The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erika Bednářová (* 1930  †︎ 2021)

• narozena 10. ledna 1930 v osadě Pekařov (Loučná nad Desnou)

• oba rodiče měli německou národnost

• maminka Sofie Rotterová byla antifašistkou, pomáhala ruským zajatcům, byla několikrát vězněna gestapem a byly jí odebrány děti

• Erika Bednářová prožila většinu války ve Svitavách u příbuzných Engelbertových

• po válce internována v Olomouci-Hodolanech

• v roce 1948 byla s maminkou Sofií vysídlena na práci na Uničovsko

• v roce 1997 jí v Loučné nad Desnou strhla část domu povodeň

• zemřela 24. listopadu 2021

Die deutsche Übersetzung des Textes steht unter dem tschechischen Original:

Erika Bednářová, rozená Rotterová, se narodila v roce 1930 v osadě Beckengrund. Tato osada se dnes nazývá Pekařov a je součástí Loučné nad Desnou. Příběh, který tato žena vypráví, je z velké části o její mamince Sofii Rotterové, které v období druhé světové války nebyl lhostejný osud ostatních a která mnoho lidí několika národností zachránila. Kvůli tomu byla několikrát vězněna a mučena gestapem. Po válce na to nebyl brán ohled a na principu kolektivní viny byla jako Němka odsunuta na Uničovsko, kde několik měsíců musela zadarmo pracovat pro místní sedláky.

Erika Bednářová měla rodiče německé národnosti. Maminka Sofie pocházela ze třinácti dětí a v roce 1914 nastoupila službu u bohaté židovské rodiny v Ostravě. Za devět let se vrátila zpět k rodičům do Vízmberku (Loučná nad Desnou) a přinesla si s sebou malou nemanželskou dceru Grétu. „Ten pán domu z Ostravy ji znásilnil, ona otěhotněla, a tak ji vyhodil,“ říká paní Erika. V roce 1928 se Sofie provdala za Josefa Rottera do Pekařova a měli spolu tři děti. Jedním z nich je paní Erika, která vypráví tento příběh. Už v roce 1933 otec umírá na následky průstřelu plic v 1. světové válce, a tak se celá rodina stěhuje do Vízmberku k prarodičům pamětnice.

Živit tolik dětí nebylo pro maminku jednoduché. Pracovala, kde se dalo, a ruku k dílu musely přidat i děti. „My jsme jako děcka museli hodně dělat. Chodili jsme na jahody, na maliny, které jsme potom prodávali, a z toho jsme se také živili. Pokaždé jsme z lesa také museli vzít nějaké to dřevo na topení domů. Ale stejně bylo dobře.“ Okolní lesy patřily rodině Kleinů. Jak vzpomíná pamětnice, na sběr dřeva nebo lesních plodů museli mít vždy zaplacenou povolenku: „To jsme dostali takzvaný Zeichen. Bylo to takové dřevo s dírou a to jsme si dávali na krk. Za to jsme platili pár korun na zámku. Díky tomu jsme mohli sbírat dřevo, maliny a borůvky. Dávali to, až když bylo hodně malin. Dokud to bylo zelený, tak lidi nesměli do lesa, aby neudělali škody.“

Být proti nacismu se nevyplácelo

Možná právě kvůli těžkému životu byla maminka levicového smýšlení. V okolí Vízmberku bylo několik středně velkých továren a komunistická strana se sociální demokracií zde měly poměrně silné pozice. Maminka byla také zaměřena proti nacistické ideologii a německému nacionalismu. Už v raném věku přihlásila děti do levicové mládežnické organizace Rote Falken. To už byl v Německu u moci Adolf Hitler a pohraniční oblasti Československa fakticky ovládali stoupenci Sudetendeutsche Partei (SdP) Konrada Henleina. Ti ještě před mnichovskou dohodou napadli tábor levicové mládeže v blízkých Velkých Losinách (Groß Ullersdorf), ve kterém se nacházela i malá Erika. „V noci nám ti henleinovci prostříleli stany. Za dva dny jsme ten tábor museli rozpustit, protože oni nás tam nenechali spát.“

Ihned po mnichovské dohodě a okupaci pohraničí si pro maminku přišlo gestapo. Nebyla jedinou zatčenou v obci. Jak tvrdí pamětnice, z Vízmberku byl odvezen plný náklaďák německých antifašistů. Asi po čtrnácti dnech byla její maminka propuštěna, ale chování gestapa ji nezastrašilo a dále pomáhala lidem v okolí a veřejně mluvila o praktikách nacismu. „Maminka neuměla být ticho a vždycky řekla pravdu. Když bylo něco špatně, tak to řekla. Dělala v továrně. Hodně Němců tam narukovalo a místo nich tam pracovali Češi a ona se jich vždycky zastala a za to ji vždy zavřeli.“ Na udání fašistů z obce si pro Sofii Rotterovou v roce 1940 opět přišlo gestapo. Tentokrát jí byly odebrány také děti. Syn Erich byl v pouhých devíti letech poslán na práci do Waltersdorfu (dnes Žleb), dcera Anna do dětského domova v Čelákovicích. Jen pro Eriku a její sestru si přijeli strýc a teta Engelbertovi ze Svitav. Malá Erika tak prožila většinu války u svých příbuzných. Takto na celou událost dnes vzpomíná: „Máma byla u těch antifašistů. To byl spolek, jak je teď biograf, tak to byl dělnický dům. Tam jsme se scházeli. Ženy s nějakou ruční prací, chlapi hráli karty a my jsme zas hráli nějaké hry. Bylo to tam fajn. No ale potom, že to bylo proti Hitlerovi, tak maminku zavřeli a nás dali pryč. Bratr byl v Králíkách. To nestačilo a poslali ho do dědiny, která se jmenovala Waltersdorf, za Hanušovicema. A tam byl nějaký německý sedlák a ten si šel pro děti. Pacholka mu vzali na vojnu. Tak si šel pro tři děti. Dva byli volyňští Němci a s nimi můj bratr. Vzal si je do dědiny a tam museli dělat na poli. U Němců! Museli rukama hnůj rozhrabovat. Já nemám dobré vzpomínky na Němce. Ne. V postelích měli jenom slámu, na tom spali a pytel měli nacpaný slámou a v tom měli polštář. Já jsem se měla celkem dobře. Byla jsem u bratra maminky. Ale teta byla velice přísná. Ta mě věčně mlátila. Tak jsem potom psala mamince, že buďto pro mě přijede, nebo si něco udělám. Že chci domů. Ona: ,Ježiš. Oni mi tě zas vezmou,‘ ale přijela pro mě. Tak já jsem už ve čtyřiačtyřicátým byla doma. Ona měla zakázaný, že ani ty děti nesměla navštívit. Tak mě poslala do toho Waltersdorfu a já to tam všechno viděla. Dva dny jsem tam byla... Ty děcka tam ležely na holé slámě. Na poli pracovaly bosý, rukama rozhazovaly hnůj a ten sedlák na ně pořád jen řval.“

Paní Sofie byla opět propuštěna, ale gestapo se pro ni do konce války ještě několikrát vrátilo. Jednou ji při výslechu málem ubili. Naštěstí ji objevila dcera Gréta a maminku zachránila. „Maminka byla zase zavřená. A nejstarší sestra potom sloužila v Šumperku u nějakého gestapáka. Oni měli dvě děti. Tak ona se starala o domácnost, vařila a starala se o děti. Teď najednou tam přišel jeden a říkal: ,Jestli ještě chcete vidět maminku, živou, tak pojďte s námi.‘ Tak ona šla. Maminka na tom gestapu ležela v rohu. Spodkem krev, nosem krev, ušima krev. Jak ji zase zmlátili. A sestra řekla. ‚Maminku dáte do nemocnice, nebo už tam nejdu sloužit. Ta ať si dělá tu práci sama.‘ Potom přišel ten manžel, ten gestapák: ,Co je tady? Co je? Manželka mně volala, že děcka jsou hladný a že nevaříte.‘ – ‚Já nejdu vařit. Můžete mě zmlátit stejně jako maminku, ale já nejdu pryč. Až ji dáte do nemocnice.‘ Tak on potom se postaral, aby ji dali do nemocnice a sestra se tam zase vrátila.“

Ani Gréta neměla za války na růžích ustláno. Lidé na ni prozradili, že má poloviční židovský původ a od koncentračního tábora ji zachránila jedna šlechtična, u které na konci války pracovala.

Za války Sofie Rotterová pracovala v továrně Semprex ve Vízmberku, kde se vyráběly granáty pro potřeby wehrmachtu. V továrně byla také zaměstnána spousta ruských a francouzských zajatců z vedlejšího zajateckého tábora. Sofii Rotterové nebyl osud těchto lidí lhostejný, a proto se jim snažila všemožně pomáhat. „Ona šla do Maršíkova a tam dostala kroupy, krupici a mouku a potom navařila a napekla pro ty Francouze a Rusy,“ vzpomíná paní Erika. V táboře byly také ženy, a jak tvrdí pamětnice, jedna Ruska otěhotněla se svým manželem. V případě prozrazení by byla i s dítětem poslána do koncentračního tábora, protože nacisté nepotřebovali nepracující zajatce. Paní Sofie a další antifašisté z Vízmberku ale dítě ukryli a zachránili. Takto na to dnes vzpomíná Erika Bednářová: „To byl tady hned naproti ten lágr. Přes tu řeku. A tam byli jedni manželé, a oni k sobě nesměli. No a přeci jenom se někdy v noci semkli. Ten, co hlídal, byl taky dobrý člověk. A ona byla těhotná. Co teď?! Tak ona těžce dělala. Ale kdepak. To dítě nešlo pryč. Tak oni jí potom ty německé antifašistky donesly šaty. Veliké sukně a tak. Tak to nikdo nevěděl. A pak porodila. V noci jí to děcko vzali a nesli to tady nahoru k těm Lindnerům. Tam to dítě potom bylo. Jenomže tam v tom baráku bydlely ještě tři rodiny. Když to děcko začalo plakat, tak mu honem drželi pusu a šli do sklepa. To se nesmělo prozradit, protože oni by ji okamžitě dali do koncentráku. I s tím děckem. Potom maminka chodila na Přemyslov. Tam měli krávy, ale nemuseli odevzdávat mléko, jenom máslo. Tak ona tam chodila pro mléko a nosila to těm Lindnerům pro to dítě. Tak ona se pořád obětovala pro druhé. Potom v tom pětačtyřicátým oni hned šli k nám bydlet a chránili nás.“ Tato manželská dvojice se i s dítětem po konci války nastěhovala k Rotterům a chránila je před vojáky Rudé armády, kteří díky tomu nechali rodinu na pokoji. Po odchodu vojáků odjeli i manželé s dítětem. Rotterům za svou záchranu velice děkovali a slíbili, že budou pravidelně psát. To se však nestalo: „Oni všichni odešli a už se neozvali a potom jsme slyšeli, že Stalin všechny, co tady byli zajatí, zabil. Všechny nechal zastřelit,“ dodává paní Erika.

