The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

podporučík Stepan Barna (* 1979)

• narozen 9. října 1979 v obci Nahirianka v Ternopilské oblasti na území dnešní Ukrajiny

• prodemokratický občanský aktivista z období před i po anexi Krymu

• od roku 2006 politicky aktivní

• účastník a aktér Majdanů

• po anexi Krymu se podílel na formování dobrovolnických ozbrojených jednotek

• v letech 2015 až 2019 gubernátorem Ternopilské oblasti

• od roku 2018 velitelem 105. jednotky teritoriální obrany

• od října 2019 dobrovolníkem u 10. horské útočné brigády Edelweiss

• účastník řady frontových bojů (nejen) v oblasti Donbasu

• k roku 2025 velitelem čety bezpilotních leteckých systémů motorizovaného pěšího praporu 10. horské útočné brigády Edelweiss

Poprvé na frontě. A rovnou v první linii. Stepan se svým parťákem Cyhanem vyčkává v zákopu, zatímco se všechno kolem třese. Situace je nepřehledná a nečitelná. Dělostřelectvo, tanky i letectvo – palba se blíží. A blíží se i skupinka ruských pěšáků coby předvoj, lépe řečeno návnada. V mžiku jsou mrtví. Ukrajinské jednotky jednoho po druhém střílí, čímž ale prozrazují své pozice. Palba se stupňuje a Cyhan utrpí zranění, následkem čehož jsou společně se Stepanem oba ze svých pozic staženi a nahrazeni jiným vojákem. Ten do rána v zákopu umírá. „Zemřel právě tam, kde jsem byl předchozí noc. Byla to přímá střela z ruského tanku, který na tu pozici pálil od rána do večera,“ vypráví Stepan Barna a dodává: „Válečná zkušenost je to, když běžíte zachraňovat raněné nebo mrtvé kamarády, zatímco na vás nepřítel střílí. Je nesmírně těžké nést tělo v lese mezi padlými stromy. Pod neustálou palbou.“

Tehdy liberalizace vrcholila

Stepan Barna se narodil 9. října 1979 v obci Nahirianka v Ternopilské oblasti na území dnešní Ukrajiny, tehdejšího Sovětského svazu. Oba rodiče – Světlana a Stepan – učili v tamní venkovské škole, matka chemii a biologii, otec historii a výtvarnou výchovu. „Měl jsem obyčejné dětství na venkově spojené s hospodařením, poli, prací a samozřejmě s hraním. Prostě dětství jako každé jiné. Na vesnici jsme neměli moc míst pro zábavu, například kino. To se muselo jet do města, ale taková možnost se naskytla zřídka, takže dětství jsem trávil převážně na vesnici,“ otevírá svůj příběh Stepan Barna. Vyrůstal se svými dvěma bratry, z nichž žije už jen starší Vasil. Oleh se stal obětí ruské války na Ukrajině, padl na frontě v roce 2023 poblíž města Vuhledar v Doněcké oblasti. 

V době vyhlášení samostatnosti Ukrajiny (srpen 1991) a následného rozpadu Sovětského svazu (prosinec téhož roku) bylo Stepanovi 11 let. Jeho otec – který se nikdy neztotožňoval se sovětskou ideologií a komunistické strany se vždy stranil – aktivně vystupoval v kampani za vyhlášení nezávislosti. Cestoval především po východních částech Ukrajiny a šířil myšlenky o svobodné zemi. Významnou roli tohoto revolučního dění z let 1989 a 1990 sehrála i takzvaná revoluce na žule, protestní hladovka za svobodu, kterou v říjnu 1990 drželi aktivisté z řad studentů, včetně dnes již zesnulého bratra Oleha. Jak vzpomíná Stepan Barna: „Tehdy vrcholila liberalizace společnosti a bylo zřejmé, že Ukrajina skutečně směřuje k nezávislosti.“ Ta však nepřežila ani jednu generaci.

