The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Svatopluk Bajer (* 1947  )

Myslím si, že by nemuselo být na světě žádných jiných zákonů, kdyby lidé dodržovali to Boží Desatero

  • narodil se 27. května 1947 v Rožnově pod Radhoštěm
  • rodina provozovala v té době povoznictví
  • po zrušení živností rodinu živilo zemědělství
  • roku 1957 otec nuceně vstoupil do JZD
  • po studiu na zemědělské škole nastoupil na vojnu
  • po rozpadu JZD hospodařili pamětník s otcem jako soukromí zemědělci
  • půdu a dům prodali po povodni roku 1975
  • roku 1976 bylo jejich hospodářství srovnáno se zemí
  • v roce 1977 postavil nový rodinný dům na Dolních Pasekách
  • pracoval jako dělník ve Výzkumné stanici travinářské a hlídač v Národním podniku Loana

Z rodinné tradice, která sahala až do 19. století, se během pár let po druhé světové válce stala mávnutím proutku zakázaná živnost. Rodina se proto začala živit zemědělstvím. I vlastnictví půdy se však s nástupem kolektivizace stalo břemenem. Nakonec rodině Bajerových nezůstal ani dům. A na jejich poli vyrostly místo obilí paneláky.

„Bajerova zemědělská usedlost se nacházela jen pouhých padesát metrů od náměstí v prostoru mezi Palackého ulicí a rožnovskou struhou, která protékala v ulici Na Zahradách. Usedlost byla ze všech stran uzavřená a víceméně ve všem soběstačná,“ popisují bratři Svatopluk a Ivan Bajerovi v souboru vzpomínek pod názvem Bajerova zemědělská usedlost, kde stál jejich rodný dům. A hned na úvod vzpomínání také Svatopluk Bajer podotýká, že „co si pamatuje, tak k nim chodili a chtěli je vystěhovat z města“.

Rod Bajerových patřil v Rožnově k těm nejstarším a díky povoznické živnosti, která se dědila od pamětníkova prastaříčka, jak se v Rožnově říká, i k majetnějším. Bajerovi vlastnili koně potřebné k vykonávání živnosti, saně, kočár a několik povozů. Obhospodařovali dohromady šest hektarů půdy na Koryčanských pasekách a u Bečvy v katastru vesnice Zubří. Starali se o několik kusů dobytka, prasat a drůbeže.

Tomu nic nedávejte, to je syn kulaka!

Svatopluk Bajer se narodil 27. května 1947 v Rožnově pod Radhoštěm. V době jeho raného dětství do Rožnova pravidelně jezdívali Romové. Mívali vyhrazené místo za mostem. Jednou se stalo, že Bajerovým pokosili kus jetele a ovsa pro své koně. Proto se otec cestou z pole rozhodl promluvit si s romským vajdou. Takto pamětník přibližuje své první setkání s jinakostí a to, jak ho prožíval: „Byl jsem ještě s mladším bratrem a se sestrou a otec nám nechal koně a šel za vajdou. Ty cikánské děti nám začaly lézt na vůz a pod koně. Měli jsme obrovský strach. Jenom vjet do toho tábora bylo velké dobrodružství.“  

„Když jsem přišel ze školy v jednu hodinu, tak jsem musel jít do fronty na maso. A ještě jsem dostal na starost čtyřletého bratra a roční sestru v kočárku. A když jsem přišel, tak jsem byl už třeba šedesátý na řadě,“ vzpomíná Svatopluk Bajer na svou povinnost každý čtvrtek, kdy, zatímco rodiče pracovali na poli, on musel vystát se sourozenci řadu u řezníka. „A když jsem chtěl pak třeba maso na polívku, tak ti dělníci, co tam už byli za mnou, začali křičet: ‚Tomu nic nedávejte, to je syn kulaka! Ti mají všeho dost. Ještě nám to tady vykoupí!‘ Málem jsem se rozbrečel. Bratra jsem měl za ruku, sestru v kočárku před obchodem. Ale řezník pan Jašek se otočil od špalku, kde sekal maso, a třísknul sekerou o pult, až to zařinčelo. A zařval: A ticho tu bude! Se zadostiučiněním Svatopluk Bajer vzpomíná na řeč, ve které se ho řezník jako jeden z mála zastal.  

