The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Bečková Petrovická (* 1971)

• narodila se 8. dubna 1971 v Jihlavě

• členka punkové komunity

• členka undergroundové komunity

• signatářka petic za propuštění nespravedlivě stíhaných

• signatářka Několika vět

• účastnice Palachova týdne v lednu 1989

„Jednou nás v Praze v tramvaji během přejezdu na další zastávku zmlátili tak, že pro nás musela přijet sanitka. Byli to dva veksláci a byli fakt dobře vycvičení. A jak se zavíraly dveře tramvaje, stihla jsem jednomu z nich plivnout na krásnou bílou mikinu obrovskou krvavou slinu. Bylo mi sedmnáct a za těch pět stehů na rtu mi to stálo,“ říká Jana Bečková Petrovická, v punkové komunitě známá jako „Škarpa“.

Volání kmene a první zatčení

Příběh jedné z nejvýraznějších punkerek v normalizačním Československu se začal psát zcela prozaicky – na základní škole: „Byla jsem drzá a nedala jsem si nic líbit. V osmé třídě mi naplno došlo, jak to vlastně je s komunismem a že nežiju v zemi, kde je svoboda.“ Skutečná iniciace však proběhla o pár let dřív, kdy se uši tehdy desetileté Jany seznámily se zvukem elektrických kytar – i když to tehdy byl normalizační, poprockový Olympic, otevřelo to v ní něco hlubšího. Uvědomění si, že hudba se skutečně může dotknout lidské duše. 

„Pak už to bylo ostřejší, objevila jsem Pražský výběr, a to pro mne bylo totální zjevení. Také Abraxas byla skvělá kapela,“ vypočítává Jana Bečková Petrovická, která se brzy nato osudově zamilovala do britských punkrockerů GBH, kteří se, ještě s legendami jménem The Exploited a Discharge, řadí mezi hlavní představitele punkové odnože známé jako UK 82. Tehdy se zrodila „Škarpa“. 

Na policejní stanici se objevila poprvé ještě v době, kdy ani nevlastnila občanský průkaz. Zato měla čerstvě vyholenou hlavu. „Bylo mi čtrnáct a šla jsem ochutnat pivo. A už mě brali... Chtěli občanku, tu jsem neměla, takže si mám nasednout do auta. Chvíli tam na mě zírali a pak udělali takový to bububu, že se nemám stýkat s těmi, se kterými se stýkám, a já to odkývala a šla jsem zase domů. No – a pak už tohle bylo na denním pořádku,“ vzpomíná Jana Bečková Petrovická.

Na bolest si zvykneš

Dívku nešlo na ulici přehlédnout. Neuměla si představit, že z domu vyjde bez číra. Vlasy měla po stranách vyholené, na kožené bundě sprejem nastříkaný nápis: SVOBODA – DEMOKRACIE – KDE? Roztrhané punčochy, těžké boty, řetěz. Náušnice vyrobené z žiletek. Všemu vévodilo půlmetrové číro.

„Jak to udělat, ať číro stojí? Žádný pivo nebo cukrová voda, to bys byl za chvíli v létě obalenej vosama. Poctivej lak na vlasy! Vystříkala jsem to na sebe celý, vydrželo to dva tři dny. Lak stával dvanáct korun, což tehdy bylo docela dost peněz. Naučila jsem se s tím spávat na bocích. A barvilo se to značkovací barvou na dobytek, nic jiného nebylo,“ vypravuje Jana Bečková Petrovická.

