The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libor Bálek (* 1966  )

Po revoluci jsem zjistil, jak mnoho estébáků kolem mě bylo

  • narozen 26. května 1966 v Ostravě

  • od mládí se zajímal o zahraniční rockovou hudbu

  • vyučil se elektrikářem a pracoval v chemických závodech v Hrušově

  • kvůli návštěvám babičky, která emigrovala do Mnichova, ho vyslýchala StB

  • podílel se na nelegálním kopírování desek zahraničních kapel

  • v osmdesátých letech s nahrávkami obchodoval na burze v Ostravě

  • získal místo v ostravském hudebním klubu Delta, kde se podílel na tvorbě programu

  • v roce 1989 byl zvukařem protikomunistických demonstrací na náměstí v Ostravě

  • v roce 1990 spoluzakládal ostravský klub Rock Hill

  • stal se pořadatelem řady úspěšných koncertů a festivalů

Dlouhé vlasy, džínová bunda, kříž, symboly vyjadřující obdiv k hudebním žánrům metal, punk, hard rock. To byla v mládí jeho poznávací znamení. Protože dospíval v dobách socialismu, přinášelo mu to řadu problémů včetně výslechů v kanceláři Státní bezpečnosti. Po roce 1989 svou lásku k hudbě zúročil, stal se spoluzakladatelem legendárního hudebního klubu Rock Hill a organizátorem koncertů a festivalů.

Libor Bálek o sobě říká, že je Ostravák jako poleno. Narodil se 26. května 1966 a krátce poté jeho rodiče, zaměstnanci Dopravního podniku, dostali byt na nově vybudovaném sídlišti Ostrava-Poruba. „Rodiče byli produktem tehdejší společnosti. Otec byl dlouholetý straník. Na jeho obhajobu je třeba říct, že byl straník poctivý. Babička z jeho strany ovšem emigrovala do Německa, takže otec měl možnost porovnávat život tam a tady. Myslím, že nebyl naivní a prý měl i nějaké problémy, protože občas vyjádřil názor, který nebyl populární. Po revoluci jsme se dozvěděli, že na něj byl nasazený estébák, který bydlel o dvě patra níž v domě a seděl s ním v kanceláři,“ vypráví.

Libor se učil elektrikářem na stavebním učilišti v Opavě. Čtyři roky, které tam strávil, označuje za příšerné. Učitelé mu dávali najevo, že jeho delší vlasy či džínová bunda jsou nevhodné. Problémem bylo i to, že odmítal vstoupit do Socialistického svazu mládeže. Čím dál více se totiž vymezoval vůči takzvaně většinové společnosti.

„Měl jsem kamaráda Marka Švehlu, který měl doma zásobu časopisů Mladý svět z roku 1968. Cestou do školy z Ostravy do Opavy jsme je pořád četli ve vlaku. Takže jsem měl přehled o tom, co se tehdy dělo. Znal jsem Dubčeka, Smrkovského a další. Doma jsem se o těch událostech nic nedozvěděl. Když jsem chtěl, táta mi říkal, ať neblbnu, a nechtěl mě uvádět do souvislostí,“ vzpomíná.

Říká, že byl čím dál více v opozici vůči rodičům. Svou roli v tom hrál i fakt, že měl babičku v Mnichově a občas mu od ní chodily balíčky. „Zpravidla byly rozbalené, protože procházely důkladnou celní kontrolou. Občas v nich něco chybělo,“ podotýká. Přesto se k němu tímto způsobem dostávaly zahraniční hudební časopisy a desky. Hudba totiž byla jeho velkým koníčkem. „Když jsem poprvé slyšel Deep Purple, byl jsem úplně vyřízený. K tomu se přidávali básníci, literatura, Kryl, Hutka. Začal jsem vnímat rozdíly mezi životem tady a jinde nejen z ekonomické stránky. Zjišťoval jsem, jaké možnosti přináší svoboda,“ vysvětluje.

 

Obchodování na nelegální burze

 

Typickým znakem osmdesátých let, ve kterých Libor dospíval, bylo, že se tvořily party mladých lidí lišící se podle toho, jakou muziku poslouchali a jak se oblékali. Libor patřil mezi takzvané metalisty. „Nosil jsem dlouhé vlasy, džíny, džísku. Byl jsem spíše hípísák až metalista, protože jsme sjížděli hard rock, pak novou vlnu britského heavy metalu, tyto tvrdé věci. To byl tehdy fakt underground. Takoví jsme byli my, kteří jsme bydleli v sedmém porubském obvodě. Na osmém obvodě byli depešáci. Ti chodili všichni v černém. Občas jsme si vyměňovali názory, pokřikovali na sebe,“ vzpomíná.

