The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Bazika (* 1960)

• narodil se v Praze 5. prosince 1960

• dědeček Karel Bazika byl vlastníkem a ředitelem továrny Impregna v Bystřici pod Hostýnem

• v 50. letech byl dědeček odsouzen za vlastizradu, přišli o veškerý majetek

• zažil okupaci v srpnu 1968 v Praze, otec emigroval do Kanady

• 1973-1975 byl členem neoficiálního skautského oddílu „Soví oddíl“

• po přestěhování do Hartvíkovic se začal roku 1975 učit tesařem

• po vyučení nastoupil vojenskou službu

• od roku 1984 pracoval v Plemenářském závodě Tlumačov, pak v JZD Sazovice

• po roce 1989 získal v restituci podíl na vile v Bystřici

• založil folklorní Výbor pro udržování tradic Sazovice

• roku 2025 již deset let vedl skautský oddíl Tuláci

Karel Bazika prožil pestrý život a všechno, do čeho se pustil, dělal naplno. Jeho prarodiče v Bystřici pod Hostýnem byli spoluvlastníky dřevozpracující továrny, což v 50. letech vedlo k jejich uvěznění a zabavení majetku. Přestože vyrůstal v drsném prostředí Žižkova bez otce, zažil šikanu a trauma ze srpnové okupace, moravské kořeny si ho přitáhly zpět. Touhu po vnitřní svobodě v mládí naplnil v neoficiálním skautském oddílu, později při trampingu a vedení pionýrské skupiny. Po přestěhování na Moravu a práci u koní se vrátil k tomu, co ho zaujalo už v Praze: založil vlastní folklorní soubor Výbor pro udržování tradic Sazovice. Po mnoha životních peripetiích se i v důchodu věnoval oblíbené činnosti. Stal se vůdcem skautského oddílu, kde zúročuje  celoživotní zkušenosti a předává dětem poselství o tom, že svoboda je současně o zodpovědnosti.

Na Žižkově jsme byli sígři všichni

Karel Bazika, v pořadí třetí toho jména v rodině, se narodil 5. prosince 1960 v Praze. Jeho otec Karel Bazika pocházel z Bystřice pod Hostýnem a jeho prarodiče režim označoval za buržoazní nepřátele režimu. Dědeček, taktéž Karel Bazika, byl totiž ředitelem rodinné firmy, která se zabývala zpracováním a impregnací dřeva. Babička Anna Baziková, rozená Zbořilová, dostala velké věno, za které si mohli postavit vilu v Bystřici.[1] Značný majetek byl zasažen Benešovými dekrety již v roce 1945, kdy Impregnu znárodnili na základě počtu zaměstnanců, ale dědeček ještě zůstal nějakou dobu jejím ředitelem. Spolu s manželkou Bazikovi pomohli v rámci industrializace Slovenska založit dřevozpracující továrnu Bučina Zvolen. Následně byl dědeček Karel Bazika zatčen, odsouzen za údajnou vlastizradu k deseti letům vězení a propadnutí veškerého majetku, včetně vily. Soupis zabaveného majetku podle pamětníka obsahoval i takové drobnosti jako kartáček na zuby a toaletní papír. Babička prý byla také nějakou dobu vězněna, protože ji někdo udal, že ukryla část zabaveného majetku – oblečení a rádio. Děti Karel a Alexandra byly přechodně umístěny v dětském domově, pak žily u tety. Pamětník však nezná detaily věznění ani odsouzení svých prarodičů. Dědeček byl propuštěn na amnestii v roce 1960, kdy se Karel Bazika narodil. S finanční pomocí od tety, která žila ve Švýcarsku, si prarodiče pořídili dům ve Vysočanech a chatu v Medníku. 

Karel Bazika vyrůstal v Praze na Žižkově, v Kubelíkově ulici. Když začal chodit do první třídy, jeho otec se s matkou rozvedl a po roce 1968 emigroval přes Jugoslávii do Kanady. Žili tedy s matkou a mladším bratrem a vzpomíná, že maminka ho těžko zvládala. Popisuje drsné dětství na Žižkově: „Jisté je, že nikdo se s nikým nepáral. Šikana byla normální. Sígři jsme byli všichni.“ Děti trávily mnohem více času venku na ulicích, ale ani doma nezahálely. „Na rozdíl od dnešních dětí jsme museli odmala doma pomáhat. Pamatuju si, že nádobí jsem umýval ze stoličky, protože jsem nedosáhl do dřezu. Chodili jsme vybouchat koberce na klepáč, museli jsme chodit věšet prádlo na půdu. V baráku nás byla parta dětí a většinou jsme si hráli na dvoře. A když přišla škola, tak se šlo ze školy, aktovka se hodila pod nejbližší auto a šlo se lítat ven. A pak, když se blížila doba, že se mají rodiče vrátit, tak jsme pobrali aktovku a šli jsme předstírat, že děláme úkoly a učíme se,“ vzpomíná. V té době byl doma téměř denně bit, k tomu šikanovaný ve škole, nespravedlivá učitelka ho přivedla k odporu a rezignaci. Dopracoval to až ke trojce z chování, ve třetí třídě dokonce propadl a následující rok bydlel u babičky Bazikové, což mu prospělo. 
 

