Walter Beck

* 1921  †︎ 2013

  • „No, to riziko bylo. A maminka věděla taky, co se děje. A právě tím, že tam na mě ty fízlové čekali. No, kdybych seděl doma a ty fízlové ke mně přijdou, tak je to jiný. A to byli český fízli, ty dělali takovýhle poskokový služby. Ale maminka byla natolik pohotová, že když jsem přišel a zazvonil, tak ona byla první u dveří.“

  • „Tam čekal z toho arbeiteinsatzu a to byli féroví kluci. Tři tam byli tenkrát. Jeden bývalý kasař, no ale ten hlavní byl bývalý esesák, ale byl to taky férový člověk. Takže na tu pomoc… Vyrukovali jsme s tou stovkou. Tam čekal na mě a šlo se do kanclu a říká: ,Hele, když my sem přijdeme, napřed tady uděláme pořádek. Budeš se na to dneska koukat a zejtra to budeš dělat s náma.‘ No tak jo… Měl jsem to hotový asi za půl hodiny, tak mi řekli, co mám dělat z té listiny, co náš zugang, pro každého napsat kartičku, jméno a takový nějaký údaje, co potřebovali. No tak já jsem to dělal a oni říkali: ,Nespěchej, času dost, ale aby chyby nebyly.‘ No a přišel jako šéf od toho esesáckéj a ptal se: ,Co tady s nim?!‘ Oni mi řikali: ,Achtung!‘ A jemu řikali: ,Todle je náš pomocný nový schreiber.‘ A jestli to umí?! A oni říkali: ,Jo, umí to.‘ A tím to bylo odbytý.“

  • „Náš transport nebyl tak zle přivítán v Mauthausenu nahoře než jiný. Byly mnohem horší. Takže my jsme přišli na nádraží v Mauthausenu… Já jsem dřív nevěděl nic, ale ve vlaku už jo, když jsme hádali, jestli to bude Dachau nebo co. No a někdo říká, no, to vypadá, hoši - a tam jsem to poprvé slyšel - Mauthausen. My jsme tam dojeli a vystoupili z vlaku, tam byli esesáci, co na nás čekali, včetně těch, co přijeli v tom vlaku. Ta cesta běžela vcelku klidně. Jestli tam v nějakém vagonu někomu nafackovali, tak je to možný, ale my jsme seděli v osobních vagonech. Žádný dobytčák, takže to bylo všechno jiný. A když jsme potřebovali na hajzl, tak jsme šli na ten vagonový záchod a ten esesák akorát koukal, aby nevyskočil. Ale oni stejně v každém vagonu, to byly civilní vagony, tak stáli na každé plošině vepředu, vzadu. A ještě byli nějací, co furt procházeli. A když mysleli, že je nutno, tak řvali, aby se nemluvilo.“

  • „Tam byla ještě velká sranda. S tím, že my jsme si postoupili a tam stáli esesáci, kteří čekali… A teď tam byli nějací známí, kamarádi. Ty se jako uvítali a Bachmayer, to byl ten Lagerführer. Ten chvilku čekal, a pak říká: ,Konec! A nebavit se!‘ Takoví prostě kamarádi z vojny. A ani nepadaly žádný facky. Facky dostalo jen pár, a to z blbosti těch vězňů. Protože on chtěl Bachmayer něco říct a česky neuměl, tak někoho volal, kdo uměl německy, a tak mu to řekl. A jeden, nějaký advokát, který nebyl vyzván k mluvení, mu říká: ,On to špatně řekl.‘ A ponaučení bylo, že on ho zavolal a dal mu přes hubu. Tak ten, kdo v ilegalitě pracoval, tak věděl, jak se chovat, když tě zavřou. Nepřiznat se.“

  • „Tam byl nějakej sochař. Byl tlustej, tak ten samozřejmě nemohl. Tak ho prostě čtyři chlapi více nosili nahoru. Víte, jak je to tam v Mauthausenu… A za ním šel jeden z vězňů, který měl jejich kabáty a klobouky. Všechno na sebe nasazený. Takže u něho nebylo ,mit snap‘. Tak jsme prošli tou bránou a ti esesáci se tomu smáli. A celkem to nebyl špatnej první… Jen když byl někdo idiot v tomhle smyslu. Pak jsme tedy prošli tou bránou a stálo se a přišly řeči, že jsme v Mauthausenu a to není žádná kavárna, nebo jak to řikali. Tady bude pořádek a blablabla…“

  • Full recordings
  • 6

    V Praze, 12.11.2008

    (audio)
    duration: 01:48:15
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Kdo pracoval v ilegalitě, věděl, jak se chovat: když tě zavřou, nepřiznávej se

Walter Beck
Walter Beck
photo: Pamět národa - Archiv

Walter Beck se narodil 8. února 1921 v Olomouci. Po studiích na školách s výukou němčiny se na začátku druhé světové války zapojil do protifašistického odboje. Ilegální činnost provozoval až do zatčení na podzim roku 1941. Byl uvězněn v Praze na Pankráci a poté transportován do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde byl internován až do konce války. Díky výborné znalosti němčiny tam získal „prominentní” funkci písaře a unikl tak nejtvrdší perzekuci. Po válce sympatizoval s KSČ, ale po roce 1948 své názory přehodnotil. Namísto předchozí práce ve spediční firmě tak musel kvůli svým politickým postojům vykonávat práci brusiče.