V posledních válečných měsících přibývalo stále více zraněných vojáků wehrmachtu. Ti byli na doléčení posíláni do jednotlivých rodin. Dva z nich byli ubytováni u Sofie Rotterové. Ta opět prokázala svou statečnost, když se v květnových dnech roku 1945 rozhodla jednoho z nich zachránit a odvedla ho na německé hranice, které byly vzdálené několik stovek kilometrů. Takto na celý příběh vzpomíná její dcera Erika Bednářová: „Když maminka byla sama, ona měla velký byt, tak jsem musela vzít zraněné vojáky, kteří měli nějaký úraz a už na vojnu nemuseli. Pracovali potom v lese, těžili dřevo na dřevoplyn. Dva musela vzít do bytu. Jeden byl z Lipska, ten měl osmnáct let, a druhý už nevím odkud, ten měl přes třicet. Když byl duben, tak museli rukovat v Bruntále. Maminka jim říkala: ,Tam se hlaste a při nejbližší příležitosti se vraťte.‘ Ona jim vysvětlila tu cestu. ‚Já vás tady schovám. Na co budete ještě bojovat, když už je stejně konec.‘ Tak opravdu ten mladý se vrátil. Waldemar se jmenoval. Krvavý nohy měl, jak šel tím lesem. Teďka maminka ho musela před těmi Němci schovat, protože oni by ho okamžitě zastřelili, protože byl zběh. Tak zase. Co ona sama měla málo lístků a jídla, ještě ho živila. Teď v tom pětačtyřicátým roce, my jsme byli všichni doma. My jsme na něj trochu žárlili. A on furt: ,Mutter, Mutter, maminko.‘ A ona mu honem to lepší jídlo strčila. A my jsme kolikrát byli vzteklí. My jsme ho někdy i zlobili. On měl prostřelený koleno a chodil s náma do lesa. My jsme si sedli na ten vozík a on nás musel tahat. Byly jsme taky pěkný potvory. Potom jsme řekli těm známým Čechům, aby pro něj přišli a schovali ho. On byl nějaký von od nějakých baronů z Lipska. Tak oni ho měli tam v Loučné zavřenýho. Maminka nás tam vždycky poslala s jídlem a my jsme ho snědli a dali mu jen málo. ‚A Mutter mně dala tak málo...,‘ on vždycky. ‚Buď rád. Nic tady neděláš, že vůbec něco máš. Však to je stejně od nás.‘ Potom ti známí přišli a řekli: ,My už ho tam nemůžeme nechat, protože oni všechny ty vojáky sbírají. Musíte si ho vzít domů.‘ No tak jsme ho zase večer vzali domů. Potom zase přišli a řekli: ,Oni dělaj prohlídky a kde bude nějaký německý voják, pro toho přijdou.‘ Tak maminka řekla: ,Ty musíš domů.‘ Tak ona s ním šla přes celou republiku pěšky. Vždycky jenom po nocích. Někdy je vzalo kousek nějaký to auto, a až na hranice šla, jak se jde na Drážďany. Ona byla víc jak čtrnáct dní, skoro tři týdny, na cestě a pak zase přišla nazpátek. My jsme mysleli, že už nežije.“

Po válce se rodina opět sešla. Pro Ericha musela matka pěšky až do Králík, protože jako Němka nesměla používat vlak ani kolo. Dceru Annu dovezla z Čelákovic sousedka, Češka Janelová, která se sama nabídla, že pomůže.

Odsouzeni dle principu kolektivní viny

Na příchod Rudé armády dnes Erika Bednářová nevzpomíná špatně: „Ti Rusi byli fajn. Já na ně nemůžu říct křivé slovo.“ Horší to bylo po jejich odchodu a nástupu příslušníků tzv. revolučních gard, kteří se místo udržování pořádku spíše zabývali drancováním. „Ti tady pěkně řádili. Ženským strhávali náušnice z uší.“ V rámci principu kolektivní viny byla rodina Rotterova perzekvována a nebyl brán zřetel na její protifašistický postoj za války. Nejprve byla patnáctiletá Erika povolána na chmel do Olomouce. Z chmelové brigády se ale vyklubal internační tábor v olomouckých Hodolanech. Takto na tuto křivdu a pobyt v internačním táboře dnes vzpomíná: „Byli jsme potom celá rodina pohromadě. Už jsme najednou nebyli antifašisté. Už jsme byli Němci. Poloviční potravinové lístky, a na podzim roku 1945 jsem dostala předvolání na chmel... Už v Šumperku jsme zjistili, že nejedeme na chmel, ale do lágru v Hodolanech. Už tam ale byly milice s páskama a my jsme nemohli nikam utéct… No tak jsme jeli do té Olomouce. A to byl ten bordel od těch Čechů, že akorát jedna byla henleinovka. A většinou jsme byli všichni z rodin antifašistů. To bylo tak nespravedlivý. Tak já jsem tam byla tři měsíce. My jsme spali na holé zemi. V tom pokoji bylo osmačtyřicet. A tam to bylo krutý. Už jste slyšel o těch Hodolanech? Ne, že? To se úplně mlčí o tom koncentráku tam. V noci jsme měli strach jít sami na záchod. Tam pokaždé nějakej německej voják visel. V noci. Ta hlídka se tak bavila s nima. Nebo je tak mlátili. V chodbě byl stůl. Tam je uvázali a mlátili.A když už byli v bezvědomí, tak je stejně mlátili. My jsme potom přišli z práce a ta krev tam tekla. A my jsme to museli uklízet. Tak tam jsem byla tři měsíce. Jenom já. Jako na chmel. A místo na chmel nás dali do Olomouce. My jsme museli uklízet vojenskou budovu a pomalovanou školu. A potom jsme chvíli dělali v té Zoře. A hlad. Ráno jsme dostali hrnek černé kávy, té hořké melty, a kousek tvrdého chleba. Až večer jsme pak dostali polévku. Když jsem poprvé viděla tu polévku... Byla z nějakého starého hrachu a fazolí a plavali v ní červíci. Já jsem říkala: ,To já jíst nebudu.‘ A vedle seděla paní a řekla: ,Buď ticho a jez. Zavři oči. Nesmíš se dívat, co jíš. Jestli chceš přežít, tak to musíš sníst.‘ Tak první den jsem to vyzvracela a pak už jsem to jedla.“ Nakonec se podařilo známým Eriku „vyreklamovat“ a ta mohla odejít domů.

