The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Barda (* 1955  )

To nejlepší, co jsem z házené dostal, je spousta kamarádů po světě. Někdy se nevidíme spoustu let, a je to, jako bychom se potkali včera

  • narozen 27. června 1955 v Praze

  • s házenou začal v pražské Slavii v roce 1965

  • od svých 17 let chytal za A tým Slavie Praha

  • od roku 1976 byl členem reprezentace, 10 let byl jejím kapitánem

  • vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT, Fakultu tělesné výchovy a sportu UK a MBA na Prague International Business School

  • vojnu sloužil v Dukle Praha, za tým odehrál řadu sezon

  • LOH 1984 v Los Angeles se z důvodu bojkotu Sovětského svazu nezúčastnil

  • v řadách házenkářské reprezentace získal na LOH 1988 v Soulu šesté místo

  • v letech 1987 a 1992 chytal v německé lize

  • po skončení hráčské kariéry trénoval házenkářskou reprezentaci

  • 15 let pracoval v manažerské pozici v německé technologické firmě

  • v době rozhovoru (2019) trénoval brankáře švýcarské reprezentace a pracuje na volné noze jako kouč, konzultant a projektový manažer

Michal Barda se narodil 27. června 1955 v Praze. Jeho matka pracovala jako zubní lékařka a otec byl stavební inženýr. Prvních třiadvacet let svého života prožil v Praze, zejména na Vinohradech a ve Vršovicích. V deseti letech se jeho rodiče rozvedli, a malému Michalovi tak přibyl druhý otec, který do nového manželství přišel s vlastním synem. S Michalovou starší sestrou tedy byli celkem tři sourozenci v rodině.

 

Dětství v pohybu a dospívání za Pražského jara

Jeho rodiče patřili do party kolem pražského Sokola a basketbalového klubu Slovan Orbis Praha, pořádali pro své děti volnočasové pohybové aktivity, letní tábory nebo zimní hory. „Vzpomínám, že jsme odmala byli v pohybu, a co kdo z těch rodičů uměl, tak si vzal patnáct dětí ve věku od 3 do 14 let a něco s námi dělal.“ Ani tak nevnímal, že se jedná o sport. „Měli jsme táborové olympiády a tihle malí prťousové si losovali země, v jejichž barvách budou vystupovat. A všechny tyhle myšlenky, které s olympiádou souvisejí, tam byly zaintegrované.“

Politiku začal vnímat až kolem roku 1966 a 1967, tedy těsně před Pražským jarem. Popisuje, jak si všímal narůstajícího entuziasmu a zájmu o politiku mezi dospělými. V jeho očích se změnili z ustaraných a šedivých v otevřené a rozkvetlé lidi. „Prvně si v té době vzpomínám na ten pocit, že lidem jde opravdu o to, co se v té zemi děje. Považují zemi za svoji a jsou ochotní se za to prát, aby to k něčemu vypadalo.“

 

Srpnová okupace

Invaze vojsk Varšavské smlouvy byla pro tehdy třináctiletého Michala Bardu šokem a „koncem světa“. Jeho nevlastní otec, tehdy zaměstnanec ČTK, během srpnové okupace na týden zmizel. Spolu s kolegy se skrýval i s technikou po sklepích, aby mohli vysílat.

Den 21. srpna 1968 prožil Michal Barda mimo Prahu, byli se sourozenci na prázdninách u známé v Českém ráji. Zpráva o invazi byla šokem a oni si „nedokázali svět srovnat zpátky“. Nikdo netušil, co bude následovat. Dnes si uvědomuje, že bylo dobře nepotkat se s tanky přímo, když se totiž po deseti dnech vraceli, míjeli rozstřílené domy. Přitom do srpna 1968 měl pamětník k Rusům velmi kladný vztah. Popisuje, jak je lidé vnímali jako nejlepší přátele a vážili si jejich osvobození v roce 1945. Vnímali to jako závazek. „Tou nocí se z Ruska stal úhlavní nepřítel,“ popisuje a dodává, že do té doby se bralo, že komunistickou stranu lze narovnat a může se poučit.

 

Co bude dál?