Jezdil do Maďarska, kde se dala sehnat trička s obrázky zahraničních kapel, desky a kazety s hudbou všech žánrů. Začal s nimi obchodovat na nelegální burze. „Fungovalo to tak, že jsme přivezli několik desek, některé prodali, některé jsme nahráli na kazety. Celý týden se nahrávalo na kazeťáky, aby se mohlo jít v neděli prodávat. Burza byla ve Vratimově, na břehu řeky. Podél břehu byly stánky a veškeré zboží, které normálně nebylo dostupné. Byla tam kosmetika, hadry, my jsme tomu říkali vekslácké hadry, takové mrkvové džíny. My jsme byli ti, kteří neudávali módní trendy, měli jsme vlastní módu. Úzké džíny, vysoké boty nebo tenisky. Další kasta byli diskofilové, ti nosili mrkváče, barevné mikiny, počmárané, růžové. Museli mít značkové tenisky, adidasky. To vše se tam dalo koupit za pořádně tučné peníze, protože v obchodě to nebylo. Když to někde nakoupili, tak to s padesáti- nebo stoprocentní marží prodávali,“ popisuje místo, kam se koncem osmdesátých let sjížděli lidé z celé severní Moravy, aby koupili to, co v obchodech nebylo dostupné.

„Pak tam byl koutek s muzikou. Tam jsme chodili hlavně my. Byly tam různé desky, cédéčka už začínala. Potom tam byly party lidí, kteří prodávali čisté kazety. To byl obrovský byznys. Nakupovali třeba dvacet třicet kazet. Stálo to kolem stovky. Můj první plat byl devět stovek, takže to všechno bylo fakt dost drahé. Tak jsme si vydělávali tím, že jsme prodávali věci na burze, následně za to kupovali kazety, na ně přehrávali desky a tak jsme to točili. Měli jsme všechny prachy v muzice,“ pokračuje Libor.

Byl několikrát svědkem toho, jak policie udělala na burze zátah na nelegální prodejce. Vzpomíná, jak utíkal s deskami v bahně a obával se, aby neuklouzl a desky nerozbil. Tvrdí, že na burzu často chodili příslušníci Státní bezpečnosti a všichni ostatní je vždy spolehlivě rozeznali. „Byli to týpci, kteří nezapadali do designu nakupujících. Většinou starší chlapíci v klobouku a plášti. Nevím, jestli takové oblečení viděli ve filmech, ale většinou tak chodili. Nebo měli kožené bundy. Obvykle hnědé,“ vybavuje si.

 

Práce ve svazáckém klubu Delta

 

Pracoval v chemických závodech a krátce v podniku Potraviny jako elektrikář. V té době ho kontaktovala Státní bezpečnost. Bylo to proto, že navštívil babičku v Mnichově. Šokovalo ho, že estébáci mu tehdy přesně popsali, kde se v Mnichově pohyboval. Přiznává, že tehdy v Německu uvažoval o emigraci. Měl totiž před sebou dva roky povinné vojenské služby. Plakal, když si představil, že se vrátí domů a opustí na dva roky svou milovanou muziku. Ale vrátil se, protože si uvědomoval, že by jeho emigrace rodičům způsobila velké problémy. „Fakt jsem tehdy při odjezdu z Mnichova brečel,“ říká.

Nakonec mu obávaná vojna byla ku prospěchu. Udělal si tam kurz, ve kterém se naučil obsluhovat promítací zařízení. Naučil se stříhat filmy a pracovat s nimi. Začal toužit po tom, aby se podobnou prací mohl živit. Vypravil se tedy do ostravského klubu Delta, což bylo kulturní zařízení spadající pod Socialistický svaz mládeže. „My jsme mu říkali esesmanský klub,“ podotýká. Přestože šlo o podnik ovládaný svazáky, bylo to jedno z mála míst, kde se lidem prezentovala zajímavá a kvalitní hudba, která za socialismu nebyla běžně dostupná. Vedoucí klubu Milan Kaplan, který byl v ostravské kultuře známou postavou, Libora Bálka přijal.

