The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

generálmajor v. v. Ján Bačkovský (* 1919  †︎ 2006)

• narodil se 24. října 1919 ve slovenské obci Štefurov, poblíž Bardejova

• od dob studií na učitelském ústavu v Prešově se angažoval v komunistickém hnutí

• za přechod sovětských hranic v listopadu 1939 byl odsouzen k pětiletému pobytu v pracovním táboře Gulagu

• dva roky těžké práce v lese strávil v Uchtižemlagu, nedaleko Uchty

• 7. ledna 1942 se dočkal propuštění na amnestii

• v Buzuluku se přidal k československé vojenské jednotce

• prošel boje u Sokolova, Kyjeva, Bílé Cerekve a na Dukle

• poslední měsíce války strávil po zotavení ze zranění organizováním odvodů a mobilizace

• s hodností poručíka započal po válce kariéru v Československé (později lidové) armádě

• působil na generálním štábu v Praze a ve vedení katedry vojenských disciplín na Vojenské lékařské fakultě v Hradci Králové

• kvůli nesouhlasu s invazí vedenou Sovětským svazem byl roku 1969 degradován

• v 70. letech neprošel stranickými prověrkami a následoval vyhazov z armády

• až do sametové revoluce se živil jako stavební dělník a žil pod dohledem StB

• po roce 1989 se dočkal rehabilitace a povýšení do hodnosti generálmajora

• zemřel 8. listopadu 2006

Mnohdy stačí jedno rozhodnutí a člověku se navždy zásadně a nezvratně změní běh jeho života. Ján Bačkovský, student učitelského ústavu a mladý komunista, se ve svých dvaceti letech na podzim roku 1939 rozhodl, že se ve světovém konfliktu nechce postavit na stranu nově vzniklého Slovenského státu a odejde do Sovětského svazu. „Kdybych tušil, co mě tam čeká, tak bych tam nešel,“ vzpomíná na nahrávce z roku 2004, kterou s ním dva roky před jeho smrtí pořídila Alexandra Lampová Dekanová. 

O přechodech do Polska nic nevěděl. O životě v Sovětském svazu měl jen iluze založené na četbě poplatných dobových článků. Poté, co zkraje prosince 1939 přešel polsko-sovětskou hranici, přihlásil se dobrovolně sovětským pohraničníkům. Netušil, že za ilegální přechod hranice nebo údajnou špionáž rozdávají jako na běžícím pásu sovětské soudy – pod taktovkou NKVD – několikaleté tresty. Po uvěznění v Samboru, Vorošilovgradu, kde absolvoval výslechy, a Starobělsku, kde ho odsoudili, se nakonec dostal až do pracovního lágru v blízkosti Uchty. Z těžkých podmínek Uchtižemlagu, 1600 kilometrů na severovýchod od Moskvy, kde měl strávit pět let, ho po dvou letech zachránila amnestie. Jako voják československé jednotky zformované v Buzuluku bojoval u Sokolova a v rámci Karpatsko-dukelské operace. U armády zůstal i po válce.

Nespravedlnost, které se na něm dopustil tehdejší sovětský systém, vnímal po celý život. S obrazy života v gulagu naplněnými bezprávím se vyrovnal v osmdesátých letech, kdy sepsal své vzpomínky. V té době už po dekádu zakoušel perzekuci i ze strany tehdejšího totalitního režimu v Československu.

V dobré víře přešel řeku San a padl do náruče NKVD

Ján Bačkovský přišel na svět 24. října 1919 jako čtvrté z pěti dětí Anny a Petera Bačkovských. Vyrůstal v obci Štefurov, kde bylo, jak vzpomíná, tehdy jen dvacet čísel popisných. Odmala se stejně jako starší sourozenci podílel na chodu hospodářství a školu, jak říká, si musel na otci vyprosit a vyplakat. Po obecné ve Štefurově nastoupil na měšťanku do Bardejova a pak do Prešova na učitelský ústav. V té době už ovládal kromě doma užívané rusínštiny i slovenštinu, polštinu, ukrajinštinu a ruštinu. Na učitelství se podle svých slov dal proto, že neměl tak úplně představu o jiném studiu. Později zatoužil po právech a zvažoval i studium architektury. Osudem se mu ale nakonec kvůli válečné zkušenosti stala armáda. 