Často ji na ulici sbalili, jen když šla nakoupit rohlíky. Už ji znali. Výhrůžky vyhazovem ze školy, výhrůžky vyhazovem z práce, později výhrůžky kriminálem. Kdo během normalizace nepracoval, toho obvinili z paragrafu příživnictví – od roku 1965 hrozily člověku bez zaměstnání tři roky vězení. Všechna zadržení a výslechy nesly společný jmenovatel: „Vždycky, z devadesáti procent, se stalo, že padla i nějaká facka. Tahání za vlasy, rvaní za uši. Jednou, a to jsem se opravdu bála, mi fízl řekl, že teď si se mnou může dělat, co chce. Nakonec na to nejhorší nedošlo. A ty si na bolest postupně zvykneš.“

Začala jsem se bránit

Základní školu Jana Bečková Petrovická vyšla ve čtrnácti letech. V Jihlavě ji nechtěli přijmout na střední – nastoupila tedy, s krajním odporem, na učební obor s maturitou na zemědělské škole ve Velkém Meziříčí. Vydržela to dva roky. Přesto, že zatím nepoznala kriminál, nabyla jistoty, že to tam vypadá stejně jako na internátu. Naštěstí se z prvního patra domova pro mládež dalo dobře utíkat. 

V prvním ročníku během prvního pololetí měla Jana dobré výsledky a jedničku z chování: „Ve druhém pololetí to šlo ke dnu. Začala jsem se bránit. Vyholila jsem si hlavu, odmítala si ostříhat číro. Jednou jsem se s mistrovou dohadovala o šátku na hlavu, vyžadovala, ať si jej obléknu. Dostala jsem od ní facku a zároveň jsem věděla, že jí to nesmím vrátit, tak jsem do ní jen trochu strčila a ona spadla na hromádku hnoje. Po trojce z chování je už jen čtyřka a vyhazov.“

Po dvou letech byla situace neúnosná pro všechny. Tehdy Jana školu opustila a vydala se na pracovní úřad, kde dostala umístěnku do dvousměnného provozu v jihlavských sklárnách. Bylo jí šestnáct let. 

Ještě dlouho potom jsem špatně spala

Punková komunita v Jihlavě čítala asi osm lidí. Punkáči se vzájemně znali a byli v čilém kontaktu s podobně smýšlejícími lidmi z jiných měst. Hodně se jezdilo do Hradce Králové – Jana měla ráda místní kapelu Hudební hluch. Tehdy se už běžně setkávala s policejním násilím: „Spala jsem u spřízněnejch punkáčů z Hradce a tam najednou uprostřed noci rozkopnutý dveře a už tam byli. Jste v šoku, probuzení, baterky, světlo do obličeje a křik a už se nám hrabali ve věcech a trhali nám fotky. Ještě dlouho potom jsem špatně spala. Slyšíš v noci z chodby nějaký šramot a říkáš si: ,Panebože, už jsou tu zas!‘“

Vedle punkových kruhů se Jana setkávala i s disentem. V Jihlavě byla semknutá komunita mániček, která ji seznámila se samizdatem – pamětnice začala číst Vokno (samizdatový undergroundový časopis) a další režimem zakázané tituly. Také se seznámila s prohlášením Charty 77 – scházela se s kamarády vždy u někoho doma, kde nad dokumentem probíhaly vášnivé diskuse. 

„Podepsala jsi to?“

„Chartu ne. Tehdy byly dvě takové věci, Charta 77 a Nezávislé mírové sdružení[1] – to jsem podepsala, bylo mi to blíž. A pak samozřejmě podpis petic proti věznění Václava Havla a Magora (Ivan Martin Jirous, hybatel československé druhé kultury) a taky Několik vět,“ vypočítává Jana Bečková Petrovická. Mezi disidenty se cítila dobře, i když možná někdy nepatřičně – punková holka na bytovém divadle v domě Václava Havla na Rašínově nábřeží v Praze... Vedle budoucího prezidenta svobodného Československa se setkala i s Petrem Uhlem, Annou Šabatovou anebo s Danou Němcovou či Stanislavem Devátým. 