„To neexistovalo, taková místa byla předem domluvená. Já tam drze přišel a to místo dostal. To bylo divné,“ říká Libor.

V klubu pracoval jako zvukař, správce a zároveň se podílel na hudebních pořadech. Začal je i uvádět. Měl úspěch, do Delty chodilo koncem osmdesátých let mnoho mladých lidí. Přinášel posluchačům informace o metalové i punkové muzice, což tehdy nebylo běžné.

V klubu Delta proběhla v roce 1989 beseda s Milošem Zemanem, který byl tehdy populární kvůli tomu, že mu v časopise Technický magazín vyšel článek, ve kterém ostře kritizoval systém socialistického hospodaření. Bylo to ještě v době, kdy komunisté vládli, takže text byl považován za odvážný, neobvyklý, a Miloš Zeman měl tehdy hodně příznivců. „V Deltě s ním byla debata. Byli jsme přesvědčení, že z toho něco bude. Přišla tam spousta lidí. Ale nic se nestalo. Je fakt, že to už bylo těsně před revolucí,“ vzpomíná Libor.

 

Metalista na konferenci KSČ

 

V listopadu 1989 se klub Delta stal jedním z mála míst, kde se obyvatelé Ostravy dozvídali o pražských protikomunistických demonstracích. Promítaly se tam i kazety, které kdosi z Prahy přivezl a byly na nich záznamy shromáždění na Václavském náměstí. Libor Bálek ozvučoval ostravské náměstí, které se tehdy jmenovalo Lidových milicí a na němž se také začalo demonstrovat. Vybavuje si, že informace se do Ostravy dostávaly pomalu a mnozí lidé měli strach se veřejně vyjadřovat. Z té doby má pozoruhodnou historku. Komunisté už v Praze téměř definitivně přišli o vládu, ale v Ostravě se ještě konala jejich velká konference. „Bylo to mezi 17. listopadem a asi 15. prosincem. My jsme dostali požadavek z Ústředního výboru KSČ. Krajské ředitelství bylo tady v Mariánských Horách. Byl to šílený barák, všichni bolševici na jednom place. Někdo přišel do Delty, že jim máme ozvučit konferenci. A Milan přišel za mnou a říkal: ‚Ty, Libore, mám pro tebe speciální úkol.‘ Já jsem říkal: ‚Já tam nejdu.‘ On: ‚Ne, fakt, běž tam.‘ Já říkám: ‚Tak dobře, ale půjdu oblečený, jak budu chtít.‘ Tak jsem šel. Džíska, džíny, černý kříž na krku, řetízky. Přišel jsem s technikou a vrátní málem vypadli ze židlí. ‚Co tady chcete?‘ ptali se. Já: ‚Mám nazvučit nějakou konferenci.‘ Ještě jsem nebyl úplně pevný v kramflecích, bylo to tak tři týdny poté, co se to tady začalo hýbat. A tam to bylo nasáklé tím stalinismem. Atmosféra byla sevřená. To tam bylo hrozné, já se cítil příšerně. Ale o to víc jsem si dovoloval. Oni byli úplně nepříčetní, že tam zvučí někdo takový. Pro ně jsem byl největší vyvrhel společnosti. Mánička v riflích, to oni nenáviděli, to byl zásadní třídní nepřítel. A teď se jim takový v tom jejich hnízdě objevil,“ vypráví.

 

Kamarádi byli spolupracovníci StB

 

Zanedlouho však prošel obdobím velkého rozčarování. Zjistil, že někteří jeho spolupracovníci a lidé, které znal z klubu Delta, jsou uvedeni na seznamu spolupracovníků Státní bezpečnosti. „Došlo mi, že nám mnohé věci povolovali a nezakazovali proto, že jsme byli pod důslednou kontrolou. Kolikrát jsem se i pozastavoval nad tím, co všechno nám prošlo. Myslel jsem, že jsme skrytí, ale byl jsem naivní. Oni prostě hodili psovi kost. Měli to dobře vymyšlené,“ říká. S odstupem času se dozvěděl, že do klubu Delta chodilo hodně spolupracovníků i příslušníků StB.

