Jana Bartošová

„Maminka měla recidivu, a protože jsem ji nechtěla nechat nikde v nemocnici a chtěla jsem se o ni postarat, tak jsme se vrátili se synem do Prahy. Převedla jsem ho tady do školy. A mamince jsem dosloužila doma. A to tenkrát to byl taky šok, protože jsem nesla materiály tady paní doktorce na obvod a ona, když to četla, tak řekla: ‚No, a co s ní chcete doma dělat, to si myslíte, že jí mám chodit píchat injekce?‘ A já jsem řekla: ‚Paní doktorko, ne, mě v nemocnici zaškolili, já si morfium, všechno píchnu sama.‘ Jezdila jsem na Břevnov, tam byla specializovaná lékárna. Po nocích jsem ošetřovala. Ani jednou, než zemřela, se ta paní doktorka na ni nepřišla podívat.“

„V závodním výboru ROH, dělala jsem přes mládež, věnovala jsem se těm dětem. A najednou svolávali výbor ROH a teď nás tam seznámili s tím, že se stal tenhleten incident a že nikdo nebude, kdo by prostě napadal zasloužilého komunistu, aby ho huntoval. Protože ten člověk se sebral a šel za doktorem, kterýho jsme měli ve fabrice, a ten mu tam naspal, že utrpěl, že mu ten člověk asi dal pár facek, pravděpodobně, že utrpěl slabý otřes mozku, a dal to vlastně jakoby do uvozovek, jakoby, že si nedovolil proti němu vystoupit a říct ne, nic ti není, tak to prostě takovým způsobem trošku zpochybnil, že to nebyla pravda jako. Ale nicméně tenhleten pán, co byl u toho incidentu, tak prostě sedl a napsal výpověď, říkal, já tu prostě nebudu, to se prostě nedá a donesl to prostě na personální. A na základě toho oni svolali závodní výbor ROH a potom svolali nějakou tu komunistickou buňku ještě a ti nám tam potom ještě přednášeli, že neexistuje, aby nám dával někdo, kdo inzultuje zasloužilého komunistu, aby nám dával hodinovou výpověď, a že právní oddělení musí najít takovej paragraf, aby prostě naopak on dostal hodinovou výpověď od tý fabriky. A tam ještě jedna soudružka prostě vstala: ‚Aby se nestalo, že on půjde naproti do ČKD a tam ještě dostane lepší placenou práci, než měl tady.‘ A ten právník říkal: ‚No, nebojte se, s tímhle paragrafem, ten se nedostane ani ke kopáčům.‘ A teď ten závodní výbor hlasoval a já jsem byla proti a já jsem říkala, jestli bych k tomu mohla něco říct, a prostě jsem řekla, že si neumím představit, že by tenhleten člověk někomu ublížil, že ho znám, že jsem nastoupila v šedesátém devátém, po škole, a že jsem s ním dělala pomalu 10 let a že to je nesmírně hodnej člověk, obětavej, že by někomu řekl slovo hrubší, nikdy jsem ho neviděla zvýšit hlas, a že navíc má problém, manželku ležáka a dceru, která končí základku. Hele, to byl tak hroznej pocit, jako když vůbec nic neříkáte, jako když tam nejste. A teď v podstatě se hlasovalo, a já jsem byla proti. A oni když ten závodní výbor rozpouštěli, tak oni: ‚Soudružko Hodínková, nemyslete si, že když jste byla proti, že teď půjdete a budete každýmu říkat, že jste s tím nesouhlasila.‘“