The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonie Bencová (* 1939)

• narozena 13. května 1939 v Marce v Rumunsku

• pochází z komunity rumunských Slováků

• na jaře v roce 1946 rodina na základě výzvy vlády přesídlila do Československa

• do roku 1947 žili na Prachaticku ve vsi Psí Koryto

• v roce 1948 se přestěhovali na jižní Slovensko do vsi Fedýmeš (Ipeľské Úľany)

• od roku 1949 žili na Lipensku v jihočeském pohraničí

• do školy začala chodit až v 10 letech

• po ukončení základní školy se vyučila kuchařkou v Náchodě

• v roce 1960 se vdala za syna kulaka, měla s ním dvě dcery

• jednu z dcer kvůli špatnému kádrovému profilu nepřijali ke studiu na vysokou školu

• celý život pracovala v gastronomii

• v roce 2021 žila v Horní Plané

Po skončení druhé světové války a odsunu většiny německého obyvatelstva ze sudetských částí Československa bylo zapotřebí dosídlit vylidněné pohraničí. Tehdy na výzvu státu k návratu obyvatel žijících v zahraničí do vlasti zareagovalo i několik desítek tisíc rumunských Slováků. Ti žili po tři sta let v kopcích severozápadního Rumunska, kam přišli ze své rodné země – z bídy a s vidinou lepšího života do lesů Sedmihradského Rudohoří. Po této vládní pobídce začali reemigranti postupně osidlovat prázdné domy po vysídlených sudetských Němcích. V první vlně se do Československa vrátila i Antonie Muchová se svou rodinou.

Co si odlesníte, bude vaše

Antonie Bencová se narodila těsně před začátkem druhé světové války 13. května 1939 jako nejstarší ze čtyř dětí Marii a Karlovi Muchovým. Na svět přišla ve vesnici Marca, která se nachází v župě Sălaj v Sedmihradském Rudohoří na území dnešního severozápadního Rumunska. Její rodina pocházela z východního Slovenska z oblasti Spišské Nové Vsi. Předci do této oblasti přišli dlouho před jejím narozením, už kolem roku 1720. 

Na začátku 18. století pokrýval rudohorské kopce prales. Majitelé této půdy sem přilákali celé rodiny z Horních Uher, tedy ze Slovenska, a slíbili jim, že dostanou veškerou půdu v pralese, kterou odlesní. Tak vznikaly první osady, vesnice a obce v této části země. Pamětnice vzpomíná na své ranné dětství strávené v rumunských horách, kde měli dům a malé hospodářství. Její otec chodil pracovat do blízké sklárny v obci Bystrá (rumunsky Pădurea Neagră), matka se starala o domácnost. 

Žili skromným způsobem života. Maminka se starala o nevelké políčko a dvě krávy.  Rodina byla tedy relativně soběstačná a vystačili z tatínkova příjmu a malého hospodářství. Ani druhá světová válka se jich příliš nedotkla: „Tady v těch horách, v místech, kde jsme bydleli válka nebyla ani znát,“ vzpomíná pamětnice.

Vraceli jsme se jako domů

Přesto v roce 1946 vyslyšeli výzvy československé vlády a prezidenta Beneše k návratu do původní vlasti: „Vraceli jsme se jako domů,“ vypráví Antonie. Rodina z Rumunska odešla hned v první poválečné vlně, další velký návrat do Československa proběhl až v roce 1948. Z rodné Marcy odjela malá Antonie s rodiči a sestrami na vozech do města Ilešť (pamětnice uvádí toto jméno, pravděpodobně jde o Aleșd), poté pokračovali na Slovensko a odtud dále do Čech. 

Jejich dlouhá cesta vedla do jihočeských Prachatic, kde je naložili na nákladní auta a dovezli do vesnice Psí Koryto (dnes nese vesnice název Koryto). Tady žili jeden rok a poté museli se vrátit zpět na Slovensko, pamětnice si už nevzpomíná, co bylo důvodem. Usadili se na v tehdejším okrese Šahy ve vesnici Fedýmeš (maďarsky Ipolyfödémes, Födémes, v současnosti Ipeľské Úľany) při samé hranici s Maďarskem. Tam se jim však nevedlo nejlépe.. Po roce strádání na jižním Slovensku dostali tzv. umístěnku zpátky do jižních Čech. V roce 1948 rodina se třemi malými dětmi už natrvalo usadila ve stále ještě neobydleném československém pohraničí. Nový domov našli v Hořicích na Šumavě poblíž Českého Krumlova.

