The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dr. Helena Becker Kanyar (* 1943)

• narodila se 12. srpna 1943 v Českých Budějovicích

• pochází ze smíšené česko-německé rodiny s židovskými kořeny

• za války otec Josef Becker působil v odboji a byl zatčen gestapem

• v roce 1949 založil otec loutkové divadlo, které se stalo útočištěm odpůrců komunismu

• v roce 1960 nastoupila na Filozofickou fakultu UK, kde studovala literární vědu

• v době pražského jara působila jako novinářka (Mladá fronta, Literární noviny, Zlatý máj)

• v srpnu 1968 zažila okupaci Československa

• v srpnu 1969 emigrovala do Švýcarska, kde požádala o azyl

• po těžkých začátcích vystudovala slavistiku, východoevropské dějiny a dějiny umění

• věnovala se menšinám, především Židům, Sintům a Jenišům

• po roce 1989 zůstala žít ve Švýcarsku

• uspořádala 24 výstav, vydala 14 knih, získala prestižní Vědeckou cenu města Basileje

„Normalizace musela být velice špatná, tomu všemu jsem se vyhnula. Jenomže jsem byla tak strašně nešťastná, že nemůžu domů, že mi podetnuli kořeny. Chodila jsem po Curychu a před sebou jsem měla dláždění z Perlové ulice,“ vzpomíná Helena Kanyar Becker na rok 1969, kdy jako novinářka na poslední chvíli jen s kufříkovým psacím strojem emigrovala do Švýcarska. Přijela pozdě, výhody pro československé uprchlíky už neplatily a ona si musela všechno tvrdě vydřít. Díky těžké emigrantské zkušenosti se začala zajímat o menšiny. Její angažovanost, bohatá publikační a výstavnická činnost jí nakonec vynesly prestižní Vědeckou cenu města Basileje.

Otce zachránil falešný árijský průkaz 

Helena Kanyar Becker, za svobodna Beckerová, se narodila 12. srpna 1943 v Českých Budějovicích, kam přišel její dědeček Karl Becker jako sedmihradský Sas až z dalekého Temešváru. Nejprve jako železniční strojvůdce, později jako majitel prosperujícího uhlířství, který se kvůli lepší práci nechal pokřtít jako luterán, ačkoli byl zcela prokazatelně Žid. „Antisemiti mě vždycky identifikovali, a já musím říct, že když mi někdo v emigraci pomohl, tak to byli Židé,“ prozrazuje pamětnice své kořeny. Úspěšnému podniku Karla Beckera nakonec učinil konec vznik samostatného Československa a vysoké zdanění německého obyvatelstva, které dědečka zruinovalo a připravilo o život. 

Otec pamětnice, Josef Becker, už vyrostl jako Čech. Když se jeho matka v roce 1932 udřela k smrti, vrátil se ze studií z Prahy a práva si dodělal dálkově. Aby se postaral o mladší sourozence, našel si místo na radnici na finančním oddělení. S obavami sledoval národnostní třenice, tzv. kravály, mezi českým a německým obyvatelstvem. Když byla na podzim roku 1938 podepsána mnichovská dohoda, rázně odmítl německou národnost, oženil se s Helenou Jindrovou a přestoupil na katolickou víru, stejně jako jeho sourozenci. „Jenomže to by jim nebylo nic platné, kdyby neměli árijský průkaz, o který si museli napsat do Temešváru. A nějaký pastor v Temešváru byl tak slušný člověk, že jim potvrdil, že rodina byli po tři generace luteráni, i když to nebyla žádná pravda. Ale zachránil jim život. Bez tohoto árijského průkazu by byla jen jediná cesta, a to koncentrák.“ Nakonec by tam Josef Becker stejně možná býval skončil, protože se za války dal k odboji. 