Rodiče zvažovali emigraci, ale nakonec se na ní nedohodli. Nejdříve byla pro jeho matka. Nevlastní otec byl kvůli pocitu povinnosti vůči své vlasti proti, potom se však ve svých postojích prohodili. Michal Barda vzpomíná, že si v té době začal uvědomovat důležitost otázek ohledně třídního původu, prověrek a potenciálního vlivu na studium. „Po tom řekněme 72. roce byly karty jasně rozdané.“ Dodává, že lidé v jeho věku tím předčasně dospěli. V rodinném zázemí, kde se ctily olympijské hodnoty, pak působil tichý protest Věry Čáslavské po zisku zlaté medaile v Mexiku 1968 nesmírně osvěžujícím dojmem.

 

Cesta k házené

Michal Barda říká, že sport jej naučil etickým základům. K házené se dostal náhodou ve svých deseti letech. Předtím hrál ping-pong, fotbal a lyžoval. Jeho maminka se dozvěděla o náboru v pražské Slavii od svého pacienta v zubařském křesle. Poslala tam Michala i jeho bratra. Od rodičů dostali každý kožený míč a denní plán byl jasný. Škola, nakoupit, umýt nádobí, uklidit doma, vzít míč a šlo se na Slavii. Chodili trénovat bez ohledu na to, zda tam zrovna byl, nebo nebyl trenér. Díky tomu, že byli na hřišti neustále, se Michal brzy dostal do kontaktu se staršími týmy. Mezi patnáctým a šestnáctým rokem už běžně chytal tréninky prvního mančaftu. Do brány se postavil automaticky, aniž věděl, jak házená vypadá, a této pozice se držel po celou svou kariéru. Zmiňuje, že fyzicky pro tento sport neměl předpoklady; vždycky byl hubený a poté navíc rychle vyrostl; jediné, co považuje za dispozice, byl vztek z případné prohry.

 

Ostrůvek svobody na Gymnáziu Wilhelma Piecka

Po základní škole zamířil na Gymnázium Wilhelma Piecka na pražských Vinohradech, kde už studovala jeho starší sestra. V době tvrdé normalizace tam stále převládal svobodný duch. Rázem se ocitl ve třídě, kde část jeho spolužáků prožila delší dobu v anglicky mluvících zemích s rodiči, a on byl v angličtině začátečník. Důležitou motivací pro něj byla paní profesorka Barešová, která během svých hodin nepromluvila česky. Hodiny plné Shakespeara a Beatles byly v půlce sedmdesátých let zjevením.

Pamětník vnímal studentské bouře po Evropě a dostával se k zajímavým knížkám a deskám. Pamatuje si, že tuto dobu přesně vystihuje slovo příslib: „Atmosféra, že ne každému se něco stane, ale uvědom si, že by se mohlo něco stát. Myslím, že to byla ještě větší škoda na paměti nebo vývoji toho národa než tvrdé tresty.“

 

Slavia a nástup na vysokou školu

Přestože už v sedmnácti letech chytal za áčko Slavie, chápal sport spíše jako doplněk ke studiu. Klub v době Michalových začátků v áčku čerstvě „spadl“ do druhé ligy. Hned v první sezoně ale vybojoval místo zpět, hráli pak mezi středem a koncem tabulky. V poslední Michalově sezoně v dresu pražského S vybojovali výbornou třetí příčku a vyhráli Český pohár.

Po střední škole zvažoval studium psychologie nebo žurnalistiky, na doporučení rodičů, kteří mu rozmlouvali studovat humanitní obor uprostřed normalizace, nakonec zvolil Elektrotechnickou fakultu ČVUT. Byl to obor, kterému se věnoval jeho nevlastní otec, a tak k němu měl sám blízko. Na fakultu byl Michal Barda díky skvělým výsledkům z Gymnázia Wilhelma Piecka přijat bez přijímacích zkoušek.

 

Cesta do reprezentace a setkání s Jiřím Víchou

Do reprezentačního áčka se dostal skrze kempy, které organizoval tehdejší trenér Jiří Vícha, klíčová osobnost tehdejší házené a klíčová osobnost i pro Michala Bardu. Vícha se snažil tým omladit a přebudovat po neúspěšných OH v Montrealu 1976, kde reprezentace nenavázala na minulé stříbro. Jednou si na soustředění pozval deset brankářů a mezi nimi byl i Michal. Vážil si, že s nimi může trénovat, a spoluhráčům vykal.