Matka Jana, rozená Leiblová, byla původně zubní instrumentářka, ale z finančních důvodů se stala jeřábnicí a pracovala i na stavbě Nuselského, tehdy Gottwaldova, mostu. Pamětník si z dětství pamatuje na srpnovou okupaci 1968, kdy viděl tanky a zažil střelbu. Ačkoliv byli již rozvedení, otec u nich šil vlajky Červeného kříže, aby mohl jako taxikář bezpečně projíždět ulicemi a natáčet s pracovníky Československé televize dramatické události. Trauma z těchto dnů se malému Karlovi během častých nemocí promítalo do horečnatých snů. „Napřed jsem se octnul na Nuselským mostě. Pak tam byl partyzán, kterýho sestřelili, padal dolů do vody Vltavy, a jak jsou ty pražské jezy kulaté, změnily se v kola tanku, pásy tanku,” vypráví sen, který se mu opakoval mnohokrát. 

Dědeček z matčiny strany po okupaci opustil rodnou zem a žil ve Švédsku. Karel Bazika podle svých slov žil v nepřátelském prostředí institucí hlásajících a praktikujících všudypřítomnou komunistickou ideologii nesmiřitelného třídního boje, nenávisti k buržoazii a nepřátelům režimu. Jeho rodinný původ, věznění prarodičů a emigrace příbuzných - to vše se s ním táhlo v kádrových posudcích. 

Museli jsme si postavit tábor na zelené louce

V období 1973 až 1975 chodil do skautského oddílu ve Strašnicích, který oficiálně fungoval jako turistický a tábornický „Soví oddíl“ pod záštitou Bohemie Žižkov. Navazoval na skautské tradice, náplň byla typicky skautská a Karel Bazika se působením ztotožňoval s dobrodružstvím v knihách Jaroslava Foglara. Měli i skautský kroj – khaki košile, hnědé kraťasy a modrý šátek se žlutým lemem. Náročné skautské táboření zažíval Karel Bazika jako jeden ze čtrnácti chlapců v oddíle. „My jsme přijeli na zelenou louku, kde nic nebylo, jenom hromady prken a kulatiny. Museli jsme si postavit tábor. Pak jsme dělali služby v kuchyni, chodili na hlídky, na dřevo a do toho nějaký program, puťák, hra, honili jsme bandity nebo jsme v noci běželi k lucernám. Na čtrnáctidenních táborech vlastně existovala i šikana a drsné tresty, například pomazání zbytky jídla a přivázání k mučednickému kůlu,“ vzpomíná.

Po ukončení páté třídy se s matkou a nevlastním otcem Jiřím Mikou přestěhoval za prací na Moravu do Hartvíkovic k Třebíči, kde se stavěla dalešická přehrada. Přechod z hlavního města do přírody považoval za úžasný, prozkoumával okolí s bratrem, častěji však sám. V 15 letech nastoupil na odborné učiliště v Jihlavě, aby se vyučil tesařem, i když původně chtěl být kovářem. Na Moravě vnímal větší tlak učitelů na komunistickou ideologii. Hned první den musel každý žák podepsat vstup do Revolučního odborového hnutí (ROH), Socialistického svazu mládeže (SSM) a Svazu československo – sovětského přátelství (SČSP). To poslední odmítl a okamžitě se ocitl na pohovoru u ředitele učiliště. Během učení si zajistil častější vycházky z internátu vedením skupiny Pionýra. Přestože šlo o organizaci Socialistického svazu mládeže (SSM), bral to jako příležitost k výchově „trampského potěru“ a ideologii se co nejvíce vyhýbal.

„Mně se podařilo zapůsobit na skupinovou vedoucí, takže některý věci se řídily podle mě, i když ona už byla dospělá a já měl teprve 15, 16. Nosili jsme pionýskou zelenou košili. Bohužel červený šátky byly nezbytností, ale jinak to bylo v podstatě tábornické a ideologie šly stranou. Taky jsme jako vedoucí museli odevzdávat posudek na děti, jestli jsou z dělnické rodiny a mají kladný vztah k socialistické společnosti a takové pitomosti.” Karel Bazika posudky vyplňoval formálně, na režim měl jasný názor: „Režim jsem vnímal jako prolhaný a nebezpečný.” V té době se stal trampem samotářem, raději jezdil sám než s partou, a to za každého počasí, i v zimě. Kvůli trampskému oblečení byl jednou zadržen na náměstí v Jihlavě a vyslýchán příslušníkem Sboru národní bezpečnosti (SNB). Ten se spokojil s tím, že řekl znechuceně: „A takový lidi vedou naše děti.“