Na počátku roku 1948 se paní Erika provdala za Čecha Oldřicha Bednáře z Jedlí, který za války pracoval v Semprexu, a tak se oba znali již delší dobu. Ihned po svatbě ale musel manžel narukovat na vojnu: „V pondělí ráno jsme měli svatbu a odpoledne musel manžel narukovat na vojnu, kde byl pět měsíců.“ Erice Bednářové se narodilo dítě, ale ani to ji nakonec neuchránilo před vysídlením. Většina Němců už byla z Loučné nad Desnou (Vízmberk) odsunuta do Německa. Maminka pamětnice zůstala. Jak prý tvrdila, nechtěla do země, kam odešlo tolik bývalých fašistů, kteří jí tolik ublížili. Jenomže na jaře roku 1948 v rámci vysídlování zbylých Němců do vnitrozemí byla Sofie a s ní i Erika vysídlena do Želechovic na Uničovsku, kde musely pracovat na statku bez nároku na mzdu, jen za ubytování a stravu. „My jsme tam peníze nedostaly a já jsem do chlíva s tím malým děckem nešla. Tak maminka musela ukrást trochu mléka a jídla a to mně nosila.“ Manžel o jejím vysídlení nic nevěděl a ani jeho rodiče neměli vůbec tušení, kde se Erika nachází. Té se nakonec podařilo zatelefonovat faráři z Jedlí, který vše vyřídil manželovým rodičům. Ti Eriku dostali do Jedlí, kde byla zařazena na práci u sedláka. Jedlí byla stará česká vesnice, kde bylo gestapem za války popraveno několik obyvatel. Ti také proto Eriku nepřijali s nadšením. „To nebylo tak lehký. Lidé nadávali na manžela, že si vzal Němku.“ V Jedlí bydlela rok a po návratu manžela z vojny se oba přestěhovali zpět do Loučné nad Desnou.

Její maminka Sofie ale na Uničovsku musela strávit tři roky. Než ji odtamtud dostali němečtí antifašisté z Rapotína, pracovala na několika hospodářstvích. Po zbytek života bydlela v Rapotíně a do Loučné nad Desnou už se nikdy nevrátila. Nemohla zapomenout na křivdy, kterých se na ní někteří obyvatelé obce dopustili. V důchodu potom dostávala velmi malé peníze a sotva se uživila. Musely ji podporovat její dcery. Zemřela v roce 1974 ve čtyřiasedmdesáti letech.

Ani Erika Bednářová neměla po válce lehký život. Absolvovala jen základní školu, protože po válce jako Němka nemohla studovat. Neuměla také mluvit česky, což ji velice hendikepovalo při získání lepší práce. Nejprve byla několik let zaměstnána v lese a poté, až od roku 1968, pracovala v továrně Velamos. Z období komunismu nejvíce vzpomíná na kolektivizaci. Říká, že v Loučné nad Desnou bylo zavřeno několik hospodářů a někteří si v beznaději raději vzali život, než by odevzdali své polnosti JZD. Paní Bednářová měla sice jen jeden hektar půdy, ale přesto musela ročně odevzdávat 300 vajec od deseti slepic.

Ještě jednu velmi nepříjemnou událost zažila paní Erika. V roce 1997 jí povodeň na řece Desné utrhla zadní část domu. Zatímco se psem seděla po kolena ve vodě v kuchyni, obrovské balvany jí narážely do zdi. „Já už jsem se smířila, že tady zemřu.“ Z domu jí nakonec pomohl syn Oldřich a peníze na obnovu domu jí poslali lide z kostelní sbírky v Německu. „Jak to slyšeli, tak vzali nákladní auto a dovezli mně materiál na opravu.“

Erika Bednářová nikdy nezapomněla na svůj původ a nepřerušila kontakty se známými v Německu. V době natáčení byla členkou Svazu Němců Severní Morava a Orlické hory a velmi ráda se scházela s lidmi, kteří mají podobný osud jako ona. Erika Bednářová zemřela 24. listopadu 2021.

 

Die deutsche Übersetzung:

Erika Bednářová, geborene Rotter, wurde 1930 in der Siedlung Beckengrund geboren. Diese Siedlung heißt heute Pekařov und ist Teil von Loučná nad Desnou. Die Geschichte, die diese Frau erzählt, handelt größtenteils von ihrer Mutter, Sophie Rotter, der das Schicksal anderer während des Zweiten Weltkriegs nicht gleichgültig war und die viele Menschen verschiedener Nationalitäten rettete. Dafür wurde sie von der Gestapo verhaftet und mehrfach gefoltert. Nach dem Krieg wurde dies nicht berücksichtigt, und nach dem Prinzip der Kollektivschuld wurde sie als Deutsche in die Region Unicov deportiert, wo sie mehrere Monate lang unentgeltlich für die örtlichen Bauern arbeiten musste.

Erika Bednářová hatte Eltern mit deutscher Staatsangehörigkeit. Ihre Mutter Sofie war eines von dreizehn Kindern und trat 1914 in den Dienst einer reichen jüdischen Familie in Ostrava. Neun Jahre später kehrte sie zu ihren Eltern nach Vízmberk (Loučná nad Desnou) zurück und brachte eine kleine uneheliche Tochter Gréta mit. “Der Vermieter aus Ostrava vergewaltigte sie, sie wurde schwanger, und er warf sie hinaus”, sagt Erika. 1928 heiratete Sofie Josef Rotter in Pekařov und sie bekamen drei gemeinsame Kinder. Eines davon ist Frau Erika, die diese Geschichte erzählt. Bereits 1933 starb ihr Vater im Ersten Weltkrieg an einer Schusswunde in der Lunge, und die ganze Familie zog nach Vízmberk zu den Großeltern der Memoirenschreiberin.