Sňatek s kulakem

Když žili Muchovi v Rumunsku, Antonie do školy nechodila. Po válce a po návratu do Československa stále neměla žádné vzdělání. Do první třídy nastoupila až v deseti letech v Hořicích na Šumavě, kde byla národní škola: „Za první rok ve škole jsem zvládla první a druhou třídu, za druhý rok zase třetí a čtvrtou třídu a pak o prázdninách mě učitelé připravili tak, že jsem mohla jít rovnou do měšťanky,“ líčí. Antonie měla štěstí na dobré učitele. Ani oni ani děti jí nijak zvlášť nedávali najevo, že by byla jiná tím, že přišla z Rumunska: „Děti nebyly takové, že by se nám posmívaly nebo nás odstrkovaly,“ vzpomíná.

Jak čas plynul, pamětnice dokončila měšťanku v Českém Krumlově, poté nastoupila do učení v Náchodě a stala se kuchařkou. Další vzdělání si doplňovala při zaměstnání. Celý život byla zaměstnancem spotřebního družstva Jednota a pod její hlavičkou vedla různé hotely, podniky, bufety.

V roce 1960 se vdala za vdala Jaroslava Bence do obce Pihlov, která leží nedaleko Horní Plané. Tehdejší režim manžela vnímal jako syna kulaka. Jeho rodičům v roce 1949 vzali v rámci kolektivizace veškerý jejich majetek. poté musel narukovat na vojnu k Pomocným technickým praporům, ale nebyl nijak zatrpklý, Antonie vzpomíná, že říkával: „Mně neublíží, mě ruce nevezmou a já umím dělat.“

Manžel tvrdil, že je to špatně. Pak přišel o práci

Když v srpnu 1968 přijela vojska Varšavské smlouvy, pracovala v té době v hotelu Smrčina v Horní Plané. Toho osudného srpnového dne se z práce vrátila až v noci. Ráno jí manžel vzbudil a řekl jí: „Vstávej, je válka!“ Nevěřila mu, ale poté, co se podívala z okna, dívala se přímo do hlavně děla tanku, který mířil na jejich statek. Armáda tam zůstala v blízkosti jejich domova ještě nějakou dobu a její manžel chodil za ruskými vojáky a říkal jim: „Tohle jste nám, bratři, neměli dělat, jděte domů, co tady chcete,“ líčí pamětnice.

Za to, že manžel Antonie veřejně vyjadřoval svůj nesouhlas se vstupem spojeneckých vojsk do Československa, přišel o práci zootechnika a nastoupil k vojenským lesům. Manželé Bencovi měli dvě dcery. Starší dcera Hana chtěla jít na začátku 80. let studovat Veterinární univerzitu v Brně, ale kvůli špatnému kádrovému profilu ji nepřijali. 

„V posudku bylo napsáno, že nejsme dostatečně akční, že nikam nechodíme, neangažujeme se a pro společnost nic neděláme,“ komentuje pamětnice. Ani dálkové studium jí nepovolili hned. Až poté, co Hana začala pracovat, dostala dobré doporučení od tehdejšího zaměstnavatele. Teprve potom mohla jít dálkově studovat vysokou zemědělskou školu do Českých Budějovic v oboru zootechnik, což však původně nechtěla.

Pořád nám říkali, že jsme „ti Rumuni”

Přestože rodina Československu žila mnoho let, pořád se na ně dívali jako na „ty Rumuny“. Ona měla zpočátku tendence vysvětlovat, že nejsou Rumuni, že jsou to Slováci, kteří jen žili v tamních horách, avšak nesetkala se s pochopením: „Takových lidí, kteří brali slovo Rumun jako urážku, bylo dost,“ popisuje pamětnice. Ráda vzpomíná na dětství, kdy nic takového nepocítila.

Podle Antonie Bencové by měla mladá generace žít v určité harmonii, kterou by měli předávat dál. „Mladí by měli žít v lásce a v pohodě tak, aby to všechno dokázali rozdávat i ostatním. To my jsme to asi úplně nedokázali takto udělat. Ale chtěla bych, abychom měli takové lidi, kteří dokážou rozdávat lásku, pohodu a pochopení. Moc bych jim to přála,“ dodává na závěr Antonie Bencová své poselství dalším generacím. V roce 2021 žila Antonie Bencová v Horní Plané.

Použitý zdroj: www.reemigranti.ocelak.cz