The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

podporučík v. v. Josef Bartošek (* 1947  )

Noha ruského vojáka do našich kasáren nevstoupila

  • narozen 19. 9. 1947 v Medlově
  • roku 1953 se rodina stěhuje do Fryštáku (otec označen za kulaka a odsouzen za neplnění dodávek mléka)
  • stř. prům. škola ve Zlíně a zaměstnání v závodě ČSAO Holešov
  • roku 1966 nastupuje zákl. voj. službu u 7. výsadkového pluku zvl. určení v Holešově
  • svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968
  • na podzim roku 1968 odchod do civilu a nástup do zaměstnání v podniku ČSAO Holešov
  • v 70. letech se oženil, otcem tří dětí
  • roku 1977 odmítl podepsat Antichartu
  • roku 1989 podepisuje manifest Několik vět
  • v listopadu 1989 se stává předsedou stávkového výboru podniku ČSAO Holešov
  • v 90. letech odchod z ČSAO Holešov a postupně práce ve firmách Bullmen a Koltico
  • předsedou KDU-ČSL za Holešov
  • v letech 2002–2010 místostarostou města Holešov

Noha ruského vojáka do kasáren nevkročila

Josef Bartošek odešel s rodiči v padesátých letech z rodného Medlova. Jeho otec byl označen za kulaka. Základní vojenskou službu sloužil u 7. výsadkového pluku zvláštního určení v Holešově, kde se stal roku 1968 svědkem invaze ruských vojsk. Jeho velitelé okupanty do prostoru kasáren nevpustili.

Kolektivizace zemědělství v Medlově

Josef Bartošek se narodil 19.září 1947 v Medlově u Uničova na Olomoucku. Jeho rodiče, vyhnaní v roce 1938 z Podkarpatské Rusi, se tam přistěhovali po 2. světové válce a v rámci osidlování vesnic po odsunu Němců získali v místě hospodářství s polnostmi. Medlov měl tenkrát rozlohu kolem 1000 ha a noví obyvatelé byli proto žádáni, aby si ke statkům nabrali co nejvíce polí, aby půda neležela ladem. Bartoškovi hospodařili společně se širší rodinou na dvou statcích a navzájem si vypomáhali. Tragédií se pro ně a další obyvatele Medlova stala kolektivizace zemědělství, která mnohé z nich označila na základě výměry polí za kulaky
a byli nuceni vstupovat do Jednotného zemědělského družstva (JZD). V padesátých letech byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen strýc Josef Pavelčík. Soudce ho označil za vůdce medlovské opozice a odsoudil na pět let vězení (navíc zákaz pobytu v Medlově). Otec František Bartošek dostal za neplnění dodávek mléka trest několik měsíců vězení. JZD zabavilo dobytek, zemědělské stroje, pole a strýcovi byl vyvlastněn celý majetek. Traktor, který si Josefova rodina pořídila krátce po příchodu do Medlova, připadl družstvu, splácet jej však musel otec dál. Všechny tyto okolnosti pak, společně se snahami tamějších soudruhů omezovat vzdělávání dětí Františka Bartoška, vyústily v odchod z Medlova. Rodina se přestěhovala do Fryštáku.

Tvrdá vojna v Holešově

Po absolvování střední průmyslové školy ve Zlíně začal Josef Bartošek pracovat v ČSAO Holešov. V říjnu roku 1966 nastoupil základní vojenskou službu u holešovského elitního útvaru VÚ 7374. Byl zařazen do 5. roty, která se specializovala na sledování a zajímání osob a také zaměřování radarů. Prošel tvrdým, fyzicky náročným výcvikem ŠDZ (Škola pro důstojníkyv záloze), kde se věnovali především nácviku výsadků, střelbě (samopal Škorpion vzor 61), ženijnímu výcviku, topografické přípravě aj. Po jejím absolvování s hodností svobodník absolvent se stal velitelem skupiny hloubkového průzkumu. V červnu roku 1968 složil důstojnické zkoušky s hodností podporučík. Na dobu kolem srpna 1968 vzpomíná: „Sovětský svaz pořádal celý rok 1968 řadu cvičení kolem dokola našich hranic. V Maďarsku, Polsku, tuším že v NDR i u nás. Z každého cvičení vždy určité útvary nebo vojáci  zůstali na místě. Takže toho 21. nás pak mohli přepadnout pěkně ze všech stran. O situaci jsme diskutovali, ale víceméně nikdo ji [okupaci]nečekal. A navíc že přijde tak brzy.“

Invaze vojsk Varšavské smlouvy

Krátce po půlnoci 21.srpna 1968 byli vzbuzeni velitelem roty kpt. Linkou s tím, že hranice Československa překročily jednotky spojeneckých armád. Útvar podléhal zpravodajské správě generálního štábu a čekalo se na instrukce. Celý pluk zůstal od té chvíle v pohotovosti a hlídka na střeše kasáren informovala o pohybu letounů, které mířily na Zlín. Zároveň se pracovalo na vlastních opatřeních, např. přesunu ostré roty do Hostýnských vrchů. Sporné jsou spekulace s akcí za osvobození představitelů státu, jelikož byla prakticky neuskutečnitelná.
Shodou okolností byl v době invaze na plukovní kontrole bývalý velitel pplk. Šedina. Právě díky jeho rozhodnému postoji se již v ranních hodinách zabránilo vniknutí sovětských jednotek do kasáren. Veškerá jednání se vedla před zavřenou bránou. Výsledkem bylo, že překvapená tanková divize poslušně otočila hlavně svých děl a přestala na holešovská kasárna mířit.

