The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ruth Aviram, roz. Vogelová (* 1932  )

Byla jsem jediná ze školy, která se vrátila z koncentráku. Nikoho to nezajímalo, nikdo se neptal

  • narozena v roce 1932 v Opavě
  • po záboru Sudet byla rodina vyhnána, usadila se v Prostějově
  • v roce 1942 byli transportováni do Terezína, kde s matkou zůstala až do konce války
  • válku přežila i její matka, otec i členové širší rodiny zahynuli v koncentračních táborech
  • příprava na vystěhovaní se sionisty na Slovensku
  • v roce 1949 se vystěhovala do Izraele
  • vystudovala ošetřovatelství, pracovala jako ošetřovatelka, žije v Haifě

„Jmenuji se Ruth Aviram a narodila jsem se v Sudetech v Opavě před mnoha lety.“ I když je to u dam neslušné, musím se zeptat kdy. Ruth Aviram se směje.„Kdy přesně? V roce 1932. Do roku 1938 jsme žili v Sudetech, než nás odtud vyhodili. Pak jsme žili na Moravě u příbuzných, než nás vzali v roce 1942 do Terezína.“

Ruth Aviram je hebraizované jméno, narodila se jako Rita Vogelová. I když rodné jméno vybízí k domněnce, že se u nich doma mluvilo jen německy, není to pravda. Rodný jazyk byla nicméně němčina. „Ne, mluvilo se česky, chodila jsem jeden rok do české školy v Opavě, pak jsme byli na Moravě v Prostějově a tam se mluvilo česky. Jen jsem teď nemluvila přes padesát let česky, tak je to pro mne těžké s těmi českými slovy. Chodila jsem do české školy. Moc jsem sice do školy nechodila, protože jsem nemohla, ale co jsem chodila do školy, tak to byla česká škola. Čím byl můj otec? Měli jsme obchodní dům, prodávali jsme všechno možné, byli jsme v dobré situaci. Byla jsem jedináček.“

Návrat z Terezína

V roce 1942 byla celá rodina transportována do Terezína. Rita Vogelová se svou matkou přežila, byly tam asi tři roky. Jakým způsobem přežily a vyhnuly se transportům na Východ?  „V Terezíně, tam jsem byla tři roky. Zůstala jsem v Terezíně, protože můj příbuzný byl v ‚Aeltestratu‘, ten se staral o to, abychom se nedostali do Auschwitz. Já bych to nepřežila, já jsem byla mladá. Potom také on šel do Auschwitz. Můj otec tam šel a nikdy jsme neslyšeli, co se s ním stalo. Šel z vlaku do plynu.“

Třináctiletá Rita se v poválečném Československu, kde už nikdo z jejích příbuzných nežil, necítila dobře. Byl to jeden z hlavních důvodů, proč se později stala z Rity Vogelové Ruth Aviram. S matkou dostaly byt v Prostějově, byl po jedné Němce, která spáchala na konci války sebevraždu.

Nikdo mi nepomohl

Než jsem se vrátila do Prostějova, tak jsem byla šest týdnů u pana Přemysla Pittera. To bylo organizované Českým červeným křížem, vzali Němcům zámky a tam jsem byla šest týdnů. Pak jsem šla v Prostějově do školy. Nikdo se mne neptal, co jsem dělala celé ty roky, co jsem se učila, co jsem se neučila. Nikdo mi nepomohl se orientovat. Nebylo moc Židů v Prostějově po válce a já jsem byla jediná na mojí škole, která se vrátila z koncentráku. Nikoho to nezajímalo. Když na to dnes vzpomínám, nikdo se neptal, žádný učitel se neptal, jak já se vlastně učím. Vrátila jsem se do normálního života. Bylo to moc těžký. Byla jsem třináctiletá dívka, skoro sama, moje matka byla moc nemocná. Hodně času ležela v nemocnici. Nikdo se neptal, co já jím, co dělám, jak žiju. To bylo moc těžký. Já vím, že bylo tehdy po válce, ale nikoho to nezajímalo. Bylo to lidem úplně lhostejné. Proto jsem později nic tam nehledala, nemluvila jsem česky, nebyla jsem v Československu.  Až před čtyřmi lety to bylo poprvé, ale bylo to na krátkou dobu. Takový je můj pocit.“

Období mezi lety 1945 a 1948 bylo pro osamocenou dívku velmi těžké. „ My jsme se vrátili a já jsem moc cítila jako Židovka. A dali mi to cítit, že jsem Židovka.  Já jsem nebyla Češka. To bylo ve škole, to bylo s přítelkyněmi. Já nevypadám židovsky ani jsem nebyla pobožná. Každý den jsem však cítila, že jsem Židovka. Měla jsem učitele matematiky. Byla jsem před Terezínem v druhé třídě, a když jsem se vrátila, byla jsem v šesté či sedmé třídě. Matematika, to už bylo něco vážného. Byla jsem úplně mimo. On mohl říct: ‚Zůstaň tu po škole, já ti to vysvětlím.‘ On na mne místo toho křičel: ‚Ty jsi blbá, nic nevíš, protože ty jsi Židovka.‘ To byl učitel na prostějovské měšťance, škola Boženy Němcové. Bylo to malé město, lidé mne znali, věděli, že jsem se vrátila z koncentráku.“

Odchod do Izraele

Po válce se tak začala zajímat o sionismus, navázala kontakt s organizacemi sionistické mládeže. Začínala mít pocit, že v Československu není její budoucnost, ale v židovské Palestině. „V Prostějově nebyly židovské děti v mém věku. Byly jen na Slovensku. Já jsem tak potom šla na Slovensko, moje matka zůstala sama v Prostějově. Šla jsem na Slovensko na hachšara (přípravu na odchod do Palestiny). Říkalo se jí bezpřístřešná mládež a já jsem byla bezpřístřešná, to je pravda.  Když Izrael vznikl a mohlo se odejít do Izraele, tak jsme toho využili. Předtím to bylo těžké se vystěhovat za vlády Angličanů. Když vznikl, tak jsme v roce 1949 přišli. Matka zůstala v Československu, byla nemocná a dostávala penzi a nevěděla, co tu (v Izraeli) bude.“

Její matka nakonec do Izraele také přišla, ale až po deseti letech – v roce 1959. Vystěhovala se do Izraele legálně. Československý stát ji nechal, protože už byla starší a také musela podepsat, že se vzdává veškerých nároků na starobní penzi.

Ruth Aviram s nadšením vzpomíná na první roky v Izraeli strávené v kibucu. Později šla v Tel Avivu do školy pro ošetřovatelky, jako zdravotní sestra či ošetřovatelka pracovala po většinu svého života.

V Izraeli se provdala za muže původem z Bagdádu. Většinu svého života prožila v Galileji ve městě Nazareth, později v Nazareth Ilit (nové, židovské město). S arabskými (palestinskými) obyvateli se sžila a na rozdíl od většiny Izraelců, kteří přišli z Evropy, umí trochu arabsky. Pracovala v nemocnicích v Nazaretu a Afule. Po smrti manžela se přstěhovala do Haify, aby byla blíže svým dětem. V současnosti žije v Haifě a má dvě děti a několik vnoučat.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století