The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Lydia Baštecká (* 1948  )

Problémy jsou od toho, aby se řešily

  • narozena 8. srpna 1948 v Praze

  • otec Bedřich Bašus, evangelický farář, se stal v 50. letech politickým vězněm

  • vystudovala archivnictví na Filozofické fakultě UK v Praze

  • účastnila se pohřbu Jana Palacha

  • její manžel byl farářem v Přelouči

  • rodinu sledovala StB

  • v období 1971 - 1989 pracovala jako vedoucí archivářka na Unichemu v Pardubicích

  • sametovou revoluci prožila v Pardubicích

  • 20 let působila jako ředitelka Státního okresního archivu Náchod

  • v roce 2008 získala medaili Za zásluhy o české archivnictví

  • zemřela 9. března 2021

Lydia Baštecká se narodila 8. srpna 1948 v Praze do intelektuální rodiny s hlubokou křesťanskou tradicí. Nejranější dětství prožila na Vinohradech v bytě prarodičů, později se ale musela často stěhovat. Její dědeček byl legionářem, který po válce vstoupil do prvorepublikové armády a působil jako velitel jednadvacátého pěšího pluku maršála Foche v Čáslavi. „Když babička mluvila o době po mobilizaci v roce 1938, kdy se musela česká armáda vrátit z pohraničí, říkala, že to byl jediný okamžik v jejím životě, kdy viděla dědu plakat.“

Její otec, Bedřich Bašus, působil jako farář Českobratrské církve evangelické v Brandýse nad Orlicí. V roce 1954 byl zatčen Státní bezpečností a obviněn z velezrady za napomáhání nepřátelské činnosti zaměřené na narušování voleb do národních výborů. Bedřich Bašus tak strávil rok v dolech ve Rtyni v Podkrkonoší jako politický vězeň. Další rok pracoval jako pomocný dělník v továrně v Brandýse nad Orlicí. Jeho osud poznamenal také jeho manželku Libuši Bašusovou, rozenou Veselou. Ta pracovala v YMCE, byla ale také velmi nadanou pianistkou. Po zatčení manžela získala funkci diakonky a po dobu jeho věznění působila v brandýském sboru. Společně spolu s Bedřichem Bašusem vychovali šest dětí.

 

Škodlivá ideologie a rodinný původ

Samotnou Lydii její rodinné prostředí velmi ovlivnilo. Přes časté stěhování prožila pamětnice většinu dětství v Brandýse nad Orlicí, kde také navštěvovala základní školu. Již od šesti let hrála na klavír, věnovala se četbě a historii.

Po ukončení základní školy nezískala nutné doporučení pro studium střední všeobecné vzdělávací školy. Naopak škola doporučovala, aby strávila jeden rok v dělnickém prostředí a vymanila se tak ze „škodlivé ideologie, která na ni působila v rodině a získala správný náhled dělnické třídy“. Díky odvolání a velké tatínkově angažovanosti však nakonec začala studovat střední všeobecně vzdělávací školu ve Vysokém Mýtě.  

Po maturitě v roce 1966 toužila studovat knihovnictví. To však nebylo kvůli jejímu rodinnému původu možné. Přihlásila se tedy na obor archivnictví a pomocné vědy historické vyučovaný na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Na tuto dobu velmi ráda vzpomíná. „Šedesátá léta, to byla asi nejlepší léta. Tenkrát vznikal Činoherní klub, Divadlo Za branou, Semafor. Prožívali jsme kulturní život a politické uvolnění. Dlouho jsem říkala, že toto byla nejlepší léta mého života.“

Lydia byla, stejně jako ostatní vysokoškolští studenti, nadšená z uvolněné politické situace, která v Československu vládla. O to těžší se pro ni stala doba, která přišla po dvacátém prvním srpnu 1968. „Jan Palach byl stejný ročník jako já. I když jsem ho neznala osobně, brali jsme ho jako našeho spolužáka. Prožila jsem demonstrace, studentskou stávku, jeho pohřeb. Velmi osobně se nás to dotýkalo, byl to jeden z nás,“ dodává pamětnice.

V průběhu studií se Lydia seznámila se svým budoucím mužem Bohumilem „Bobem“ Bašteckým, který tehdy studoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. V roce 1969 proběhla svatba v kostele svatého Martina ve zdi. V průběhu studia spolu manželé žili na kolejích pro sezdané páry. „Povídali jsme si asi o všem a velmi jsme si rozuměli. Učili jsme se společně řečtinu i hebrejštinu,“ vzpomíná Lydia Baštecká.

 

Ranní přednášky z Rudého práva

Po absolvování vysoké školy v roce 1971 se Lydia snažila získat zaměstnání. Její nadšení čerstvé absolventky však rychle vystřídaly černé myšlenky. Po mnoha marných pokusech pamětnice sehnala práci na generálním ředitelství Závodů průmyslové chemie (pozdější Unichem) v Pardubicích. Až do roku 1989 pracovala jako vedoucí administrativních služeb generálního ředitelství a archivů Výrobně hospodářských jednotek. „Když jsem byla přijata a ukázalo se, kdo je můj manžel, musela jsem projít tzv. ideovým přeškolením. To vypadalo tak, že jsem asi půl roku každý pátek ráno přišla k mému nadřízenému a on mi tam citoval něco z Rudého práva,“ dodává pamětnice. 

Po studiích Bohumil Baštecký získal místo faráře v Přelouči. Kvůli práci s mládeží a schůzkám, které na faře probíhaly, se dostal velmi brzy spolu s celou svojí rodinou do hledáčku StB. „Manžel byl mnohokrát volán na výslechy. Pamatuji, že jednou hlídal naši nemocnou malou dcerku a musel ji vzít s sebou, kde ji mezitím, co on podstupoval výslech, hlídala sekretářka,“ vzpomíná pamětnice a dodává: „V práci jsem se bála zvednout telefon, protože jsem ho někdy zvedla a tam se ozvalo: ‘To jsme my, však vy víte kdo.’ A položili. Také jsme se báli domovní prohlídky a všechny podezřelé tiskoviny včetně výtisků edice Petlice, které jsem doma na stroji přepisovala, jsme schovávali.“

 

Stále je co vítat i oslavovat

Dny a týdny sametové revoluce prožila Lydia v Pardubicích. Středobodem dění se stalo pardubické divadlo, kde se účastnila několika shromáždění. „Všichni jsme to cítili jako osvobození. Byla to velká euforie. Čekali jsme, jak přijde svoboda. Ano, svoboda přišla, ale mysleli jsme si, že s ní budeme schopni nakládat lépe, než se ukázalo.“ V roce 1993 získala Lydia místo ředitelky Státního okresního archivu Náchod. Na svém vysněném místě, kde se konečně mohla věnovat regionální historii, působila až do svého odchodu do penze v roce 2013.

Náchod se pro Lydii stal druhým domovem. Zapojovala se zde do kulturního života, řadu let pořádala literárně-hudební večery, přijala ji mezi sebe tzv. zbabělecká generace Josefa Škvoreckého. Získala Kulturní cenu města Náchoda za rok 2001 a v roce 2008 medaili Za zásluhy o české archivnictví. Lydia Baštecká je stále členkou Redakční rady Náchodského zpravodaje, angažuje se v Komorní hudbě Náchod a dalších kulturních aktivitách.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - HRK REG ED

  • Witness story in project Příběhy regionu - HRK REG ED (Miroslav Tyč)