MUDr. Zora Bártová

* 1951

  • „A v těch Řepčicích dělali opakované nájezdy a potom se tam vyvinul takový tlak, že to chtějí vyvlastnit, což vlastně nešlo. Tak pak vytvořili projekt, že se tam bude budovat točna, protože se tam musí otáčet autobus, který tam projížděl dvakrát za den. Takže to byla absolutně absurdní situace. Vypracovali na to projekt a na základě toho jim byl dům vyvlastněn. Protože předtím, když tam dělali ty zátahy, tak je dělali tak, že jim tam třeba podsunuli při domovní prohlídce marihuanu a druhý den tam udělali zátah znova. A našli ji, tu marihuanu, a to byl zase důvod k výslechům, zatýkačkám. Ale pořád se nedařilo ten barák zlikvidovat. A teprve až tahle akce, že se tam bude dělat točna, tak jim to skutečně vyvlastnili. A oni se museli vystěhovat, stáhli se, zůstal jim jenom sál, což byl takový další dům, a celá ta zájezdní hospoda, což byl obrovský objekt – historický, krásný barák –, tak ten byl skutečně srovnaný se zemí. Tam přijely bagry a vlastně to srovnaly se zemí.“

  • „Začal jezdit [major Málek] v době, kdy manžel nebyl doma. Takže já jsem byla s dětmi sama a já jsem ho několikrát ze začátku pustila dovnitř, protože jsem úplně nevěděla, co si můžu dovolit. A postupem doby jsem si osvojila takovou určitou strategii s ním mluvit, že jsem vlastně odpovídala otázkou. On když se mě zeptal, tak jsem odpovídala otázkou nebo jsem říkala, že se k tomu vyjadřovat nebudu nebo že nevím. A bylo to vždycky velmi náročné, protože on tím, jak vedl tu řeč, tak stačilo třeba jenom kývnout hlavou nebo nějakým způsobem dát najevo, že vlastně vím, o čem mluví nebo že ty lidi znám, které on jmenuje. Nebo běžně on vlastně používal to, že jmenoval nějaké lidi a pak říkal: ,No, teď jsem zapomněl to jméno, můžete mi ho připomenout? Byl tady u vás minule.‘ To znamená, že ta řeč byla taková neformální, kdy vás vtáhne do toho, že vy vlastně najednou kývnete, čímž toho člověka označíte nebo vůbec přiznáte se k tomu, že tam ten člověk byl. Takže to bylo velmi náročné a já jsem potom, postupem doby, zjistila, že vždycky když odešel, tak mně bylo fyzicky špatně. Já jsem to ustála, ale měla jsem vysloveně pocit takové fyzické ošklivosti, nevolnosti.“

  • „A ten večer předtím, toho dvacátého, my jsme byli v místním barokním kostele, a protože ten starší [kamarád] měl povolení od místního pana faráře, že tam chodil trénovat na varhany, takže vždycky večer se tam rozléhala nad branou krásná hra na varhany. A on taky měl zpěv. A my jsme tam končili v deset hodin večer, my jsme seděli v těch lavicích, ta omladina, a on hrál na varhany Ave Maria. To se rozeznívalo tím temným kostelem a tím jsme my ukončili, zavřeli jsme ho velkým klíčem, vrátili jsme ho panu faráři a šli jsme domů. A vlastně po půlnoci, někdy ve dvě hodiny ráno nás budil pan Štefan, ke kterému jsme jezdili, že překročily okupační jednotky v Šumperku… už vjíždějí na předměstí Šumperka. Takže prostě to byla šílená situace, kdy jsme celou tu noc… měli jsme rádio, brečeli jsme, byli jsme vyděšení, vůbec jsme nevěděli, co se děje.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha , 18.01.2023

    (audio)
    duration: 01:56:58
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha , 06.02.2023

    (audio)
    duration: 01:50:27
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha , 13.02.2023

    (audio)
    duration: 01:56:09
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Zápasy zůstávají a odpověď je stejná jako v šedesátém osmém

Zora Bártová, 1970
Zora Bártová, 1970
photo: Archiv pamětnice

Zora Bártová se narodila 14. listopadu 1951 na Slovensku, kde otec Jan Mysliveček pracoval jako lékař pneumolog a ftizeolog. V roce 1953 se rodina se dvěma dětmi vrátila do Prahy a o čtyři roky později se přestěhovali do areálu Léčebny plicních chorob a tuberkulózy v Kostelci nad Černými lesy. V Kostelci Zora chodila do základní školy; matka Magdalena Myslivečková, rozená Suhradová, tam pracovala jako učitelka. Rodiče po válce vstoupili do komunistické strany, ale jejich členství skončilo vyloučením v roce 1968, kdy nesouhlasili se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Otec, který byl v té době v léčebně primářem a ředitelem, byl postupně sesazen z funkcí a v roce 1971 přeložen do Poděbrad. Léčebna nakonec skončila v rukách sovětské okupační armády. Zora Bártová vystudovala lékařskou fakultu a provdala se za evangelického faráře a pozdějšího signatáře Charty 77 Zdeňka Bártu. Společně s dětmi žili na faře v Horních Řepčicích, kde se konala mnohá setkání podobně smýšlejících přátel. To vše se odehrávalo pod nepřetržitou kontrolou Státní bezpečnosti. Pamětnice pracovala jako obvodní lékařka, po sametové revoluci si otevřela soukromou lékařskou praxi se zaměřením na psychosomatiku, souběžně se věnovala i psychoterapii. Na počátku 90. let minulého století se podílela na vzniku Stacionáře při Diakonii ČCE v Litoměřicích, jehož byla odbornou garantkou. Od roku 2003 žije a stále pracuje v Praze.