Málem jsem se narodila jako poloviční sirotek

„Otec nedokázal mlčet,“ říká pamětnice, kterou později toto beckerovské dědictví dovedlo až do emigrace. Když Josefa Beckera udali, že pod podlahou na radnici schovává zbraně, skončil na gestapu. „Měla jsem ale velmi krásnou matku,“ začíná Helena Kanyar Becker historku o otcově záchraně. Plačící mladé ženy, která navíc čekala dítě, se totiž zželelo místnímu cukráři, z kterého se vyklubal poměrně vysoce postavený Němec z Berlína. „Oblékl si černou uniformu, to znamená SS, odešel na gestapo a za několik hodin mého otce přivedl. Ten už byl trošku od těch gestapáků zřízený, ale zaručil se za něj, že se do konce války už nebude angažovat a že se prostě všemu podřídí. Díky tomu jsem měla otce.“ Když se nakonec situace obrátila, matka statečně tuto službu německému cukráři oplatila a celou rodinu zachránila před divokým odsunem. 

„Když byli schovaní v seně, přišel k nám pekař Janda s ruským vojákem se samopalem a říkal: ‚Tady jsou Němci!‘ A moje matka: ‚Tady nejsou Němci,‘ a provedla je bytem, všechno jim ukázala a oni zase odešli. Pak si od toho cukráře vyžádala deset tisíc protektorátních korun, odjela do Lišova a od sedláka koupila bryčku s koněm. Sedlák přijel po setmění před náš dům, rodina nasedla a odjela. Tím jim zachránila život,“ dělí se pamětnice o rodinnou historii. 

Nejranější vzpomínky mám z bombardování

Ačkoli jí koncem války byly necelé dva roky, pamatuje si toho dost. Třeba jak jí bylo špatně ze vzdušných tlakových vln, které způsobovala spojenecká letadla. „Moje úplně první vzpomínka bylo bombardování v březnu 1945. Američani udělali takový koberec – od nádraží několik domů, v blízkosti kterých jsme bydleli. A já si na to vzpomínám přesně, byl mi rok a půl a vidím se v kočárku, jak mě matka veze průjezdem a potom do sklepa.“ Také si vybavuje ruské důstojníky, kteří bydleli u nich v domě a často se bavili s otcem. „Před poštou byla burza, kde měnili ruští vojáci ruské peníze za české. A můj otec, protože sbíral všechno možné, tak si tam s nimi taky vyměnil.“

Radost a uvolnění dávali lidé najevo tím, že se oblékali do krojů. „Moje krásná matka měla [coby rodačka z jižní Moravy] kyjovský kroj s nabíranými rukávy, já měla dětský kroj s čepičkou.“ Osvobození mělo ale i svou odvrácenou tvář a tou byl odsun Němců. „Matka mi vyprávěla, jak v Budějovicích na tom velikém čtvercovém náměstí stáli čeští vlastenci. Německé ženy s dětmi se musely jít hlásit na radnici a ti lidé je fackovali, byli a kopali. Nevím, co to bylo za charaktery, že se takhle chovali k ženám a dětem, vždyť ty jim nic neudělaly.“ 

Otec se jako sociální demokrat stal prvním místopředsedou národního výboru, do pár let ale z politiky vycouval. „Měl emigrantský nos,“ směje se Helena Kanyar Becker. Dřív než na radnici začali komunisti dělat čistky, odešel a v roce 1949 si založil loutkové divadlo.

Do našeho divadla chodily všechny děti z Budějic

Josef Becker si poradil se vším – navrhoval loutky, oblékal je a díky známostem na radnici zařídil vše potřebné. S názvem Krajská loutková scéna Matěje Kopeckého byli komunističtí funkcionáři natolik spokojení, že si ani nevšimli, že v divadle nalezli útočiště režimu nepohodlní lidé. „Herci z velkého divadla, kteří měli potíže, děti živnostníků, prostě samí reakcionáři,“ vypočítává pamětnice. „Otec byl šarmantní a nesmírně oblíbený. Miloval ženy a ženy milovaly jeho. Vždycky mi říkal: ‚Pojď, půjdeme na kraj, půjdeme na okres, půjdeme na město.‘ Pořád něco vyjednával, všude ho vítali a říkali: ‚Pane Becker, jak se máte?‘ a všechno šlo. Prostě dokázal to divadlo udržet přes ty nejhorší doby v 50. letech,“ s láskou vzpomíná pamětnice, pro kterou znamenalo malé divadlo celý svět. „Když mi bylo osm let, matka se nechala rozvést. Já šla ze školy rovnou k tátovi do divadla a tam jsem žila.“ Četla zdramatizované texty, kašírovala loutkám hlavy a v létě jezdila s divadlem na zájezdy. Doma ji čekalo ale něco úplně jiného.