Vejce se musela kupovat, aby se splnila dodávka

Krátce poté, co v únoru roku 1948 převzali otěže nad Československem komunisté, stali se živnostníci pro nový režim nežádoucí. Ve velkém se znárodňovaly tradiční závody a továrny a postupně směrem dolů i ty menší, až došlo i na drobné živnostníky. V padesátých letech tak rodina Bajerových přišla o povoznictví a v Rožnově se namísto toho vytvořil tzv. Komunál, družstvo „technických služeb“, které ale dostatečně nepokrývalo potřeby lidí. „Asi po měsíci, měsíci a půl přišli za otcem. Ten mezitím posílal lidi na národní výbor nebo na Komunál, že nic vozit nesmí. Přišla paní ze zemědělského odboru s povolením, že může dělat pomocné potažné práce. Ale o živnost přišel natrvalo.“ 

Rodinu tedy namísto povoznictví muselo začít více živit zemědělství. Pomalu se rozbíhající kolektivizace ale dávala tušit, že represe dopadnou i na vlastníky půdy. V Rožnově došlo na zakládání jednotných zemědělských družstev až téměř na konci hlavního kolektivizačního procesu. Otec vstupu dlouho vzdoroval. Ale poté, co jim pošla kráva a bylo jasné, že nebude možné splnit povinné dodávky mléka, nebylo jiné řešení. Slibované „polepšení“, jak se lidé do družstev lákali, se ale nekonalo. Otec pobíral za práci mzdu na samé hranici přežití. V zimě dokonce polovinu toho, co v létě, tj. kolem 100 Kčs za mnohdy i dvanáctihodinovou pracovní dobu. „V životě jsem se tolik nenadělal v neděli jako v JZD,“ říkával pamětníkův otec, když došlo na hovory o zapojení pomoci brigádníků o víkendu. Jednalo se například o zaměstnance rožnovské Tesly, kde, pro srovnání, dělníci pobírali za osmihodinovou pracovní dobu kolem 800 Kčs. Pro věřící zemědělce byla přitom neděle jediným dnem, kdy se ctil odpočinek a kromě péče o dobytek se hospodářství neobstarávalo. I to se tedy nuceně změnilo. Ani s nasazením všech sil a dřinou ale nebylo kolikrát možné splnit předepsané dodávky.

Družstvo nakonec jako v mnoha případech nemělo dlouhého trvání – po šesti letech bylo v roce 1964 stejnou mocí, která si ho na příkaz shora vynutila, zase zrušeno. Na obdělávání půdy totiž nebyl dostatek pracovních sil. Bajerovi se tak opět stali soukromými zemědělci. Během let otec onemocněl tuberkulózou a sil mu znatelně ubylo. Stroje a povozy, které dostali zpět, byly ve špatném stavu. Opravilo se máloco. Zůstala jim jedna záhumenková kráva a koně. S okleštěným hospodářstvím začal ve větší míře pomáhat Svatopluk Bajer.

Vstříc dospělosti

„Jak se vypisovala přihláška na učiliště, vyplňovala se kolonka živitel a já jsem napsal: Matka. V té době jsme ještě byli v JZD. Načež jsem musel vyplnit přihlášku znovu. Že to neexistuje, když otec žije. Že kdyby byl důchodce, tak by to uznali, ale byl členem JZD. Tvrdil jsem, že matka je živitelkou rodiny, protože dělala v té době uklízečku ve škole a vydělávala 500 Kčs.“

