The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Bartovský (* 1936  )

Do emigrace a zpět

  • narozen 27. listopadu 1936 v Plzni
  • v roce 1948 komunisté rodině znárodnili obchod, dům, auto
  • v roce 1950 jim Československý svaz mládeže zabral chatu v Nové Huti
  • účastnil se tzv. plzeňského povstání 1. června 1953
  • v červnu 1953 rodina v rámci akce B vystěhována z Plzně do podkroví chaty v Nové Huti
  • pracoval jako konstruktér a výpočtář ve Škodových závodech
  • v září 1968 emigroval do Spolkové republiky Německo
  • žil v městech Zwiesel, Mnichov; pracoval jako programátor u firmy Siemens
  • roku 1972 se z rodinných důvodů vrátil do Československa
  • vyšetřován a sledován Státní bezpečností

„Každému jen trochu normálněji myslícímu a posledními dvaceti lety ještě ne úplně mravně deformovanému člověku se zdá být úplně logickým požadavek občanů vědět, co je o nich psáno v listinách a fasciklech, uložených v kádrových odděleních podniků. Každý občan by měl ve svém zájmu znát, co o něm kdy napsal uliční důvěrník, organizace ČSM, vedení školy, vojáci nebo jeho šéf. Většinou jsou tyto posudky zcela formální, nic neříkající, konstatující, že jmenovaný má kladný poměr k lidově demokratickému, resp. socialistickému zřízení. Většinou. Ale co když v jednom z nich je něco nepravdivého, člověku škodícího, subjektivní názor zlého člena uličního výboru nebo jen mstícího se předsedy ČSM? Co potom? Právě proto by měl mít každý možnost poznat obsah všech svých posudků a možnost se proti jejich obsahu obhájit.“1

Tato odvážná slova napsal na jaře 1968 Pavel Bartovský do novin a svedl bitvu s kádrovým oddělením Škodovky o nahlédnutí do svého fasciklu. Ve svém článku zaútočil na důležitý nástroj komunistického režimu – kádrování. Posudky a kádrové materiály provázely člověka po celou kariéru – „od školy až do důchodu“.2 A právě fakt, že nikdo neznal obsah svého kádrového svazku, činil z kádrování velmi účinný psychologický nástroj totalitního státu. Zaměstnanci byli neustále drženi v nejistotě, jestli nemají ve svém spise nějaké kaňky, které jim znemožní profesní postup, zabrání jejich dětem ve studiu apod. Pavlovy kádrové materiály obsahovaly jako první kaňku jeho „buržoazní původ“ a po roce 1968 kaněk ještě přibylo.

Udal nás, že máme ve vaně prase zalité sádlem

Ing. Pavel Bartovský se narodil 27. listopadu 1936 v Plzni. Pocházel z dobře situované rodiny. Jeho otec Ing. Karel Bartovský vlastnil v centru Plzně dům, ve kterém provozoval obchod s nábytkovými látkami a provazy.

Druhou světovou válku Pavel prožil jako malé dítě, takže si z ní moc nepamatuje. I do dětské paměti se však zaryla příhoda, kdy do domácnosti vtrhlo gestapo a kontrolovalo byt. Otcův zaměstnanec je totiž udal, že prý mají ve vaně prase zalité sádlem. Nebyla to pravda, takže gestapáci nikoho nezatkli. Ale sebrali v bytě veškeré zásoby.

Až po válce se Pavel od příbuzných dozvěděl, že se otec nacházel i ve větším ohrožení. V jeho obchodě se totiž scházeli parašutisté, kteří připravovali atentát na Reinharda Heydricha. Kdyby bývalo vyšlo najevo, že o schůzkách věděl, mohl skončit v koncentračním táboře.

Znárodnili nám obchod, dům, auto

Po komunistickém puči v únoru 1948 začaly pro rodinu těžké časy. Vývoj událostí Pavlova otce nepřekvapil, očekával je. Již v létě 1947, když Československo náhle odmítlo účast na Marshallově plánu, Karel Bartovský prohlásil, že je vhodná doba emigrovat. Tento plán ale neuskutečnil kvůli svým zdravotním problémům, dědictví zákopů z první světové války, ve které bojoval.