Z kolonády mě museli odtáhnout příslušníci policie

Roku 2001 Stepan ukončil vysokoškolská studia na univerzitě v Ternopilu, obor učitelství dějepisu. Na své alma mater následně vedl debatní kroužek, zapojoval se do studentského spolku, politického dění a občanského aktivismu. Od roku 2006 se angažoval v Mládežnické straně Ukrajiny, která tvořila nedílnou součást bloku Naše Ukrajina – Národní sebeobrana, který vedl Viktor Juščenko, prezident z let 2005 až 2010. Stepan zdůrazňuje, že zatímco západ Ukrajiny je už od roku 1939 převážně protiruský, na východě země smýšlí lidé ve velké míře opačně. Členové Mládežnické strany Ukrajiny – potažmo celý blok Naše Ukrajina – se proto v období před anexí Krymu (2014) snažili organizovat akce za sjednocení. Příkladem může být zdánlivě nevinný happening „Největší vlajka Ukrajiny na světě“, jehož cílem bylo s vlajkou o velikosti úctyhodných 40 x 60 metrů objet všechna krajská (resp. oblastní) města země. Stepan Barna vypráví: 

„Na Krymu, zejména v Sevastopolu, jsme čelili silné opozici, ačkoliv tamní vláda byla formálně ukrajinská. Pamatuji si, že když jsme chtěli na Den nezávislosti vyvěsit ukrajinskou vlajku na Nachimovově náměstí – hlavním náměstí Sevastopolu –, museli jsme nejprve získat povolení od Černomořské flotily. Když jsme vlajku začali věšet, mě osobně museli z kolonády odtáhnout příslušníci policie. Nedovolili nám ji tam umístit. Bylo to v roce 2008, kdy jsem působil jako zástupce prezidentské strany v Sevastopolu. Bylo to absurdní – atmosféra byla plná nenávisti.“ V té době se v Sevastopolu otevřel tzv. Dům Moskvy a začaly „závody vlajek“ – která strana jich vyvěsí více a do větší výšky, Ukrajina, nebo Rusko? „Cítil jsem ze strany Ruska jasnou provokaci. V tomto regionu byla patrná selhání tehdejší ukrajinské krajské správy v rámci ukrajinizace Sevastopolu. Byl to vážný problém, který měl bohužel zásadní dopad v roce 2014,“ vysvětluje Stepan Barna. 

Na Majdanu jsem byl mnohokrát. A viděl jsem tam všechno

Nejen národní vlajky, ale i modrožluté stuhy mnohdy vyvolávaly agresivní reakce proputinovsky orientovaných obyvatel východní Ukrajiny. „Lidé na nás reagovali nenávistně – plivali na nás, házeli kameny, polévali nás vodou. Situace na Krymu byla opravdu velmi napjatá,“ shrnuje Stepan Barna. Atmosféra houstla, veřejné projevy sílily. „Mohu říci, že nikdo nečekal, že k Majdanu skutečně dojde. Bylo to velmi emocionální rozhodnutí a zároveň strategická chyba [prezidenta z let 2010 až 2014 Viktora] Janukovyče, když odjel a oznámil, že Ukrajina nebude vstupovat do asociace s Evropskou unií. To občany nesmírně rozhořčilo a přesně to způsobilo Majdan. Nešlo o žádné politické represe, jako byl třeba případ Julije Tymošenkové, Lucenka a mnoha dalších opozičních osobností. Majdan vznikl kvůli postoji Janukovyče a tomu, že řekl, že nebudeme částí Evropské unie a budeme se přiklánět na východ. Většina občanů se přikláněla naopak k západu,“ říká Stepan Barna a dodává: „Byl jsem na Majdanu mnohokrát a viděl jsem tam všechno.“ 

