"To víte, bylo to hrozné. My jsme byli sedm kilometrů za frontou. Vždycky, když se postupovalo, tak jsme museli všechno balit a zase jet. Takhle to bylo, pořád se postupovalo."
"Všechno jsme vařili. Hodně bylo skopové, ale to jim moc nechutnalo. Někdy tatínek sehnal i prase, tak potom bylo vepřo knedlo zelo. Většinou ale bylo skopové, a to moc nechutnalo. Ale jíst se to prostě muselo."
"Nejdřív šel otec a sestra měla jít na práci do Ruska, ale nechtěla. Proto se sama rozhodla, že půjde do armády. Pak jednou přijel otec domů a vzal do armády i mě. Maminka ale říkala, že nechce zůstat doma sama. Tak potom pro ni tatínek jednou poslal auto, maminka sbalila ty nejnutnější věci a s bratrem přijela za námi. Potom jsme byli všichni pohromadě. Maminka a já jsem vařily v kuchyni, tatínek byl na pekárně, brácha pomáhal důstojníkovi, byl ještě o dva roky mladší než já."
"Když Němci vraždili Židy, to byla katastrofa. Strýc je vozil na popraviště. Celý týden potom nemohl vzít do úst, po tom, co viděl. Vykopali jámy, vysvlékli je do naha, a postříleli je. A ti Židi tak prosili, aby jim někdo pomohl… Bylo mezi nimi i hodně hodných lidí. Všechny obchody, které byly v Lucku, patřily Židům. I my jsme bydleli u Židů, to byli taky hodní lidé. Ale zahynuli, všichni zahynuli. Asi patnáct kilometrů od nás bylo pole, tam je odváželi a popravovali. My jsme o tom věděli."
Anastázie Barteisová je Češka narozená na Volyni. Do československé armády nejprve odešel její otec, pak sestra, potom ona, a nakonec i matka s nejmladším bratrem. S maminkou potom pracovala v důstojnické kuchyni. Bývali vždy asi sedm kilometrů za frontou a jak se fronta posunovala, posunovali se s ní. V květnu 1945 přijela do osvobozené Prahy. Rodina byla nejpre v Žatci, pak jí byl přidělen pozemek na jižní Moravě, o který však později znovu přišla. Rodina měla politické problémy a v padesátých letech byla i paní Barteisová na měsíc uvězněna. Paní Barteisová vychovala tři děti a nyní žije ve Znojmě.