Matka, jejíž vzdělání u sester Nejsvětějšího Srdce Ježíšova komunisté neuznali, si totiž musela dodělat Pedagogickou fakultu, aby mohla dál učit. „V osmi letech mě naučila opravovat sešity. Dala mi červený inkoust a já jsem podtrhávala chyby vždycky podle jednoho vzoru. Matematika, diktáty, všechny předměty jsem opravovala až do svých 17 let. Ne že bych to dělala ráda, ale neexistoval odpor. Samozřejmě že jsem se při tom naučila spoustu věcí,“ vypráví pamětnice, kterou pečlivý korektorský přístup formoval stejnou měrou jako volnomyšlenkářské divadelní prostředí. Když ji pak matka v roce 1960 přihlásila do Prahy na Filozofickou fakultu, udělala přijímací zkoušky bez jakýchkoli problémů. A tak se v necelých 17 letech ocitla v centru dění blížícího se pražského jara. 

Pražské jaro bylo nejkrásnějším obdobím mého života 

„Byla jsem na čtyráku – palandy, skříň, stůl a jedna židle. Nevím, jak jsme se tam vešly čtyři, ale vešly jsme se tam. Bylo to velmi skromné bydlení. Myslím, že naši studenti si neumí představit, jak jsme tenkrát bydleli, ale taková byla doba,“ popisuje tehdejší situaci na kolejích pamětnice. Ve třetím ročníku mohla jako vědecký kádr začít studovat literární vědu pod strukturalistou Janem Mukařovským, světové dějiny jim zase přednášel Eduard Goldstücker. „Mezi lety 1960 a 1965 nehrála ideologie žádnou roli,“ popisuje atmosféru na Filozofické fakultě. „Docent Durman nám vypravoval, jak umíral Stalin, jak zastřelili Beriju v parlamentě, toho hrozného člověka, který byl u posledních procesů v Sovětském svazu. Tohle všechno jsme se dozvěděli v roce 1963 za zamčenými dveřmi v Kinského paláci. Takže my jsme měli spíš antiideologii.“

Když v roce 1965 promovala, už za sebou měla rok praxe v redakci Mladé fronty, kde dělala stylistické úpravy časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců. Následovalo lektorování pro Literární noviny a v květnu 1968 vysněný cíl – místo ve Zlatém máji, jediném teoretickém časopise o literatuře pro děti a mládež. Současně se odehrávalo pražské jaro a Ota Šik a Josef Smrkovský konečně pojmenovávali věci pravými jmény. „To byla nejkrásnější doba našich životů, protože jsme se konečně dozvěděli pravdu a žili jsme v naprosté euforii.“ To, že se socialismus s lidskou tváří zhroutí jako domeček z karet, odhadl jen Josef Becker. „Můj otec mi řekl: ‚Tohle špatně dopadne.‘ Neodvážila jsem se mu oponovat, ale dostala jsem strašný vztek, že mi kazí moje iluze. Ale bohužel to tak dopadlo.“

