The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ruth Bejkovská (* 1920  †︎ 2013)

Doktorka v lágru říkala: Jestli nebude brzo konec, tak umřeš na zápal plic

  • narozena 11. června 1920 v Olomouci
  • dětství a mládí v Uherském Brodě
  • 1943 – odjezd do Terezína
  • svatba v Terezíně, manžel však válku nepřežil
  • říjen 1944 – krátký pobyt v Osvětimi
  • následně odjezd do tábora Merzdorf (dnes Marciszów v Polsku)
  • práce v tkalcovně na vojenská prostěradla
  • 1945 – osvobození tábora Rudou armádou, návrat do ČSR
  • po válce svatba s Bedřichem Bejkovským, veteránem ze západní fronty
  • zemřela 21.6.2013 v Praze

Paní Ruth Bejkovská, roz. Kleinová, se narodila 11. června 1920 v Olomouci. Dětství však prožila v Uherském Brodu, kde její tatínek Karel provozoval stavební firmu a továrnu na nábytek. „Měl hodně práce, tedy přes léto. Zaměstnával spoustu zedníků a dělníků.“ Tatínek například v Uherském Brodě postavil Nadační dům a zasloužil se o zřízení elektrického osvětlení ve městě. Maminka Irma pomáhala tatínkovi v kanceláři, dělala administrativní práce. Paní Ruth měla starší sestru Žofii, která se provdala do Brna. „Jezdila k nám. Rodina byla opravdu v pořádku.“ Kleinovi žili v domě, který zdědili po dědečkovi, půl domu pronajímali rodině zubního lékaře.

Dětství a mládí

Paní Ruth navštěvovala reálné gymnázium v Uherském Brodu. „Náš otec viděl, že já nejsem zrovna ten studijní typ, tak to udělali tak, že jsem tam chodila jenom čtyři roky. (…) Potom řekl: ‚Musíš si vybrat povolání, které by ti bylo bližší.‘ Tak jsem potom chodila na tříletou odbornou školu pro ženská povolání. Já jsem říkala, že bych ráda dělala sociální pracovnici, ale pak už byly ty poměry takové, to přišel Hitler, že už mě na tu školu sociálních pracovnic nevzali.“

Život za okupace

Přestože byli Kleinovi židovského původu, náboženské zvyky doma nedodržovali. Po začátku okupace však pro ně začaly platit všemožné zákazy namířené proti židovskému obyvatelstvu. Kleinovým se sice nabízela možnost odjet z protektorátu k příbuzným do Spojených států amerických, ale tatínek, velký uherskobrodský patriot, odmítl.

Životní podmínky byly tvrdé. „Z té hrůzy, naše maminka to špatně snášela, ta umřela. (…) Zůstali jsme s tatínkem sami, protože moji starší sestru odtáhli do Terezína, a pak jsme už nevěděli, co se s ní stalo.“

Terezín

Začátkem roku 1943 musela paní Ruth s tatínkem odjet do ghetta Terezín. S sebou si mohli vzít jen 50 kilogramů věcí na osobu. „Peřiny jsme si museli vzít.“

Paní Ruth byla v Terezíně zaměstnána jako uklízečka. „Tam jsme museli dělat, a jak! Museli jsme uklízet, do dětského domova, ke starým lidem.“ Paní Ruth vzpomíná, jak se svojí parťačkou, vídeňskou Židovkou, uklízela u jednoho starého pána. „Povídal té paní, že on je hrabě, že jestli budeme rozumět německy. Ona byla Vídeňačka, řekla: ‚Jo, budeme rozumět.‘ On říkal, že on je von, že on je hrabě a že jestli bysme byly tak hodné a ukrojily mu – fasovali jsme chleba – jestli bysme mu neukrojily kousek chleba, že on byl z velice bohaté rodiny, že on si ani chleba neumí ukrojit.“ V osobním volnu musela paní Ruth mýt schody. Tatínek pracoval ve stavební kanceláři v Terezíně. Později byl odvezen do Osvětimi, kde zahynul.

V Terezíně se paní Ruth poprvé vdala. Její manžel Arnošt Smolinský, syn ruských emigrantů, žil před odchodem do ghetta v Přerově, kde se s ním Ruth seznámila. Z Přerova byli Židé odváženi dříve než z Uherského Brodu, ale Arnošt na Ruth v Terezíně čekal. Konce války se však nedožil. „On byl někde na práci v nějakých dolech a tam dostal – Golešov se to jmenovalo – tam dostal otravu krve.“ O jeho smrti se pamětnice dozvěděla z dopisu od manželova kamaráda.

