The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květuše Thekla Bartoníčková (* 1935)

• narozena 14. února 1935 ve Vinařicích u Kladna

• rodiče František a Jarmila Hořejší hospodařili na rodinném statku v Otrubech o rozloze 102 hektarů

• za protektorátu byl František Hořejší starostou obce, rodina vystavena častým domovním prohlídkám

• matka musela za války prokazovat árijský původ

• od května do července 1945 rodina ubytovávala jednotku Rudé armády

• v roce 1949 byl statek Hořejších zestátněn a začleněn pod Státní statek Zlonice

• rodina byla vystavena perzekucím

• otec musel 1952 narukovat k PTP, kde roku 1953 zahynul při dopravní nehodě

• 1950-1953 studovala Střední zdravotní školu v Kladně a poté v Praze

• 1954-1962 pracovala jako sestra na úrazovém oddělení nemocnice v Lounech

• 1962-1964 pracovala jako sestra ve Výzkumném ústavu experimentální terapie v Praze

• od 1964 sestrou na diabetologii

• provdala se za Josefa Bartoníčka, mají dva syny

• 1962 získala rodinný statek zpátky v restituci a začala znovu soukromě hospodařit

Květuše Thekla Bartoníčková vyrůstala až do čtrnácti let na velkém statku v Otrubech u Slaného, kde hospodařili její rodiče. V roce 1949 postihlo její rodinu znárodnění a následné perzekuce vedly až k tragické smrti jejího otce. Vztah k rodné půdě ale nikdy neztratila a po roce 1989 se k hospodaření na rodném statku vrátila. 

Narodila se 14. února ve Vinařicích u Kladna, kam maminka odjela porodit ke svým rodičům. Neobvyklé druhé jméno Thekla dostala po své tetě. Přišla na svět jako prostřední ze tří dětí, vyrůstala se starší sestrou Boženou (1930) a mladším bratrem Jiřím (1940). 

Rodiče František Hořejší a Jarmila, rozená Durasová, oba pocházeli ze selských rodin a František zděděné hospodářství v Otrubech  postupně rozšiřoval, až vznikl velkostatek o rozloze  102 hektarů. Angažoval se také ve veřejném životě, působil jako předseda Okresní hospodářské záložny ve Slaném, byl členem mnoha spolků, těšil se respektu ostatních zemědělců. Ve volbách roku 1935 mu jako členu agrární strany bylo nabídnuto, aby kandidoval na poslanecký post, což odmítl – cítil se více jako sedlák než jako politik. 

Květuše Bartoníčková vzpomíná, jak její tatínek miloval koně, v jejichž sedle pravidelně objížděl své hospodářství. Otce se týká i její první dětská vzpomínka: „Šla jsem s tatínkem po dvoře, ležel tam sníh, měla jsem prochladlé ruce, ale cítila jsem teplo z tatínkovy dlaně. Vnímala jsem, že mě tatínek chrání.“ 

Děti se odmalička musely zapojit do práce na statku. „Kydaly jsme hnůj husám, věděly jsme, jak se dojí krávy. V deseti letech jsem uměla zapřáhnout koníka k hrablům, odjela jsem na pole a tam jsem hrabala jílek, to je druh traviny,“ popisuje Květuše Bartoníčková. 

Domovní prohlídky a kamenné tváře gestapa

Za německé okupace zastával František Hořejší v Otrubech funkci starosty a byl členem i okresním vedoucím Národního souručenství, jediné oficiálně povolené politické organizace v protektorátu, v jejímž čele stál prezident Emil Hácha a byla loajální vůči Němcům. 