Restituce jsem si musel obíhat sám

Po vyučení pracoval na stavbě jaderné elektrárny v Dukovanech u Průmyslových staveb (PS). Roku 1977 nastoupil dvouletou základní vojenskou službu, pak se vrátil do Prahy za matkou. Znovu pracoval ve stavebnictví a jeho zájem o tramping se pomalu vytrácel. Naopak se kvůli své tehdejší přítelkyni začal zajímat o koně a jezdil do Panenských Břežan, kde byla jízdárna. S koňmi se zúčastnil i projektu chmelového kočovného divadla, na což rád vzpomíná. V Praze začal navštěvovat folklorní Slovácký kroužek, ale v první polovině 80. let se jeho životní cesta stočila na Moravu.  Nejprve pracoval v Jeseníkách na stavbě, roku 1984 nastoupil do Plemenářského podniku Tlumačov u Otrokovic a později pracoval v jednotném zemědělském družstvu v nedalekých Sazovicích, kde opět pracoval s koňmi. Odešel koncem 80. let kvůli šikaně ze strany vedoucích a vrátil se ke svému původnímu povolání ve stavebnictví v roce 1989.

Události listopadu 1989 a pád totalitního režimu přivítal s radostí, ale nijak se neangažoval, protože měl obavy, že by změna nemusela být trvalá a režim by mohl jeho aktivitu prezentovat jako příklad kontrarevolučního boje buržoazie.  V 90. letech se začal zajímat o možnost navrácení majetku po prarodičích v Bystřici pod Hostýnem. „Jako tesař jsem byl hloupý, zpracovaný socialismem, takže nic o ekonomice a o právu jsem nevěděl. Tak jsem navštívil právníka z Průmyslových staveb, a že mi pomůže za 2% z výdělku, ale on mi dělal průvodce a všecko jsem si musel obíhat sám. Tak jsem to začal obcházet a zjišťovat. A když jsem přišel do Sazovic, tak jsem úplně netušil, jak blízko je Bystřice pod Hostýnem, že tam byla rodina. A během té restituce jsem začal odhalovat, že jsem se dostal blízko někam, odkud pochází můj rod,“ vysvětluje, jak pro něj začal složitý boj za navrácení rodinného majetku. Nakonec získali s bratrem a tetou zpět jen rodinnou vilu v Bystřici pod Hostýnem, tu pak prodali. První, co si z nabytých peněz pořídil, byl soukromý kurz účetnictví a práce s počítačem. V roce 1992 začal podnikat ve stavebnictví, hospodařit na 0.4 ha půdy, žil s partnerkou a jejími dětmi v Sazovicích a byl členem místního folklorního kroužku. Náročné podnikání, starost o hospodářství a vedení restitučního řízení ho tak vyčerpaly, že se u něj projevilo vyhoření a skončil i vztah s přítelkyní. Musel zvolnit a obrátil se opět k folkloru, aby měl jiný mimopracovní zájem.  

Vy nám tu skáčete jako Valaši, ale jsme Hanáci 

Už v době, kdy se přestěhoval do Sazovic, se zúčastnil typické místní slavnosti, Hanáckého práva, a založil s přáteli první kroužek s názvem Frgál. Vystupovali na svatbách a obecních slavnostech a tancovali valašské tance, což ale na Hané vyvolalo kritiku. „Vy nám tady skáčete jako Valaši, ale my jsme Hanáci,” říkali jim lidé se Sazovic a okolí, to Karla Baziku přivedlo k hlubšímu zájmu o hanácký folklór. Získal zkušenosti v Bartošově souboru ve Zlíně a v roce 1996 mohl založit soubor s názvem Výbor pro udržování tradic Sazovice (VPUT). Vystupovali na mnoha festivalech a kulturních akcích, dokonce obnovil sazovický kroj, který však Sazováci nepřijali. Soubor nakonec zanikl, protože z něj odešli chlapci a děvčata nechtěla pokračovat sama.

Postupně začal znovu podnikat ve stavebnictví, zejména lešenářství, a také se zabýval čištěním koberců, ale kvůli nesplacené pohledávce musel podruhé hledat cestu ven z vyhoření. Tehdy se na prosbu dcery Nikol, která potřebovala pomoc s vedením oddílu, vrátil ke skautingu. V roce 2015 založil skautský oddíl Tuláci, který má v současnosti tři družiny skautů a dvě družiny vlčat a světlušek. I po deseti letech zůstává Karel Bazika stále aktivním vůdcem, i když by rád předal v budoucnu vedení někomu mladšímu. Na závěr svého vyprávění pro Paměť národa vzkazuje mladým lidem: „Jestli je dnes život těžký, není to nic proti totalitě, ale i v ní se dá vytvořit vnitřní svoboda a žít čestně. Svoboda je závislá na odpovědnosti, bez odpovědnosti se svoboda omezuje, až se o ni přijde, a může to skončit opět totalitou.“ 

 

[1] Historii továrny Impregna lze nalézt v Medializacích pamětníka