Vzpomínky na dění bezprostředně před anexí Krymu pokračují: „Na začátku jsem organizoval Majdan v Ternopilu, ale tehdy jsem ještě netušil, že bude celonárodní Majdan. Začali jsme rozdávat stužky s nápisem ‚Ukrajina je EU‘. (…) Jednoduše jsem se skupinou lidí začal rozdávat stužky a pak jsem vyrazil na Majdan do Kyjeva. Následně jsme v Ternopilu založili centrum podpory Majdanu. Tato organizace posílala lidi do Kyjeva – každý den jsme na směny zajišťovali dopravu lidí a jídla. Stalo se to naší každodenní prací.“ Zatímco Stepan z krvavě potlačených demonstrací vyvázl bez větší újmy, jeho bratr Oleh takové štěstí neměl. Následkem střelby v kyjevské ulici Lypska utrpěl poranění obličeje. Celkem si události známé pod označením Euromajdan vyžádaly více než 100 lidských životů.

Tak jsem se stal velitelem

Od zlomového roku 2014 Stepan zastával funkci poslance ukrajinského parlamentu (Verchovna Rada Ukrajiny). Po ruské anexi Krymu v únoru téhož roku se podílel na formování dobrovolnických ozbrojených jednotek z řad účastníků Majdanu, které posléze odjížděly na frontu. Profesionální armáda v té době dle vyprávění prakticky nefungovala: „Ukrajinská armáda byla tehdy rozvrácena Janukovyčem a jeho předchůdci a bylo nutné ji znovu vybudovat.“ V letech 2015 až 2019 působil Stepan Barna jako gubernátor (šéf státní oblastní administrace, v českém prostředí hejtman) Ternopilské oblasti a za účelem zmíněného znovubudování armády podnikl ze své politické funkce – do které jej povolal tehdejší prezident Petro Porošenko – řadu dalších kroků:

„Nikdo se mě neptal, řekli mi: ,Ty se staneš hejtmanem.‘ Vůbec se mi nechtělo, bránil jsem se, ale takové bylo nastavení týmu. (…) Jako hejtman jsem už tehdy chápal, že bude válka. Vlastně jsem o tom byl přesvědčen celou dobu. Byl jsem dokonce přesvědčen, že dojde k invazi. V Ternopilském kraji jsme začali formovat struktury sebeobrany, organizovali jsme tzv. dny střelby a zakládali jednotky teritoriální obrany. V roce 2018 jsme zformovali 105. jednotku teritoriální obrany – a podle zákona se hejtman automaticky stává jejím velitelem. A tak jsem se, bez jakékoli vojenské praxe, stal velitelem teritoriální obrany s hodností vojína,“ přibližuje své začátky v armádě. 

Funkci hejtmana Stepan Barna na vlastní žádost složil v roce 2019, poté, co se v květnu stal prezidentem Volodymyr Zelenskyj. Nedlouho nato, v říjnu téhož roku, se dobrovolně přihlásil jako rezervista k 10. horské útočné brigádě Edelweiss. Tehdy do ruské invaze na Ukrajinu stále zbývaly více než dva roky. „Byl jsem pevně přesvědčen, že bude válka. Měli jsme řadu iniciativ zaměřených na podporu armády, ale bohužel se jim nedostalo potřebné podpory. Společnost tehdy věřila, že něco takového je nemožné. Nikdo tomu nevěřil, i přesto, že se západní státy snažily varovat před hrozící plnohodnotnou invazí na Ukrajinu. Ukrajina nebyla připravena – a hlavně ani vláda – na to, co se stalo,“ vzpomíná Stepan Barna, který si dodnes jasně vybavuje 24. únor 2022.

Dali jsme si sklenku. Druhý den zemřel

Ten den se Stepanův bratr Oleh bezprostředně po obdržení zprávy o ozbrojené ruské invazi přihlásil jako dobrovolník k 43. samostatné dělostřelecké brigádě. Stepan svého bratra odvezl k jednotce a sám pak odjel ke své, Edelweiss. Tu tvořili převážně dobrovolníci. „Byli to lidé, kteří šli do války vědomě s vnitřní motivací. Mnozí z nich se dokonce divili, když jim po měsíci nebo dvou přišla výplata – a já také. Většina z nás byla přesvědčena, že dokážeme ubránit naši zemi. Byli jsme motivovaní, a stejně tak i občané byli motivovaní ve válce s Ruskem,“ vypráví Stepan Barna, který se nedlouho poté ocitl v první linii.