Podle vlastnoručních záznamů v pamětníkově Osobním spisu z Vojenského historického ústavu (VHÚ) vstoupil do KSČ 1. února 1938. Spolu s pedagogem z učitelského ústavu Jaroslavem Šolcem a dalšími se podílel na ilegální činnosti v době zákazu komunistické strany. Tiskli a šířili letáky namířené proti fašizujícímu se Slovenskému státu a nacistickému Německu. „V tu dobu mi byla na stopě tajná služba Slovenského státu – rozhodl jsem se emigrovat,“ píše (volně přeloženo ze slovenštiny) na druhém listě svého životopisu z roku 1952.

Jako datum odchodu si určil večer 30. listopadu 1939 a s nasměrováním k hranici mu pomohl převaděč, kamarád. „Sovětskou státní hranici jsem překročil 7. prosince 1939,“ pokračuje v líčení ve svém životopise, „a přihlásil jsem se na velitelství pohraniční stráže ve Vydře. Odtud mě převezli do obce Lesko.“ Následuje lakonická zpráva, že až do 7. ledna 1942 zůstal v internaci v táboře NKVD.

Mnohem sdílnější a osobnější je vyprávění Jána Bačkovského zachycené v jeho strojopisných vzpomínkách na Uchtu a příchod do Buzuluku, které sepsal v osmdesátých letech a nazval je „Zpověď“. Vedle je zaškrtána původní druhá část názvu – „bolševika“. Nutno poznamenat, že s takovým odstupem – čtyřiceti let – pravděpodobně podlehl určité vlastní interpretaci a stylizaci. Přesto se jedná o zajímavý a poutavý ponor do jeho tehdejšího vnímání a prožívání. Bačkovského vyprávění je zároveň cenným svědectvím o dění a podmínkách v táboře. Líčí zde osudy spoluvězňů a jejich každodenní život. Vzpomínkám nelze také upřít jistou literární ambici. Výběr z Bačkovského „Zpovědi“ je obsažen v publikaci Ozvěny Gulagu (Povídky a vzpomínky) a uspořádal je pro ni Adam Hradilek (vydal ÚSTR roku 2013). 

„Počkal jsem, až se trochu setmí, slezl jsem porostem k řece, sundal zimník a vstoupil do řeky. Tok byl bystrý. Po půlce jsem se propadl do tůně, zimník, který jsem držel nad hlavou v ruce, mi vypadl a zbytek řeky jsem přeplaval. Tak jsem se sedmého prosince roku devětatřicátého ocitl na sovětské straně, v bezpečí, kde se mi již nemohlo nic zlého stát, alespoň tak jsem uvažoval,“ stojí v úvodu výběru ze vzpomínek v publikaci Ozvěny Gulagu na straně 86. „Asi po kilometru cesty se na pěšině objevili dva sovětští vojáci. Šli proti mně. Přidal jsem do kroku, abych se s nimi co nejdříve setkal, řekl jim, kdo jsem, poprosil je o radu, co mám dělat dále. Při setkání jsem je pozdravil, jenže když se dozvěděli, že jsem překročil hranici, řekli mi, abych je následoval,“ pokračuje líčení prvního dne v Sovětském svazu. Následovalo provizorní uvěznění v budově školy a pak převoz do obce Lesko a vězeňské cely, kde pamětník trávil čas s polským pašerákem a ukrajinským nacionalistou. 

„Všichni lžou, řekl jsem si. Ty narážky na Sovětský svaz, které tady občas slyším od Poláků, považuji za bezdůvodné osočování socialistického státu. Jenže i když jsme ve vězení, je zde řada skutečností, kterým nemohu porozumět, a docházím k závěru, že budu moudřejší, až opustím kriminál a uvidím, jak to vypadá venku. Proto na nic, co slyším, nereaguji, chci být nestranným pozorovatelem. Úsudek si musím udělat sám, ale často nevím nic,“ přibližuje své tehdejší myšlenky a rozpoložení, kdy v něm už klíčila první semínka podezření a nejistoty. 