Po vyvezení ostré roty do prostoru Dobrotic se pokračovalo v dalších akcích. Josef Bartošek byl spolu s dalšími vyslán do města jako ostraha Spořitelny v civilu. 

Vzpomínám si, že jsem měl takový lehký propínací svetřík a kalhoty. Vyfasoval jsem podpažní pouzdro na škorpiona, ale zjistil jsem, že ho pod tím svetříkem neukryju. Byl srpen, že, a teplo... Tak nakonec jsem dostal aktovku a škorpiona jsem nosil tam. Ale předtím, než jsme vyrazili do města, byl nástup na chodbě. Velitel nás seznámil s tím, že jdeme na vlastní riziko. Pokud nás Rusové nachytají se zbraní v civilu, tak budeme těmi hledanými kontrarevolucionáři a podle toho s námi budou zacházet.“

Nikdo z vojáků dobrovolnou akci neodmítl a všichni se rozešli na svá místa. Josef Bartošek pak strávil několik dní monitorováním pohybu ruských vozidel po Palackého ulici v Holešově. Jiné skupinky byly na poště nebo Národním výboru. Poté se situace změnila – Rusové se stáhli k Přílepům, kde si zřídili tábor. Stále se však snažili navázat s holešovským velením kontakt, družbu. Po několika formálních návštěvách v jejich táboře, které však situaci nikam neposunuly se velení holešovského pluku rozhodlo od schůzek ustoupit. Na žádost, aby byl u nich v kasárnách podobným způsobem přijat ruský voják, přišla zamítavá odpověď. Josef Bartošek poté ještě sloužil např. jako velitel ostrahy na letišti. Sám se do žádného konfliktu s Rusy nedostal a nevzpomíná si ani na žádný jiný případ. Držela je disciplína a díky autoritě velení se v tak vypjaté situaci prvních dní nestalo žádné neštěstí. Ani ve městě se kromě obvyklého průběhu okupace, jak ho známe z jiných míst, nedělo nic mimořádného. O rozhořčení občanů svědčily četné nápisy na zdech domů, sundávaly se tabulky se jmény ulic a směrovky, proběhla jednodenní podniková stávka apod. První den okupace kolem kasáren projížděla organizovaná kolona nákladních aut z ČSAO, ČSAD a jiných podniků a troubením zahanbovala ruskou posádku, která obléhala kasárna. Posádkové radiostanice, i když minimálně, posilovaly signál vysílání zlínského rozhlasu a snad byly zaznamenány události prvních dní i na filmový materiál filmaři ze zlínských ateliérů. Také poručík Miroslav Petrák se snažil o amatérský záznam událostí na osmimilimetrový film, ale jeho záběry se nejspíš bohužel ztratily. V září odešel Josef Bartošek do civilu. Na podzim roku 1969 byl pluk de facto rozpuštěn. Část štábu byla převelena k jiným jednotkám, někteří velitelé propuštěni z armády a zapsáni na seznamu nežádoucích osob akce Norbert.


Normalizace

Na dobu bezprostředně po okupaci až do prvního výročí následujícího roku vzpomíná pamětník jako na dobu ještě celkem svobodnou. Poté však začaly prověrky, které se později dotkly i jeho osoby. Ani on se nevyhnul komisi, která prověřovala postoj zaměstnanců ČSAO Holešov k „přátelské pomoci“ v srpnu roku 1968. Pracoval tehdy jako dílenský technik a bylo mu vysvětleno, že není dostatečně politicky uvědomělý. Na rozdíl od většiny spolupracovníků se totiž vyjádřil proti okupaci. Bylo mu vyhrožováno pracovní degradací, která nakonec skončila jen „na papíře“ a fakticky se nenaplnila. Vzpomíná také na shromáždění v podnikové jídelně v souvislosti s podepisováním Anticharty. Přicházející zaměstnanci byli vyzýváni k podpisu, aniž by znali text Charty 77. Poté následovalo přesvědčování o zhoubném vlivu „ztroskotanců a samozvanců.“ Josef Bartošek text Anticharty nepodepsal a nebyl k tomu ani později nikým nucen. Roku 1989 se přes členku holešovského disentu Irenu Seifertovou dostal k podpisu výzvy Několik vět. Ta byla krátce poté zadržena na ulici hlídkou Veřejné Bezpečnosti s taškou skrývající podpisové archy. Ubránila ji a nevydala. Uchránila tak mnoho lidí minimálně od výslechu na StB. Palachův týden se v životě města nijak neodrazil, ale na sklonku roku 1989 dorazily ozvěny pražských protikomunistických demonstrací i do Holešova. 27.listopadu 1989, kdy byla vyhlášena generální stávka, stanul Josef Bartošek v čele podnikového stávkového výboru. Ve chvíli, kdy začala transformace výborů na buňky Občanského fóra, složil funkci. V ČSAO Holešov zůstal až do devadesátých let, poté vystřídal několik zaměstnání a stal se i předsedou KDU-ČSL v Holešově. Od roku 2002 byl místostarostou Holešova po dvě funkční období. Nyní je v důchodu, ale stále pracuje na částečný úvazek. Spolu se synem Markem spravuje stránky Klubu výsadkových veteránů Holešov a účastní se vzpomínkových akcí. Spolupodílel se na zhotovení pamětní desky 7. výsadkového pluku zvláštního určení a rehabilitaci útvaru a jeho velení.

(stručná historie pluku+podrobnosti výstroje, výzbroje a výcviku zpracováno v materiálu pamětníka Fr. Gulta)



© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století