Na svou první zkušenost z fronty nikdy nezapomene. Vyčerpaný v zákopu čelil útokům letectva, tanků i dělostřelectva. „Když začaly dopadat bomby k našemu zákopu, můj parťák, přezdívalo se mu Cyhan, utrpěl kontuzi. Tehdy jsem ani nevěděl, co to slovo znamená, protože se nepoužívalo. Ztratil sluch a bolela ho hlava. Kvůli tomu evakuovali i mě, protože jsme byli ve dvojici. Cyhana poslali na léčení a já se vrátil do zázemí, ke své jednotce, k četě dělostřelectva motorového pěšího praporu. Ten večer jsem se bavil s jedním vojákem, dali jsme si s ním sklenku a jeho poslali na moji pozici. Druhý den zemřel, právě tam, kde jsem byl předchozí noc. Byla to přímá střela z ruského tanku, který na tu pozici pálil od rána do večera.“

To je budoucnost válek

„Tank přijel ráno,“ pokračuje ve vzpomínkách na kritické chvíle z fronty, „a celý den jen: buch, buch, buch, buch. A tak se dostal na naši pozici. Střílel nejdříve zleva doprava, pak zprava doleva. Pak přišlo letectvo. Sedíte na pozici a všechno se třese, stromy padají – to byla práce letectva. A pak dělostřelectvo, to je další kapitola. Několik Rusů poslali jako návnadu, aby je naše jednotka zastřelila. Zabili je, ale jejich cílem nebylo dobýt naši pozici. Chtěli, abychom díky tomu odhalili naše dělostřelecké postavení.“ 

Jednotka Edelweiss měla na počátku invaze za úkol bránit území kolem Kyjeva, Žytomyru a oblast pokračující dále směrem k Černobylu. Za tímto účelem vojáci nejprve disponovali drony Bayraktar TB2. Ty později do určité míry nahradily drony Mavic 3 a následně FPV. Někdy ke konci roku 2023 se v rámci Edelweiss začala formovat externí jednotka bezpilotních leteckých systémů a Stepan Barna se stal jejím velitelem. „Válka se [v roce 2022] lišila od té nynější,“ říká s tím, že její další směřování vidí právě ve vývoji technologií, a to nejen dronů. „Myslím, že dojde k maximálnímu nahrazení lidské účasti v této technologické válce. Válka se promění v souboj komplexních systémů, automatizovaných technologií a propojených struktur. To je budoucnost válek.“

Největším problémem pro vojáka není ruský okupant

Že konflikt neskončí za měsíc – jak si bezprostředně po jeho vypuknutí myslel –, Stepanovi došlo hned v květnu 2022, když se s frontovou linií dostal k Donbasu. „Pochopil jsem, že to bude ještě nadlouho. (…) Tehdy jsem si uvědomil, že nemáme na výběr – je potřeba k tomu přistoupit jako k práci a každý den dělat vše pro to, abychom udrželi naši jednotku naživu, a zároveň maximálně ničit okupanty,“ říká Stepan Barna, který je zastáncem mobilizace, ovšem pouze na dobrovolné bázi. Muži a ženy, kteří neumí a/nebo nechtějí válčit, podle něj nemají na frontě co dělat.

