The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Báchorek (* 1939  )

Celý život jsem s pokorou sloužil hudbě

  • narozen 18. srpna 1939 ve Staříči na Frýdecko-Místecku
  • otec pracoval jako valcíř ve válcovnách ve Frýdku-Místku, matka byla švadlena
  • vystudoval obor klavír na Vyšší hudebně pedagogické škole v Ostravě
  • sedm let učil na lidové škole umění ve Frenštátě pod Radhoštěm
  • zároveň studoval skladbu na ostravské konzervatoři, kde pak také vyučoval
  • oceňovaný skladatel, sbormistr, organizátor soutěží a festivalů
  • v letech 1992 až 2004 ředitelem konzervatoře v Ostravě
  • laureát Ceny města Ostrava za významný přínos pro hudební kulturu
  • žije a tvoří v rodném domě ve Staříči

„Za totality byla pro Ostravu příznačná horlivá snaha jejích představitelů zavděčit se komunistickému režimu a jeho idejím. Zatímco v nedaleké Olomouci se pravidelně konal varhanní festival s duchovní náplní, v Ostravě se varhanní koncerty pořádat nesměly, neprováděly se koncertní mše. Náboženská tematika neměla ve městě horníků a hutníků místo. Proto bylo třeba velmi obtížné hrát Bohuslava Martinů,“ vzpomíná Milan Báchorek na omezení ostravského hudebního života za vlády komunistů.

Narozen do války

Milan Báchorek se narodil 18. srpna 1939 ve vesnici Staříč v podhůří Beskyd. Rodina žila v domku, který postavil ve dvacátých letech minulého století jeho otec Josef. Pracoval jako valcíř ve válcovnách plechu v nedalekém Frýdku-Místku a zároveň se se ženou Boženou, která byla švadlena, staral o malé hospodářství i s kouskem pole. Kromě Milana měli starší dceru, která se narodila v roce 1930.

Z nacistické okupace si trochu vzpomíná jen na její závěr. „Náš dům byl první z řady stavení, a tak si u nás zřídili štáb nejprve Němci a potom Rusové. Bezprostřední konec války jsme strávili ukrytí ve sklepě. Osvobozovací boje trvaly asi týden. Ve sklepě s námi byly i slepice. Měli jsme tam peřiny, brambory, vodu a dalo se tam topit. Kdo se odvážil vyjít ven, hrozilo mu, že bude zastřelen,“ vzpomíná Milan Báchorek na květen 1945 ve Staříči.

Po válce nastoupil do první třídy, ale školy si zpočátku moc neužil, protože vážně onemocněl. „Byl jsem asi po válce oslabený. Často jsem míval zápaly plic a pak mi lékaři zjistili stíny na plicích, což byly příznaky tuberkulózy. Vyvrcholilo to dvouměsíčním pobytem v ozdravovně v Šumperku. Byl jsem tehdy na rodiče dost rozezlený, že mě tam nechali tak dlouho. Nerad na to vzpomínám. Léčili nás hlavně chladem. Museli jsme ležet u otevřených oken přikrytí jen prostěradlem,“ vypráví pamětník. Churavěl skoro tři roky.

Obklopen rodinným „šramlem“

Od útlého věku projevoval hudební nadání. „Měli jsme doma starý vídeňský klavír s barokními nohami a ozdobami. Byl to muzejní kousek, hodně zchátralý. Hlavně pro dětské ruce to bylo obtížné hraní, ale zpočátku to stačilo. Když jsem slyšel nějakou melodii, byl jsem schopen ji vyťukat. Rád jsem improvizoval, i když jsem ještě ani neuměl hrát,“ říká pamětník.

Hudbou byl obklopen od dětství. „Maminka měla velmi pěkný hlas a také se učila zpívat. Později jsem ji doprovázel na klavír. Ovládala český i italský repertoár. Dělali jsme spolu malé koncertíky,“ popisuje Milan Báchorek. Sestra hrála na klavír, otec na akordeon. Velkým propagátorem hudby byl jeho strýc Josef Míček, který hrál na housle a byl učitelem hudby. „Teta zase hrála krásně na violoncello. Strýc obstaral jeden nástroj i pro maminku, která se to také naučila. Dali jsme dohromady slušnou kapelu. Říkali jsme tomu ‚šraml‘. Já to, bohužel, dlouho sledoval hlavně z lůžka,“ vzpomíná.