Květuše Bartoníčková vzpomíná, jak se rodiče dozvěděli, že u nich doma má dojít k domovní prohlídce, a předcházející noc pálili v kotelně knihy, o nichž se domnívali, že jejich vlastnictví by je mohlo hrozit: „Nemohla jsem to pochopit. Byla jsem vychovaná v přesvědčení, že kniha je vzácnost, s níž se musí opatrně zacházet.“ 

Brzy nato skutečně následovala důkladná prohlídka celého domu, od sklepa až po půdu. Gestapo hledalo stopy po ukrytých partyzánech, parašutistech, zbraních nebo známkách jakékoli jiné odbojové činnosti: „Vzpomínám si na jejich nehnuté obličeje, nedali najevo žádné emoce.“ Kontroly probíhaly i v hospodářství, kde gestapo zjišťovalo, zda souhlasí nahlášené stavy dobytka a zásob obilí. František Hořejší si podle slov své dcery nemohl dovolit například porazit prase načerno, protože riziko udání bylo příliš vysoké. 

Přesto mnoha lidem vypomáhal a v době válečného nedostatku jim dodával potraviny, jejichž množství nemohli Němci tak snadno odhalit, například vejce a mléko. Takto vypomáhal i místnímu českému četníkovi, který ho několikrát zachránil od zatčení. Svým zaměstnancům také načerno dával pytle oblií: „Naložili to na vůz, na to dali plachtu, slámu a nahoru hnůj. Potom ho postavili doprostřed pole, kde vypadal jako obyčejný vůz s hnojem.“ Přestože o tom věděli jen zaměstnanci ze statku, někdo Františka Hořejšího udal. Udání se naštěstí dostalo do rukou onomu českému četníkovi, který ho zničil, a Květušina otce nabádal: „Pane Hořejší, ti lidi si to nezaslouží. Zase nám od nich přišlo udání… Vy jste bohatý, a to je v jejich očích přečin…“ 

Přijeli Němci a hledali Lidice

Nacistické perzekuce eskalovaly po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Po jeho smrti v červnu 1942 se František Hořejší musel v tmavém obleku dostavit na Pražský hrad. Rodina se obávala, že bude zatčen, ale šlo o tryznu za Heydricha, na níž museli členové Národního souručenství demonstrovat svou loajalitu. 

V téže době přijel do areálu statku v Otrubech vůz plný německých vojáků. Vyptávali se na cestu do Lidic. Nedaleko Otrub byla osada toho jména, která dnes tvoří část města Slaný. Květušina babička, která hovořila plynně německy,  v rozhovoru s vojáky pochopila, že hledají jinou obec se stejným jménem, Lidice u Kladna. V té chvíli ovšem nikdo netušil, proč Němci obec hledají a k jakému masakru se v ní schyluje. 

Brzy nato se rodina Hořejších dozvěděla o vyhlazení Lidic: „To bylo, jako když něco exploduje. Nikdo nebyl schopen slova. Nikdo to nemohl pochopit.“ Květuše Bartoníčková uvádí, že v Lidicích měli vzdálené příbuzné, rodinu Studničkových, z nichž nikdo válku nepřežil. 

Na podzim 1942 opět dorazilo na statek gestapo. Tentokrát zatkli Jarmilu Hořejší a odvezli ji do Kladna. Někdo ji totiž zřejmě udal, že má židovské předky. „Moje maminka byla takový exotický zjev: černovlasá, snědší, s orlím nosem…“ vzpomíná Květuše Bartoníčková. „Běžela jsem nahoru do ložnice rodičů, kde měli svatý obrázek, a v pláči jsem se modlila, aby se maminka vrátila.“ 

František Hořejší s babičkou odjeli do Kladna, kde vyjednávali s gestapem. Babička prý vystupovala velmi rázně, takže otec se obával, že zatknou i ji. „Ale když Němci začali babičce salutovat, říkal si, že je to na dobré cestě,“ usmívá se Květuše Bartoníčková. Jarmilu Hořejší tedy propustili. 

Celý průběh války byl pro otce podle slov Květuše Bartoníčkové velmi stresující i proto, že na Kladensku sídlily aktivní komunistické buňky, takže stále hrozily razie a zatýkání ze strany gestapa. „Chodil tam třeba muž, který měl celou válku zafačovanou ruku,“ zmiňuje pamětnice a dodává, že pod obvazem možná něco ukrýval. 

