The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jan Bartuška (* 1948)

• narozen 2. února 1948 v Českých Budějovicích

• pocházel z velké zemědělské rodiny

• jako dítě musel pomáhat s obhospodařováním pozemků a chovem hospodářských zvířat

• zažil nuzné podmínky během kolektivizace

• měl problémy s přijetím na školu, nakonec ale vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy

• dvakrát odmítl vstup do Komunistické strany Československa (KSČ)

• musel učit v pohraničí

• po sametové revoluci se stal kooptovaným místostarostou Českých Budějovic a následně zástupcem ředitele na Biskupském gymnáziu

• v roce 2021 bydlel na Českobudějovicku

Jan Bartuška se narodil do věřící rodiny 2. února 1948 v Českých Budějovicích a vyrůstal ve vsi Březí, která byla začátkem devadesátých let zbourána kvůli výstavbě Jaderné elektrárny Temelín. Otcův strýc byl katolický kněz a doktor teologie. „To byl za komunismu nepřítel státu,“ říká o něm pamětník. Rodinný původ a fakt, že i v době vlády komunistické strany docházel na hodiny náboženství, ovlivnily jeho dospívající život i následnou kariéru.

Zažil jsem soukromé zemědělství

Jeho rodiče pracovali jako střední zemědělci a měli celkem šest dětí. „Nemůžu říct, že jsme měli všechno. Oblečení bylo v podstatě jenom jedno – hodně jsme nosili teplákový soupravy. Dneska by děti asi řekly, že jsme se měli hůř, protože po materiální stránce toho moc nebylo, ale na druhou stranu, my jsme byli parta.“ Když se navíc sešli všichni kamarádi, bylo běžné, že si na dvoře u Bartušků hrálo i sedmnáct dětí. „To tatínek trpěl...“

Bartuškovi vlastnili sedmihektarové hospodářství, které obstarával tatínek, maminka, babička a děti. „Zažil jsem takové to soukromé zemědělství. To znamenalo, že jste museli nejprve vyrobit, abyste měli na spotřebu a na prodej, abyste měli z čeho žít,“ vysvětluje. Už jako malý kluk pomáhal otci na poli. „Když tatínek ve žních sekal žacím strojem obilí, tak seděl na sedadle a hrsťoval. No a na kozlíku pro koně jsem seděl já, to mi bylo možná pět let, a už jsem řídil koně.“ Jeho tatínek tehdy koňmi nahradil voly, kteří do té doby pomáhali při práci na poli. „On se za ně asi styděl, a tak si pořídil koně. Možná to ale neměl dělat, protože koně v naší vsi byli dělicím místem mezi chudými a bohatými. Třeba chudej Podháj vždycky říkal: ‚Má koně, vyvyšuje se na nás.‘“ Jako dítě ale Jan Bartuška koně jednoduše miloval, tatínek mu na nich navíc dovolil jezdit, takže závist sousedů příliš neprožíval.

Chlapi ze vsi varovali, že tu bude bída, stejně jako v Rusku

Vypráví ale také o méně radostných událostech, které provázely kolektivizaci zemědělství. První etapa vyvlastňování zemědělské výroby, které z vlastníků půdy učinilo námezdní zaměstnance, začala na jaře 1949, v plné síle však udeřila o rok později a nejvyššího stupně dosáhla v letech 1952 až 1953.[1]

Na kolektivizaci si Jan Bartuška pamatuje přibližně od roku 1954, tedy od svých šesti let. Vzpomíná, že tou dobou už komunisté tlačili zemědělce nejméně tři roky do družstev nebo do jednotného zemědělského družstva (JZD), ale nedařilo se jim to. „V naší vsi žili chlapi, kteří pamatovali první světovou válku a kteří viděli, co se dělo v Rusku za bolševický revoluce. Věděli, co jsou to kolchozy a sovchozy, a varovali před tím. A lidi se toho prostě báli. Říkali, že bude bída, stejně jako v Rusku.“ Aby komunisté zemědělce „přimáčkli“, naplánovali lidem, co všechno musí odevzdat. „Tenkrát byly povinné zástavy dobytka, to znamená, že oni vám naplánovali, co musíte mít, i když jste to třeba z luk neuživili.“ Bartuškovi chovali pět krav, mladého býka, několik ovcí, prasata a dvě svině. K tomu měli ještě slepice a houf holubů. Mimo jiné měli stanovené, kolik musí dodávat vajec. „Jenže za to, co jste odevzdali, byla nižší cena než za to, co jste vyprodali. A oni vám to naplánovali tak, že vám často nezbylo téměř nic.“

