The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Bartík (* 1937)

• narozen 11. února 1937 v Jihlavě

• otec Josef Bartík starší působil u Československých státních drah

• jeho dětství poznamenala druhá světová válka s leteckými poplachy a domovními prohlídkami

• v dubnu 1945 se stal svědkem následků výbuchu železničního mostu v Heleníně

• po roce 1948 otec propuštěn a rodinu vystěhovali ze služebního bytu

• v roce 1956 nastoupil vojenskou službu u velitelské letky ve Kbelích

• otce v roce 1959 odsoudili za podvracení republiky ke dvěma letům vězení, po propuštění v rámci amnestie zemřel

• kvůli kádrovému posudku nemohl pamětník studovat střední školu

• od roku 1960 našel zaměstnání v Tesle Jihlava, vypracoval se na mistra a vedoucího vývojové dílny

• později se přeorientoval na stavebnictví a získal další kvalifikace

• v listopadu 2025 žil v Jihlavě

Nebýt komunistického převratu, Josef Bartík starší (*1902) by pravděpodobně prožil většinu svého profesního života u Československých státních drah. Předtím než se v Československu chopili moci komunisté, působil v Jihlavě jako vrchní inspektor železnice. Jeho syn netušil, za co byl otec na konci 50. let uvězněn. Domníval se, že ho komunistický režim stíhal za protistátní činnost. V rodině se o tom nemluvilo a ani po jeho smrti mu matka nic neprozradila.

Při domovní prohlídce schytal facku

Josef Bartík se narodil 11. února 1937 v Jihlavě (německy Iglau). Jméno dostal po svém otci Josefu Bartíkovi starším. Bartíkovi bydleli v Jihlavě poblíž hlavního nádraží ve služebním bytě. Pamětníkova otce od roku 1938 pověřili funkcí náměstka přednosty stanice. Na dráze prakticky prožil většinu svého života. Matka Marie, jak bývalo za první republiky zvykem, se starala o domácnost.

Za nacistické okupace Československa nastoupil do Dřevěnomlýnské školy, která byla postupně zabrána německou armádou. Výuka se proto přesouvala na různá místa po městě a v posledních měsících války se nevyučovalo vůbec. Jeho dětství poznamenaly i časté letecké poplachy. S kamarády se ukrýval v protileteckých krytech, například v tunelu u viaduktu. „Jednou jsme tam našli pytel s mrtvolou,“ vzpomíná na událost, kterou později vyšetřovala policie.

Rodina si upravila sklep jako úkryt pro případ náletů. Okna zatarasili železničními pražci a otec zde připravil provizorní zázemí. Silným zážitkem se pro pamětníka stala sabotáž železničního mostu v Heleníně v dubnu 1945, kdy partyzáni vyhodili do vzduchu vojenský transport. „Jeli jsme se tam druhý den podívat, bylo tam ještě plno mrtvých vojáků,“ popisuje. Večer pak nesl otci na nádraží večeři a viděl, jak jeho kancelář hlídá ozbrojený voják a uvnitř sedí gestapák. „Nedokážu si představit ty nervy, co táta musel zažívat,“ říká Josef Bartík mladší. Nacisté také několikrát provedli domovní prohlídky i u nich doma. „Jednou jsem dostal facku a skončil pod stolem,“ vzpomíná. Co hledali, rodina nikdy nezjistila.

Po válce se stal svědkem shromažďování německého obyvatelstva na jihlavském náměstí před odsunem. „Hlídal je gardista a mlátil je přes ruce, aby ustoupili,“ vzpomíná na krutého příslušníka revolučních gard.

Za války zasáhl osud i do života jejich příbuzného, syna matčiny sestřenice, který musel narukovat do wehrmachtu. Pamětníkův otec ho od toho odrazoval, ale neuspěl. Mladík prošel boji u Stalingradu, dostal se do sovětského zajetí a domů se vrátil až na konci 50. let. „Později se přišel omluvit, že otce neposlechl,“ shrnuje jeho příběh. „Jak dopadl? Zůstal sám. Nesl to těžce a skončil jako řidič náklaďáků. Jeho další osud mi není znám.“ 

K Pionýru se nepřipojil, studium se nedoporučuje

U Bartíkových se na komunisty nadávalo a mladý Josef do Pionýra nechodil. Do přihlášky na střední školu si napsal námořní školu ve Štětíně a jako druhou chemickou školu v Pardubicích, komise ho ale ke zkouškám nepřipustila. „Ty? Ty se můžeš jít akorát tak učit hutníkem nebo horníkem do Ostravy,“ řekli mu.