Víchu zaujal svou odpovědí na otázku, čeho by chtěl v házené dosáhnout, která se objevila v psychologických testech, jež na soustředění vyplňovali. Michal Barda napsal automaticky: „Chtěl bych reprezentovat a chtěl bych někdy hrát na olympiádě.“ Ještě tentýž rok jel s týmem na dva přátelské zápasy do Německa. „Přesto, že jsem tam byl úplně nový a nejmladší hráč, Vícha se ke mně choval tak, že jsem měl pocit, že jsem nejdůležitější.“ Odchytal celý druhý zápas, ve kterém porazili výborné Němce o pět gólů. Doteď si pamatuje trenérovu reakci, když mu ostatní říkali, že Michal podal světový výkon: „To byl jenom jeden zápas.“ Jak sám pamětník o Jiřím Víchovi dodává: „Byl vždycky pokorný, vždycky strašně skromný a vždycky se díval dopředu.“

Pro Michala ale bylo prioritou studium. Velmi si vážil, že to Vícha chápal. Například se stalo, že za ním trenér přišel s kalendářem akcí reprezentace a zeptal se, co zvládne, aby to pro něj se školou bylo komfortní. Michal Barda se během studia na ČVUT oženil, a když školu dokončoval, musel začít řešit, co s povinnou vojenskou službou. Jak splnit tuto povinnost, mu Jiří Vícha nabídl už před několika lety – hraním házené za Duklu Praha. Bardova žena rovněž studovala v Praze a jemu se nechtělo jít do rizika, že bude převelen na východ Slovenska, a tak se Dukla stala jeho novým klubem.

 

Danost režimu

Konec sedmdesátých let prožil ve vlastním světě elektrotechniky a házené. Nedokázal si vůbec představit, že by komunismus padl. Sám měl to štěstí vidět rozdíly mezi Východem a Západem během zahraničních výjezdů s reprezentací. O emigraci nikdy nepřemýšlel – i po diskusi s rodiči, kteří si zvažováním tohoto kroku prošli. Motivací pro dobrý život bylo pro něj hrát házenou a najít si práci, která ho bude bavit.

 

Začátky a prostředí v Dukle Praha

V Dukle Praha začal v roce 1979. Nejvíc ho překvapila profesionalita celého prostředí, které Jiří Vícha řídil. Ambice projektu byla jasná: vybudovat tým, který bude schopen porážet ty nejlepší na budoucích olympiádách. Bardovi se to prostředí tak zalíbilo, že v Dukle po roce povinné vojenské služby zůstal jako profesionální voják/sportovec. Uvědomuje si paradox celé situace, že byl součástí Československé lidové armády, ale necítil zde žádný politický tlak. To však bylo velmi složité vysvětlit rodičům.

Vícha tým postavil na silných hodnotách: „Etické chování, zodpovědnost za výkon a chování k ostatním.“ Jeho vize byla plánována na osm let dopředu a měla vyvrcholit olympiádou v Los Angeles v roce 1984. Vedl dukelský tým společně s podplukovníkem Růžičkou, který řešil „administrativně-politicko-ideovou práci“, ale spíše kryl Víchovi záda. Například když odstínil tlak na to, aby se Michal Barda stal členem KSČ. Růžička takticky oponoval, že na to ještě není zralý. Díky zranění se také vyhnul důstojnickým zkouškám, na to však přišel až po sametové revoluci.

Pamětník nechtěl přijít o svoji profesi, a tak Duklu požádal, aby mu našla nějakou elektrotechnickou práci v své struktuře. Při házené tak docházel do Výzkumného pracoviště vrcholového sportu. To se ukázalo jako dobrý krok a podobně si to zařídil i v dalších klubech.

 

Úspěchy v Dukle a smutné šachy s olympiádou

Michal si nepamatuje, zda vyhráli ligu šestkrát, nebo sedmkrát, nebylo to pro ně měřítko. V roce 1984 zaznamenala Dukla velký úspěch, vyhrála Pohár mistrů evropských zemí. Brali to jako odměnu, blízko vítězství byli už i v předcházejících letech. Vzpomíná si, že hned po finále v Šabacu (které vyhráli na penalty) se se spoluhráči sázeli, že z olympiády, která měla vypuknout za tři měsíce, přivezou medaili. Jenže do Los Angeles se českoslovenští olympionici nakonec nikdy nepodívali...