Dále vypráví o situaci v Litoradlicích, což je malá vesnice v okrese České Budějovice, kterou se zabýval později při psaní doktorské práce. Tamní paní učitelka – „zapálená soudružka“ – naváděla děti, aby psaly rodičům dopisy, ve kterých je žádaly o splnění dodávek mléka. „Krav vám dali třeba pět, jenže jste pro ně neměli krmení, takže nedojily. Jak mohly dojit, když nedostaly nažrat? No a děti psaly rodičům, že by měli splnit tu dodávku, ale učitelka už jim neřekla, že až rodiče to mlíko dají státu, tak děti nedostanou ani litříček.“

Od vzniku JZD mluví Jan Bartuška o „šílené bídě“ na vesnicích. „Slyšeli jste někdy pojem pracovní jednotka? To byla práce, kterou jste udělali za den, a za tu jste dostali peníze. Ale ta pracovní jednotka zkraje vzniku družstev byla tak šest nebo sedm korun. To bylo strašně málo.“ JZD navíc mzdy nevyplácelo měsíčně, jako je to dneska. „Dali vám zálohu, ta dělala padesát procent, takže jste za den dostali tři padesát, a zbytek vám dali jako dobírku, pokud vůbec.“ Někteří zemědělci tak začali bojovat o prosté přežití. „Znám třeba situaci v Bohunicích, kde to bylo tak mizerný, že kdyby zemědělci neměli záhumenky a kdyby byli občas taky nekradli, aby uživili svoje krávy na záhumencích, tak doslova museli pochcípat.“

Kdo neplní státem stanovené dodávky

Zpočátku  rodiče dodávky plnili a všechno celkem fungovalo. Jednoho dne ale Bartuškům zmizel pes a pár dní nato i všechny slepice. „Jednou jsme se ráno probudili a neměli jsme ani jednu slepici v baráku, všechny někdo ukradl. Přes zahradu byla vyšlapaná cesta až k lesu…“ popisuje okolnosti události pamětník. Na místo přijela SNB (Sbor národní bezpečnosti), protože  otec si zažádal, aby složky nasadily na případ služebního psa. To však odmítly učinit – podle Jana Bartušky záměrně, protože nechtěly dopadnout viníka.

Za měsíc už tatínek stál před národním výborem, kde s ním bylo vedeno řízení kvůli neplnění dodávek vajec. „A pak mu řekli hroznou věc: ‚Dáme na to prokurátora, protože neplníš státem stanovený dodávky. Tebe zavřeme, ženu taky a děti dáme do státních dětských domovů.‘“ Otec své děti před možným scénářem varoval a se svým bratrem se domluvil, aby je případně adoptoval. Na nejhorší scénář ale nakonec nedošlo. Matka se v padesátých letech také dostala do křížku se státní mocí, a to kvůli tomu, že se zastala sedláka, kterého od Bartušků tehdy komunisté násilně vystěhovali. Od soudu odešla s podmínkou.

Největším vlastníkům režim půdu zkonfiskoval a vystěhoval je do pohraničí, kde museli pracovat jako dělníci na státních statcích.[2] Násilné vystěhování se v době od října 1951 do začátku roku 1954 dotklo 4 000 selských rodin, tedy 15 000 až 20 000[3] rodinných příslušníků. Selské pozemky, které bývaly krásnými dominantami českého venkova, přešly po deportaci jejich majitelů většinou do bezplatného užívání vznikajících JZD nebo Státních statků. To pro ně ovšem většinou znamenalo zkázu.[4]

K náboru sedláků do JZD používal komunistický režim celou řadu donucovacích prostředků. Soukromě hospodařícím rolníkům například předepisoval vysoké povinné dodávky obilí, masa a dalších produktů. Za jejich nesplnění jim hrozilo zabavení zásob, nucené výmlaty, peněžité tresty, nebo dokonce vězení.[5]