Po nástupu k moci komunisté Bartovským znárodnili obchod, dům, auto. Otec přišel o zdroj obživy a hledal zaměstnání. Vždy někde pracoval a po krátké době ho jako státně nespolehlivou osobu vyhodili. Vystřídal tak řadu míst. Pracoval jako úředník v dřevařském podniku, Masně, Svazu výrobních družstev.

Rodině zbyla ještě chata-srub v Nové Huti u Dýšiny, kde trávili léto, děti si zde hrály na zahradě. I pro tento malý domeček našel režim využití – v roce 1950 jej zabral Československý svaz mládeže. Bartovským ponechali jen podkroví, které se později mělo stát jejich bydlištěm.

Přišli jsme na řadu

Pavel si přál studovat gymnázium a medicínu, stát se lékařem. „To mi nebylo doporučeno. Řekli mi, že bych špatně léčil dělníky.“ Místo toho studoval střední průmyslovou školu strojní. A červen 1953 ho postavil před závažnější problémy, než jaké známky bude mít na vysvědčení. Dne 1. června 1953 proběhla v Československu měnová reforma, jež znehodnocovala peníze, rušily se také tzv. vázané vklady, takže lidé přišli o své úspory. Na mnoha místech země propukly proti opatření spontánní protesty. Nejsilněji proběhly v Plzni, kde se jich účastnilo snad až dvacet tisíc demonstrantů.3 Také Pavel se připojil:

„Já jsem tenkrát utekl s kamarádem ze školy a šli jsme se podívat, co se děje ve městě. Škodováci plni naštvanosti zapalovali plakáty, kde bylo napsáno ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘ a podobná hesla. Já jsem nezůstal pozadu a také jsem nějaký ten plakátek podpálil. To bylo u Masarykovy sochy, kde je dnes Masarykovo gymnázium. Nevím, jestli mne někdo viděl. Když jsem se vrátil domů, šli jsme s maminkou na náměstí, kde lidi vyhazovali z radnice znehodnocené peníze a projevovali nevůli s režimem, který u nás panoval.“

Komunistická moc na akci reagovala masivní perzekucí, mnoho lidí zatkly bezpečnostní složky přímo na demonstracích, mnoho později, řada škodováků byla degradována v zaměstnání. Další reakci představovala tzv. akce B (buržoazie) – vystěhování některých účastníků demonstrací, ale také různých politicky nežádoucích osob (bývalých podnikatelů, živnostníků apod.) z Plzně. To se týkalo i Bartovských. Pavel s maminkou unikli zatčení, bydleli blízko plzeňského náměstí, takže se 1. června dostali v pořádku domů. Je však možné, že je někdo viděl a udal. Nebo prostě patřili do skupiny bývalé buržoazie, která měla být odklizena z města a trest za plzeňské povstání pouze posloužil jako záminka. Akce totiž probíhala i v jiných velkých městech.

„Někdy koncem června jsme dostali oznámení. Přišel jsem ze školy, maminka byla v pláči a řekla: ‚Tak jdeme my. Přišli jsme na řadu.‛ Druhý den jsme museli být v sedm hodin ráno připraveni, zabaleny všechny věci, které jsme měli. A měli jsme se stěhovat do severních Čech, do nějaké pastoušky v pohraničí. Otci se podařilo domluvit, že jsme se nemuseli stěhovat do severních Čech, ale stěhovali jsme se do podkroví naší chaty v Nové Huti.“

Dřevěný srub však nebyl určen k celoročnímu bydlení, nebyl zateplený, stěny netěsnily, dovnitř foukal vítr. „Otec vyplňoval mezery mechem, ale byl strašně nepraktický a manuálně nešikovný, tak mu to moc nešlo.“ Obyvatelé srubu tam trpěli vlezlou zimou.