„Jednou nás budete proklínat, že jsme vás osvobodili…“

V únoru 1945 byla čerstvě desetiletá Květuše svědkyní toho, jak až do Otrub dolehly známky bombardování Drážďan: „Od druhé hodiny odpolední jsme slyšeli čím dál hlasitější dunění a celá obloha se barevně rozzářila, byla rudá, oranžová, žlutá. Tu noc jsme prakticky nespali.“ 

Na jaře 1945 se na statku v Otrubech objevili takzvaní národní hosté – tedy Němci prchající před postupující frontou, které Češi museli povinně ubytovat. U Hořejších se ubytovala rodina uprchlíků ze Slezska se třemi dětmi.  

Poslední týdny války provázelo několik dramatických událostí, jejichž kontext a význam zůstával Květuši často utajen. Jednou při obchůzce polí otec na okraji Slaného zahlédl člověka, který možná uprchl z pochodu smrti, a daroval mu svou svačinu. Jindy v bývalé nepoužívané cihelně objevil pozůstatky po někom, kdo tam přebýval. V nedalekém lesíku našel tělo mladíka a dívky v uniformách, zastřelené zezadu. 

Pátého května 1945 slyšela Květuše v rádiu volání Prahy o pomoc – vypuklo Pražské povstání. Vzpomíná si, že v rozhlase varovali, aby lidé nestříleli na vojáky v německých uniformán s páskou na rukávě s nápisem ROA (Ruská osvobozenecká armáda); šlo o jednotky generála Vlasova, které se podílely na osvobození Prahy. 

Krátce nato už do Slaného dorazila Rudá armáda pod velením generálmajora Jamanova. Květuše se účastnila vítání sovětských vojáků před slánským hotelem Grand, viděli, jak přijíždějí zcela vyčerpaní, často podřimující na tancích nebo na hřbetech svých koníků. 

Mnoho vojáků se ubytovalo ve statku Hořejších, zabrali celý dům kromě ložnice v přízemí a babiččina výminku. Podle slov Květuše Bartoníčkové se chovali dobře a přátelsky, až na to, že zkonzumovali veškeré zásoby maminčina šípkového vína, čítající několik set lahví. Rodiče se spřátelili zejména s jedním důstojníkem, profesorem konzervatoře z Moskvy, kterému ve svém domě umožnili hrát na piano. 

Pobyt sovětských vojáků provázela jen jedna dramatická událost. Desetiletá Květuše s mladším bratrem Jirkou sbírali v areálu statku různé zajímavé věci, které tam vojáci zanechali, například bedýnku od polního telefonu. Na dně zahradního bazénku objevili jakýsi červený předmět, omotaný slídou. Naneštěstí šlo o rozbušku, která Květě explodovala do obličeje. Díky tomu, že ležela ve vodě, ji výbuch pouze zranil, na tváři i v kůži na hlavě měla plno zabodnutých střepin. Lékař v nemocnici, který ji ošetřil, konstatoval, že chybělo jen pár milimetrů a mohla přijít o jedno oko. 

Rudoarmějci se s rodinou Hořejších rozloučili v červenci 1945, kdy je armáda vyslala na frontu na Dálný Východ, proti Japonsku. „Vy nás jednou budete proklínat, že jsme vás osvobodili,“ řekl jim na rozloučenou důstojník-pianista. Květuše Bartoníčková uvádí, že v pozdějších letech si rodiče jeho předpověď často připomínali. 

Sovětští vojáci jim zanechali své adresy, ale když jim rodiče později psali, nepřišla žádná odpověď. Pamětnice se domnívá, že mnozí z vojáků po válce skončili v gulagu. 

Z rodného statku do vybydlené hospody

Osvobození přineslo podle slov Květuše Bartoníčkové velkou úlevu zejména jejímu otci, který se jako starosta obával o osud lidí z celé obce. „Ale ta úleva postupně dostávala hořkou příchuť,“ dodává. 

Rodiče zřejmě tušili, že silně levicová tendence v Československu po druhé světové válce jim nebude příznivá. Ještě před nástupem komunistů k moci zvažovali, že by prodali statek a přesídlili do Argentiny, kde bylo k dispozici mnoho volné půdy a František Hořejší jako odborník by se tam dobře uplatnil. „Pořád přemýšleli, jestli to tady bude tak špatné. Táta říkal – za Německa to taky bylo špatné, a přežili jsme to. Takže nakonec to zavrhli,“ konstatuje Květuše Bartoníčková. 