Po maturitě na Střední zemědělské škole v Rožnově pod Radhoštěm čekaly Svatopluka Bajera povinné dva roky základní vojenské služby. „Na vojnu jsem se dostal k Pohraniční stráži. Tam bylo na mě pohlíženo velice příkře. Že jsem soukromník a jestli třeba neuteču za hranice,“ vzpomíná na dobu svého působení na státní hranici nedaleko Znojma. Řízením osudu se dostal dokonce ke koním, se kterými půl roku rozvážel proviant. Vojna pro něj nakonec oproti očekávání neznamenala nic až tak zlého. „Dostával jsem se i za čáru. Na jedné rotě byl také jeden kluk, který jezdil dokonce do Rakouska na pivo. To všichni věděli. A jezdil tam tak dlouho, až jednou poslal koně s oblečením a samopalem zpátky a sám tam zůstal,“ vypráví pamětník a zmiňuje také setkání s „pétépáky“, tehdy už členy jen Technických praporů. „Já jsem byl jako nespolehlivý na vojně na šesti místech. Házeli nás tam, tam, tam. Nakonec jsem skončil  v Jemnici. Ale když jsem byl na Šumavě ve Volarech, tak tam jsem zažil pétépáky, kteří k nám do kasáren chodili na jídlo. Ostatní si z nich dělali srandu, že jim třeba navalili pepřenky do jídla, a ti chudáci se nedokázali bránit. A když jsem se jich zastal, tak všichni byli proti mně. Že co, to jsou vrazi! Bylo to kruté...“ říká Svatopluk Bajer.

Téměř už na odchodu do civilu prožil pamětník invazi vojsk Varšavské smlouvy – okupaci Československa v roce 1968. Takto vzpomíná na pátek 23. srpna: „Velký zážitek mám pak, jak začala generální stávka a začaly po celé republice houkat na protest sirény. No tak to jsme zažívali těžké chvíle. Protože jak byli v tom poli, tak okamžitě nastartovali tanky a už na nás mířili. A co my tam za plotem?“

Konec hospodaření

Bajerovi hospodařili jako soukromí zemědělci až do roku 1974, kdy jim v zimě chlévy poškodila potopa z ucpané kanalizace. Hospodářská stavení pak začala hnít a hrozilo zřícení. Statek, který tak dlouho ležel Rožnovským v žaludku, nakonec vzal skutečně za své. Rodina dům městu odprodala a zbavila se i půdy na Koryčanských pasekách. Otec  nesl tuto změnu velmi těžce a nedožil se ani dostavby pamětníkova rodinného domu na Dolních Pasekách. 

Svatopluk Bajer poté rok pracoval v rožnovském muzeu a jedenáct let ve Výzkumné stanici travinářské. Ačkoliv absolvoval střední zemědělskou školu a studium zakončil maturitní zkouškou, mohl pracovat pouze na pozici nekvalifikovaného dělníka, čemuž také odpovídalo jeho platové ohodnocení. Stále byl Bajerem – kulakem. Když se u něj po letech strávených prací na traktoru projevily zdravotní obtíže, rozhodl se dát v zaměstnání výpověď. Našel si místo, kde by byla uznána jeho profesní kvalifikace, ale  nakonec stanul před pracovním soudem. Ve zmanipulovaném procesu se lživě poukazovalo na to, že mu byla nabízena lepší pozice, kterou údajně odmítl. Pamětník byl odsouzen neprávem a musel si podat novou výpověď, tentokrát s osmiměsíční lhůtou. O domluvené místo tak přišel.

Dobu do odchodu do důchodu pak strávil jako hlídač v podniku Loana. Takto vypráví o dnech na sklonku roku 1989, které tam prožil, když se rozhodovalo o naší nynější svobodě: „Na generální stávku v Listopadu si vzpomínám velice dobře. Tenkrát jsme tam měli vrátnou a to byla velká komunistka. A měli jsme jako vrátní zbraně, pistole. A ona prohlásila, že bude do těch dělníků střílet. Vyloženě.  A byla toho schopná. Tenkrát jsem jí řekl, že mám volno a já si vás přijdu pohlídat.“

„On to Havel myslel dobře, že nejsme jako oni. Ale komunisté se nezměnili a nezmění,“ uzavírá své vzpomínky i dnes aktuálním postřehem Svatopluk Bajer a dodává, že se „na jeho rodinu vždy pohlíželo jako na boháče, ale měli jen dřinu, nic než dřinu“.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století