Právě pocit zimy dominuje pamětníkovým vzpomínkám na události roku 1953. Své dojmy vyjádřil v básni:

Jaro 1953

Cítil jsem zimu okolo sebe

ve škole

mne ale

učili

o zasloužilých kladných hrdinech

o nositelích vyznamenání Za vynikající práci

o hrdinech socialistické práce

Já ale cítil zimu

kolem dokola

Bylo mi tolikrát smutno

ze zasloužilých

z hrdinů

z kariéristů

šikovně se šplhajících po příčkách moci

až do funkcionářského nebe

blíže k jejich bohům a taky ke korytu

Bylo mi tolikrát smutno

a na zvracení

Nastalo dusné podnebí

při schůzích

rezolucích

jednohlasných

Povinná školní docházka je něco úplně jiného

než tábor nucených prací

Čest práci!

Nastalo dusné jaro

1953

Proč se jen tenkrát tolik skákalo z oken?

ministři

skokani špatní

se nevyrovnají akrobatům

Devatenáctiletí soudci rozhodovali o životě a smrti

zatímco bachař Láďa utloukl vesnického kněze

ve jménu diktatury proletariátu, dělnické třídy, strany a vlády

Proč jen ti lidé tenkrát

skákali z oken?4

Po dvou letech získal Karel Bartovský potvrzení, že již není osobou státně nespolehlivou. Mohl se s rodinou vrátit do Plzně, nadále však žili v obtížných podmínkách. „Bydleli jsme čtyřčlenná rodina – já, sestra, otec a matka – v jednom pokoji, kde jsme spali, kde jsme jedli, kde jsme se myli. A já jsem tehdy maturoval.“ Přesto Pavel maturitu zvládl a byl přijat na Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni. V době jeho studia v roce 1957 zemřel jeho tatínek.

Pozor, tajné posudky!

Po promoci pamětník nastoupil do zaměstnání ve Škodových závodech, pracoval jako konstruktér a výpočtář v oddělení trakčních motorů pro elektrické lokomotivy. I když jej technika nezajímala a práce ho moc nebavila, vydržel zde osm let.

Politické uvolnění pražského jara Pavel Bartovský velmi uvítal a také jej využil. Zúčastnil se různých manifestací. A pustil se do bitvy s kádrovým oddělením Škodovky, aby mu umožnili nahlédnout do jeho kádrových materiálů a přečíst si posudky, které na něj vedli. „Možná, že tam o mně nebylo nic špatného, možná, že jo. Prostě chtěl jsem to vidět, chtěl jsem vědět, co si o mně lidé čtou. Přišel jsem na kádrové oddělení a bylo mi řečeno, že to nejde, že to jsou tajné věci. Nelenil jsem a napsal článek ‚Pozor, tajné posudky!‘, který tenkrát vyšel ve Svobodném slově. V něm jsem kritizoval tento postup kádrováků, kteří nedovolovali, aby lidé věděli, co je o nich psáno. Článek vyšel. Okamžitě jsem byl volán na kádrové oddělení a bylo mi řečeno: ‚To jste neměl dělat, to jste nám mohl říct dřív, my bychom vám posudky bývali dali.‘ Já jsem se zeptal, jestli toto smí udělat každý zaměstnanec Škodových závodů. Bylo mi řečeno: ‚To bychom se z toho zbláznili. To nejde.‘ Na to jsem řekl: ‚Když nenecháte kohokoliv, kdo je zaměstnaný ve Škodovce, přečíst si svůj posudek, napíši další článek.‘ Oni se zalekli. Byla moje výhra nad kádrovým oddělením, že bylo totiž oznámeno, že kdokoliv chce, může si přečíst, co je o něm psáno. Věřím, že to bylo předem probráno a vyřazeny nehodící se posudky, ale stejně to bylo moje vítězství.“

Rozloučil jsem se s maminkou, se sestrou a odešel do Německa

V srpnu 1968 došlo k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a pamětníkova malá vzpoura vůči komunistickým strukturám měla být potrestána. Přišel mu anonymní dopis, ve kterém mu vyhrožovali, že ho přepadnou a zbijí apod. Zalekl se, obával se o své bezpečí a rozhodl se situaci vyřešit emigrací. V září 1968 se mu naskytla příležitost: Pavel Bartovský již od školních let závodně sportoval, hrál tenis a lyžoval za oddíl Slavia Plzeň. Na podzim 1968 se jeho tenisové družstvo zúčastnilo přátelského utkání s německým tenisovým klubem, směli vycestovat do západního Německa. Pavel se do vlasti již nevrátil, využil svých sportovních známostí a usadil se v Bavorském lese.

