Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Edita Bártlová, roz. Tluková (* 1926)

Sama se divím, že jsem tu dobu přežila

  • narozena 9. března 1926, vyrůstala v Brně

  • pochází ze smíšeného manželství, otec byl Němec, matka Češka

  • do čtrnácti let ji vychovávala babička

  • od patnácti let žila s matkou, pracovala jako prodavačka v galanterii

  • v květnu 1945 byla s ostatními brněnskými Němci internována v Kounicových kolejích v Brně

  • v roce 1946 byla její babička s ostatními německými příbuznými odsunuta ze Zábřehu do Německa

Edita Bártlová, rozená Tluková, se narodila 9. března 1926 do dělnické rodiny. Matka Marie, rozená Legnerová, byla Češka, otec Johann Tluk měl německou národnost. Maminka neuměla německy ani slovo a tchyně zase neuměla česky. Vztahy mezi nimi nebyly dobré.

Vyrůstala u babičky

Když byl pamětnici rok, onemocněla a musela být hospitalizována. Po návratu z nemocnice si babička prosadila, že vnučka zůstane u ní, a tak se rodina rozdělila: Edita Bártlová vyrůstala u babičky a matka, bratr Tomáš i otec se jí na mnoho let vytratili ze života.

Před válkou nebyl rozdíl mezi Čechem a Němcem

Přesto Edita Bártlová na dětství u babičky a dědečka, oficíra s licousy, vzpomíná v superlativech. Byli noblesní, rozumní a milovala je nade vše. Často zmiňuje, že se s nimi měla „jako v bavlnce“. „Babička byla velmi moudrá žena a měla docela moderní názory. Například říkala, že není nutné chodit do kostela, že důležitější je chovat se dobře a být slušný. A tak mě také vychovala. Držela jsem se doma a nechodila jsem nikde s ostatními po venku. Byla jsem pak ale také docela naivní. Ještě ve třinácti jsem si myslela, že žena otěhotní polibkem,“ usmívá se pamětnice. V rodině žila také teta Hilde, pozdně narozená babiččina dcera, na kterou Edita Bártlová nemá nejhezčí vzpomínky, protože prý byla panovačná a sobecká. Žil s nimi ještě strýc, který byl naopak velmi laskavý a hodný.

Pamětnice chodila nejdříve do české, pak do německé školy v Jakubské ulici a neviděla rozdíl mezi Čechy a Němci, protože se spolu běžně kamarádili. Pro ni neexistovala ani jazyková bariéra, protože vyrůstala v dvojjazyčném prostředí a oba jazyky považovala za své rodné. „Mívali jsme hodně přátel a návštěv a mluvilo se u nás česky i německy. Národnosti jsem nerozlišovala, spíš hodné a zlé lidi, a ti jsou ve všech národnostech,“ říká. O to více ji prý Češi zklamali po válce. Například rodiče kamarádky ji vyhodili, když potřebovala potvrdit, že za války nekolaborovala s Němci a že byla neutrální. Mnohem horší zkušenost s Čechy ji však ještě čekala. Ale nepředbíhejme...

Po čtrnácti letech jsem se vrátila k matce

Na začátku války bylo Editě Bártlové čtrnáct let a babička s dědou se odstěhovali k tetě Hildě do zabraného pohraničí, do Zábřehu. Tehdy se také rozešli otec s matkou, která nechtěla převzít německou národnost, jak si otec přál. „Bylo to od ní fér, protože se tak zřekla například výhody německých potravinových lístků, na které mohla dostávat víc a lepších potravin.“ Edita Bártlová začala žít se svou matkou, učila se prodavačkou a v patnácti letech už díky babiččiným známým mohla pracovat v obchodě a dostávat plat, jako by byla vyučená.

Válka mě nezajímala

Válku ze své paměti Edita Bártlová buď vytěsnila, nebo skutečně sotva registrovala, že nějaká válka byla. „Válku jsem vůbec nevnímala a jako by žádná nebyla. Nečetla jsem noviny, neposlouchala rádio, o válku jsem se vůbec nezajímala, byla mi lhostejná a nevěděla jsem, co se v Čechách děje. Celé dny jsem prodávala v obchodě s galanterií a textilem, ten byl pro mě všechno. Žila jsem asi v nějaké bublině. Doma jsme o válce s mámou vůbec nemluvily. Ani jsem nevěděla, že by se střílelo. Válka se mě dotýkala jen tak, že jsem si dopisovala s německými vojáčky, vše jen na povrchní, platonické úrovni, a občas mi přišla odpověď, že padl za Německo.“

Jedinou bezprostřední válečnou vzpomínku má na bombardování Brna, když se v obchodě schovávali pod pult. „Pak jsem vyšla ven a na ulici jsem viděla mrtvého koně a u kostela vyhořelou tramvaj. Bylo to zlé. Pak houkaly sirény, že se blíží bombardéry, rychle jsem běžela na tramvaj a ujížděla pryč. Držela jsem se zvenčí jen rukama, ale neudržela jsem se a spadla jsem. Měla jsem pak rozražené a zkrvavené koleno.“

Místo odsunu jiná hrůza

Válka se pamětnice o to razantněji dotkla v roce 1945. Pocítila hodně nevraživosti, a dokonce ji někdo udal, že je Němka. Všichni její němečtí příbuzní, babička, dědeček, teta i strýc, kteří se na začátku války odstěhovali do Zábřehu, byli odsunuti do Německa, stejně jako všichni její němečtí přátelé. Edita Bártlová se v Brně cítila naprosto osamělá. „Raději bych s nimi šla do odsunu, protože mě tady taky nic dobrého nečekalo.“ Její maminka však odchodu své dceři zabránila. „Vzala mě na policii a řekla, že nejsem Němka, ale poloviční Češka. Takže místo do německého odsunu mě poslali do ještě větší hrůzy: do internace v Kaunicových kolejích. Nikdo ale tehdy nevěděl, co se tam bude dít a jak tam budou s Němci zacházet.“