Situaci nakonec zachránila jeho matka. Obrátila se na tajemníka na radnici, který jejího syna ze šlamastiky vytáhl, a Josef Bartík se tak mohl vyučit nástrojařem v národním podniku Jihlavan. Další vzdělání si pak doplnil při zaměstnání.

Po letech se na třídním srazu měl dozvědět, kdo mu studium zarazil. Spolužačka pátrala ve školním archivu a narazila na jeho hodnocení. „Ředitel školy Bláha mi napsal posudek, že kvůli nezapojení do Pionýrské organizace se studium na střední škole nedoporučuje,“ vysvětluje Jan Bartík mladší.

Z výslechu se domů vracel s ránou navíc

Rok 1948 zásadně ovlivnil kariéru jeho otce u Československých státních drah. Odmítal vstoupit do komunistické strany a následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Brzy ho propustili a rodina se musela vystěhovat ze služebního bytu do menšího s dispozicí kuchyň a jeden pokoj. Záchod stál na dvoře a v zimě v něm bylo zapotřebí topit petrolejkou, aby voda nezamrzla. Otec si pak těžko hledal práci. Chvíli pracoval v n. p. Turista a v penzi v obchodě s prodejem ovoce a zeleniny. 

V 50. letech se o něj začala zajímat jihlavská Státní bezpečnost (StB). Několikrát si ho pozvali na oddělení u kostela sv. Ignáce. „Opakovaně se tam dostavil a vždycky mu dali nějakou ránu. Aby nešel přes náměstí, vyhodili ho brankou na Heulos [Březinovy sady],“ vzpomíná. 

Podle informací obsažených ve vyšetřovacím spisu (V-1687 BN) z Archivu bezpečnostních složek ČR ho komunistická justice odsoudila za podvracení republiky. Krajský soud v Jihlavě ho 17. prosince 1959 poslal na dva roky do vězení. V rozsudku mu vyčítali, že po vystěhování z bytu v roce 1952 veřejně kritizoval režim a vyslovoval se proti němu, obzvlášť pak po maďarských událostech v roce 1956. V dokumentech je vykreslen jako silný exponent Československé lidové strany. V jeho neprospěch stojí výpovědi svědků, ovšem nutno podotknout, že se jedná o dokumenty vytvářené Státní bezpečností, která měla za úkol likvidovat jakýkoliv náznak odporu. 

Podle pamětníka si trest odpykával v Leopoldově. Rodina ho nenavštěvovala, pouze jednou za ním přijel švagr, kterému předal dopis. Půl roku po odsouzení, v květnu 1960, vyhlásil prezident republiky amnestii a na svobodu se dostal i Josef Bartík starší. Krátce po propuštění prodělal další infarkt a zemřel v nemocnici. Matka pak pobírala důchod ve výši 360 korun.

Já ani otec jsme u komunistů nebyli

Podle vyprávění Josefa Bartíka mladšího se matka bála, aby se syn nedostal do potíží, a snažila se ho chránit. Na vojnu nastoupil v roce 1956 a sloužil u velitelské letky ministerstva národní obrany ve Kbelích. O politiku se nikdy nezajímal a snažil se nevyčnívat. Soustředil se na svou profesi. Od roku 1960 pracoval v Tesle v Jihlavě, začínal u dílenského ponku, ale postupně se vypracoval. Díky dálkovému studiu se stal mistrem nástrojářské dílny a později vedl vývojovou dílnu.

Ředitele jihlavské filiálky Tesly si vážil, i když byl komunista. Oceňoval na něm, že víc než na stranickou příslušnost hleděl u svých zaměstnanců na jejich praktické dovednosti. Josef Bartík mladší tak do strany vstupovat nemusel a nabídku nedostal ani po utažení šroubů s nástupem tzv. normalizace, kdy ředitele odvolali a propustili. 

Celý život se držel své práce. Ze strojařiny se postupně přeorientoval na stavařinu, udělal si revizorské zkoušky a podle vlastních slov žil vždy tím, co právě dělal.