„Teď bych se chtěl zeptat na situaci židovského obyvatelstva.“
„Tak ti to tam odnesli pořádně, jak se říká. Já jsem jednou byla svědkem jejich popravě. Zrovna jsem byla na hřbitově a tam vedle hřbitovu byla cementárka, tam je stříleli.“
„Viděla jste aspoň, jestli tam byli dospělí anebo děti?“
„Bylo to tam všechno naházené. Vím, že je postříleli, pak zasypali nějakým vápnem a pak znovu stříleli.“
„Byli ti lidi oblečení, nebo nazí?“
„Byli oblečení trochu.“
„Takže to bylo ve spodním prádle?“
„Zrovna to bylo všelijak, to bylo v létě.“
„A stříleli je Němci, nebo ti jejich ukrajinští pomocníci?“
„Zrovna to byli v uniformách.“
„Po náletu bylo nejtrapnější, že my jsme bydleli v takovém uzlu. Šla trať na Varšavu, na Kyjev a na Lvov. A my jsme bydleli v tom uzlu. Zezadu byla spojka kyjevské a varšavské železnice, tam stal pancéřový vlak plný ruských děvčat, dívčí obsluha. Ani jedna nepřežila, přímý zásah.“
„Nejkrásnější vzpomínky mám na Vsetín, to už bylo jaro, 6. května. Dodnes si dopisuji s těmi děvčaty. Byli tam příjemní lidé. Poprvé, co jsem byla z domova, jsem se koupala ve vaně a spala v bílých peřinách. Potom jsem měla strach, aby tam po mně nezůstaly nějaké vši, breberky. My jsme spali na slámě a všude. My jsme neměli postele. Buďme upřímní. Letci, když přišli z letu, tak se šli vykoupat, šli do nějaké noclehárny. My jsme spali, kde se dalo, ve stodolách a ve chlívě.“
„Zase s Marií jsme šly dvanáct kilometrů do Rovna. Tam jsme se přihlásily a pak jely. Byl nás celý vagon děvčat, prasečík to byl. Bylo nás tam hodně, asi třicet děvčat. To bylo asi 16. května, po náletu. Než jsme šly tam, bylo trochu později, než připravili celý vlak. Byli tam i kluci, i děvčata. My jsme jeli do Kamence Podolského, my jsme byli v třetí brigádě. Já jsem byla jako radista.“
„Viděl jste někdy umírat koně? To je hrozně blbej pocit. Zrovna mina padla na most, kůň se vzepřel, a jak se vzepřel, tak se napíchl na rám u mostu. To mi bylo tak líto toho koně... To jsem si říkala, proč musí ty zvířata tak trpět. On vezl nějaké obilí, byl to kůň civilistů, u Liptovského Mikuláše.“
„Řekněte mi ještě, tu morseovku umíte do dneška?“
„My jsme s ní málo pracovali. Více fonicky. Řekli nám, co musíme zakodýrovat, zahlásit, tak jsme měli čísla a podle nich jsme museli posílat. Ale většinou se to dělalo mluvením, fonicky. Ještě mám schovaný papír, že kdyby náhodou mluvil náš velitel, tak to můžu zavřít, to rádio. To mám památku, všechno schované.“
„Bylo to prvního května v čtyřicátém čtvrtém roce. Byla školní zábava ještě na rozloučenou, protože pomalu začínaly prázdniny. Byl konec školního roku, tak jsme se tam sebrali, ta omladina naše, každý přinesl nějaké cukroví... Pak se začalo říkat, že bude nálet. Tak jsme se s mou kamarádkou sebraly a šly jsme domů. Marie Halámková, taky byla v armádě. Já jí říkám: ,Maši, pojď, budeš u nás spát.‘ Sestra se vždycky hrozně bála náletů, ta utíkala na vesnici. Ona spala u nás, když začaly nálety, tak jsme vlezly pod postel. Naházely jsme na sebe peřiny, protože jsme věděly, že když letí střepina, tak peřina ji nepropustí, a když vám padne bomba na hlavu, tak to nepomůže ani svatý archanděl. Tak jsme ze začátku začaly počítat. Bylo půl jedné, když to začalo, a my napočítaly padesát bomb. Potom jsme už nestačily počítat. Jenom jsme slyšely, jak padají flašky v komoře. Do půl čtvrté to tam bylo v jednom kusu. Tři hodiny, od půl jedné do půl čtvrté.“
„Znáte ten vtip, jak přijde voják do baráku a povídá ženě: ,Já se chci vyspat tady na té lavici.‘ Ona povídá: ,Co si dáš pod sebe?‘ – ,Vojenský kabát.‘ – ,A čím se přikryješ?‘ – ,Vojenským kabátem.‘ – ,A co si dáš pod hlavu?‘ – ,Vojenský kabát.‘ – ,A kolik máš těch kabátů?‘ – ,Jen jeden.‘ Tak jsme byli i my. My jsme měli holinky, do těch jsem si co mohla dát? Dala jsem si teplé ponožky. Když byla zima, tak jsem měla noční košili, na ni vojenskou uniformu a ten kabát. Víc nic. Deka byla, ale tu jsme nemohli tahat, když byla ta radiostanice jedenáct kilo, to bylo co dělat.“
Jiřina Bajborová, rozená Voženílková, se narodila 15. listopadu 1925 do české rodiny žijící ve Zdolbunově na Volyni. Během svého mládí zažila jak sovětskou, tak německou okupaci Volyně, která její dospívání silně ovlivnila. V říjnu 1942 se stala svědkyní masakru, při kterém nacisté zavraždili několik set zdolbunovských Židů. Se štěstím přežila bombardování Zdolbunova v noci z 30. dubna na 1. května 1944, kdy bylo město těžce zasaženo německými odvetnými nálety. Dne 15. června 1944 se v Rovně připojila k československé armádě a po absolvování výcviku u rumunské Sadagury sloužila jako radistka u 3. brigády. Byla nasazena do bojů v rámci Karpatsko-dukelské operace, kde čelila těžkým bojovým podmínkám. V květnu 1945 se účastnila vítání Edvarda Beneše a vítězného průvodu Prahou. V roce 1947 pak pomáhala v Košicích s repatriací volyňských Čechů, mezi nimiž byli i její rodiče a sestra. Po skončení armádní služby, během níž dosáhla hodnosti podporučice, se usadila v Žatci, kde založila rodinu. Jiřina Bajborová zemřela 1. července 2011.