Sovětský svaz totiž nařídil bojkot olympiády, čímž oplácel bojkot Spojených států amerických a dalších pětašedesáti zemí olympijských her v Moskvě v roce 1980. Vrcholem nespravedlnosti byly oficiální důvody neúčasti: do Los Angeles reprezentanti nemohou jet kvůli bezpečnosti. Na olympiádu ale stát nakonec poslal rozhodčí a funkcionáře. Jako technik tam jel pamětníkův nevlastní otec. Michal vzpomíná, jak na to byla jeho matka pyšná, že bude mít na olympiádě „dva chlapy z rodiny“. Nakonec tam byl jen jeden.

Nejhůře to nesl Vícha. „Jsem přesvědčen, že to bral jako svoje vlastní selhání, přestože tím byl postižen.“ V LA byli zlatí Jugoslávci, jejichž osu týmu porazil pamětník v Šabacu s Duklou jen pár měsíců předtím. Medaile byly skutečně na dosah ruky. „Brali jsme to jako zradu,“ popisuje. „Teď už po tom není ani takový ten smutek, ale vadilo nám to strašně dlouho, žralo nás to.“

 

Cesta k vysněnému přestupu do zahraničí

Ekonomická situace ČSSR přála na konci osmdesátých let přestupům do zahraničí, díky nimž stát získával peníze. Pro přestup ven bylo nutné splňovat dvě podmínky: věk nad třicet let a nereprezentovat národní mužstvo. V tom byl problém, a tak se pamětník s tehdejším trenérem Vojtěchem Marešem dohodl, že mu pomůže budovat nový národní tým a po roce jej Mareš k přestupu uvolní. Poměrně nečekaně se ale s týmem kvalifikovali na olympijské hry v Soulu v roce 1988 a v této situaci jej Mareš uvolnit nechtěl. Michal si však postavil hlavu a chtěl se reprezentace vzdát. Nakonec mu ČSTV udělil výjimku, a stal se tak prvním reprezentantem, který mohl působit mimo ČSSR.

Ve Spolkové republice Německo působil pět let, od roku 1987 do roku 1992. Začal v TV Grosswallstadt, který netrénoval nikdo jiný než starý známý Jiří Vícha. Barda si s klubem zároveň dohodl práci ve svém oboru u robotické firmy, tehdejší špičky světové technologie. Jelikož platilo pravidlo jednoho cizince v týmu (a to byli zpravidla útočníci), musel pamětník po roce či dvou kluby měnit. Ze svých přestupů vytěžil maximum, kromě sportovních úspěchů (druhé místo v EHF Cup Winners’ Cup s Grosswallstadtem a vítězství v EHF Cupu s TuRU Düsseldorf) získal důležité pracovní zkušenosti, vždy si totiž při házené domluvil i práci a dostal se k různým technologickým firmám. Během svého působení v bundeslize si navíc vyřídil nejvyšší trenérskou licenci. Až po letech zjistil, že zde hrál v podstatě zadarmo, ale v žádném případě toho nelituje.

 

Vytoužená olympiáda

Olympiáda v Jižní Koreji byla pro Michala životním zážitkem, splněný snem. Zároveň vzpomíná, jak složité to bylo období. Na jaře 1988 se jim totiž s manželkou narodil syn s vážnou srdeční vadou. „Strašně jsem chtěl být se svojí rodinou a manželce pomoct. A vedle toho jsem strašně chtěl být na olympiádě, bylo mi třiatřicet let a předtím jsem o nějaké olympiády přišel. Vzpomínám si, že když jsme jeli do Soulu, řekl jsem si, že když už tam jedu, musím mít pocit, že to stálo za to.“ Neviděl tak ani jednu disciplínu naživo, neopustil olympijskou vesnici a nakonec z toho bylo skvělé 6. místo. Barda to popisuje jako jeden z jeho nejlepších turnajů. Mezitím se naštěstí ukázalo, že synovy zdravotní problémy budou zvládnutelné. Vzpomíná si také, jak se mu to propojilo s „olympijskými“ zážitky z dětství, a tak po návratu zatoužil jet i na olympiádu do Barcelony, která se měla konat za čtyři roky. Podílel se na kvalifikaci (jako šestatřicetiletý), tým opět vedl Jiří Vícha, ale došlo k jeho vyhazovu a podle pamětníka i k neférovému chování uvnitř týmu. S tím se nedokázal srovnat, a tak v reprezentaci v roce 1991 skončil.

 

Samet, návrat domů, trenérem reprezentace

Dění 17. listopadu 1989 sledoval v televizi, mezi zápasy. Vnímal, co se ve východním bloku děje, a bylo mu jasné, že ke změně musí dojít i u nás. Vzpomíná na radost, že s rodinou nebudou muset rozlišovat, co říkat doma a co venku.