„Vrátil jsem se myšlenkami ke stránkám komunistického tisku doma, co vše tam bylo napsáno, zejména k článkům Petra Jilemnického a Fučíka. Byly to přece reportáže z cestování po Sovětském svazu. Snad neviděli, co se tam děje, unikla jim skutečnost nebo byli tak zaslepení ideou, že veškeré nedostatky považovali za přechodné, malicherné proti čemusi, co neexistovalo. Vždyť tím, co psali, se podepsali na osudech takových lidí, jako jsem já. Vše je tak divné, tak těžko pochopitelné,“ píše Ján Bačkovský na stranách 90 a 91.

Vlak zastavil a táborová brána s pěticípou hvězdou je pozvala dál

Po uvěznění v Samboru a Vorošilovgradu putoval do Starobělsku, kde proběhl soud. Tomu samozřejmě předcházely výslechy vedené důstojníky NKVD. Tehdy Ján Bačkovský pochopil, že členství ve straně mu vlastně přitížilo. „U nich byl každý špión. Ale u mě bylo horší, že jsem byl v komunistické straně. Říkali mi: ‚Když jsi byl v komunistické straně, tak jsi měl zůstat doma a nelézt k nám – a bojovat doma.‘“ 

V klášterním kostele ve Starobělsku proběhl soudní proces, značně formální akt bez jeho přítomnosti. Rozsudek mu suše sdělili v improvizované kanceláři – pět let v pracovním lágru. Čekala ho cesta do blízkosti Uchty, do místa víc než 3000 kilometrů vzdáleného od rodného Štefurova. Do pustiny, kde v zimě panovaly čtyřicetistupňové mrazy. Když nebyl sníh, tak bahno. Stal se součástí soukolí poháněného těžkou otrockou prací v lese se dřevem nebo na hloubení výkopů. Nedostatečné příděly jídla, mizerné ošacení a obutí kosily jednoho vězně po druhém.

 „V noci se vlak zastavil, zvenku se ozývaly lidské pokřiky a za chvíli bylo slyšet skřípání otevírajících se dveří. Pak se otevřely i dveře našeho vagonu dokořán a bylo nám řečeno, ať rychle vylezeme ven. (…) Po slezení svahu jsme se ocitli na prostorné ploše udusaného sněhu, před námi bylo čelo dva metry vysoké prkenné ohrady a za ní přízemní dřevěné baráky, které se táhly kdesi daleko dozadu, vpravo od tratě. Celý prostor byl dost dobře osvětlený. Jako obvykle kolem nás stáli strážní s vintovkami v pohotovosti k palbě. Nad námi se tyčilo jasné hvězdnaté nebe, jaké jsem doposud neviděl,“ píše ve svých pamětech. Ke vstupu do tábora zvala brána s pěticípou hvězdou ve špici a pod ní smutně visely zkřížené dvě rudé vlajky. „Bylo absolutní bezvětří,“ popisuje Ján Bačkovský příjezd do Uchty. „Mezi základními sloupy brány se táhl na celou šířku široký pruh rudého plátna se zlatým nápisem: Nejvyšším cílem socialismu je člověk.“

Jednu z prvních vzpomínek zachytil ve svých vzpomínkách následovně: „Jídlo se odebíralo přímo z kuchyně a najednou jsme zjistili, že je nemáme do čeho dát a ani čím sníst. Kuchyň neměla žádné jídelní nádobí a ani lžíce. Na dotaz, co máme dělat, vrchní kuchař, který stravu vydával osobně, řekl, že si jídelní nádobí i příbor máme sehnat sami. Ale neřekl, kde a jak.“ 

Díky nesnázím týkajícím se elementárních potřeb nutných pro přežití v táboře se pamětníkovi pomalu otevíraly oči. Strategie přežití byla v lágrech dvojí. Vězni se udržovali naživu jednak díky vzájemné solidaritě, ale stejně tak i díky prospěchářství anebo také jednoduše díky dávce štěstí. Té se pamětníkovi dostalo v druhé polovině trestu, kdy ho přeřadili na dva měsíce na úřednickou práci do kanceláře. I díky tak krátké době se dokázal zotavit a nabrat síly. Při průměrné fyzické konstituci a zdraví šlo podle Jána Bačkovského, jak vzpomíná na nahrávce z roku 2004, přežít v těžkých podmínkách tak rok…