Kounicovy koleje

Kounicovy (pamětnice ve svém vyprávění uvádí též vžitý název Kaunicovy) koleje v Brně-Žabovřeskách se hned po osvobození staly synonymem msty na brněnských Němcích. Češi tam internovali obyvatele německé národnosti a dozorci začali uplatňovat zvyklosti svých nacistických předchůdců. Od května do září 1945 zde bylo umučeno na tři sta lidí. Edita Bártlová přežila. Bylo jí devatenáct let a byla znásilňována a zneužívána jako otrok.

Nic jsem přece neprovedla...

„Kolem páté nebo šesté ráno jsme chodili na apel a Češi si pro nás chodili a brali si nás na různé práce. Dělala jsem všechno možné, co kdo potřeboval. Uklízela jsem, pracovala v sadu a často mě brali do hospody na různé oslavy a hostiny pro Rusy. Tam jsem se i najedla. Zpátky do Kauniček nás vozili podle toho, jak dlouho nás potřebovali.“

O útěku pamětnice neuvažovala, celá situace jí připadala absurdní. Například vzpomíná, jak ji spolu se třemi ženami vedli do Kounicových kolejí čtyři vojáci ozbrojení bajonety jako nějaké zločince. Nechápala, zda mají z nich, žen, takový strach, nic přece neprovedla...

Svědkyně domu hrůzy

Edita Bártlová vzpomíná i na výslech kluků, který probíhal v Kounicových kolejích ve sklepě. Mlátili je důtkami, ti plakali, nic nevěděli a ona měla překládat. Nemohla jim nijak pomoci, nic pro ně udělat. „Pak jsem třeba viděla, jak si nějaký kluk pinzetou vytahoval z krku kůži. Asi vypil žíravinu. Nebo mě čeští dozorci odtáhli k třešni, kde předtím viseli popravení Češi, a vyhrožovali mi, že tady budu taky viset. Všechno jsem ale nějak vydržela. Moje kamarádka Češka zažila znásilnění, ani ne tak hrozné jako já, a zbláznila se z toho.“

Zachránila ji před znásilněním

Vězni spali na pryčnách a nahoře nad pamětnicí byla maminka s dvanáctiletou dcerkou. „Jednou v noci pro tu malou přišli chlapi. Obě plakaly a já jsem se tenkrát nabídla, že půjdu místo té dvanáctileté, protože jsem nechtěla dopustit, aby jí tak ublížili...“ vzpomíná na otřesný zážitek pamětnice. Zřejmě se něco pohnulo ve veliteli lágru, který tuto situaci zastavil a vzal si Editu Bártlovou pod svou ochranu. „Myslím, že byl možná za Němců zavřený, a proto se tak hezky zachoval. Od té doby si na mě nikdo nesměl dovolit a nesměl si mě brát na práci. Jen jemu jsem poklízela v kanceláři.“

Maminka za mnou nepřišla ani jednou

Co se v Kounicových kolejích děje, prosáklo mezi lidi a ti například nosili vězněným jídlo. Maminka pamětnice ale nepřišla ani jednou. „Možná to nevěděla nebo měla strach kvůli nenávisti k Němcům. Byla to prostá žena a neuměla se vžít,“ myslí si Edita Bártlová. Neví přesně, jak dlouho tam byla, několik týdnů, možná tři měsíce, a ven se dostala dříve snad díky veliteli lágru, u něhož našla zastání.

Raději by bývala odešla s babičkou

O tom, co se s pamětnicí v Kounicových kolejích dělo, nikdy s nikým nemluvila. Nesvěřila se ani babičce, ani svým dětem. Ostatně s babičkou se od roku 1944 nevídala, pouze si čile dopisovaly. Do Německa babička s ostatními odešla s organizovaným transportem v roce 1946 ze Zábřehu. „Na žebřiňáku dojeli k vlaku a pak pokračovali po železnici. V Německu se ale měli špatně. Byla bída a spali na seníku. Babičce už bylo přes sedmdesát a děda ty strašné nové začátky nepřežil,“ říká Edita Bártlová. Myslí si, že na rozdíl od Čechů si tam vážili svého majetku, protože si tam všechno museli vydřít od nuly. „U nás se zatím Češi nastěhovali do německých bytů a kšeftovali s potravinovými lístky. Nebyli poctiví.“ 

Shledali se až jako důchodci

Edita Bártlová se provdala v roce 1949 za Jiřího Černohorského, první syn se jim ale narodil dva roky před svatbou. „Z mého nápadníka se totiž vyklubal ženáč, takže nějakou dobu trvalo, než se vztah zlegalizoval. Tenkrát mi ale zase pomohla babička, když mi napsala, abych se tím netrápila, že vztahy, které nejsou posvěcené, můžou být mnohem šťastnější. Byla moudrá a sečtělá a měla moderní názory.“

Vdaná byla pamětnice dvakrát, vychovala dvě děti. Se svým otcem, který nešel do odsunu a zůstal v Ostravě, se setkala až po své čtyřicítce a udržovala s ním kontakt do jeho smrti. Do Německa na návštěvu k tetě Hildě se Edita Bártlová dostala až po revoluci v roce 1989. Zachovala se k ní štědře a posílala jí peníze na přilepšenou. Setkala se tam také se strýcem, který se usadil v Kolíně nad Rýnem.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Petra Verzichová)