‘ Takže jsem odjel na nějakou jejich úřadovnu s tímhle přísným kázáním od maminky, kde jsem tři čtyři hodiny říkal: ‚Odmítám odpovídat, protože bych mohl ohrozit sebe nebo někoho ze svého okolí.‘ Tak jsem jim dal fakt jenom nacionále a oni mne po těch čtyřech hodinách vyhodili: ‚Tak mazejte, to je úplně k ničemu. S otcem je aspoň sranda, ale vy jste fakt strašně nudnej.‘“

  • Full recordings
  • 3

    Praha, pracovna , 06.11.2017

    (audio)
    duration: 02:41:44
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Člověk je svobodný, ale i odpovědný

Studentská fotografie
Studentská fotografie
photo: Archív pamětníka

Marek Benda se narodil 10. listopadu 1968 jako první z šesti dětí manželů Václava a Kamily Bendových. Velký vliv na něj mělo rodinné klima, tedy jednak silné křesťanské zaměření a dále otcova politická angažovanost. Ta se datovala výrazněji od roku 1977, kdy otec podepsal pod vlivem procesu s “Plastiky” Chartu 77 a posléze byl vězněn. V roce 1988 zahájil Marek Benda vysokoškolská studia, ale  již na podzim 1989 se zapojil do politiky jako spoluorganizátor manifestace 17. listopadu na Albertově a následně jako člen Centrálního koordinačního stávkového výboru studentů. V roce 1990 spoluzakládal Křesťanskodemokratickou stranu (KDS), jejímž předsedou byl jeho otec Václav Benda. Sám pak byl roku 1992 zvolen předsedou poslaneckého klubu KDS. Když došlo roku 1995 ke sloučení KDS s ODS, rozhodl se přijmout členství v ODS. V letech 2002 - 2004, kdy neobhájil poslanecký mandát, pracoval v odboru vládní agendy Ministerstva informatiky. Poté, v roce 2004 se vrátil do parlamentu jako náhradník za ODS. V letech 2006 - 2010 byl předsedou Ústavně-právního výboru. Byl zpravodajem nového občanského zákoníku a zákona o majetkovém vyrovnání mezi státem a církvemi.