Do školy jsem chodil rád, nebyla tam dřina

Cesta do školy stoupala asi po kilometrovém svahu, kde v zimě od severu foukal ledový vítr. „Já jsem byl vždycky tak rád, když jsem to došlapal ke hřbitovní zdi, tam už nefunělo, a byl jsem konečně ve škole.“

Jan Bartuška vzpomíná, jak vypadala třída na základní škole. Vybavuje si, že vzadu na zdi bylo napsané Leninovo heslo: „Učit se, učit se, učit se.“ Topilo se velkými násypnými kamny, ale boty děti nechávaly na nevytápěné chodbě. „Když se do nich žáci odpoledne po škole obouvali, tak to jsme měli železnou botičku,“ zatřepe se zimou při vzpomínce na promrzlé boty.

Dále popisuje školní lavice, které mu připomínaly ty kostelní: dlouhé lavice, nahoře šikmá deska na psaní, ve které byl otvor na kalamář.[6] Když bylo ve třídě málo dětí, tak v lavici sedávali jen dva žáci, když jich ale přišlo víc, sedělo se klidně i po pěti. Podle pamětníkova vyprávění se tehdy do třídy vešlo i sto dvacet žáků.

Ve škole se Jan Bartuška učil dobře a od šesté do deváté třídy měl samé jedničky, aniž by se musel doma dlouhé hodiny učit. „Když vám řeknu, že jsem do školy chodil rád, tak si budete myslet, že jsem trošku cvok. Ale nejsem. Ve škole totiž byla pohoda – byl jsem v teple, pan řídící krásně maloval, vypravoval, muzicírovalo se…“ Pohodový obraz školy pak dává do kontrastu s domácími povinnostmi. „Když jsem přišel ze školy domů, tak na stole ležel podlouhlej list papíru a na něm byla litanie: ‚Dej slepicím…‘“ Jan Bartuška plnil jeden úkol za druhým, a když už si myslel, že má odpracováno a půjde si hrát ven s kamarády, všiml si na seznamu úkolů v dolním rohu dovětku: „Jsme v Chebínech na poli, přijď za námi.“ A tak šel na pole, kde rodičům pomáhal až do setmění.

Když se večer vrátil z pole, tak už se jen svalil na prkno, které bylo položené přes kamenku.[7] Rodiče ještě poklízeli u krav, zpívali a při tom obvykle usnul. „Úkoly se pak večer už nepsaly, to nešlo. Proto jsem do školy naklusal v sedm ráno, sednul jsem si do zadní lavice a psal úkol tam. Pan řídící na mě kouknul, ale ani nepíp. On věděl, co musím doma stačit,“ vzpomíná na základní školu. „Už víte, proč jsem chodil rád do školy? Tam nebyla ta dřina,“ směje se pamětník.

Jan Bartuška chodil do školy v době, kdy ještě byly tělesné tresty běžnou součástí výuky. Celkem úspěšně se mu ale dařilo podobným trestům vyhýbat. „Rákoskou jsem nedostal nikdy, zato jsem musel hodinu klečet na stupínku,“ vzpomíná si na jeden z horších trestů. Další už byly mírnější. „Pan řídící měl paličku na bubínek a tou vás občas majznul po hlavě.“ Nejvíce mu utkvěl v paměti trest od učitelky, když byl asi v šesté nebo sedmé třídě. „Paní učitelka mně dala facku, a to mě brněla hlava tři dny, ta teda sedla. Od tý doby jsem ve škole nikdy nedostal. Poslední facku jsem chytil v šestnácti od tatínka a přesně vím za co. Kdybych byl držel pusu, tak jsem to nedostal. A kdyby byl tatínek ještě živ, tak bych ho odprosil, protože jsem byl pacholek,“ ukončuje své vzpomínky na tělesné tresty.

