The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Magda Barnea roz. Kappová (* 1925  )

Vzpomínky nepěstuji, žiji přítomností a budoucností

  • narozena v roce 1925 v Brně v židovské rodině
  • sionistická rodina, otec zubní lékař
  • v dubnu 1942 celá rodina transportována do Terezína
  • v září 1944 převezena do Osvětimi
  • z Osvětimi po několika týdnech do Bergen-Belsenu
  • zhruba v listopadu 1944 převezena do továrny v Raguhnu
  • jaro 1945 transportována zpět do Terezína
  • po osvobození na léčení na Slovensku a ve Švýcarsku
  • krátce po únoru 1948 přechod hranic do Rakouska na falešné dokumenty
  • v létě 1949 imigrovala do Izraele
  • svatba s Janem Bramerem (Dov Barnea)
  • pracovala ve školství, v důchodu se věnuje muzejnictví a archeologii
  • žije v Omeru u Beerševy

Magda Barnea se narodila v židovsky uvědomělé, sionisticky orientované, ale česky hovořící rodině. Její matka pocházela z Boskovic, otec z Napajedel. Až do okupace Československa prožívala bezstarostné dětství. Do kvarty na gymnáziu chodila do normálních škol, čtyři roky do dívčího gymnázia na Augustinské ulici. Na poslední rok před transportem, do kvinty, šla do židovského gymnázia v Brně. O prázdninách 1941 židovské gymnázium uzavřeli úplně. Vzdělávání pro ni nějakou dobu skončilo.

Její otec byl lékař, který se později specializoval na stomatologii. „Bydleli jsme v Brně v Jezuitské ulici, to byla Pasáž Typos, tam jsme měli dva byty spojené, to byla ordinace a náš byt. To byly dva byty, uvnitř byl přechod mezi dvěma byty. Přibližně deset let jsme bydleli v tom bytě, odtamtud nás poslali do transportu.“ (transport Ah – pozn. aut.)

„Židovští lékaři nesměli pečovat o nežidovské pacienty. Nakonec zavřeli téměř všem židovským lékařům praxi, zůstala jen hrstka a můj otec měl štěstí, že patřil k té hrstce, co směli ošetřovat až do transportu. (…) Když se někdo chtěl vplížit, tak to bylo velice nebezpečné. Třeba domovník. Zásadně směl ošetřovat jen židovské pacienty. Také maminka říkala: ‚Přeci nepůjdeme na gestapo kvůli někomu jinému.‘“

Měli štěstí, že až do transportu je nevystěhovali z jejich bytu ani k nim nepřistěhovali nikoho dalšího, nebydleli ve čtvrti, kam by se Židé mohli stěhovat. O to horší to pro ně bylo po příjezdu do Terezína v dubnu 1942.

„Šlojsování“ v Terezíně

„V dubnu 1942 nás ‚odšoupli‘ do Terezína. O Terezíně vám jistě mnoho vyprávěli, já jsem byla mladá a viděla jsem život jinak než rodiče, kteří samozřejmě nebydleli spolu. A vlastně celá rodina se rozprchla. Tatínek bydlel v jiných kasárnách, maminka v jiných kasárnách a já jsem bydlela také jinde, mezi mládeží. V Terezíně jsem pracovala většinou v zemědělství, byla jsem velice šikovná a dovedla jsem krást okurky a zeleninu, kterou jsme tam pěstovali. To se všechno poschovávalo v kalhotách a já jsem byla dost šikovná a já jsem toho dost ‚našlojsovala‘ neboli nakradla.“

Selekce

Magda Barnea, rozená Kappová, nechce na minulost příliš vzpomínat. Sama říká, že „vzpomínky moc nepěstuje“. Žije prý přítomností a budoucností. „Já se v minulosti moc nehrabu. Vždy vše šoupnu stranou, protože mne zajímá budoucnost víc než minulost, i když v mém věku ta budoucnost je už krátká.“

Krátké je také její vyprávění o Terezíně a o tom, co zažila v jiných lágrech. Rodiče viděla naposledy v Terezíně, do Osvětimi nejeli stejným transportem. Když se zeptám na vzpomínky na selekci, odpovídá stručně: „Jak to všichni píšou, přišlo se tam v noci, ‚hů, há, sem, tam‘ a najednou jsme byli ve sprše a najednou jsme byli oholení a najednou nás byla hrstka. Já to nepěstuji, pořád vzpomínat na tu minulost. Řekla jsem to zkraje a říkám to i teď, patřím přítomnosti a budoucnosti. Taky v Izraeli se nechci starat o minulost, sice jsem se zabývala tou muzeologií, ale to nebyla moje minulost, to byla minulost Izraele. Já žiji v současnosti a budoucnosti. Je to vůbec zázrak, že jsem do toho nepletla hebrejská slova. Všichni, kdo mluvíme hebrejsky a česky zároveň, tak do toho pleteme různé výrazy, je to skoro přirozené, já jsem se snažila koncentrovat a neplést do toho hebrejské výrazy.“

Nakonec se přece jen trochu rozhovoří o svých osudech v dalších lágrech. Dodnes nechápe, proč nacisté tak nenáviděli Židy, že organizovali transporty v době, kdy už sami prohrávali válku a každý transport Židů mohl zpomalovat válečné úsilí. Nakonec měla štěstí, že přežila a že se ke konci války dostala zpět do Terezína. I když v Terezíně vypukla tyfová epidemie, přece jen to byl lágr, který znala a který byl navíc v Československu. Byli prý první transport, který se do Terezína vrátil z „východních“ lágrů.

