The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

poručík Norbert Auerbach (* 1922  †︎ 2009)

Vstup do armády byl pro mne zpočátku něco romantického. Na druhou stranu, spát v pokoji se stovkou dalších lidí, stát ve frontě na jídlo, na záchod či sprchu, to je trochu otrava

  • narodil se 4. listopadu 1922 ve Vídni
  • 1924 celá rodina (rodiče, starší sestra a sestra dvojče) se přestěhovala do Prahy
  • otec byl významným filmovým producentem, majitelem produkčních firem Elekta Film a Slavia Film a spoluinvestorem filmových studií na Barrandově
  • otec trval na tom, aby se děti učily cizí jazyky: Norbert Auerbach v dětství ovládal anglický, německý, francouzský a český jazyk
  • 1936 rodina se chystá k emigraci, do USA odjede nejprve otec s nejstarší dcerou
  • 1939 do emigrace odjede i Norbert Auerbach s matkou a mladší sestrou, do Spojených států amerických jdou přes Paříž a Brazílii
  • od 1940 v USA, nejprve dokončení gymnázia, potom dobrovolný nástup do americké armády
  • na škole v Camp Davidu výcvik v taktikách zpravodajských služeb
  • nasazení na západní frontě ve zpravodajském oddílu 2. tankové divize
  • po skončení války administrátor německého města
  • návrat do USA, dokončení univerzitních studií, poté práce ve filmovém průmyslu: produkce, laboratoře, distribuce
  • proslavil se jako filmový producent v Columbia Pictures a United Artists
  • v 90.letech návrat do Československa, žije nyní v ČR
  • Zemřel 12. prosince 2009.

Narodil se v rodině filmového producenta, majitele velkých produkčních firem Elekta Film a Slavia Film a též spoluinvestora filmových studií Barrandov. Rodina se v roce 1924 přestěhovala do Československa. Norbert Auerbach navštěvoval francouzské lyceum v Praze, jeho otec ho vedl ke studiu cizích jazyků. Osmnáctiletý Norbert uměl obstojně německy, francouzsky a anglicky.

Přes Paříž a Brazílii do Spojených států

„V roce 1936 se rodiče rozhodli, že se přestěhují do Spojených států. Otec se starší sestrou tam odjeli ihned, já s matkou a mojí druhou sestrou jsme se chystali také. Odjeli jsme však až v roce 1939, těsně před tím, než Němci okupovali zbytek Československa. V Paříži jsme čekali na víza do USA, otec nedůvěřoval situaci v Evropě, tak jsme odjeli do Brazílie. Do Států jsme přijeli až v roce 1940. Dokončil jsem tam střední školu, začal jsem studovat na univerzitě. Přišel Pearl Harbor, Amerika vstoupila do války, přihlásil jsem se dobrovolně do armády, sloužil jsem v ní čtyři a půl roku.“

Vstup do armády

„Pro mne byl vstup do armády zpočátku něco romantického a zajímavého. Na druhou stranu, spát v pokoji se stovkou dalších lidí, stát ve frontě na jídlo, záchod či sprchu je trochu otrava. Jeden z nejhorších momentů války byl pro mne přesun do Británie. Na relativně malé lodi nás bylo asi čtyři tisíce. V malých prostorech, které byly kvůli náletům a ponorkám zatemněny, nás spalo kolem tisícovky. Vzduch na dýchání tam byl hrozný.“

Změnil jsem si jméno

„V době podání přihlášky do armády jsem ještě nebyl americkým občanem, jakmile jsem vstoupil do armády, dostal jsem občanství s podmínkou, že budu propuštěn z armády jako honorable discharged. Bylo mi naznačeno, že jméno mého otce je na německých seznamech. Doporučili mi, abych nesloužil pod jménem Auerbach, změnil jsem si ho po dobu války na Allen.“

Norbert Auerbach prošel základním výcvikem v Texasu u protitankového dělostřelectva, poté prošel specializačním výcvikem v Intelligence School na základně Camp David v Marylandu. „Učili jsme se tam organizaci německé a japonské armády, učili jsme se, jak vyslýchat zajatce, jak od nich získat informace. Na této základně jsem potkal lidi s podobným osudem jako já. Původem z Evropy, s jazykovými znalostmi. Spřátelil jsem se tam s jedním, který se jmenoval Goldsmith, ale původním jménem Rothschild.“

Přistáli jsme tři dny po invazi

„Byl jsem zařazen do druhé tankové divize americké armády – Combat Command B, s nimi jsem došel až k Labi. Sloužil jsem v malém oddíle, v intelligence platoon, tj. zpravodajské četě. Měli jsme těžit informace od zajatců, případně aktivně zajatce vyhledávat. Vylodili jsme se tři dny po invazi na Omaha Beach…“

„Za protiofenzivy v Ardenách se Němci pokoušeli infiltrovat naše jednotky svými vojáky v amerických uniformách. Byl jsem v džípu s jedním poručíkem původem z Berlína. On uměl anglicky špatně a mluvil s německým přízvukem. Americké hlídky zastavovaly vozy a ptaly se na otázky třeba k americkému sportu. Bál jsem se, že nás zastřelí, říkal jsem mu: ,Henry, pokud nás někdo zastaví, tak mlč‘. Zastavili nás, ptali se na baseball, já jsem bohudík už něco o baseballu věděl…“