Nechtěl jsem být učitelem

I když měl Jan Bartuška na základní škole samé jedničky a v posledním (osmém) ročníku úspěšně prošel všemi zkouškami, na střední školu ho vzít nechtěli. Po zkouškovém období si ho jen zavolali do ředitelny, kde mu oznámili, že rozmisťovací komise rozhodla, že půjde pracovat do zemědělství. „A to byl průšvih. To jsem obrečel. To se přiznám, to jsem zcela nestatečně jako chlap brečel.“

Až později se z archivů dopátral, proč ho tehdy na střední školu odmítali přijmout. „Ve dvaašedesátým přišel přípis, že všechny děti původem ze zemědělství musí zůstat v zemědělství.“

Nakonec se mu ale navzdory uvedenému opatření podařilo na střední školu dostat. Hodně mu v tom pomohl římskokatolický kněz František Sobíšek ze vsi společně s inspektorem Kačenou, který měl údajně vliv na spoustu věcí. Jan Bartuška se domnívá, že právě díky němu se nakonec dostal na střední všeobecně vzdělávací školu (SVVŠ).

Po střední škole chtěl ale studovat dál. Přihlásil se na filozofickou fakultu do Prahy, do Brna i do Olomouce, na právnickou fakultu do Prahy a do Brna, zkoušel i teologickou fakultu v Litoměřicích. Narazil ale na stejný problém jako před pár lety a nikam se nemohl dostat. „Odevšad mi napsali, že pro velký počet uchazečů není možné mé žádosti vyhovět. To byla běžná formule.“ Zamítavé odpovědi přičítá posudkům, které se tenkrát na uchazeče běžně psaly. „Jenže ty posudky jste v životě neviděli. Nikdo neukázal, co tam o vás píšou.“ Co přesně o něm tehdy někdo napsal, Jan Bartuška  neví, ale vzhledem k tomu, že ho nechtěli nikam přijmout, tak zřejmě nešlo o nic přívětivého.

Na vysokou školu ho nakonec shodou šťastných okolností přijali, i když jinam, než se původně hlásil. „Nakonec jsem se dostal na pedagogickou fakultu a dělám řemeslo, který jsem v životě dělat nechtěl. Nechtěl jsem bejt učitel,“ přiznává pamětník. Pokud však odučí ještě školní rok 2019/2020, bude ve školství už padesát let.

Jak odmítnout vstup do KSČ

Na pedagogickou fakultu nastoupil v roce 1966. „To byla doba, kdy už to povolovalo ve švech,“ vzpomíná Jan Bartuška na krátké období uvolňování režimu označované jako Pražské jaro. A mohlo se podle jeho slov leccos. „Vyštvali jsme třeba ze semináře profesora, kterýho jsme měli na komunistickou etiku a komunismus. Dovolili jsme si totiž drze srovnávat kodex budovatele komunismu s Desaterem. Ten se mohl s prominutím posrat.“

Tehdy ale také dostal první nabídku vstupu do Komunistické strany Československa (KSČ). „V sedmašedesátém si najednou špičky naší aprobace češtiny a dějepisu zavolal šéf KSČ, doktor Mrvka, a nabídl nám vstup do KSČ. Holky byly větší diplomatky než já a řekly mu, že ještě nejsou dost vyspělý, že se na to necítí a že na sobě musí ještě pracovat. Když došlo na mě, tak jsem mu drze řekl, že z prospěchářských důvodů nikam nepůjdu. Lidi, ten začal řvát, já myslel, že si tu hubu roztrhne,“ vzpomíná Jan Bartuška. Ze školy ho ale nevyloučili.

S koncem Pražského jara v létě 1968 přišlo utužení komunistického režimu nazývané normalizace. „Aby upevnili marxismus, tak některý profesory vyštvali nebo přešoupali jinam a založili katedru marxismu‑leninismu, která byla společná pro Vysokou školu zemědělskou a pedagogickou fakultu.“

Zařekl jsem se, že rusky nepromluvím ani slovo

Při vpádu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR bylo Janu Bartuškovi dvacet let a pamatuje si to, jako by to bylo dnes. Večer před příchodem vojsk se doma díval s maminkou na televizi a pak probírali, jak by asi dopadly svobodné volby, kdyby se bývaly byly konaly. Zvolila by si jejich vesnice komunisty?

Ráno šel s bratrem kosit zahradu. „Najednou přiběhla ségra, hrozně brečela… ‚Rusáci nás obsazujou!‘ A pak už jsme viděli vrtulníky… Bylo to hrozný.“ Nejvíce v tu chvíli mu ale bylo líto jeho maminky.  „Ta Němce zažila za druhý světový války, měla je až v baráku.“ Po okupaci se Jan Bartuška zařekl, že rusky už nikdy nepromluví ani slovo, a dlouhou dobu se mu dařilo svému slibu dostát.

Nakonec se ale rusky rozmluvil na Základní škole Rudolfovská, kde v současné době pracuje. „V první třídě jsem učil Irinku. Dítě, který neumělo česky ani koukat.“ Všechny děti dělaly, o co je pan učitel požádal, jen Irinka brečela. „A tehdy se to ve mně zlomilo. Říkal jsem, že to dítě za bláznivýho Brežněva nemůže. A ta ruština taky ne. Tak jsem si k ní sedl a z hlavy jsem doloval ruštinu. Když jsem jí všechno vysvětlil, holčička se usmála, zato třída na mě koukala jako na blázna. Nerozuměli mi,“ vypráví.

Prověrky, umístěnky a vojenská katedra

Během posledního ročníku na vysoké škole seděl Jan Bartuška třikrát u prověrkové komise. Nelíbilo se jí, že se v osmašedesátém roce se svou kapelou účastnil majálesu, který zdokumentovali (včetně fotografií) jeho spolužáci v rámci projektu na dějepis. Projekt se později dostal do rukou Státní bezpečnosti (StB), která pak účastníky studentské akce popotahovala. Kromě účasti na majálesu mu ale prověrková komise vyčítala také to, že byl o rok později v Rakousku, kudy projížděl cestou do Jugoslávie. Díky vytrvalosti se mu tenkrát jako zázrakem – po třech měsících opakovaně podávaných žádostí – podařilo získat pro sebe a kapelu cestovní pasy.

Na železniční trati při přejezdu rakouských hranic zažil Jan Bartuška první kulturní šok, když do kupé vstoupil revizor. „Byl ve světlé uniformě, čistej, nažehlenej, košilku čistou, kravatu… Ti naši „ajznboňáci“,[8] abych to řekl tak česky, ti chodili v tmavomodrých uniformách, vyboulený kolena, umaštěný… Umíte si představit ten šok? Strčil k nám hlavu a říká: ‚Alles Tschechoslowaken? Alles. Auf Wiedersehen.‘ A bylo po kontrole.“

Druhý kulturní šok přišel hned po příjezdu do Vídně. „Viděli jsme výklady a v těch výkladech bylo zboží! Akorát mít ty šilinky... To tady nebylo. Tady byly ve výkladech plakáty nebo politická výzdoba.“ Z Rakouska přejeli do Jugoslávie, kde strávili léto.

Zpět domů cestovali opět přes Rakousko, kde se Jan Bartuška v místních novinách dočetl, že v Brně zemřelo po zásahu Lidových milicí pět lidí. Tehdy přemýšlel, jestli nezůstat v Rakousku. Nakonec ale dospěl k závěru, že by nepřenesl přes srdce, kdyby doma zanechal rodiče a sourozence.

Povolení učit nakonec dostal, ale přesunuli ho do pohraničí, na Šumavu. Jednalo se o jednu z metod, jak se režim studentům mstil. Původně si myslel, že tam půjde jen na rok. Nakonec tam zůstal osmnáct let.

Přesunutí někdejších problémových studentů do pohraničí ale režimu nestačilo. „Pomstili se mi ještě jiným způsobem. Musel jsem při studiu dělat vojenskou katedru, to znamená, že jsem měl jeden den v tejdnu vojnu,“ popisuje Jan Bartuška docházení na Vojenskou katedru vojenské školy (VKVŠ).

Vojenskou katedru absolvoval bez problémů a díky svému známému dostal možnost přečíst si i posudek, který na něj katedra napsala. „Já jsem měl posudek jak na ministra! Ale pod tím byly dva řádky napsaný jiným strojem a pod nima pět nečitelnejch podpisů. Podle posudku jsem byl reakcionář, nepřítel socialismu, kterej nesmí dělat důstojnický zkoušky, takže moje doživotní hodnost je četař. To byl třeba jeden ze způsobů msty studentům.“

Jan Bartuška  by pravděpodobně býval byl pokračoval ještě v doktorském studiu, protože jak koneckonců stálo i v posudku, který náhodně zahlédl u jednoho inspektora, schopnosti na to měl, ale údajně byl „málo politicky vyspělý“.