Přesto k lidem, které za socialismu považoval za slušné, ale pak zjistil, že spolupracovali s StB, zaujal smířlivý postoj. Vyjadřuje například svůj názor na písničkáře Josefa Streichla a Jaromíra Nohavicu. Streichla si váží za to, že se za spolupráci veřejně omluvil. Nohavicovi má poněkud za zlé, že se k ní nevyjádřil. „Nechci nikoho soudit. Jednak je to dávno, jednak nikdo nevíme, do jaké situace se dostaneme. Mnozí lidé měli rodiny, kariéry, těžko je házet do jednoho pytle. A metody estébáků byly opravdu neortodoxní. Dnes to vnímám tak, že mladým lidem je to už jedno. Vadí mi však, že na lidi, kteří se veřejně omluvili, je kolikrát pohlíženo skrz prsty, protože to nejsou mediální hvězdy. Naopak ti známí lidé k tomu mlčí. A to je špatně,“ míní.

 

Vznik legendárního klubu Rock Hill

 

Hned začátkem roku 1990 si Libor zařídil živnostenský list na pořádání koncertů. Úřednice tím tehdy šokoval, netušily, do jaké kolonky takový požadavek zařadit. Spolu s kamarády Davidem Šindelářem a Karlem Vilímem si pronajali budovu v ostravské čtvrti Mariánské Hory a zřídili tam hudební klub. Dostal název Rock Hill a byl jedním z prvních soukromých hudebních klubů v Československu. Během roku v něm proběhla řada koncertů a stal se v Ostravě nejnavštěvovanějším místem. Jenže tři kamarádi ho nakonec v chodu neudrželi a klub v původní podobě zanikl. Libor se poté dál věnoval organizování hudebních akcí. Stál za řadou velkých koncertů, byl pořadatelem festivalu v Horní Lhotě.

Na devadesátá léta, období po listopadové revoluci, vzpomíná velmi rád. Ostrava tehdy procházela obrovskými změnami. „Jako by z lidí všechno spadlo. Tehdy se hodně pařilo. Chlast byl všude. V tomto směru to bylo náročné a hodně lidí to odneslo. Kdo přežil, má na co vzpomínat, protože to nebylo samoúčelné chlastání. Bylo spojené se zábavou, s kulturou. V lidech byla obrovská euforie a doslova stříkala na všechny strany,“ říká.

Byl svědkem i toho, když se v Ostravě začaly šířit drogy. Zpočátku šlo o marihuanu, ale zanedlouho se dealeři snažili do klubů dostávat i jiné. „Zpočátku byla jen tráva, ale zhoršilo se to kolem roku 1996. Perník byl všude. Ten se ale vařil v Ostravě dlouho, už za komunistů. My jsme věděli, kdo to dělá. Snažil jsem se je vždy vykopat z klubu ven. Někdy jsem je pustil, ale museli se nechat prošacovat. Oni poslouchali stejnou muziku, ale já jsem je tam neviděl rád,“ vysvětluje.

Libor pracuje jako elektrikář, má vlastní firmu. Provozuje kulturní centrum, restauraci a penzion s názvem Slezský grunt, ve kterém pořádá různé kulturní akce. Ostrava a okolí se podle něj za dobu od roku 1989 výrazně změnily k lepšímu. „V devadesátých letech to bylo město havířů, hutníků a jen hrstka lidí vnímala život jinak než jen jako práci a chození na pivo. Vždyť my jsme byli v devadesátém roce jediný soukromý klub. Stačí se dnes podívat, kolik jich je. Všude se dá hrát, něco dělat. Jsou tu galerie, kulturní centra,“ říká. Má však pocit, že na Ostravsku stále mezi mnoha lidmi přetrvává komunistické uvažování, jen se ti lidé schovali do jiných stran. „Například do hnutí ANO se schovalo hodně bývalých komunistů a prospěchářů. Bohužel, někteří lidé stále dávají přednost pohodlnosti, životu ze dne na den, a tak jim to vyhovuje,“ míní.

Přesto je Libor Bálek rád, že byl svědkem změn ve společnosti, které nastaly po roce 1989, a myslí si, že kdyby k nim nedošlo, přece jen by se odhodlal k emigraci. „Asi bych tu nebyl. Potřebuju k životu svobodu, rozlet. Ty jsou stejně důležité jako to, aby mezi lidmi byla láska. To není klišé, fráze. Když je mezi lidmi láska, není místo na zášť a závist,“ říká.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - STM REG ED

  • Witness story in project Příběhy regionu - STM REG ED (Scarlett Wilková)