Do hudební školy ve Frýdku-Místku začal chodit až jako dvanáctiletý. Otec zpočátku nebyl nakloněn tomu, aby studoval hudbu, ale kvůli synovu chatrnému zdraví nakonec souhlasil. Na zkoušky na nově založenou Vyšší hudebně pedagogickou školu v Ostravě, ze které později vznikla konzervatoř, pamětníka připravovala Milada Šlachtová z Bohumína. Jezdíval k ní domů. „Bývalo u ní pravidelně více žáků a studentů, kteří se učili i na tom, kdo právě seděl u klavíru a předváděl, co umí. Tato metoda kolektivního vyučování byla velice prospěšná,“ říká. Do Bohumína cestoval přes tehdy černou, dýmající a zapáchající Ostravu. Koksovna a doly byly přímo v centru města. „Pamatuji, jak jsem přijel poprvé do Ostravy. Měl jsem bílou košili, která byla během chviličky kropenatá černými sazemi.“

Studentská léta v Ostravě

Zkoušky na vyšší hudební školu složil a byl přijat na obor klavír. „Nebylo to úplně bez problémů. Otec nebyl nikdy v KSČ. Sestru, která chodila do Sokola, nechtěli pustit na studia s odůvodněním, že není záruka, že bude loajální k režimu. Také já jsem musel jít na pohovor k předsedovi KSČ ve Staříči, ale nakonec jsem dostal doporučení.“

Sídlem hudební školy byla budova bývalého charitativního ústavu Ludmila v Hrabákově ulici v centru města. Podmínky tam byly stísněné a nevyhovující. „Malé místnosti, ve kterých se vyučovalo, nebyly odhlučněné. Když hrál někdo na trubku, slyšela to celá škola. Jeden ohlušoval druhého, šlapali jsme si po hlavách. Výhodou bylo, že jsme chodili na hodiny do různých zajímavých prostor. Učili jsme se v divadlech, v Domě umění mezi obrazy, vyskytovali jsme se v prostorách rozhlasu a televize. Mými spolužáky byli tenkrát také starší, i třicetiletí studenti, kteří nás ovlivňovali a inspirovali. Pozitivní bylo, že jsme školu sdíleli se zpěváky i tanečníky a poznali tak i jiné obory. Hlavně jsme ale byli všichni pro studium nadšení,“ vypráví.

Pamětník pendloval mezi Ostravou a Staříčem. „Jediné místo, kde jsem mohl v klidu cvičit, bylo doma. Maminka prosadila, že jsem dostal nový, kvalitní nástroj Scholze, který mám dodnes. Kromě toho jsem musel o víkendech pomáhat v hospodářství. Přes týden jsem se kolikrát vracel až v noci, protože jsem poctivě chodil na všechny koncerty. Hromadně jsme jezdili také na Pražské jaro nebo na festival Janáčkových oper do nového Janáčkova divadla v Brně, což bylo pro nás zjevení.“

Z interpreta skladatelem a pedagogem

Slibně se rozvíjející kariéry pianisty se pamětník musel vzdát kvůli onemocnění šlach na rukou. Po absolutoriu nastoupil v Lidové škole umění ve Frenštátě pod Radhoštěm, kde učil hudební nauku. Zároveň dálkově studoval na konzervatoři v Ostravě, která vznikla v roce 1959 z Vyšší hudebně pedagogické školy, skladbu. Jeho učitelem byl skladatel a pozdější ředitel konzervatoře Miroslav Klega. Pod jeho vedením začal komponovat. „První skladbičky jsem skládal pro své žáky,“ říká.

V hudební škole ve Frenštátě pod Radhoštěm se seznámil se svou budoucí manželkou Annou, která tam učila flétnu a klavír. „Zasáhl mě příběh jejího otce. Měl prosperující mlýn na Lubině v Tiché, který vlastní tvrdou prací zvelebil. Za okupace pomáhal partyzánům a působil také v představenstvu mlynářů v Praze. Byl váženou osobou. Po únoru 1948 ho komunisté šikanovali, mlýn mu zabavili, a dokonce ho na několik týdnů zavřeli. Trpěla tím celá rodina,“ říká pamětník.

Se ženou se radoval z politického uvolnění během Pražského jara v roce 1968. „Pro nás muzikanty bylo velice povzbudivé, že se k nám dostaly hudební myšlenky a díla, která byla předtím označována za dekadentní a neprospěšná a nebylo možné je nikde slyšet. Začal se hrát i Bohuslav Martinů, jehož hudba se do té doby prosazovala velmi obtížně.“  Milan Báchorek tenkrát dojížděl z Frenštátu na konzervatoř do Ostravy, kde dělal nejprve korepetitora baletního oddělení a pak tam roky učil hudební teorii a skladbu.