Sportovní kariéru ukončil v roce 1992 a ve stejném roce se vrátil do Československa. Nedlouho poté začal s bývalým spoluhráčem Vladimírem Haberem trénovat reprezentační áčko. Zároveň působil jako asistent v pražské Dukle, aby měl kontakt s hráči. Jejich cílem bylo pozvednout zdeptaný tým opět mezi elitu. A dosáhli skvělých výsledků: 7. místo na mistrovství světa v roce 1993 (ještě jako Československo), o dva roky později 8. místo jako samostatná ČR a 6. místo na mistrovství Evropy v roce 1996. Nutno dodat, že od té doby se Česká republika z jedenácti mistrovství světa kvalifikovala pětkrát, s nejlepším umístěním v roce 2005, a to 10. místem.

 

Dynamické devadesátky

Michal si k trénování po čase našel i další práci. Díky zkušenostem z Německa nastoupil do firmy, která implementovala informační systémy SAP. Firma se rychle rozvíjela spolu s trhy ve východní Evropě a vedení si jej vybralo, aby řešil také personalistiku. „Šéf mi řekl, tady je tvůj mančaft.“ V jednu chvíli měl pamětník na starost 900 lidí, region Evropa, Blízký východ a Afrika. K tomu si doplnil titul MBA. Sport mu nechyběl, jeho role ve firmě byla totiž podobná, znovu budoval tým a mentoroval jako v házené, a tak měl pocit, že dělá to samé, jen v saku a kravatě.

Několik let absolvoval každý týden kolečko Praha – Brno – Bratislava – Budapešť – Lublaň – Vídeň – Praha, přes víkend dohnal doma resty a v pondělí nanovo. Popisuje, že s tímto režimem měla trochu problém jeho žena, která čekala, že po skončení sportovní kariéry bude přece jen trávit více času doma. „Bez ní bych samozřejmě nebyl vůbec schopný něco takového dělat, postarala se o rodinu a vlastně o všechno,“ popisuje. Ve firmě zůstal do roku 2010, od té doby je na volné noze a je rád, že si čas může organizovat podle sebe.

Pamětník se také angažoval v teoretické a odborné sekci svého sportu, v letech 1996 až 2000 působil ve Světové házenkářské federaci (v trenérsko-metodologické komisi) a později se angažoval i ve funkcionářských rolích v Česku. To ale nebylo nic pro něj. Váží si například práce pro Olympijskou solidaritu, se kterou pomáhal rozvíjet házenou v Severní Koreji, Kanadě a Japonsku, nebo ji dokonce zakládat na polynéském ostrově Samoa.

 

Reflexe svobody

Při reflektování téměř třiceti let demokracie mluví Michal Barda o zbavování se naivity, nezní však zahořkle. „Říkám si občas trochu nemilosrdně, že máme, co si zasloužíme, a máš, co jsi chtěl. Jsem šťastný za tu svobodu, i za ty problémy, které z ní vycházejí.“ A dodává, že si uvědomil, že pro spoustu lidí je diktatura méně bolestivou alternativou, protože nemusí nést zodpovědnost. V současnosti cítí v naší zemi absenci hodnot a všímá si, jak západní země míchají socialismus se silou médií. Zmiňuje také, jak je dnes v mediálním světě složité téma pravdy.

 

Pánem svého času

Dnes kromě práce konzultanta a kouče na volné noze trénuje brankáře švýcarské reprezentace, což si prý velmi užívá. Na své sportovní kariéře si váží pospolitosti a přátelství, které dodnes přetrvávají, ať už mezi lidmi z Olympijské solidarity, nebo s týmem TuRU Düsseldorf, se kterým se od vítězství v EFH Cup 89 každých pět let setkává.

 

Interpretace úspěchu

Na závěr Michal Barda popisuje: „Úspěch a neúspěch si každý člověk nebo prostředí definují sami. Velmi často to, co společnost orientovaná na výsledek a výkon definuje jako úspěch nebo neúspěch, úspěch nebo neúspěch nemusí být.“ A ještě dodává: „Ten největší úspěch je odvaha, tvrdošíjnost, nezlomnost po té cestě jít a stavět si pořád nové sny a jít za nimi, i když jich člověk nedosáhne.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Sports Stories of the 20th Century

  • Witness story in project Sports Stories of the 20th Century (Radim Lisa)