Psaná „Zpověď“ končí setkáním rekrutů s členy moskevského vedení komunistické strany v čele s Klementem Gottwaldem v létě roku 1942 v Buzuluku: „Rozhovořil se o situaci na evropském bojišti, dále mluví o poslání naší jednotky a najednou zvýšil hlas a povídá, že někteří lidé nevědí, kdy přestat s naříkáním, když se jim šláplo na kuří oko, a neuvědomují si, co pro nás Sovětský svaz udělal. Jeho slova jsou adresována těm, co jsme byli v pracovních táborech. (…) Najednou jsem pocítil beznadějnost a smutek. Dovede si ten člověk vůbec představit, co lidé v pracovních táborech prožili? (…) Víme všichni, jaké jsou zde poměry, a kdyby se o této věci nebyl zmínil, pravděpodobně bychom mu uvěřili, že udělat pro nás nemohl nic. Teď nevím, proč se mi zdá, že mu nejde o nic jiné než o moc, za kterou je ochoten zaplatit kýmkoliv.“   

V posledních řádcích zaznamenal Ján Bačkovský svůj dialog s důstojníkem Janem Marešem, který se snaží mírnit pamětníkův hněv slovy: „‚Každý z nás přece ví, jak to zde vypadá, a až budeme doma, budeme vše dělat jinak. Nebudeme dělat ty chyby, co zde vidíme. Jsme přece inteligentnější národ.‘ – ‚Doma to budeme dělat jinak,‘“ odpovídá. A už jen pro sebe dodává: „Ovšem, kdo se domů vrátí, kdo tu válku přežije...“

Vznik československé jednotky v Sovětském svazu přinesl naději na návrat domů

Podle Adama Hradilka uprchlo v prvních letech druhé světové války z Československa do Sovětského svazu asi dvacet tisíc lidí. Velká část z nich byla odsouzena k otrocké práci v pracovních táborech Gulagu. Ve Státním archivu Zakarpatské oblasti na Ukrajině se dochovalo 8500 spisů NKVD týkajících se uvězněných československých občanů. U 882 z nich je doložena dokumentace o jejich úmrtí. U dalších 1780 jmen není zmínka ani o propuštění, ani o smrti. Odborníci se podle Hradilka shodují, že s velkou pravděpodobností většina těchto osob v lágrech zemřela. 

Uvěznění Čechoslováci se stali výrobními jednotkami v systému sovětského hospodářství – otroky při těžbě ropy, dobývání uhlí a vzácných nerostů nebo rud. Ti šťastnější, kteří kruté podmínky přežili, se dočkali amnestie a zařazení k vznikající československé samostatné jednotce v SSSR. Zásluhy jednotky si dlouhá léta připisovali po válce vládnoucí komunisté. Pro československou samostatnou jednotku v Sovětském svazu však zajistilo množství československých občanů internovaných v sovětských táborech (hlavně Židů a právě i Rusínů, jako byl Ján Bačkovský) především diplomatické úsilí Heliodora Píky. O existenci jednotky rozhodl podpis vojenské úmluvy z 27. září 1941, kde bylo jednoznačně stanoveno, že bude podle vzoru předmnichovské armády. Pravomoc nad jednotkou mělo exilové ministerstvo obrany.

„Pro zpravodajské úspěchy si [Heliodora Píku už] roku 1941 vyžádala sovětská strana a plukovník Píka se stal zprvu tajným vojenským přidělencem československé exilové vlády v SSSR. (…) Za léta války poznal dokonale nejen SSSR jako takový, ale i poměry v sovětském systému. Vždy důsledně hájil zájmy londýnské exilové vlády. To vedlo k neshodám se sovětskou stranou i československými komunisty, kteří se již v době války snažili jednotku ovládat.“ (zdroj: VHÚ, medailon H. Píky z pera Prokopa Tomka) 