Ukaž mi tu knížku, ze které učíš

Nejprve Jan Bartuška učil na základní škole v Horní Plané. Po pěti letech přešel na základní školu do Hořic na Šumavě, kde zůstal šest let, a potom se vrátil do Horní Plané. Později učil také mechaniky na učňovské škole. Učil především češtinu ve vyšších ročnících. Vzpomíná na příhody z vyučování. Nejednou se mu dostalo nechtěné pozornosti kvůli vnášení prvků náboženství do vyučovací hodiny.

Dějepis směl učit asi jen do šesté nebo sedmé třídy, kdy se bral starověk a středověk. Vyšší ročníky, kde se probíraly modernější dějiny, už učit nesměl. Jednou se na jeho hodinu přišel podívat krajský metodik a mimo jiné zkontroloval, jak si žáci vedou sešity. „Otevřel to, zalistoval, pak se usmál a zase ten sešit zavřel.“ Ani jedna výtka. Až za nějaký čas Jan Bartuška zjistil, proč se tenkrát usmál. „Byl to věřící profesor, i když to nikdy nedal najevo, a já jsem kluky naučil psát zdobené iniciály, ke kterým jsem jim předepsal text: ‚Crescente fide.‘ Víte, co je to česky? ‚Když vzrostla víra.‘ On latinsky uměl a věděl, o co jde.“

Jindy ale takové štěstí neměl. Jednou si při výkladu látky pomáhal příběhem z Bible a jeho žákům se příběh tak líbil, že o něm vyprávěli doma rodičům. Hned další den ráno si Jana Bartušku předvolalo vedení školy. „Ty učíš při hodině náboženství? Ještě jednou a doučil jsi!“ varoval ho ředitel.

Jan Bartuška vzpomíná i na smířlivější přístup některých pedagogických pracovníků, i když třeba měli členství v komunistické straně. Během jedné kontroly inspektor údajně celou hodinu bedlivě poslouchal jeho výklad, pochválil ho a nakonec řekl: „Ukaž mi tu knížku, ze který učíš.“ Jan Bartuška se bál, jestli nedostane kázání ohledně používané literatury. V té době totiž běžně docházelo k revizi knihoven a vyřazovaly se knihy autorů, které komunisté zakázali. Inspektor zalistoval a nakonec jen lhostejně pronesl: „Obal si to.“ Knihu mu ale nezabavil.

Otevření cesty k doktorským studiím

Jan Bartuška se nikdy necítil poškozený tím, že ho komunisté poslali vyučovat do pohraničí. Potkal tam mnoho zajímavých lidí a volný čas využil k samostudiu. Naučil se tak například číst písmo kurent. Právě tato znalost mu později pomohla otevřít dveře k doktorským studiím.

Jednou jeden strýc potřeboval přeložit z kurentu do latinky nějaké rodinné dokumenty. Jan Bartuška nabídl svou pomoc a ve volném čase pracoval na překladu. V té době ho doma (bydlel v kabinetu školy) navštívil soudruh vedoucí, rozveselený z oslavy padesátin ředitele, a na stole si všiml rozpracovaných překladů.

„Ty v tom umíš číst?“ zeptal se.

Jan Bartuška  přikývl.

„A to seš takovej srab, že bys nešel študovat?“ vypálil potom na Jana Bartušku.

„Soudruhu vedoucí, neříkejte mi to takhle. Dobře víte, že se to povoluje pouze ředitelům, zástupcům nebo komunistům, a já nejsem ani jedno,“ bránil se pamětník.

„Podej si žádost, já ti to doporučím,“ ukončil debatu vedoucí.

Ještě tu noc sepsal Jan Bartuška na stroji žádost, kterou ráno předložil řediteli ke schválení. Z kluka, kterého původně nechtěli pustit ani na střední školu, se rázem stal doktorand. Kormě doktorského titulu si udělal i rekvalifikaci, aby mohl učit na středních školách.

