Gevorg Avetisjan

* 1959

  • „Tak jsem to udělal. Přišel jsem domů, rodině jsem řekl: ‚Hele, vezměte kufry, musíme byt prodat.‘ Už jsem neměl peníze, poslední roky zakázky nebyly. Oni se ptali, jestli tam mám práci. Všichni říkali, že jsem psycho. Nevím, já byl tehdy úplně zhypnotizovaný. Zabalil jsem kufry, vzal děcka – mladší ještě nechodil, starší měl tři roky –, maminku, ženu a letěli jsme do Moskvy. Vlakem pak přímo do Ostravy. Byli jsme tam ve dvě v noci. Vystoupili jsme na Hlavním nádraží a maminka říkala: ‚Tak co? Nikdo nám nepřijde naproti?‘ A já jí řekl, že tady nikoho neznám, že hotel najdeme. Byli tam taxikáři. Dva taxíky jsem pronajal. Zavezli nás do hotelu Chemik. Zima byla surová, minus deset stupňů, vítr. Přišli jsme na hotel, já jsem pronajal dva pokoje, tam jsme žili a čekali, co bude dál. Každý den jsem platil tři a půl tisíce za dva pokoje. Neměl jsem velký kapitál. A rodina čekala, že jim udělám nějaký program, překvapení. Nechtěl jsem je zklamat. Říkal jsem si: ‚Jak dlouho je budu takhle vodit za nos?‘“

  • „Zítra dones, dobře? Tak sestra pekla. Koupil jsem krabice a fixem jsem napsal – medový dort. Řeknu to stručně - každý chtěl tři denně. Já už měl odvahu nabízet dalším kavárnám. A sestra pořád pekla doma v malé kuchyňské lince. Já jsem vzal první dva dorty a jel jsem do Ostravy. Říkal jsem si, že ve větším městě to bude lepší. Dal jsem dorty do kavárny a dva dny nic. Pak majitel volal, že nutně potřebuje dovézt jeden dort. Říkal jsem, že dovezu, jel jsem s jedním dortem z Frýdku do Ostravy. Věděl jsem, že na cestě prodělávám, ale říkal jsem si, že třeba časem bude více. Přijel jsem domů a druhý z kavárny volal, že nutně potřebuje další. Já říkal, že musí počkat, ale on, že když přivezu pozdě, nevezme to. Tak já jsem za dvě hodiny zase vzal dort a vezl ho tam. Říkal jsem sestře, že je třeba udělat si rezervu, že má napéct a schovat to, že možná půjdou. A ona: ‚Co když nepůjdou? Takové náklady vyhodíme do koše?‘“

  • „Říkám sestře, ať zkusí upéct náš oblíbený medový dort, který je arménskou specialitou. Měli jsme rodinný recept. Dali jsme ho do kartonu, na to frýdecko-místecké noviny. Ve Frýdku byl bar, který provozoval můj známý. Přišel jsem k němu a ptal se, jestli nechce zkusit domácí dort. On: ‚Co to je?‘ Já: ‚Medový dort, ochutnej, uvidíš.‘ On říkal, že by to mělo být aspoň hygienické, v nějaké krabici. Já jsem říkal: ‚Podívej, nevím, jestli prodáš, ale taková krabice stojí dvacet korun a já nemůžu investovat. Až prodáš, udělám příště tak.‘ Já mu to dal prakticky zadarmo, ať to zkusí. To byl velký dort, kilo a půl. Představte si, já mu to dal v deset dopoledne a ve tři volal, že nemá ani drobeček, ať přivezu další. Já říkal, že to nejde, že to musíme připravit, že až zítra. Fakt, to je náročné, ten medový dort.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 19.11.2021

    (audio)
    duration: 02:05:27
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Ostrava, 05.01.2022

    (audio)
    duration: 01:11:55
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Každý Armén má v rodině někoho, kdo byl obětí genocidy

Gevorg Avetisjan, 1975
Gevorg Avetisjan, 1975
photo: archiv pamětníka

Gevorg Avetisjan se narodil 10. dubna 1959 v Jerevanu, hlavním městě Arménie. Jeho pradědečka, který byl majitelem prosperující továrny na cukrovinky v Turecku, během arménské genocidy Turci zavraždili. Vystudoval vysokou školu průmyslu, estetiky a designu v Jerevanu. Provozoval prosperující firmu na návrhy interiérů a výrobu nábytku. Když v 90. letech 20. století vypukla mezi Arménií a Ázerbájdžánem válka o území Náhorního Karabachu, životní podmínky v Jerevanu se výrazně zhoršily a jeho podnikání se přestalo dařit. Rozhodl se usadit v České republice, kterou předtím znal jen z jedné návštěvy a vyprávění strýce. V roce 1995 přicestoval do Ostravy. S matkou, manželkou a dvěma malými syny žil na ubytovně a nemohl sehnat práci. Ze zoufalství začal provozovat bar ve Frýdku-Místku, ale podnikání v tomto oboru se mu nedařilo. Navíc živil i sestru s jejími dětmi, která za ním přijela. Napadlo ho, že zkusí nabídnout známému, který měl restauraci, arménský medový dort, jež sestra upekla. Časem o něj začal být velký zájem. Zásoboval jím čím dál více podniků, přijímal zaměstnance na jeho výrobu. Dal si patentovat značku Marlenka a vybudoval ve Frýdku-Místku moderní továrnu na výrobu cukrovinek. Nyní je vyváží do více než padesáti zemí, firma má roční obrat okolo šesti set milionů korun, zaměstnává tři stovky lidí a měsíčně na výrobu spotřebuje patnáct tun medu. Za svůj podnikatelský úspěch dostal řadu ocenění.