„Stalo se tak vlastně, že koncem září října 1944, dodneška nechápu, že na to ještě Němci byli ochotní věnovat své vlaky, na transporty Židů. V říjnu jsem byla odtransportována do Osvětimi. Odtamtud koncem října, začátkem listopadu, já už nevím přesně, jsem byla poslána do Bergen-Belsenu a měla jsem to ohromné štěstí, že když se tam začalo šoupat Židy ze všech lágrů, tak nás odšoupli do takového pracovního tábora, taky to byl koncentrák, ale pracovalo se tam. Jmenovalo se to Raguhn, je to někde ve východním Německu.“

První transport zpět do Terezína

„Tam jsme pracovaly v nějaké továrně na výrobu letadel. Já jsem tam onemocněla, tak jsem toho moc nenapracovala. Když tam začali bombardovat, tak nás odšoupli. Neuvěřitelné, že ještě na tohle věnovali vlaky. Odšoupli nás a putovaly jsme vlakem po Německu, až nakonec jsme zakotvily zase zpátky v Terezíně. My jsme byly první transport, který se vrátil do Terezína. Ti, kteří tam zůstali, bylo jich nějakých 15 tisíc, poprvé viděli, jak vypadáme, oholené hlavy, v hadrech, hubené, nemocné a zavšivené. Poprvé Terezíňané viděli tu skutečnost, o které nevěděli. Já si pamatuji, že jedna moje kamarádka, holčička mladší než já, pořád se sháněla: ‚Kde je maminka? Vždyť ona jela s tebou.‘ Já jsem tenkrát neměla tu odvahu říct, že z těch všech transportů vlastně zanechali jenom nějakou stovku mladých lidí a ostatní šli do komína. Neměla jsem tu odvahu jí to říct, ačkoliv jsem to věděla.“

Po osvobození šla na nějakou dobu na léčení do Tater a později i do Švýcarska. Po návratu do Československa ji čekalo studium, připravovala se na povolání učitelky v mateřských školách.

Po únoru 1948 využila možnosti odcestovat na falešné dokumenty do Rakouska a odtud do Izraele. Vždy byla sionistka, takže volba pro ni byla jasná a únor 1948 její rozhodnutí jen uspíšil. Měla prý uprchlické dokumenty nějakého děvčete z Polska. V létě roku 1948, krátce po vzniku samostatného státu Izrael, přijela do zaslíbené země. V prvních letech spoluzakládala kibuc Gešer Haziv.

Hebrejsky uměla trošku už z Československa, takže v Izraeli se integrovala poměrně rychle. V Izraeli také potkala svého pozdějšího manžela Jana Bramera, kterého znala již z Československa. Z Jana Bramera se v Izraeli stal Dov Barnea. Spolu s ním se v roce 1953 odstěhovala na jih Izraele do Beerševy, vychovala dvě dcery a žili spolu až do jeho smrti. Celý svůj život Magda Barnea zasvětila pedagogice, ať už byla učitelkou v mateřské škole, nebo naopak vychovávala těžko zvladatelné děti. Na stáří se s manželem přestěhovali do Omeru u Beerševy, kde žije dodnes.

Tak jako nerada vypráví o své vlastní minulosti, kterou, jak několikrát během vyprávění připomínala, nijak zvlášť neprožívá, tak na stáří se začala věnovat studiu minulosti mladého státu Izrael. Jako dobrovolnice stála za vznikem malého muzea, které se věnuje historii židovských osad na jihu Izraele v Negevské poušti. „To není moje osobní minulost.“

Poselství? Životní krédo? „Poslání života není naplnit peněženku. Neříkám, že je výborné být chudý a nemít na chleba, ale cílem života pro nás nebylo naplnit peněženku nebo bankovní konto. Vždy jsme chtěli slušně žít, na slušné úrovni, ale taky něco ve svém životě věnovat. Proto manžel pracoval ve výchově a věnoval se tomu plným srdcem až do posledních dnů. Já jsem také pracovala ve výchově, chtěli jsme z našeho života něco udělat. Doufám, že se nám to podařilo. Rozhodně jsme nechtěli žít jen pro kapitál, ale pro něco jiného. Proto se stále něčím zabývám. Něco chci ze svého života udělat.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)