Druhá nabídka ke vstupu do KSČ

Nejčastěji učil češtinu v devátých ročnících základní školy. Nějakou dobu učil ale také na učňovské škole (mechaniky). Tamní zástupce vysokého věku, který měl za sebou tři infarkty, pamětníka zaučoval, aby po něm mohl převzít jeho práci. Jan ale o jeho záměru nevěděl. V roce 1989 byl nicméně připravený převzít funkci, když vtom ho zástupce zaskočil. „Strčil mi do ruky přihlášku do KSČ a říká mi: ‚Tohle si vyplň a my z tebe uděláme zástupce.‘ A to jsem věděl, že je průser.“ Pro někoho z katolické rodiny byl totiž vstup do KSČ nemyslitelný. Zároveň se ale Jan Bartuška bál toho, co bude následovat, pokud odmítne. Rozhodnutí proto odkládal, co nejdéle to šlo, nakonec ale nabídku odmítl. „A začala vojna jak řemen. Chodili mi po dvou na hospitace, aby mi dokázali, že nemám ve škole co dělat, že to neumím.“ Vysvobození ale přišlo záhy. „Čtrnáct dní nato přišel Listopad, komunisti padli a já měl pokoj.“

Zkraje devadesátých let se Jan Bartuška  stal zástupcem ředitele Biskupského gymnázia. Paradoxně mu k tomu dopomohlo to, že ho již zmíněný zástupce z učňáku připravoval na převzetí funkce pod podmínkou, že vstoupí do KSČ. „On mi vlastně dal školení, který se dávalo odborně potom při školeních funkcionářů.“ Chvíli také působil jako místostarosta Českého Krumlova a dnes učí na Církevní základní škole Rudolfovská při Biskupském gymnáziu.

Za komunistů to byl život se strachem

V závěru svého vyprávění srovnává Jan Bartuška život v komunistickém režimu s tím současným. „Za komunistů to byl život se strachem. Když jste někde, kde strachy nebo ze závisti nevíte, kdo vám co vyvede, to je život na draka. Ale fakt je, že třeba lidi dokázali táhnout víc dohromady než dneska.“ Dnešní společnost vnímá jako atomizovanou a neví, na co se člověk může u druhých spolehnout.

Naopak si pochvaluje finanční zajištění. „Za komunistů jsem nikdy nepřišel k solidnímu výdělku, to nebylo. Dneska si slušně vydělám, mám slušný důchod, jsem mezi lidma, který mám rád a kteří můžou mít rádi mě. To je to nejcennější,“ uzavírá své vyprávění Jan Bartuška. V roce 2021 žil na Českobudějovicku.

 

Zdroje (kromě nahrávky rozhovoru)

Kolektivizace změnila venkov a postihla statisíce lidí. Začala před 70 lety. Čt24.cz [online]. 21. 3. 2018 [cit. 2019-05-03]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/2425960-kolektivizace-zmenila-venkov-a-postihla-statisice-lidi-zacala-pred-70-lety.

RŮŽIČKA, Daniel. Kolektivizace venkova: Akce K - Kulak. Totalita.cz [online]. [cit. 2019-05-03]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/kolekt/kolekt_akce_k.php.

ZVĚŘINA, Pavel a Daniel RŮŽIČKA. Kolektivizace: Komunistické uspořádání zemědělské výroby. Totalita.cz [online]. [cit. 2019-05-03]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/kolektivizace.php.

 

[1] ZVĚŘINA, Pavel a Daniel RŮŽIČKA. Kolektivizace: Komunistické uspořádání zemědělské výroby. Totalita.cz [online]. [cit. 2019-05-03]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/kolektivizace.php.

[2] Kolektivizace změnila venkov a postihla statisíce lidí. Začala před 70 lety. Čt24.cz [online]. 21. 3. 2018 [cit. 2019-05-03]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/2425960-kolektivizace-zmenila-venkov-a-postihla-statisice-lidi-zacala-pred-70-lety.

[3] RŮŽIČKA, Daniel. Kolektivizace venkova: Akce K - Kulak. Totalita.cz [online]. [cit. 2019-05-03]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/kolekt/kolekt_akce_k.php.

[4] Tamtéž.

[5] Kolektivizace změnila venkov a postihla statisíce lidí. Začala před 70 lety. Čt24.cz [online]. 21. 3. 2018 [cit. 2019-05-03]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/2425960-kolektivizace-zmenila-venkov-a-postihla-statisice-lidi-zacala-pred-70-lety.

[6] Nádobka na inkoust.

[7] Nádrž na vodu pro dobytek.

[8] Pracovníci železniční společnosti.