Boj o vliv a interpretaci dějin nakonec po válce vyústil až v politické procesy po stalinském vzoru. Exemplárně měli být potrestáni odpůrci nebo domnělí odpůrci režimu a také důstojníci armády. Obětí jednoho takového procesu se stal i generál Píka. Před soud ho dovedl jeden ze spolubojovníků a člen 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Byl jím původně písař na rotě a zároveň tajný spolupracovník NKVD Karel Vaš. Roku 1949 z pozice senátního předsedy vyššího vojenského soudu navrhl ve vykonstruovaném procesu pod taktovkou Bedřicha Reicina pro Heliodora Píku nejvyšší trest, smrt popravením. 

Opustil bránu tábora a namísto „zeka“ se znovu stal člověkem

K vznikající československé jednotce se pamětník dopravil po vlastní ose vlakem. Několik dní mu trvalo, než pochopil, že je znovu svobodný. „Do Buzuluku jsem se dostal 14. února 1942,“ říká Ján Bačkovský na nahrávce z roku 2004. „Rotní na nás řvali jak paviáni. Druhý den jsem si ještě ani neuměl navléknout tu anglickou uniformu. Byl tam nějaký Tachecí, podíval se na mě a řekl: ‚Vojáku, já z tebe toho vojáka udělám!‘“ Konečně ale zase spali v suchu a teple. „Kuchaři uměli vykouzlit z ničeho něcoׅ,“ vzpomíná.

Pamětník zde prodělal základní výcvik a patřil k prvním rekrutům, kteří se v nově vzniklé jednotce cvičili pro boj s nepřítelem v rámci 1. pěšího praporu. Jako první dorazila do Buzuluku 5. února 1942 v počtu osmaosmdesáti mužů tzv. oranská skupina – velitelský a instruktorský kádr pro budování československých vojenských jednotek v Sovětském svazu. Velel jim Ludvík Svoboda. Po základním výcviku ho vybrali do poddůstojnické školy a v hodnosti desátníka se rok po nástupu k jednotce vydal na frontu.

Z Buzuluku se po železnici dopravili do stanice Valujky a následoval tři sta padesát kilometrů dlouhý pěší pochod na frontu. Od 20. února do 1. března 1943 za nesmírně těžkých povětrnostních podmínek ve sněhu, mrazu a vánicích postupovali denně deset až šestnáct hodin. 

„Boj u Sokolova považuji za nejtěžší. Sověti v té době ustupovali, byli po Stalingradu. V tu dobu dobyli i Charkov. (…) Každý voják by si měl tu operaci pročíst. Je to něco tak nepochopitelného. Byli tak vyčerpaní, a přece se zvedli,“ říká Ján Bačkovský. „Boj byl těžký. Rotě velel Jaroš, velice dobrý oficír, ale my jsme neměli těžké zbraně. Němci měli tanky, ale my jsme měli jen dva, čtyři kanony – to nebylo nic,“ vzpomíná Ján Bačkovský. Součástí jednotky byly také ženy – ošetřovatelky a spojařky. Dvě z nich prodělaly také odstřelovačský výcvik a prvního boje se účastnily jako snajperky.

Německá jednotka 6. tankové divize XXXXVIII. tankového sboru byla od pamětníkovy jednotky příliš daleko, takže i když německý tank zasáhli, nedokázali ho nijak výrazně poškodit. „Druhá věc je, že jsme byli vyčerpaní z cesty. A také tam padlo osmdesát lidí, deset procent z našeho stavu,“ vypočítává Ján Bačkovský nesnáze, kterým u Sokolova čelili. V boji v centru Sokolova nakonec padl i nadporučík Otakar Jaroš při obraně kostela, kde měl velitelské stanoviště. „Museli jsme ustoupit, neměli jsme síly ani prostředky, abychom Němce udrželi. Byla tam bažina a německé tanky přes ni nemohly,“ líčí situaci, kdy se zbytky československých obránců Sokolova stáhly na severní břeh Mži a následně až za Severní Doněc. 