Okupace přinesla nejprve vlnu solidarity

Když v noci z 20. na 21. srpna slyšela celou noc letadla, byla přesvědčená, že začala válka. „Ráno bylo na ulici ticho. Češi jsou velmi hovorní, ale nikdy nebylo v Bořivojově ulici takové ticho jako 21. srpna. A na rohu u potravin stála fronta,“ vzpomíná na osudný den invaze vojsk Varšavské smlouvy. „S redakční sekretářkou jsme byly na Václavském náměstí, když se střílelo na [Národní] muzeum. To bylo něco tak strašného… Nahoře, snad 100 metrů od muzea, jezdili strašnou rychlostí v tancích Kazachové. Nikdy jsem si nepředstavovala, že by tanky mohly jezdit tak rychle. A mezi nimi hoši na motorkách s československými vlajkami. A oni po nich stříleli. Když pak začali střílet na muzeum, tak mě sekretářka strhla na zem vedle takovéhle kaluže krve od nějakého mladého kluka. To bylo tak šílené...“ 

Jako žurnalistka se začala hned angažovat. „V jedné malé tiskárně na Žižkově jsme tiskli jednostránkové noviny, rozvážely je náklaďáky a kolportovaly se na Václaváku. To byla naše revoluce.“ V letácích se snažili pravdivě informovat o situaci a dávat praktické rady, na co si dát pozor. „První dny to byla šílená euforie, všichni jsme byli v symbióze proti okupantům a ničeho jsme se nebáli.“ Dokonce ještě vyšly naplánované články, jako například Helenin rozhovor se skautem Janem Šimáněm. „Pak se ale oprátka kolem našich krků začala stahovat, každý týden se mohlo méně a méně. Přišly zákazy, propouštěli se význační politici, až tam nikdo z nich nezbyl. Když přišel Husák, byl konec.“ 

Matka mě vyemigrovala

Ani ve snu by ji nenapadlo odejít, ale tlačila na ni matka. „Nechtěla jsem emigrovat. Byla jsem přesvědčená, že musí jít pryč oni, ne já. Ale moje matka učitelka mě velmi dobře znala. Se mnou a s mým otcem fungovala jako hasič a požárník. Nejenže mu zachránila život, když byl zatčený gestapem, ale i mě neustále tahala z průšvihů už ve škole. Protože já jsem nikdy nemlčela.“ Na začátku srpna 1969 odjela s bývalým přítelem, čerstvým švýcarským emigrantem, do Skandinávie a tam ji zastihla zpráva o brutálním zásahu komunistických bezpečnostních složek proti demonstrantům. „Noviny a fotky z Václaváku s tanky. Tak jsem si říkala: ‚Pane bože, už jsou tam zase,‘ a v tom okamžiku jsem věděla, že se tam nemůžu vrátit. Že prostě skončila jedna etapa mého života.“ V Kodani si vyřídila švýcarské vízum a sedm týdnů pracovala jako au pair, než dostala povolení odjet do Švýcarska. Tam ale zjistila, že země už československé uprchlíky nepřijímá. 

„Když jsem přijela, okamžitě mě vypověděli,“ vzpomíná pamětnice na tvrdé začátky v emigraci, kdy měla do šesti týdnů Švýcarsko opustit. Nakonec jí cizí lidé zaplatili advokáta, díky němuž dostala azyl, rodina bývalého přítele ji nechala přespávat na podlaze a ona za pár švýcarských franků dřela u pozemního personálu ve Swissair. „Tahali jsme porcelán a stříbrné příbory pro letadla, patnáctikilové krabice. Nebyla žádná legrace tam pracovat. Ale co jsem měla dělat, tak jsem začala jenom brečet, protože jsem byla úplně zoufalá, kam mám jít. Věděla jsem, že když se vrátím do Prahy, tak mě budou nutit s nimi spolupracovat. A na to jsem neměla žaludek.“ 

V emigraci jsem sama vychovala syna

Nový život si žádal nové studium, protože pražský diplom ve Švýcarsku nic neznamenal. Aby ji přijali na Curyšskou univerzitu, musela udělat těžké jazykové zkoušky. Její odhodlání nezastavil ani pracovní úraz, kdy jí na letišti spadl na zátylek desetikilový kontejner. „S otřesem mozku jsem ležela na zemi a učila se na zkoušky. Jak jsem byla z Prahy vycvičená, tu učebnici jsem se naučila zpaměti.“ Dostala stipendium a nastoupila na trojobor slavistika, dějiny umění a všeobecné dějiny, které po roce mohla vyměnit za dějiny východoevropské. Za poloviční plat pak nastoupila na asistentské místo.