„Největším problémem pro vojáka na frontové linii často není ruský okupant,“ zamýšlí se nad otázkou smrti, „ale spíše spolubojovník, který se bojí, panikaří a není motivován bojovat.“ Ruku v ruce s tím je Stepan přesvědčen, že i „válečníci beze zbraně“ jsou klíčovými hráči na cestě k vítězství: „Pokud někdo nebude vyrábět techniku, drony, tanky, platit daně nebo zajišťovat zásobování, válku nevyhrajeme. A tohle někdo dělat musí. Nejdůležitější v celé této válce je efektivní využití lidských zdrojů. Každý by měl dělat svou práci, ale dělat ji pro vítězství, i když jsou tady v Česku. Dělej, co můžeš, pro výhru, možností je nespočet. Ale pokud někdo řekne: ,To není moje věc,‘ pak mám o takovém postoji vážné pochybnosti.“

S takovým sousedem, jakého máme

Jednoho dne roku 2025 jel Stepan vlakem domů do Ternopilu. Během hodiny a půl, kdy čekal na navazující spoj v Kyjevě, se hlavní město stalo terčem bombového útoku. Stepan se tak vůbec poprvé ocitl uprostřed ostřelování mimo hlavní frontové linie, ve válce uprostřed města. „Na Donbasu je to běžná realita, neustálá střelba, salvové raketomety, naváděné bomby dopadající poblíž domů. Ale když začaly padat bomby v Kyjevě, pochopil jsem, co je to opravdová válka,“ zamýšlí se. Recept, jak zvládat každodenní život pod palbou, je podle něj poměrně prostý, ne však snadný. Zvyknout si:

„Nechci, aby lidé jen truchlili, protože je válka,“ vysvětluje svůj pohled. „Válka trvá dlouho, nejen od roku 2022, ale už od roku 2014. A přesto se musíme snažit rozvíjet ekonomiku, aby děti znaly Vánoce, Velikonoce, Silvestr. Aby se tvořily rodiny, lidé se brali a rodily se děti. Životní cyklus musí pokračovat. Proto se přikláním k názoru, že si musíme zvyknout. Jako voják se zajímám o model státu, jaký představuje Izrael, země, která během celé své existence rozvíjela ekonomiku, technologie, turismus. A přitom neustále válčila. Prakticky bez přestávky. Pravděpodobně nás čeká něco podobného, s takovým sousedem, jakého máme. Ukrajina dnes není jen hranicí s Ruskem, je hranicí demokratického světa, Evropské unie, hodnot. Jsme pro demokratické principy, pro ideologické změny. Aby se konaly volby, probíhaly demokratické procesy a budoval se stát, který bude členem NATO a Evropské unie.“

Pomozme, čím můžeme

V době psaní těchto řádků trvala válka na Ukrajině už čtyři roky. A její konec se zdál být stále v nedohlednu. „Nepotrestané zlo se dříve či později zdvojnásobí. Tato slova směřuji těm, kteří předstírají, že se nic neděje. K těm, kteří říkají, že válka je daleko, 2 000 kilometrů od Česka. Hluboce se mýlí. Dnešní války jsou technologické, hybridní a budou trvat ještě velmi dlouho. To, co se nyní děje na Ukrajině, je otevřením Pandořiny skříňky na evropském kontinentu. Proto bych dnes rád vyzval všechny, aby nebyli lhostejní k výzvám, které stojí před civilizovaným světem, před státy Evropské unie. Dokud Ukrajina bojuje, Evropa je v bezpečí. Ale nikdo z nás neví, co se zítra odehraje v hlavě Putina nebo toho, kdo bude po něm. Kam až půjdou? Do Estonska? Finska? Polska? Mohou udeřit kdekoliv. A vezmeme-li v úvahu, že Rusko je jaderná mocnost, následky mohou být nepředvídatelné. O to důležitější je, abychom udělali vše, co je v našich silách. Abychom Rusko maximálně oslabili diplomaticky, ekonomicky i vojensky. A to prostřednictvím pomoci Ukrajině. Pomozme, čím můžeme,“ uzavírá své vyprávění podporučík Stepan Barna, velitel čety bezpilotních leteckých systémů motorizovaného pěšího praporu 10. horské útočné brigády Edelweiss.