The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

rotný Jaroslav Balák (* 1927  †︎ 2006)

Když jsem slyšel první výstřel, nebylo to snadné. Ale pak si na to zvyknete

  • narozen 1927 v Rovně na Volyni
  • navštěvoval českou školu, v únoru 1944 vstoupil v Rovně do československé armády
  • prošel poddůstojnickou školou v Sadaguře v Besarábii
  • v srpnu 1944 nasazen u Krosna
  • zúčastnil se bojů na Dukle, u Liptovského Mikuláše
  • válka pro něj skončila v moravských Němčicích
  • po válce krátkou dobu služba v armádě, pak demobilizace
  • žil ve Zbraslavi, pak na Žatecku a v Karlových Varech
  • zemřel 10. ledna 2006

Pan Jaroslav Balák pochází z Rovna na Volyni. Jeho rodina tam žila dvě generace, dědeček původem pocházel ze Sobotky. Svou českou identitu si však rodina zachovala – pan Jaroslav chodil také do české školy.

„Teď se přiblížíme už k třicátým letům. Mohu vám říct, že nejen já, ale i všichni moji kamarádi jsme ztratili ve dvanácti letech mládí. Začala válka. Zavřeli nám českou školu.“

Ve třicátých letech přišla nejprve ruská armáda, pak německá armáda, pak opět přišli Rusové. Stejně jako mnoho jiných volyňských Čechů i on se rozhodl vstoupit do československé armády a bojovat za osvobození republiky.

„Když mi bylo sedmnáct, přišel v únoru 1944 k nám do Rovna československý armádní sbor generála Svobody. V březnu všichni moji kamarádi houfně vstupovali do armády, já však vstoupit nemohl, nebyl jsem ještě pořád plnoletý. I tak se ale zdařilo a do armády mě stejně vzali.

Šli jsme sami, dobrovolně. Ne za dobrodružstvím, zlatokopectvím, naprosto ne. My jsme byli odhodlaní jít do boje a osvobodit naši vlast.“

Jeho první kroky v armádě vedli do Sadagury v Besarábii, kde prodělal výcvik v poddůstojnické škole.

„Když jsem končil poddůstojnickou školu, měl jsem hodnost svobodníka. Sadagura byla daleko za frontou, dostal jsem rozkaz s mapou najít můj útvar. A když jsem ho konečně našel, tak jsem se zděsil. Mně bylo sedmnáct let, těm, kterým jsem měl velet, přes čtyřicet padesát let. Byli to moji tátové… Ještěže se mi nesmáli, když jsem hlásil, že je budu vést. Vedl jsem je, byl jsem velitel družstva spojovacích vojsk. Natahoval jsem linky mezi frontou a štábem. Telefon, to byl tehdy nerv fronty, jak se říkalo. Když nerv selže, tak i fronta selže. Svou válečnou maturitu jsem prožil v Krosně. Další maturitou byla Dukla. Můj hlavní nadřízený byl štábní kapitán Skokan, kterého bohužel dřívější doba odsoudila k dobrovolné smrti.

Byl jsem velitel telefonního družstva.“

„První bojová zkušenost… na tu si nevzpomínám. Někdy se šlo do útoku dvakrát třikrát za den. Často se mluví o Dukle. Dukla, ta byla strašná. Ale málo se mluví o Svatém Mikuláši, tam to taky bylo hrozné. Tam jsme byli i dva měsíce, než jsme měli možnost jít dál.“

„Když jsem slyšel první výstřel, tak to nebylo snadné. Ale pak si na to zvyknete, takže vám ani nepřipadá, že jste v boji, v ohni. To si člověk na to nějak zvykne. Slovy se to nedá vyjádřit. Když jste měl cíl a věděl jste, proč tam jdete… tak potom nemáte před sebou žádné překážky. V Krosně jsem strach měl. Pak už ne. To pominulo.“

Ačkoli situace byla neklidná, přeci jen se nebojovalo nepřetržitě. „Když se nestřílelo, bylo volno. Ale nebylo takové volno, že byste mohl jít na procházku, projít se lesem, na houby… To jste měl svůj post, který jste musel hlídat. Co kdyby náhodou… Člověk musel být vždy v pohotovosti. Další naše aktivita v době, kdy se nebojovalo, souvisela s jídlem. Se stravováním to nebylo jednoduché. Vždycky se vyfasovala suchá strava na dva týdny, během dvou dnů jsme to ale měli pryč. Co jiného zbývalo než shánět nějaké to živobytí? Slušně jsme chodili od domu k domu, kdo byl hodný, dal nám něco, někdo nedal vůbec nic.“

Pan Balák se po celou dobu své služby nestýkal s vojáky z jiných armád. „Nikdy jsem nebyl ve styku se žádnou jinou armádou. Mé první a poslední setkání s vojákem jiné armády bylo až na Moravě, tam jsem viděl, jak Rumuni kosí rostoucí žito. To jsem je tenkrát málem postřílel, to se totiž nehodí. Žito roste, a oni ho sekají pro koně.“

Bilance ztrát blízkých pana Baláka je smutná. U Dukly padl jeho starší bratr, ze třídy, kterou navštěvoval, padla více než polovina jeho spolužáků.

Válka skončila a objevila se otázka, co bude dál? „V létě 1945 se konalo v Ruzyni vojenské soustředění, kde vystoupil generál Svoboda. Řekl asi toto: Že jsme osvobodili svoji vlast, a ať vyčkáme svých rodičů, blízkých, že přijedou do Československa. Nemluvil sice o odsunu Němců, ale říkal, že bude třeba znovu osídlit prázdná místa. A tak se na výzvu československé vlády začali volyňští Češi vracet do Československa.“

Panu Balákovi přijeli z Volyně rodiče a zbytek rodiny, krátce bydleli na Žatecku, pak se ale přestěhovali do Karlových Varů. Tam vystudoval pan Balák obchodní akademii a po jejím absolvování nastoupil do hotelu Imperiál, kde pracoval v administrativě.

Závěrem uveďme postoj pana Baláka k vojákům bojujícím v západních armádách:

„V prvních poválečných dnech člověk neregistroval, jak je nakládáno s vojáky, kteří bojovali na Západě. Začali jsme si toho všímat až po roce 1948, a to víte, že nám to nebylo jedno. Naprosto ne. Oni bojovali se stejným cílem jako my. I oni chtěli v první řadě porazit fašismus, a že my jsme byli tam a oni tam, to tak prostě bylo. Myslím, že i zápaďáci se na nás dívají stejně. A proto nám nebylo jedno, co se s nimi po válce děje.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století