„Všechno by to bývalo bylo hezké, ale já se dostala do jiného stavu,“ pokračuje v líčení tehdejších komplikací pamětnice. Sama v emigraci a navíc svobodná matka – těžko si lze představit složitější životní situaci. „Neměla jsem právo na mateřskou dovolenou, tak jsem si ty hodiny musela předem napracovat. A když bylo synovi pět a půl týdne, šel na hlídání. Bylo to těžké studium, ale nikdy jsem nepřerušila. Synovi byly čtyři roky, když jsem dělala licenciát, a pět let, když jsem skončila s doktorátem.“ Od píky se nakonec vypracovala až na vědeckou pracovnici v univerzitní knihovně v Basileji, kde převzala odborný referát slavistiky, později přibrala další obory jako východoevropské dějiny a evropskou etnologii. Úspěšná akademická kariéra byla jedna věc, cítit se jako doma byla ale věc druhá. 

Byla jsem člověk druhé kategorie

Od začátku narážela pamětnice na limity švýcarské humanitární tradice – provdala se (a následně rozvedla) například jen proto, aby jí organizace Pro Juventute jako svobodné matce neodebrala syna. Ani v univerzitním semináři se zpočátku necítila dobře, protože o cizincích většinou všichni mluvili špatně. Aby lépe zapadla, naučila se tzv. schweizerdeutsch, švýcarskou němčinu. Zároveň se jí stále stýskalo po Praze, cítila se vykořeněná. 

„Potřebovala jsem tři a půl roku, než jsem se vnitřně integrovala. Než ze mě spadla tíha, že jsem tam cizí. Znáte ty pohádky, když praskne třetí železný kruh a je po kletbě. Ze mě ten poslední kruh spadl v okamžiku, kdy jsem s dítětem vylezla na kopec, byly mu právě dva roky, rozhlídla jsem se a znala jsem to tam. V tom okamžiku jsem tam byla doma. Je neuvěřitelné, jaká maličkost stačí, aby se člověk cítil doma,“ vzpomíná Helena Kanyar Becker dojatě. 

Po pěti letech získala stálý pobyt, po 12 letech směli se synem požádat o švýcarské občanství. Těžká uprchlická zkušenost ji přivedla k zájmu o etnické a sociokulturní menšiny – Židy, Romy, Sinty a kočovné Jeniše. „Sama jsem byla člověk druhé kategorie, takže jsem se zajímala o menšiny lidí druhé a třetí kategorie. Psala jsem o nich, dělala jsem výstavy,“ říká ke své odborné činnosti. Dosud má na svém kontě 24 výstav a 14 publikací. 

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky

Dění v Československu sledovala skrze exilový časopis „Listy“, jehož zakladatele Jiřího Pelikána si velmi vážila. „Bylo to inteligentní čtení, absolutně aktuální. Když vyšla otištěná celá Charta, mezi prvními podpisy byli mí kamarádi.“ Také si předplácela knihy ze Škvoreckého nakladatelství ´68 Publishers. „Když přišly tyhle knihy, to bylo jako doušek vody živé,“ vzpomíná. Po sametové revoluci se podívala do Prahy, oslavila zvolení Václava Havla prezidentem, ale natrvalo se vrátit nechtěla. „Tady jsem nebyla nikdo, jen si mě pamatovali jako žurnalistku,“ usmívá se Helena Kanyar Becker. Kontakt se svou rodnou zemí ale neztratila – pořádala zde výstavy, přednášky a také přispívala do českého tisku. V roce 2010 získala za svou výstavní a publikační činnost Vědeckou cenu města Basileje.