V roce 1949 dostal příkaz, že musí odevzdat státu veškerou zemědělskou půdu, dobytek, zemědělské stroje, zkrátka celý statek, který byl převeden pod státní stanek Zlonice. Při předávání majetku byl podle jejích slov zcela klidný a věcný. Ale ve chvíli, kdy z maštale vyváděli jeho milované koně, se rozplakal: „Všichni ti nádherní koně šli na jatka. Byli to teplokrevníci, komunisté se jich báli.“ 

Těm, kteří majetek přebírali, se naopak ve tváři odrážela nepokrytá chamtivost: „Věděla jsem, co je to za lidi a co pro ně tatínek dříve dělal. Když dáte takovému člověku moc, odráží se mu to v chování i v obličeji. Měl ve tváři takovou hladovost, chtivost.“ 

Rodina se musela vystěhovat nejdříve do babiččina výminku, kde žili asi třičtvrtě roku. „Ale potom řekli, že bychom na statku dělali levárny, tak že musíme z toho výminku pryč,“ konstatuje Květuše Bartoníčková. Přestěhovali je do budovy bývalé hospody, již pět let neobydlené a zcela nevyhovující: „Okna nedoléhala, uvnitř profukovalo, přes noc nám zmrzla voda v kýblu. Chodili jsme spát ve svetrech a v čepicích.“ 

František Hořejší nastoupil nejprve jako dělník ve státním statku Zlonice. Připravil pro něj program osevních postupů a doufal, že se časem dostane ke kvalifikovanější práci, místo toho byl přesunut na další dělnický post – tentokrát v mostárně ČKD Slaný. Jarmilu Hořejší nikde nechtěli zaměstnat, až po dvou letech sehnala brigádu – rozhazování hnoje na poli. 

Rodiče nicméně nasadili všechny síly pro to, aby jako rodina přežili: „Nikdy jsem neviděla, že by naříkali. Oba byli bojovníci, zvyklí na práci. Na fňukání jim nezbýval čas.“ Děti chodily sbírat na koleje rozsypané uhlí, celé léto střádali popadané dřevo ze zahrady, aby v zimě bylo čím topit. Rodiče pěstovali na zahradě zeleninu a kukuřici, chovali králíky a slepice. 

„Společnost se zbavila jednoho kulaka“

Starší sestra Božena ještě stihla absolvovat gymnázium a dostala se na medicínu, kde studovala s výbornými výsledky. Květuše také snila o studiu medicíny, na gymnázium už ale jít nemohla a po základní škole nastoupila na střední zdravotnickou školu, nejdříve v Kladně a poté v Praze. Studium jí zkomplikovalo onemocnění, po přechozené angíně ztratila hlas a během druhého ročníku musela dohánět zkoušky z prvního ročníku, aby ho nemusela opakovat. 

Nenávist otrubských komunistů vůči rodině „kulaků“ však dosáhla až do Prahy. Krátce před maturitou si Květuši zavolal ředitel školy a vyptával se, zda ve vesnici někomu neublížila: „Už potřetí mi píšou, že si nepřejí, abych vás pustil k maturitě.“ Ředitel tato udání však ignoroval a Květuše díky jeho ochraně odmaturovala. 

Mezitím ale její rodinu postihla další ráda. František Hořejší, v té době už čtyřiapadesátiletý, byl na podzim 1952 povolán na vojenskou službu u Pomocných technických praporů. Sloužil na východním Slovensku  v Novákách a poté Nižné Šebastové u Prešova, kde měli kopat odvodňovací kanály a lámat žulové kvádry. 

Zde došlo na jaře 1953 k tragické události, kterou rodině v dopise popsal Jiří Hořejší, sedlák ze Třebíze, který také sloužil u PTP: „V onen osudný večer šel pan Hořejší s panem Říhou a ještě dalšími muži z divadla na představení dostali lístky za dobré pracovní výsledky. Pana Hořejšího srazil nákladní automobil předním blatníkem na zemi pod vůz a zadním kolem ho přejel. Způsobil mu smrtelné zranění, na které po převozu do nemocnice zemřel. Na zaprášeném předním blatníku jsem ještě druhý den viděl stopy prstů pana Hořejšího, jak se snažil zachytit. Nákladní automobil podniku Stavoindustria, který do něj najel, byl v inkliminovanou dobu řízen nezletilým závozníkem, bez řidičského průkazu, kterému vůz svěřil řidič k odvozu do garáže.“ 

Při pozdějším soudním procesu byl viník nehody osvobozen, od obhajoby mimo jiné zaznělo, že „společnost se zbavila jednoho kulaka“. 

V den plánovaného pohřbu Františka Hořejšího se u kostela v Lidicích u Otrub shromáždilo velké množství lidí. Místní komunisté se obávali, aby se pohřeb nezměnil ve spontánní protirežimní demonstraci, a tak nechali pohřeb odložit. Rodině sdělili, že rakev s tělem se „ztratila“. Druhého dne byla opět „nalezena“ na nádraží a pohřeb mohl proběhnout, tentokrát už ale za daleko menší účasti. 

Květuše Bartoníčková vzpomíná na tragické dny s pohnutím: „Vzpomínám si, že všude kvetly šeříky. Nějak jsem si nedokázala představit, že tatínek už není.“ 

Po čtyřiadvacetihodinové službě ji neměl kdo vystřídat

Krátce poté Květuše odmaturovala a dostala umístěnku jako zdravotní sestra nejprve do Ústí nad Labem, odkud ji chtěli poslat do Mostu. To ale odmítla – argumentovala tím, že potřebuje často jezdit domů, aby pomáhala nemocné mamince, a z Mostu bylo do Slaného velmi špatné spojení. Nakonec si prosadila, že mohla nastoupit na úrazovou chirurgii v Lounech. 

Zdravotních sester byl velký nedostatek, takže velmi často musela sloužit náročné čtyřiadvacetihodinové směny jako jediná sestra na oddělení. Její kolegyně jí jednou sdělila, že po čtyřiadvaceti hodinách ji nepřijde vystřídat. Na doporučení primáře se vypravila přímo za ředitelem nemocnice a konfrontovala ho během významné schůze vedení. „Až si odsloužím čtyřiadvacítku, seberu se a půjdu domů spát. A nikdo mě nevystřídá,“ prohlásila. Její vystoupení mělo kýžený účinek: vzápětí jí přidělili na výpomoc sestru z polikliniky a časem přibyla ještě jedna. 

Květuše Bartoníčková v té době vydělávala pouhých 750 korun, za přesčasy nedostávala zaplaceno vůbec.  Téměř všechno, co vydělala, odevzdávala mamince, finančně také podporovala starší sestru Boženu na studiích. 

Po čase na úrazovém oddělení v Lounech nastoupila nová vrchní sestra, které Květuše diskrétně poradila v péči o její nemocnou maminku. Vrchní sestra jí to oplatila: pomohla jí získat místo v pražské Vinohradské nemocnici. 

Po devíti letech tak Květuše mohla přesídlit do Prahy. Mezitím už opustila úsilí dostat se na medicínu, kam dělala během práce v Lounech marně přijímací zkoušky. „Už mi bylo ke třicítce a chtěla jsem mít rodinu. Kdybych studovala medicínu, děti bych už mít nemohla,“ konstatuje. Později se od jednoho lékaře, který byl u jejích přijímacích zkoušek, dozvěděla, že i v cestě na medicínu stál její původ „dcery kulaka“. 

V Praze začala pracovat ve Výzkumném ústavu experimentální terapie (pozdější IKEM) pod vedením MUDr. Oty Šmahela, kde působila až do roku 1964. 

Z Libně do družstevního bytu

Začátkem šedesátých let se provdala za Josefa Bartoníčka, hudebníka, který stejně jako ona pocházel z rodiny postižené kolektivizací zemědělství. Zpočátku bydleli v jednopokojovém bytě v Libni ve velmi stísněných podmínkách. Čerstvě narozený syn ležel v košíku zavěšeném nad gaučem, čerstvě vyprané pleny se sušily vyvěšené z okna, vodovodní kohoutek a toaletu sdíleli s dalšími rodinami na patře. Později, když přišel na svět druhý syn, se Květuši podařilo dostat se do pořadníku na družstevní byt. 

Manžel jako hudebník sice často vyjížděl na zahraniční turné, ale zastřešující agentuře Pragokoncert musel odevzdávat velkou část svého výdělku. Vzhledem k jeho časté a dlouhodobé nepřítomnosti nemohla Květuše po narození dětí již pracovat ve výzkumném ústavu a hledala méně náročnou pozici, kde by mohla pracovat pouze dopoledne. Známá lékařka jí nabídla práci zdravotní sestry ve své diabetologické ordinaci, kde pracovala v následujících letech. 

Na začátku 70. letech, v pouhých čtyřiceti letech, zemřela Květušina sestra Božena na zástavu srdce, po smrti už byla také její maminka, z rodiny Hořejších tak zůstala pouze Květuše a její bratr Jiří. Ten pracoval jako řidič pro Uhelné sklady ve Slaném a často Květuši varoval, ať se nejezdí podívat na jejich bývalý statek v Otrubech, který nyní patřil pod Státní statek Zlonice. „Tam to vypadá tak, že bys to nepoznala,“ konstatoval. 

Lhostejnost, která způsobuje utrpení

O tom, v jak zoufalém stavu hospodářství bylo, se Květuše na vlastní oči přesvědčila až roku 1992, kdy dostala statek zpátky v restituci. „Přivítal mě dvůr, na němž poletovaly vyhozené pleny, používané při dojení. V celém našem domě příšerný zápach. Ve sklepě bylo vody nad kolena, a v ní naházená hnijící mrtvá selata, zelenina, odpadky. Z okapu vyrůstal strom…“ 

Za vším podle ní byla lhostejnost zaměstnanců státního statku, kteří neměli vztah k půdě ani ke zvířatům. „O žních je vozili do Národního divadla, zatímco na poli pracovali brigádníci. Člověk, který se měl starat o prasata, rozprodával selata po celém okrese. Říkali, že kdo nekrade, okrádá svou rodinu, a ještě se tomu smáli.“ 

Jeden z největších nedostatků, které Květuše Bartoníčková odhalila, byla obrovská úmrtnost telat. Brzy zjistila, co je její příčinou: „Ženské odpoledne po dojení odešly domů a už si zvířat nevšímaly. Když se nějaké tele narodilo v noci, spadlo do močůvky a udusilo se. Když se měl narodit býček, který je mohutnější než jalovička, vytrhávali ho z těla krávy traktorem.“ Trýzeň, kterou zvířatům způsobovali, je nechávala zcela lhostejnými. 

Květuše Bartoníčková se rozhodla vrátit se k hospodaření. „Už kvůli rodičům,“ konstatuje. V té době již byla v důchodovém věku a její manžel kvůli hospodaření v Otrubech opustil výhodné muzikantské místo v Innsbrucku. 

Po návratu do statku se starala především o dobytek, zatímco její muž měl na starosti pole. Květuše zaskočila stávající dojičky tím, že sama dokonale ovládala jejich práci. Tím si u nich získala respekt: „To víte, nesměla jsem před nimi ztratit tvář, jinak bych byla vyřízená.“ Kromě dojení byla schopna vykonávat i jednodušší veterinární úkony. 

Květuše Bartoníčková se domnívá, že její synové v práci na statku pokračovat nebudou: „Oni už vyrostli v Praze… Mladší je muzikant a starší, třebaže neměl možnost vystudovat filozofickou fakultu, píše knihy o historii.“ 

Po letech se jí podařilo dostat od státu finanční odškodnění za otcovu smrt a utrpení způsobené kolektivizací. Za takto získané peníze nechala v Otrubech postavit pamětní kříž, který připomíná osud jejích rodičů budoucím generacím.