Osvětim

V říjnu 1944 byla paní Ruth převezena do Osvětimi. „To bylo hrozné peklo.“ V Osvětimi prožila naštěstí jen deset dní. „My jsme tam přijeli. Teď si nás nechali nastoupit do takové fronty a teď šli esesáci a koukali: ‚To, to, to, to, to.‘ Vybrali na vlak a přijeli jsme do toho Merzdorfu, do toho pracovního tábora. Někteří zahynuli, protože je odsunuli do plynu.“

Merzdorf

U města Merzdorf v jihovýchodním Slezsku (dnes Marciszów v Polsku) se koncem války nacházel pracovní tábor, jehož vězeňkyně pracovaly v textilní továrně. „Přijely jsme do takového lágru, jmenovalo se to Merzdorf. Tam jsme bydlely s Polkami dohromady. To byla taková dvoupatrová budova, nahoře jsme bydlely my s Polkami a o poschodí níž zase bydlely Slovenky s Maďarkami. Tam jsme byly až do konce války.“ Paní Ruth zde pracovala v tkalcovně, kde se vyráběla prostěradla pro armádu.

Na svého mistra vzpomíná paní Ruth jako na slušného člověka. „Ten mistr, co my jsme byli u něho, byl docela slušný. Přišel za mnou, poklepal na rameno a povídal mně německy: ‚Rozumíš trochu německy?‘ Já jsem říkala: ‚Trošku rozumím.‘ A on mně povídá: ‚Víte, my nejsme pro Hitlera, abyste si nemysleli, my taky chceme, aby byl pryč.‘ Tak byl takový slušný.“ Mistr paní Ruth také přinesl pletací jehlice, aby si ze zbytků látek upletla ponožky.

Životní a pracovní podmínky byly velmi těžké. Před každou směnou musely vězněné ženy nastoupit na apel. „Nechali nás stát na apelu asi hodinu, neměli jsme skoro žádné oblečení.“ Je proto pochopitelné, že se paní Ruth nachladila. „My jsme tam měli taky doktorku, byla z Litvy, a ta doktorka mi řekla: ‚Jestli nebude brzo konec, tak umřeš na zápal plic.‘“ Stravování bylo nedostatečné, ráno byla černá káva s kouskem chleba, oběd představovala polévka, k večeři dostávali vězni kus chleba s margarínem.

Německé dozorkyně byly různé. Některé byly vyložené zlé, jiné slušné. Paní Ruth vzpomíná, jak jedna spoluvězeňkyně porodila v březnu 1945 dítě. „Ta Aufseherka byla slušná, donesla takové prádélko a říkala té holce: ‚Tady máš, aby to tvoje miminko mohlo žít.‘“ Děťátko válku přežilo.

Tábor nakonec osvobodili sovětští vojáci. „Najednou koukáme z okna, my jsme byly dole zašpérovány. Najednou koukáme z okna a ta jedna, co vedle mě koukala z okna, povídá: ‚Podívej se, co to je tady.‘ Já povídám: ‚To je ruskej vojáček.‘ Tak nám otevřeli brány a řekli: ‚Tak děvčata,‘ rusky to říkali, ,můžete jít do obchodu a co se vám bude hodit, to si můžete všechno vzít.‘“ Všechny ženy měly hlad, paní Ruth však varovala před tím, aby se příliš nenajedly. Rusové dokonce porazili krávu, aby se osvobozené ženy mohly najíst.

Návrat

Cestou domů se nejdříve paní Ruth s kamarádkou nechaly svézt Rusy. Dostaly se však jen na vojenské stanoviště. Ze strachu před vojáky utekly, a nakonec doputovaly až do Prahy. „Já jsem nakonec přišla do Uherského Brodu, protože jsem tam měla tetičku a strýčka, kteří tam přes válku zůstali, nikam nemuseli.“

Po návratu paní Ruth onemocněla a dva měsíce strávila ve zlínské nemocnici. „Tam byl takový báječný pan primář a řekl: ‚Víte, já jsem byl taky chvíli v koncentráku. Tak, podívejte, téhle paní musíte věnovat neobyčejnou péči.‘ Tak jsem tam dva měsíce zůstala.“

Zaměstnání si paní Ruth Bejkovská našla ve vyživovacím oddělení v Rumburku, kde se seznámila se svým budoucím manželem Bedřichem Bejkovským. „Než vystěhovali Němce, tak on tam jako voják ty Němce přišel hlídat.“ Bedřich Bejkovský byl veteránem ze západní fronty. Narukoval již na podzim 1939 ve Francii, bojoval při obraně Francie, sloužil v Anglii, účastnil se obléhání francouzského přístavu Dunkerque.

S manželem se pamětnice posléze přestěhovala do Prahy, kde pracovala v textilní rozdělovně. Narodili se jim dva synové. Manžel paní Bejkovské zemřel 29. března 2012. Paní Ruth Bejkovská stále žije v Praze.

Podle nahrávky Martina Reichla pro Post Bellum v roce 2012 zpracoval Vladimír Kadlec.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století