Nejprve žil v příhraničním městečku Zwiesel, kde pracoval v továrně na zařízení školních poslucháren. Později se přesunul do Mnichova, kde získal místo programátora u firmy Siemens. Ve volném čase působil jako učitel lyžování a tenisu a cestoval po Evropě i Severní Americe. „Byla to pro mne velice šťastná doba. Lidé ke mně byli příjemní. Nemohu říci, že by se mnou jednali jinak, protože jsem cizinec.“ Po třech letech se ale Pavel vrátil do Československa, protože mu onemocněla maminka.

Z výslechů na Státní bezpečnosti jsem málem dostal žaludeční vředy

V tu chvíli o něj projevila enormní zájem československá tajná policie. „Na Státní bezpečnost jsem byl volaný asi dvacetkrát. Měl jsem z toho dokonce žaludeční potíže. Kdyby to pokračovalo dál, dostal bych žaludeční vředy. Ze začátku jsem byl každý druhý den volaný do domu na nábřeží, kterému se dodnes říká Gestapo.“ Estébáci Pavla vyšetřovali a chtěli od něj především získat informace o československých emigrantech, se kterými se v Německu setkal.

Další potíž, které musel čelit, představovalo dlouhé a marné hledání zaměstnání. Nedostal práci ani na vykládce vagonů na nádraží. Nakonec se uchytil jako programátor v podniku Kancelářské stroje, kde našlo útočiště více režimu nepohodlných lidí, např. adventisté. V 80. letech poté pracoval v podniku Orgaprojekt.

Přes všechny komplikace a nepříjemnosti Pavel nelitoval, že se vrátil do vlasti. Díky tomu se seznámil se svou ženou Evou. V roce 1973 se vzali a poté se jim narodily dvě děti.

I řadu let po návratu ze zahraničí jej však pronásledovala šikana Státní bezpečnosti: „Přišli k nám domů, zazvonili. Doma byly jenom nezletilé děti. Ptali se jich: ‚Kolik máte aut? Máte doma hodně peněz?‛ A podobně. Když jsem přišel z práce a děti mi to řekly, okamžitě jsem šel na nedalekou policejní služebnu. ‚Jdu vám oznámit, že tady chodí nějací lidé, kteří jsou zřejmě převlečení za esenbáky a různě se vyptávají.‘ Ten policajt mi odpověděl: ‚To je dobrý. Franto, byl jsi už u Bartovských?‘ ‚Byl.‘ ‚Tak vidíte, to je v pořádku, z toho si nic nedělejte.‘“

Po sametové revoluci se Pavel Bartovský stal členem Občanského fóra, později zasedal v zastupitelstvu městského obvodu Plzeň 3 za Křesťansko-demokratickou stranu. Několik let působil na plzeňské radnici, kde měl na starosti styky města se zahraničím, například vztahy s partnerskými městy Plzně, tlumočil, příležitostně vykonával úkoly tiskového mluvčího. Potom pracoval jako tlumočník ve firmě Dálniční stavby a v roce 1999 odešel do důchodu.

BARTOVSKÝ, Pavel. Pozor, tajné posudky! Svobodné slovo, 31. 5. 1968.

Viz ČERNÁ, Marie. Od školy až do důchodu: V síti kádrových materiálů. Dějiny a současnost [online]. 2009, č. 11. [cit. 2016-04-01]. Dostupné z: http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2009/11/od-skoly-az-do-duchodu

Viz KREJČIŘÍK, Milan. Měnová reforma 1953: Demonstrace v Plzni. In: Totalita [online]. 2016 [cit. 2016-04-01]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/ref_menova_1953_03.php

BARTOVSKÝ, Pavel. Jaro 1953. Plzeňský deník, 5. 6. 1993.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Po stopách parašutistů z operace Canonbury, židovské komunity a americké armády v Plzni