Pokud nám někdo nechtěl podat informace, tak mrzl

„Většinou nám zajatci bez problémů řekli informace, které jsme potřebovali. Jen jednou SS jednotka nechtěla spolupracovat. … Nechávali jsme zajatce sedět hodiny ve sněhu, pokud nám někdo nechtěl informace podat, tak mrzl. Nakonec většinou promluvil.“

„Spolupracovali jsme i s vojenskou policií a hledali jsme americké vojáky, kteří nebyli u svých jednotek. Prohledávali jsme hlavně bordely, tam jsme je většinou našli.“

„Naštěstí se zapomenou otravné momenty, když se někde třeba čeká, a pamatuju si hlavně to zajímavější. … Myslím si například, že invaze byla úspěšná také proto, že nejméně polovina vojáků měla mořskou nemoc. Bylo jim jedno, co dělali, šli na tu pláž s tím, že radši umřou v boji, než aby jim bylo špatně z moře. Určitě to trochu ovlivnilo.“

Všechny peníze se musí odevzdat

„Zajali jsme skupinu více než stovky německých parašutistů, vypadalo to, že byli vysláni rovnou z Paříže. Můj poručík mi říká: ,Myslím, že budou mít u sebe hodně peněz.‘ Postavil se na židli a rozkázal: ,Všechny cizí peníze se musí ihned odevzdat.‘ Do helem nám dávali německé, holandské peníze i francouzské franky. Později jsme to použili tak, že jsme strávili tři krásné dny v Paříži, bydleli jsme v nejlepším hotelu, výborně jedli, šli jsme i do bordelů.“

Za „zranění“ druhé Purpurové srdce

„Byl jsem dvakrát zraněn, naštěstí vždy lehce. Poprvé šrapnelem do zad, po dvou dnech jsem byl v pořádku. Podruhé to bylo v Holandsku, byli jsme bombardováni letadly, uklízel jsem budovu, rozbitá okna. Řízl jsem se o sklo a silně to krvácelo. Na první pomoci měli zapsat, jak se to stalo. Říkám, bylo bombardování, tak hned napsali za bombardování. Dostal jsem tedy druhé vyznamenání Purple Heart – Purpurové srdce.“

„Na konci války jsme byli poblíž Labe, nedaleko dělící linie se Sověty. Často jsem s nimi jednal, Sověti byli hrozní, nenechali žádnou ženskou na pokoji, dokud se s ní nevyspali, ať jí bylo 10 let nebo 60, byli to Kozáci.“

V podstatě jsem byl starosta německého městečka

„Krátkou dobu po válce jsem byl ještě v Německu, měl jsem na starosti okupační správu malého městečka, v podstatě jsem byl jejich starosta. Německá administrativa, hasiči, policie, úředníci, naštěstí stále fungovala. To nebylo jako dnes v Iráku, kde se všechny instituce zhroutily… Němci nás vnímali jako autoritu a poslouchali. Stejně jako tady nikdo nikdy nebyl přesvědčený komunista, tak tam nikdo nikdy nebyl přesvědčený nacista… Každý najednou někomu někdy pomohl, byl antifašista. Spousta výmluv. Občas bylo těžké pochopit, že tito lidé byli také zodpovědní za něco takového jako koncentrační tábory.“

„Obyčejný americký voják po konci války myslel hlavně na to, jak se co nejrychleji dostat domů. Průměrný Američan holokaust moc nevnímal. Pro něj válka byla, že ho vlast zavolala bojovat pod americkým praporem za svobodu. Víc toho nevěděl ani nechtěl vědět, to není v americké mentalitě. Je to vlastně část sporu Amerika versus Evropa… Francouzi neměli Američany v lásce už dávno. Oni jsou kulturní národ, Američani jsou indiáni. Já se divím, že na Omaha Beach nebyla už v té době cedule s nápisem: ,Yankees go home.‘ Po válce jsem krátkou dobu bydlel v Paříži.“

Vztahy mezi spojenci

„V týlu byla vůči Američanům určitá žárlivost, kvůli jejich lepšímu zázemí. V boji už pro to nebyl prostor. Většina vojáků, myslím, ale neměla velké zkušenosti s dalšími spojeneckými vojáky… Špatně jsme snášeli, když nás předběhla francouzská divize generála Leclerca při osvobozování Paříže. To byla politika… Nejlepší vztahy jsme měli s holandským civilním obyvatelstvem.“

Norbert Auerbach nakonec pracoval v podobném oboru jako jeho otec – na různých místech v amerických filmových produkčních a distribučních společnostech. V profesním postupu dosáhl až vrcholu, na pozici prezidenta v United Artists. V devadesátých letech se přestěhoval do Prahy za svojí čtvrtou ženou, dělal zde mimo jiné i poradce řediteli filmových studií Barrandov Václavu Marhoulovi.

Životní krédo, poselství?

 „Žádná práce není nedůstojná, veškerou práci jsem dělal pořádně. Ať jsem byl jen poslíček v produkční společnosti nebo jejím ředitelem, vždy jsem to dělal poctivě. Kdo je placený za osm hodin denně, a pracuje jen šest, tak ten krade.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století