Po železnici se 9. května 1943 přesunuli do Novochopersku. Ze zbytků 1. polního praporu a nových dobrovolníků zde 12. června 1943 vznikla 1. československá samostatná brigáda v SSSR v počtu 3517 mužů a žen, organizovaných do dvou pěších a jednoho tankového praporu, dvou dělostřeleckých oddílů a dalších menších jednotek.

Vojáci československé jednotky byli do boje o Kyjev nasazeni 5. a 6. listopadu 1943 v rámci sovětské 38. armády. Československá brigáda se po vstupu do města probila přes železniční nádraží až k Dněpru na druhé straně Kyjeva. Tři její velitelé, Antonín Sochor, Richard Tesařík a Josef Buršík, obdrželi za boje v Kyjevě titul hrdiny Sovětského svazu a brigáda byla vyznamenána Suvorovovým řádem 2. stupně. 

„Kyjevem jsme jen prošli. V ulicích jsem viděl lidi, kteří nás vítali a tleskali nám,“ vzpomíná Ján Bačkovský. Poté dostala jeho 1. rota rozkaz „krýt styk mezi armádami“. Postupovali dál a zastavil je protitankový německý zákop s 88milimetrovým protiletadlovým dělem. „Čekal jsem, co bude. (…) A najednou napravo za mnou zaduněly motory. Až jsem se lekl. Bylo tam 500 sovětských tanků. Celá Rybalkova armáda. Tolik tanků jsem už nikdy potom neviděl. Ani nikdy potom na cvičení jsem neviděl tolik tanků pohromadě. Plnou parou útočily. Němci viděli, že Kyjev musí padnout, tak ustupovali,“ popisuje.

Ján Bačkovský se nakonec účastnil ještě i bojů o Bílou Cerekev, Zaškov a Buzovku. Na nahrávce z roku 2004 se bojům a přesunům věnuje velmi podrobně. Vlakem se nakonec 8. března 1944 dostali na Volyni, kde se pamětník stal velitelem roty, později velitelem tranzitního praporu. Na Volyni došlo k zásadnímu náboru a posílení jednotky o velký počet volyňských Čechů. Od 10. dubna 1944 se tak začala formovat vyšší jednotka – 1. československý armádní sbor v SSSR. 

Situace se zkomplikovala a symbolem ztrát se stala Dukla

„Od konce roku 1943 probíhala složitá jednání o koordinaci plánované povstalecké akce s postupem Rudé armády. Vojenský plán Slovenského národního povstání počítal s obsazením karpatských průsmyků dvěma východoslovenskými divizemi, které by otevřely cestu jednotkám Rudé armády i 1. československému armádnímu sboru v SSSR. Povstání však vypuklo nečekaně 29. srpna 1944 a Němci obě divize odzbrojili. Základní předpoklad pro úspěšný průchod Karpat byl tak zcela ztracen. Přesto se sovětské velení rozhodlo pro samostatnou akci směřující přes karpatské hřebeny na československé území, přičemž počítalo s podporou slovenských partyzánských oddílů. Operace měla mít bleskový průběh a již pátý den po jejím zahájení v prostoru polského Krosna se předpokládalo dobytí Prešova,“ stojí v popisu úvodu Karpatsko-dukelské operace z pera autorského tria Vojenského historického ústavu (PhDr. Ivo Pejčoch, PhD. Mgr. Tomáš Jakl, PaedDr. Jindřich Marek), vydaného u příležitosti 70. výročí bitvy u Sokolova. 

Na chvíli, kdy se dozvěděl o povstání, vzpomíná Ján Bačkovský následovně: „Když jsme se přesouvali ke Krosnu v Polsku, tak v nějaké vesnici za mnou došli kolegové a gratulovali mi, že na Slovensku došlo ke Slovenskému národnímu povstání. Ale já jsem tak trochu skeptik, nějakou radost jsem z toho neměl. Na slovenskou hranici to bylo třicet kilometrů a dál byly kopce,“ uvozuje složitou situaci, jež vyústila v boje, které přinesly masivní ztráty. 

„Již první den útoku, 8. září, byla i vinou nedostatečného průzkumu vážně oslabena elitní 1. brigáda sboru, vysoké ztráty utrpěla také polovycvičená a neúplná 3. brigáda. Základní vojenský cíl operace – spojit se v krátké době s povstalci – se nepodařilo splnit. Boje nabyly vleklého charakteru a měly nečekaně těžký průběh,“ stojí v textu k 70. výročí bitvy u Sokolova vydaného VHÚ. Machnówka, Wrocanka, kóta 534, Hyrowa hora patřily k místům úporných bojů a těžkých ztrát, kdy padlo 6400 vojáků a bylo více než 4300 zraněných.

Jána Bačkovského nasadili do bojů Karpatsko-dukelské operace 10. září 1944. Po střetu s německou horskou pěší divizí utrpěli vysoké ztráty. Z tří pěších rot dali po bojích dohromady jen dvě. Účastnil se také boje o kótu 534. Sedmnáctého nebo 18. září 1944 utrpěl zranění, které ho na měsíc vyřadilo ze služby. Nakonec zůstal v zázemí a z pověření jemu nadřízeného důstojníka Rady se ujal organizace odvodu nových vojáků. V polském lázeňském městě Rymanów-Zdrój v improvizovaných kasárnách dle jeho slov „oblékali denně pětadvacet lidí a posílali je na frontu“. 

V té době se také osobně setkal s Ludvíkem Svobodou, který se u nich zastavil v rámci své „inspekce“. „Pánové,“ řekl jim tehdy, „potřeboval bych, abyste posílali na frontu denně čtyři sta lidí.“ Nerealistické přání budoucího prezidenta nebylo možné splnit, přesto dle slov Jána Bačkovského za dva a půl měsíce jeho služby na této pozici vypravili na frontu asi 2000 vojáků. V posledních měsících druhé světové války se pak ještě podílel na organizaci mobilizace v Košicích.

Armádní kariérou zamíchal osmašedesátý rok

Pamětníkovým životním peripetiím v čase míru je na více než tříhodinové nahrávce z února 2004 vedené Alexandrou Lampovou Dekanovou věnován jen malý prostor. Z dalších zdrojů (především z obsahu jeho kádrového a osobního spisu z VHÚ a dvou svazků z Archivu bezpečnostních složek ČR) a za přispění doplnění ze strany pamětníkova syna Alexandera Bačkovského lze ale složit alespoň základní životopisnou linku. 

Ján Bačkovský si po válce doplnil potřebné vyšší vzdělání a absolvoval Aplikační školu pěchoty v Milovicích. V letech 1949 až 1951 studoval na Vojenské akademii generálního štábu ve Varšavě. Dle slov jeho syna však musel skončit kvůli politickým tlakům. Alexander Bačkovský dokonce vyslovuje hypotézu vyplývající z otcových poznámek, že se stal součástí skupiny důstojníků, vůči kterým se připravoval politický proces. 

V rámci dálkového studia absolvoval v oboru vševojskový směr velitelský na pražské Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda, působil na generálním štábu v Praze a ve vedení katedry vojenských disciplín na Vojenské lékařské akademii v Hradci Králové. Do konfliktu s nadřízenými a novým směřováním strany a politiky Československa, pro které se později ujalo pojmenování normalizace, se dostal v roce 1969, kdy byl na základě nesouhlasu s invazí vojsk Varšavské smlouvy degradován. V rámci prověrek členů KSČ ho pak roku 1971 ze strany vyloučili. Bránil se a považoval to za nespravedlnost. Stejně se bránil i v případě svého propuštění z armády v roce 1974. Až do prosince 1989 žil pravděpodobně s pocitem křivdy. Vlastními slovy se tak vyjádřil v hodnocení z roku 1971 dochovaném ve spise arch. č. KR-783908 MV. 

V době normalizace se živil jako stavební dělník. Státní bezpečnost na něho vedla v osmdesátých letech svazek prověřované osoby. Mezi dokumenty z VHÚ, založenými v osobním spisu Jána Bačkovského, které se týkají jeho rehabilitace, se nachází korespondence zkraje prosince 1989. Z jejího obsahu je zřejmé, že se pamětník obrátil na Inspekci ministra národní obrany ČSSR s žádostí nebo dotazem na možnost rehabilitace. Té se dočkal v roce 1991 spolu s opětovným povýšením na generálmajora.