So viele Kinder zu ernähren, war für die Mutter nicht leicht. Sie arbeitete, wo immer sie konnte, und die Kinder mussten mit anpacken. “Als Kinder mussten wir viel arbeiten. Wir gingen Erdbeeren pflücken, Himbeeren, die wir dann verkauften, und davon haben wir auch gelebt. Wir mussten auch Holz aus dem Wald holen, um unsere Häuser zu heizen. Aber es war trotzdem gut.” Die umliegenden Wälder gehörten der Familie Klein. Für das Sammeln von Holz oder Beeren mussten sie immer eine Genehmigung bezahlen, erinnert sich der Memoirenschreiber: “Das war das, was wir bekamen, ein Zeichen. Das war eine Art Holz mit einem Loch darin, das wir uns um den Hals legten. Dafür haben wir auf der Burg ein paar Kronen bezahlt. Damit konnten wir Holz, Himbeeren und Heidelbeeren sammeln. Die gab es immer, wenn es viele Himbeeren gab. Solange es grün war, durften die Leute nicht in den Wald, damit sie keinen Schaden anrichteten.”

ES HAT SICH NICHT GELOHNT, GEGEN DIE NAZIS ZU SEIN

Vielleicht lag es an ihrem harten Leben, dass meine Mutter links eingestellt war. In der Umgebung von Vízmberk gab es mehrere mittelgroße Fabriken, und die Kommunistische Partei und die Sozialdemokraten hatten dort ziemlich starke Positionen. Meine Mutter war auch gegen die Nazi-Ideologie und den deutschen Nationalismus eingestellt. Schon früh meldete sie ihre Kinder bei der linken Jugendorganisation Rote Falken an. Zu dieser Zeit war Adolf Hitler in Deutschland bereits an der Macht, und die Grenzgebiete der Tschechoslowakei wurden faktisch von Anhängern der Sudetendeutschen Partei (SdP) von Konrad Henlein kontrolliert. Noch vor dem Münchner Abkommen überfielen sie ein Lager linker Jugendlicher im nahe gelegenen Velké Losiny (Groß Ullersdorf), wo sich die kleine Erika aufhielt. “Nachts schossen die Henlein-Männer durch unsere Zelte. Zwei Tage später mussten wir das Lager auflösen, weil sie uns dort nicht schlafen lassen wollten.”

Unmittelbar nach dem Münchner Abkommen und der Besetzung der Grenzgebiete holte die Gestapo meine Mutter ab. Sie war nicht die einzige, die im Dorf verhaftet wurde. Nach Angaben der Erinnerungsschriftstellerin wurde eine Lastwagenladung deutscher Antifaschisten aus Vízmberk abgeholt. Nach etwa zwei Wochen wurde ihre Mutter freigelassen, aber sie ließ sich durch das Verhalten der Gestapo nicht einschüchtern und half weiterhin Menschen in der Gegend und sprach öffentlich über die Praktiken der Nazis. “Mutti konnte nicht schweigen und sagte immer die Wahrheit. Wenn etwas nicht in Ordnung war, sagte sie es. Sie arbeitete in einer Fabrik. Viele Deutsche meldeten sich dort und stattdessen arbeiteten Tschechen dort, und sie setzte sich immer für sie ein und wurde dafür immer verhaftet.” Nach einer Denunziation durch die Faschisten im Dorf holte die Gestapo Sofia Rotter 1940 erneut ab. Diesmal wurden ihr auch die Kinder weggenommen. Ihr Sohn Erich wurde im Alter von nur neun Jahren zum Arbeiten nach Waltersdorf (heute Žleb) geschickt, und ihre Tochter Anna kam in ein Waisenhaus in Čelákovice. Nur Erika und ihre Schwester wurden von ihrem Onkel und ihrer Tante Engelbert aus Svitavy aufgenommen. So verbrachte die kleine Erika die meiste Zeit des Krieges bei ihren Verwandten. “Meine Mutter war bei den Antifaschisten. Es war ein Verein, wie der Biograf jetzt ist, also ein Arbeiterhaus. Wir haben uns dort immer getroffen. Die Frauen haben gebastelt, die Männer haben Karten gespielt, und wir haben Spiele gespielt. Es war schön. Aber dann, weil es gegen Hitler war, haben sie meine Mutter eingesperrt und wir wurden weggesperrt. Mein Bruder war im Kaninchenbau. Das war nicht genug und sie schickten ihn in ein Dorf namens Waltersdorf, außerhalb von Hanušovice. Dort gab es einen deutschen Bauern, der die Kinder abholte. Sie nahmen seinen kleinen Jungen mit zur Armee. Also ging er los, um die drei Kinder zu holen. Zwei waren Wolhyniendeutsche und mein Bruder dabei. Er brachte sie ins Dorf und sie mussten auf den Feldern arbeiten. Mit den Deutschen! Sie mussten den Dung mit den Händen zusammenharken. Ich habe keine guten Erinnerungen an die Deutschen. Ich habe keine. Alles, was sie in ihren Betten hatten, war Stroh, und darauf schliefen sie, und ihr Sack war mit Stroh gestopft, und sie hatten ein Kissen darin. Ich hatte eine ziemlich gute Zeit. Ich wohnte bei dem Bruder meiner Mutter. Aber meine Tante war sehr streng. Sie hat mich ständig geschlagen. Also habe ich meiner Mutter danach geschrieben und ihr gesagt, dass sie mich entweder abholen soll oder dass ich etwas unternehmen werde. Dass ich nach Hause gehen wollte. Sie sagte: “Mein Gott. Sie werden dich mir wieder wegnehmen”, aber sie holte mich ab. So war ich zum vierundvierzigsten Mal zu Hause. Es war ihr verboten, die Kinder zu besuchen. Also schickte sie mich nach Waltersdorf, und ich habe alles gesehen. Ich war zwei Tage lang dort... Die Kinder lagen auf dem nackten Stroh. Sie arbeiteten barfuß auf den Feldern, verteilten den Mist mit den Händen, und der Bauer schrie sie immer wieder an.” Sofie wurde wieder freigelassen, aber die Gestapo holte sie vor Kriegsende noch einige Male ab. Einmal wurde sie während des Verhörs fast geschlagen. Zum Glück entdeckte ihre Tochter Gréta sie und rettete ihre Mutter. “Mutti wurde wieder eingesperrt. Und dann diente meine älteste Schwester in Šumperk mit einem Gestapo-Mann. Sie hatten zwei Kinder. Sie kümmerte sich also um den Haushalt, kochte und versorgte die Kinder. Nun kam plötzlich einer von ihnen und sagte: ‘Wenn du deine Mutter noch lebend sehen willst, komm mit uns.’ Mutti lag in der Ecke bei der Gestapo. Blut am Hintern, Blut an der Nase, Blut in den Ohren. Wie sie sie wieder geschlagen haben. Und die Krankenschwester sagte: ‘Du bringst Mutti ins Krankenhaus, sonst diene ich dort nicht mehr. Dann kam der Mann, der Gestapo-Mann: ‘Was ist denn hier? Was ist das? Meine Frau hat mich angerufen, dass die Kinder hungrig sind und du nicht kochst.’ - ‘Ich werde nicht kochen. Du kannst mich schlagen, wie du Mama geschlagen hast, aber ich gehe nicht weg. Dann hat er dafür gesorgt, dass sie ins Krankenhaus kommt und die Krankenschwester ist zurückgegangen.”