Dopady okupace a normalizace

„Na konzervatoři působila v roce 1968 řada lidí, kteří se nebáli projevit svůj politický názor a propagovali nové hudební tendence. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy za to mnozí pykali. Patřil k nim například i Miroslav Klega, který musel za normalizace školu opustit,“ vypráví. Pamětník projevil aktivitu hlavně tím, že spolu se dvěma kolegy usiloval o rehabilitaci některých vyhozených pedagogů. „To mi pak bylo vyčítáno. Protože jsem nebyl členem komunistické strany, nezažil jsem prověrky. Pohovory, které se týkaly postoje k okupaci, jsme si ale prošli všichni. Snažil jsem se z toho vybruslit. Dostal jsem nějakou důtku, přišel o funkci v Revolučním odborovém hnutí, ale na škole jsem zůstal,“ shrnuje.

Jeho postoj k totalitnímu režimu byl jednoznačně odmítavý, ale zároveň byl opatrný. „Častušky jsem nikdy neskládal. Pro komponování jsem si ale vybíral látku, která nebyla provokativní a byla nenapadnutelná,“ vysvětluje. S kantátou nazvanou Lidice však stejně narazil. Zkomponoval ji na poemu Karla Šiktance Heinovské noci, věnovanou lidické tragédii. Za normalizace však básník upadl v nemilost režimu. Když Báchorkova skladba získala v roce 1973 cenu Českého a Slovenského hudebního fondu, měla být koncertně provedena, nahrána a vydána na gramofonových deskách. „Karel Šiktanc ale nesměl být nikde uveden jako autor textu. Když přišel na koncert, byl to velký trapas. Omluvil jsem se mu a vysvětlil, co se stalo. Byl uznalý,“ vzpomíná. Ze stejného důvodu skladba nevyšla na deskách. Vydaná byla až po listopadu 1989.

Příkladem zásahu komunistické nomenklatury do hudebního života v Ostravě byl zákaz provedení oratoria Arthura Honeggera Král David už na začátku šedesátých let. Dílo nastudoval s orchestrem, velkým sborem a sólisty šéfdirigent Janáčkovy filharmonie Otakar Trhlík. „V den generálky byl zavolán na městský výbor komunistické strany, kde mu bylo řečeno, že Krále Davida v Ostravě provést nesmí a že bude nemocný. Ze sídla KSČ byl odvezen sanitkou do nemocnice,“ vypráví pamětník. Koncert byl bez náhrady zrušen. Honeggerův Král David se v Ostravě dočkal provedení až v roce 2019.

Sbormistr a organizátor hudebního života

Komponování, při kterém vychází z klasiků 20. století, folklorních tradic svého kraje a čerpá také z odkazu modernistů, se věnoval nejvíce v sedmdesátých až devadesátých letech. K nejvýznamnějším kompozicím patří vokálně symfonická díla Lidice, Stereofonietta a Hukvaldská poéma. Je také autorem řady komorních skladeb a scénické hudby, kterou psal hlavně pro ostravské Divadlo Petra Bezruče. Už od šedesátých let skládal pro sbory, protože téměř padesát let působil jako sbormistr. Nejprve vedl Pěvecké sdružení Radhošť ve Frenštátě pod Radhoštěm a poté Ženský pěvecký sbor Bohuslava Martinů ve Frýdku-Místku.

K důležitým aktivitám Milana Báchorka patří organizování skladatelské soutěže pro mladé autory „Generace“. „Tato iniciativa vznikla v roce 1975 z potřeby vyhledat a podpořit skladatele, kterých měla Ostrava strašně málo. Soutěž funguje už padesát let a má mezinárodní účast i velmi dobré výsledky. Je to jedna z věcí, na kterou jsem pyšný. Mrzí mě jen to, že mladí talentovaní tvůrci náš region stále opouštějí,“ říká pamětník.

Budování nové konzervatoře

Po pádu komunistického režimu se Milan Báchorek stal ředitelem konzervatoře v Ostravě. Funkci přijal v roce 1992, kdy začala stavba nové školy, kterou slibovala už komunistická vláda v šedesátých letech. Areál vznikl rekonstrukcí bývalé školy v Žerotínově ulici a přístavbou na volné ploše v ulici Českobratrská. „Započal to v roce 1991 můj předchůdce Ivan Měrka, za kterého se vybralo a oplotilo místo, kde bude konzervatoř stát. Stavět v té době bylo velice obtížné, protože se neustále měnily zákony a podmínky. Nikdo nevěřil, že konzervatoř skutečně postavíme. Původně jsme dostali příslib šedesáti milionů, nakonec jsme prostavěli 230 milionů. Bylo to martyrium, ale podařilo se to. A jsem šťastný, že konzervatoř má dnes všechno, co ke svému rozvoji potřebuje.“

Novou školu, která byla dostavěna v roce 1996 a zároveň dostala nový název Janáčkova konzervatoř Ostrava, řídil do roku 2004 a poté v ní ještě roky vyučoval. Milan Báchorek věří, že dobrý muzikant je většinou i dobrým člověkem a přispívá ke kultivaci společnosti.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava