The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ingrid Augstenová (* 1940  †︎ 2025)

• narozena 11. února 1940 v Lučanech nad Nisou

• pocházela z rakouské rodiny

• v roce 1947 nastoupila na základní školu bez znalosti češtiny

• v roce 1948 rodina vystěhována ze svého domu, do kterého se nastěhoval místní komunistický prominent

• vystudovala střední stavební průmyslovou školu v Hradci Králové

• v srpnu 1968 nevyužila možnost emigrovat

• dohlížela na opravu Kostela Nanebevzetí Panny Marie přesunutého ze starého Mostu

• podílela se také na opravě Rotundy sv. Jiří na Řípu a hradu Grabštejn u Hrádku nad Nisou

• zasloužila se o záchranu synagogy v Úštěku

• v roce 2023 žila v Úštěku

• zemřela 10. listopadu roku 2025

Ingrid Augstenová pocházela z rodiny, jenž si zakládala na svých rakouských kořenech. Obzvlášť babička, která se celý život považovala za Rakušanku. Doma mluvili německy, a tak šestiletá Ingrid nastupovala do školy s téměř nulovými znalostmi češtiny. To ji však příliš dlouho nediskvalifikovalo, protože už po půl roce mluvila plynně česky. Kvůli svému původu sice nikdy nezažívala v poválečném Československu šikanu, své jméno ovšem ráda neměla. Jak sama říká: „Být Němec bylo tehdy nežádoucí, nechtěla jsem jméno, které zní německy.“ Jako malá si proto vymýšlela takové přezdívky, ze kterých nešel vyčíst její původ.

Sovětský důstojník mě vzal do náruče

Ingrid Augstenová se narodila 11. února 1940 v Lučanech nad Nisou nedaleko Liberce. První roky života prožila v nacistickém Německu, které tehdy pohraniční oblasti okupovalo. Prožívala spokojené dětství v rodinném domě se zahradou, který roku 1928 její rodiče postavili. Venkovský život jí vyhovoval, rodina chovala několik domácích zvířat, malá Ingrid si ráda na zahradě hrála s kočkami a běhala po okolí, s čímž se pojí jedna z jejích prvních vzpomínek z května roku 1945. „Byla jsem toulavé dítě. Jednou mě odchytil sovětský důstojník a přinesl mě mamince. Ta vyplašená vyběhla z domu a on mě držel v náruči, že prý má doma taky modrookou holčičku,” vzpomíná a dodává: „Tady žádné nepřátelství nebylo. Na druhou stranu vojáci, když se dostali do domu, tak rabovali a ubližovali.“ Kromě tohoto zážitku má Ingrid Augstenová také matné vzpomínky na nálety v závěru války. Vybavuje si, jak se před útoky s rodinou schovávali, což jí ovšem tehdy jako malé dívce přišlo dobrodružné a neuvědomovala si vážnost situace.

Odsun německého obyvatelstva z Československa naštěstí rodinu nezasáhl. Ingrid Augstenová si vybavuje, jak volné domy po Němcích rychle obsadili Čechoslováci z vnitrozemí. Mnoho domů lidé vyrabovali a odnesli si, co se jim zlíbilo. V sousedství bydlela německá rodina, podle Ingrid Augstenové nejspíš šlo jen o bezdětný pár, jistá si ale není. Podle jejích vzpomínek dostali brzy po osvobození příkaz okamžitě se vystěhovat. Tíživá situace na ně dopadla, a tak se rozhodli svůj život ukončit. „Zabili se, a dokonce oběsili i svou kočku. Brali ji jako člena rodiny,“ vypráví. Po osídlení zůstaly některé domky prázdné. Místní děti byly zvědavé a často se vydávaly na výpravy do opuštěných obydlí. „Rabovaly jsme tam. Jednou jsme našly klubka nití a ty jsme motaly kolem stromů a přes cestu, aby o ně lidi zakopávali,“ vzpomíná.

Strašně mi vadilo, že se jmenuju Ingrid

V roce 1947 nastoupila bez znalosti češtiny do první třídy základní školy. Jazyk se však za půl roku naučila a ve škole se jí dařilo. V té době si ale uvědomila, že její jméno může naznačovat její původ. „Šikanu jsem nikdy nezažívala, ale být Němec tady nebylo žádoucí. Strašně mi vadilo, že se jmenuju Ingrid,“ říká a dodává, že si tehdy vymyslela mnoho přezdívek, aby nemusela používat své skutečné jméno. Brzy po nástupu komunistů k moci rodinu, která sympatizovala se sociálními demokraty, postihla rána. „V osmačtyřicátém se náš dům zalíbil nějakému prominentovi z obce a my jsme se museli vystěhovat z rodinné vilky do bytu 1+1 s podkrovím. Přišla jsem o zvířata – kočky, slepice, psa jsme neměli naštěstí. Zahrada, houpačka – tohle všechno bylo pryč. Dnes si myslím, že mi to způsobilo trauma, i když jsem si to tehdy neuvědomovala,“ uzavírá. Stěhování ale prý nejhůř snášel otec, který si v malém bytě nemohl zvyknout.

Když bylo Ingrid Augstenové čtrnáct let, zemřela jí matka. Péči o ni převzala její o devět let starší sestra. Hodně jim pomáhala také paní bytná, která byla prý sice přísná, ale v těžkých chvílích je podržela. Po ukončení základní školy nastoupila na střední stavební průmyslovou školu v Hradci Králové, k čemuž ji inspiroval otec její kamarádky, který byl stavitelem. Po maturitě dostala umístěnku do Stavoprojektu v Ústí nad Labem.  Brzy začala pracovat pro nově zřízenou organizaci pro ochranu památek a přírody a přesídlila do Liberce. V té době se stala členkou horolezeckého oddílu, kde se seznámila se svým budoucím manželem. Vzali se v roce 1961. Společně vychovali jednoho syna.

Po stěhování to byla zřícenina

Už na střední škole se v Ingrid Augstenové probudil zájem o historické budovy a dějiny umění. Práce se pro ni brzy stala vášní a byla pro ni nejdůležitějším aspektem života. Dohlížela na opravu Kostela Nanebevzetí Panny Marie poté, co byl v sedmdesátých letech přesunut ze starého Mostu. „Byla to poměrně složitá práce. Já si myslím, že při tom stěhování nikdo nepočítal, že se to bude dávat zpátky. Byla to zřícenina. Podle filmové dokumentace jsme hledali, co tam patří. Politicky to bylo taky zajímavé, protože s tím nikdo nechtěl mít nic společného,“ vypráví a dodává: „Tehdy jsem byla poměrně nezkušená, protože nemám vystudovanou kunsthistorii, ale dostala jsem za úkol památkový dohled. Lidé mě od toho odrazovali, abych neměla problém, kdyby se to nepovedlo. Práce to ale byla moc zajímavá a krásná.“

 Později se podílela na opravě Rotundy sv. Jiří na Řípu a opravě hradu Grabštejn u Hrádku nad Nisou. Také dohlížela na přestavbu různých staveb v Železném Brodě. Když se přestěhovala do Úštěku, zasloužila se o záchranu místní synagogy. Na své pracovní úspěchy byla celý život hrdá. Práce v památkové péči ji naplňovala a byla jedním z důvodů, proč neemigrovala, i když tu možnost měla. Dva dny po invazi vojsk Varšavské smlouvy odjela do západního Německa za otcem, který tam emigroval už roku 1965. Po třech týdnech se do Československa vrátila právě kvůli lásce k práci, kterou ve své domovině měla.

Až do roku 2006 pracovala jako odborný pracovník památkové péče ve Stavoprojektu.  V roce 2023 žila v Úštěku.