Auch Gréta hatte während des Krieges kein leichtes Leben. Man verriet ihr, dass sie Halbjüdin war und von einer Adeligen, für die sie nach Kriegsende arbeitete, vor dem Konzentrationslager gerettet worden war.

Während des Krieges arbeitete Sofie Rotter in der Semprex-Fabrik in Wiesbaden, wo Granaten für die Wehrmacht hergestellt wurden. Die Fabrik beschäftigte auch viele russische und französische Gefangene aus dem Gefangenenlager nebenan. Sophie Rotter war das Schicksal dieser Menschen nicht gleichgültig und sie tat alles, um ihnen zu helfen. “Sie ging nach Maršikov und holte dort Hagel, Grieß und Mehl und kochte und backte für die Franzosen und Russen”, erinnert sich Frau Erika. Es gab auch Frauen im Lager, und eine Russin wurde von ihrem Mann geschwängert, wie die Memoirenschreiberin berichtet. Im Falle einer Entdeckung wären sie und ihr Kind in ein Konzentrationslager geschickt worden, denn die Nazis hatten keinen Bedarf an nicht arbeitenden Gefangenen. 

 Doch Frau Sofie und andere Antifaschisten aus Vízmberk versteckten und retteten das Kind. Erika Bednářová erinnert sich heute noch so. Auf der anderen Seite des Flusses. Und da war ein Paar, und sie durften nicht zusammenkommen. Und doch, irgendwann in der Nacht, kamen sie zusammen. Der Wärter war auch ein guter Mann. Und sie war schwanger. Was nun?! Also hat sie hart gearbeitet. Oh, nein. Das Baby ist nicht weggegangen. Dann brachten die deutschen Antifaschisten ihr Kleider. Große Röcke und so. Damit niemand etwas merkt. Und dann hat sie entbunden. Sie haben ihr nachts das Kind weggenommen und es hierher zu den Lindners getragen. Da war das Baby dann. Nur wohnten in dem Haus noch drei andere Familien. Als das Baby zu schreien begann, küssten sie es und gingen in den Keller. Das durfte nicht verraten werden, weil man sie sonst sofort in ein Konzentrationslager gesteckt hätte. Mit dem Kind. Dann ging meine Mutter nach Přemyslov. Sie hatten dort Kühe, aber sie mussten keine Milch geben, nur Butter. Also ging sie dorthin, um Milch zu holen und sie den Lindners für das Baby zu bringen. So hat sie sich immer für andere aufgeopfert. Im fünfundvierzigsten Jahr kamen sie dann zu uns und beschützten uns.” Das Ehepaar und ihr Kind zogen nach Kriegsende zu den Rotters und beschützten sie vor den Soldaten der Roten Armee, die die Familie daraufhin allein ließen. Nachdem die Soldaten abgezogen waren, zogen auch das Ehepaar und ihr Kind weg. Sie bedankten sich herzlich bei den Rotters für ihre Rettung und versprachen, regelmäßig zu schreiben. Dies geschah jedoch nicht: “Sie gingen alle weg und hörten nie wieder etwas von uns, und dann erfuhren wir, dass Stalin alle, die hier gefangen genommen worden waren, umgebracht hatte. Er ließ sie alle erschießen”, sagt Erika.

In den letzten Monaten des Krieges wurden immer mehr Wehrmachtssoldaten verwundet. Sie wurden zu einzelnen Familien zur Behandlung geschickt. Zwei von ihnen blieben bei Sophie Rotter. Sie bewies erneut ihre Tapferkeit, als sie im Mai 1945 beschloss, einen von ihnen zu retten und ihn an die mehrere hundert Kilometer entfernte deutsche Grenze zu bringen. Ihre Tochter Erika Bednářová erinnert sich an die Geschichte wie folgt. Dann arbeiteten sie im Wald und hackten Holz für Holzgas. Zwei von ihnen musste sie mit in die Wohnung nehmen. Einer war aus Leipzig, er war achtzehn Jahre alt, und der andere, ich weiß nicht, woher er kam, er war über dreißig. Als es April war, mussten sie in Bruntál arbeiten. Meine Mutter sagte zu ihnen: ‘Meldet euch dort und kommt so schnell wie möglich zurück.’ Ich werde euch hier verstecken. Also kam der junge Mann wirklich zurück. Waldemar war sein Name. Seine Füße waren blutig, als er durch den Wald lief. Nun musste meine Mutter ihn vor den Deutschen verstecken, denn sie hätten ihn sofort erschossen, weil er ein Deserteur war. Also noch einmal. Da sie selbst kaum noch Laub und Nahrung hatte, fütterte sie ihn trotzdem. Jetzt, in diesem fünfundvierzigsten Jahr, waren wir alle zu Hause. Wir waren ein bisschen eifersüchtig auf ihn. Und er sagte: “Mutter, Mutter, Mami”, und sie schob ihm das bessere Essen hin. Und wir waren oft wütend. Manchmal wurden wir wütend auf ihn. Er schoss sich das Knie aus und ging mit uns in den Wald. Wir saßen auf diesem Karren und er musste uns ziehen. Wir waren auch ziemlich harte Kerle. Dann sagten wir den Tschechen, die wir kannten, sie sollten ihn abholen und verstecken. Er war ein Typ von irgendwelchen Baronen aus Leipzig. Also sperrten sie ihn in Loučná ein. Mutti schickte uns immer mit Essen dorthin und wir aßen es und gaben ihm sehr wenig. ‘Und Mutter gab mir so wenig...’, sagte er immer. ‘Sei froh. Du tust hier nichts, dass du überhaupt etwas hast. Dann sind diese Freunde gekommen und haben gesagt: ‘Wir können ihn nicht mehr dort lassen, weil sie die ganzen Soldaten zusammentreiben. Also brachten wir ihn am Abend wieder nach Hause. Dann kamen sie wieder und sagten: ‘Sie machen Durchsuchungen, und wo immer ein deutscher Soldat ist, werden sie ihn abholen.’ Da sagte meine Mutter: ‘Du musst nach Hause gehen.’ Also ist sie mit ihm durch die ganze Republik gelaufen. Immer nur nachts. Manchmal nahm ein Auto sie ein Stück mit, und sie ging bis zur Grenze, wie man nach Dresden geht. Mehr als zwei Wochen war sie unterwegs, fast drei Wochen, und dann kam sie wieder zurück. Wir dachten, sie sei tot.”

 

Nach dem Krieg wurde die Familie wieder zusammengeführt. Um Erich zu holen, musste seine Mutter den ganzen Weg nach Rabbit laufen, denn als Deutsche durfte sie weder den Zug noch das Fahrrad benutzen. Ihre Tochter Anna wurde von einer Nachbarin, Janelová, einer Tschechin, aus Čelákovice gebracht, die ihre Hilfe anbot.

VERURTEILT NACH DEM PRINZIP DER KOLLEKTIVSCHULD

Heute hat Erika Bednářová keine schlechten Erinnerungen an die Ankunft der Roten Armee: “Diese Russen waren in Ordnung. Ich kann kein schlechtes Wort über sie sagen.” Schlimmer war es nach ihrem Abzug und der Ankunft der so genannten Revolutionsgarden, die statt für Ordnung zu sorgen, mehr mit Plünderungen beschäftigt waren. “Sie haben randaliert. Sie rissen den Frauen die Ohrringe aus den Ohren.” Nach dem Prinzip der Kollektivschuld wurde die Familie Rotter verfolgt, und ihre antifaschistische Haltung während des Krieges wurde ignoriert. Die fünfzehnjährige Erika wurde zunächst zur Hopfenarbeit in Olmütz herangezogen. Die Hopfenbrigade entpuppte sich jedoch als Internierungslager in Hodolany in Olmütz.

Die Hopfenbrigade entpuppte sich als Internierungslager in Hodolany in Olomouc. An dieses Unrecht und seinen Aufenthalt im Internierungslager erinnert er sich heute so: “Wir waren damals alle zusammen. Plötzlich waren wir keine Antifaschisten mehr. Wir waren keine Deutschen mehr. Halbe Lebensmittelkarten, und im Herbst 1945 bekam ich eine Vorladung zum Sprung... Schon in Sumperk erfuhren wir, dass wir nicht zum Hopfen, sondern ins Lager nach Hodolany gehen sollten. Aber die Miliz war schon dort mit Armbinden und wir konnten nicht entkommen... Also gingen wir nach Olmütz. Und es war so eine Sauerei von diesen Tschechen, dass nur einer ein Henlein war. Und meistens waren wir alle aus antifaschistischen Familien. Das war so ungerecht. Ich war also drei Monate dort. Wir haben auf dem nackten Boden geschlafen. Es waren achtundvierzig in dem Raum. Und es war grausam dort. Hast du von den Hodolans gehört? Nein, nicht wahr? Über das Konzentrationslager dort drüben ist es völlig still. Nachts hatten wir Angst, allein auf die Toilette zu gehen. Da hing immer ein deutscher Soldat. Nachts. Die Patrouille hatte so viel Spaß mit ihnen. Oder sie haben sie verprügelt. Es gab einen Tisch auf dem Gang. Und wenn sie bewusstlos waren, haben sie sie trotzdem verprügelt. Wir kamen von der Arbeit nach Hause und es floss Blut. Und wir mussten es aufwischen. Ich war also drei Monate lang dort. Nur ich. Wie ein Hopfen. Und statt nach Hopfen haben sie uns nach Olmütz geschickt. Wir mussten das Militärgebäude und die gestrichene Schule putzen. Und dann haben wir eine Zeit lang in der Zora gearbeitet. Und hungrig. Morgens bekamen wir eine Tasse schwarzen Kaffee, diese bittere Molta, und ein Stück hartes Brot. Abends bekamen wir dann Suppe. Das erste Mal, als ich diese Suppe sah... Sie war aus alten Erbsen und Bohnen gemacht, und es schwammen Würmer darin. Ich sagte: ‘Das esse ich nicht’, und eine Frau setzte sich neben mich und sagte: ‘Sei still und iss. Mach die Augen zu. Du darfst nicht hinsehen, was du isst. Wenn du überleben willst, musst du es essen.’ Also habe ich es am ersten Tag erbrochen und dann gegessen.” Schließlich gelang es Freunden, Erika “zurückzuholen”, und sie konnte nach Hause gehen.

Anfang 1948 heiratete Frau Erika Oldrich Bednář, einen Tschechen aus Jedle, der während des Krieges bei Semprex gearbeitet hatte, und die beiden kannten sich schon seit langem. Unmittelbar nach der Hochzeit musste ihr Mann jedoch zur Armee einrücken. Erika Bednářová bekam ein Kind, aber auch das konnte sie nicht vor der Deportation bewahren. Die meisten Deutschen waren bereits aus Loučná nad Desnou (Vízmberk) nach Deutschland deportiert worden. Ihre Mutter blieb zurück. Wie sie sagte, wollte sie nicht in ein Land gehen, in das so viele ehemalige Faschisten gegangen waren, die ihr so viel Leid zugefügt hatten. Doch im Frühjahr 1948 wurden Sofie und Erika mit ihr im Rahmen der Umsiedlung der verbliebenen Deutschen ins Landesinnere nach Želechovice in der Region Uničov gebracht, wo sie auf einem Bauernhof arbeiten mussten, ohne Lohn, nur für Unterkunft und Verpflegung. “Wir haben dort kein Geld bekommen und ich bin mit dem kleinen Kind nicht in den Schweinestall gegangen. Also musste meine Mutter etwas Milch und Essen stehlen und brachte es mir.” Ihr Mann wusste nichts von ihrer Vertreibung, und auch seine Eltern hatten keine Ahnung, wo Erika war. Schließlich gelang es ihr, den Pfarrer in Jedli anzurufen, der den Eltern ihres Mannes alles erzählte. Sie brachten Erika nach Jedli, wo sie einem Bauern zur Arbeit zugewiesen wurde. Jedlí war ein altes tschechisches Dorf, in dem während des Krieges mehrere Einwohner von der Gestapo hingerichtet worden waren. Auch sie empfingen Erika nicht mit Begeisterung. “Es war nicht so einfach. Die Leute haben meinen Mann verflucht, weil er eine Deutsche geheiratet hat.” Sie lebte ein Jahr lang in Jedle, und nachdem ihr Mann aus dem Krieg zurückgekehrt war, zogen sie beide zurück nach Loučná nad Desnou.

Doch ihre Mutter Sofie musste drei Jahre in Uničov verbringen. Bevor die deutschen Antifaschisten aus Rapotín sie von dort herausholten, arbeitete sie auf mehreren Bauernhöfen. Für den Rest ihres Lebens lebte sie in Rapotín und kehrte nie mehr nach Loučná nad Desnou zurück. Sie konnte die Ungerechtigkeiten, die ihr von einigen Bewohnern des Dorfes angetan wurden, nicht vergessen. Im Ruhestand erhielt sie nur sehr wenig Geld und konnte sich kaum selbst versorgen. Ihre Töchter mussten sie unterstützen. Sie starb 1974 im Alter von vierundsiebzig Jahren.

Auch Erika Bednářová hatte nach dem Krieg kein leichtes Leben. Sie schloss nur die Grundschule ab, weil sie nach dem Krieg als Deutsche nicht studieren konnte. Außerdem konnte sie kein Tschechisch sprechen, was es ihr sehr schwer machte, eine bessere Arbeit zu finden. Zunächst war sie mehrere Jahre lang im Wald beschäftigt, ab 1968 arbeitete sie dann in der Velamos-Fabrik. An die Zeit des Kommunismus erinnert sie sich vor allem an die Kollektivierung. Sie erzählt, dass in Loučná nad Desnou mehrere Bauern verhaftet wurden und einige sich aus Verzweiflung das Leben nahmen, anstatt ihre Felder an die JZD abzutreten. Obwohl Frau Bednářová nur einen Hektar Land besaß, musste sie dennoch 300 Eier von zehn Hühnern pro Jahr abliefern.

Frau Erika hatte ein weiteres sehr unangenehmes Erlebnis. Im Jahr 1997 riss ein Hochwasser am Fluss Desná den hinteren Teil ihres Hauses ab. Während sie und ihr Hund in der Küche knietief im Wasser saßen, schlugen riesige Felsbrocken gegen ihre Wand. “Ich habe mich damit abgefunden, hier zu sterben.” Ihr Sohn Oldrich half ihr schließlich aus dem Haus, und Menschen aus einer Kirchenkollekte in Deutschland schickten ihr Geld für den Wiederaufbau. “Sobald sie davon hörten, nahmen sie einen Lastwagen und brachten mir das Material für die Reparaturen.”

Erika Bednářová hat ihre Herkunft nie vergessen und den Kontakt zu ihren Freunden in Deutschland nie abgebrochen. Zum Zeitpunkt der Dreharbeiten war sie Mitglied im Bund der Deutschen aus Nordmähren und dem Adlergebirge und freute sich sehr, Menschen zu treffen, die ein ähnliches Schicksal wie sie hatten. Erika Bednářová starb am 24. November 2021.