Větvák

Silnou kapitolou z Janina života je první setkání s budoucím manželem Kamilem. Poprvé se uviděli, když Kamilovi, přezdívanému Větvák, na čtrnáct dní přerušili výkon trestu v opavské věznici, kde si odseděl rok za napadení veřejného činitele. „Čekali, až mu bude osmnáct, a pak si na něj počkali a zkopali ho, aby mu následně přišili to napadení. My jsme za jeho propuštění podepisovali petice, byla jsem na něj strašně zvědavá, to bylo pořád: ,Větvák, Větvák přijede!‘ Všichni ho obdivovali za to, že je tak moc hustej, že se nechal zavřít. On mezitím o mně asi taky slyšel, protože těch holek z punku tady v republice zas tak moc nebylo. A okamžitě jsme si padli do oka,“ vzpomíná Jana Bečková Petrovická. 

Svatbu měli na Žižkově. „Můžete si na obřad sundat alespoň ty bundy...?“ prosila je ceremoniářka. Jana tehdy na sobě měla bílé svatební šaty, které zajímavě kontrastovaly s obřím nabarveným čírem. Když pak během obřadu zazněla běžná formule: „A přeji vám, aby vaše děti šly ve vašich šlépějích,“ sál propukl v huronský řehot. „A do prdele,“ pronesl Janin otec. Sňatek přinesl mladé dvojici jednu obrovskou výhodu – jako manželé proti sobě nemuseli svědčit u výslechů.

Od kriminálu mě zachránila sametová revoluce

Nejhorší chvíle komunistické represe Janě přinesla léta 1987–1989. Stupňující se šikana a hrozba kriminálu. Od toho „Škarpu“ nejspíš zachránila sametová revoluce: „Tehdy už mě měli zapsanou a vypadalo to, že za pobuřování skončím v Pardubicích (v ženské věznici). My jsme tehdy na Prvního máje vyjeli do Plzně, kde jsme ukradli sovětský a český vlaječky, ale někdo nás udal a brzy pro nás přijeli. Snažili jsme se zdrhnout, ale pochytali nás. Nejhorší bylo, že jsem u sebe měla papírky se jmény a adresami, ty se mi ale podařilo sežvýkat a spolknout. Manžel měl zase vlaječku, kterou se snažil spláchnout do záchodu, ale ucpal ho. Měla jsem strašný strach, že mi ho zase zavřou, a sama jsem to s kriminálem měla hodně nahnutý.“ Případem se tehdy zabýval i Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.[2]

Ještě tři čtvrtě roku před sametovou revolucí se Jana Bečková Petrovická zúčastnila Palachova týdne – série občanských nepokojů proběhnuvších u příležitosti výročí sebeupálení Jana Palacha v centru Prahy. Režim tehdy brutálním způsobem zasahoval s pomocí vodních děl, obušků a slzného plynu: „Byl tam nějaký průchod, do kterého nás narvali, a byli tam mezi námi i normální lidi, kteří vůbec nechápali, co se děje. A už nás mlátili obuškama, nebrali si servítky. Jasný, chceš hlavně zachránit sebe, ale když vidíš okolo ty starý lidi, je to hrozný. Byla tam ženská s kočárkem a ti parchanti tam naházeli slzák.“

Během sametové revoluce byla Jana Bečková Petrovická těhotná – ničeho se nezúčastnila, ale jinak s radostí sledovala pád komunismu v televizi a rádiu. S nástupem demokracie se proměnil i punk, který se podle Janina názoru stal útočištěm pro lidi, kteří si „chtějí jen kopnout do popelnice“ – a to už jí nebylo vlastní. „Dnes podnikám v reklamě,“ usmívá se pamětnice a na závěr k tomu dodává: „Nejsem typ, který by chtěl a mohl pracovat v korporátu.“

 

[1] Iniciativa za demilitarizaci společnosti, jejíž zástupci se během podzimu 1988 stali oběťmi rozsáhlé represe, což se následně stalo důvodem pro založení Mírového klubu Johna Lennona.

[2] Sdružení založené 27. dubna 1978, jehož cílem bylo sledovat a zveřejňovat případy politických vězňů a lidí pronásledovaných z politických důvodů.