The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Asaf Auerbach (* 1928  )

Jako pro mnoho Wintonových dětí, válka pro mě začala až když skončila

  • narozen 1928 v Palestině
  • rodiče sionisté pocházející z Československa
  • 1930 - návrat rodiny do Prahy
  • otec levicově orientovaný, rodina uvažovala o emigraci
  • 18. 7. 1939 - odjezd do Anglie spolu s Wintonovými transporty
  • válku prožil v Anglii v domě pro uprchlíky a v internátní škole
  • 1945 - návrat do Prahy, rodiče zavražděni za války
  • vystudoval statistiku, žije v Praze

Život v kibucu byl drsný

Asaf Auerbach se narodil v květnu 1928 v kibucu Ein Harod v dnešním Izraeli do rodiny Rudolfa a Markéty Auerbachových. Maminka pocházela z pražské nábožensky založené a česky orientované rodiny obchodníka s prádlem, tatínek z německy mluvící rodiny obchodníka usazené v Bečově nad Teplou.

Rudolf a Markéta Auerbachovi byli členy levicově orientované skupiny Tchelet Lavan (Blau-Weiss) a hlásili se k sionistickým idejím o znovuosídlení židovské domoviny Izraele novými přistěhovalci především z Evropy. V Německu podstoupili přípravný kurz pro práci v zemědělství (tzv. hachšara) a v roce 1922 odjeli do tehdejší Palestiny.

Usadili se v kibucu Bet Alfa asi 70 km východně od Haify. Zakládajícími členy kibucu byli především němečtí a českoslovenští Židé a navštívil ho i prezident Masaryk při své cestě do Palestiny v roce 1927.

V roce 1924 na Silvestra se Auerbachovým narodil prvorozený syn Ruben, o čtyři roky později, v květnu 1928, ve vedlejším kibucu v Ein Harodu, kde byla nemocnice, porodila Markéta druhého syna Asafa. Oba bratři vyrůstali, jak je v kibucech zvykem, v kolektivu dětí v dětském domově a s rodiči se vídali odpoledne po práci a ve dnech volna.

„Rodiče v kibucu pracovali v zemědělství a začínali tam s půdou, kterou pro kibuc koupila sionistická organizace. Do vínku zřejmě dostali jen nějaké základní nářadí. Začínali od nuly. Nejdříve postavili stany a tak pokračovali. Někteří byli úspěšnější, jiní méně,“ vypráví Asaf o začátcích svých rodičů v kibucu.


Dědeček byl nábožensky založený, my už ne

V kibucu vedli drsný život. Auerbachovým nesvědčilo horké podnebí a těžká fyzická práce, a zřejmě ze zdravotních důvodů se tedy v roce 1930 vrátili do Prahy.

Otec se nechal zaměstnat v auditorské firmě, maminka zůstala v domácnosti. Žili nejdříve na Žižkově, později v Dejvicích a nakonec ve Vršovicích. Každý týden maminka s dětmi navštěvovala své rodiče na Smíchově, kde měli obchod.

Rodiče nebyli nábožensky založení, synové ale ve škole navštěvovali hodiny náboženství. „Maminka nás tam přihlásila, aby měl dědeček radost a já tam chodil docela rád. Měli jsme milého a tolerantního učitele. Pamatuji, jak ke mně jednou přišel, pohladil mě po hlavičce a usmál se: ,Tak copak jste měli k obědu, vepřo-knedlo-zelo?‘ Já jsem v tom nic tak strašného neviděl, tak pokud jsme měli něco takového, řekl jsem: ,Ano.‘ On mě zase pohladil po hlavičce a neřekl nic.“

K dědečkovi na Smíchov rodina chodila na sederovou večeři o svátku pesach. „To byl jediný den, kdy se sešla celá velká rodina a kdy šel tatínek navštívit tchána. Jednou ročně jsme šli do smíchovské synagogy, kde jsme my děti dostávaly cukrátka. Bratr Ruben tam měl slavnost bar micva. Jinak jsme ale neslavili žádné křesťanské ani židovské svátky. Nějvětší slavností v roce byly naše narozeniny.”

O pronásledování Židů v Německu jsme věděli, emigrovat jsme nestihli

Rudolf Auerbach byl před válkou členem pomocné levicově orientované organizace Rote Hilfe (Rudá pomoc), která se starala o politické uprchlíky. Dobře tedy věděl, jak se v Německu po nástupu Hitlera k moci společenská a politická atmosféra vyhrotila.

„Věděli jsme o pronásledování Židů v Německu, o Křišťálové noci. Občas k nám přišel nějaký utečenec na oběd nebo se vykoupat. Měli jsme doma také spoustu literatury, například brožuru o procesu s komunistou Georgim Dimitrovem obviněným ze založení požáru Říšského sněmu v roce 1933, i s fotografiemi, dokonce na zdi visela fotografie Ernsta Thälmanna, což byl předseda Komunistické strany Německa. Když ale přišli Němci nebo těsně předtím, všechno se to muselo zlikvidovat a na zdi jsme pak měli pana prezidenta Masaryka, což mi bylo bližší i osobně,” vypráví Asaf Auerbach o levicové politické orientaci svého tatínka.

Není divu, že když vypukla válka, Auerbachovi pomýšleli na emigraci někam hodně daleko z vlivu nacismu. „Rodiče měli v plánu odjet do Střední Ameriky, do Peru nebo Ekvádoru. Nakonec rodiče odjezd tak dlouho odkládali, až nebyl možný. Možná byl otec tak příliš zaujat svým posláním zachránit druhé, že na sebe a svou rodinu zapomínal,“ uvažuje pamětník.

Pojedete do Anglie už za 14 dní

Po německé okupaci Československa v březnu 1939 již nemohli Židé svobodně cestovat a odjezd celé rodiny byl neuskutečnitelný. Auerbachovi se však dozvěděli o možnosti vyslat oba syny do Anglie. Tehdy jedenáctiletý Asaf si velmi dobře vzpomíná, jak prožíval období před plánovaným odjezdem.

„Jednoho dne začátkem července, v neděli, zazvonil zvonek a máma šla otevřít. Bylo to při snídani. Neděle byla jediný den, kdy jsme všichni seděli u snídaně pohromadě. Pošťák jí přinesl telegram. Bylo tam napsáno, že odjíždíme už 18. července. Náš odjezd tehdy nabyl reálných obrysů a to blízké datum – už za 14 dní, mě teprve roztesknilo. Do té doby jsem to bral na lehkou váhu. Teď už to bylo konkrétní a nebylo moc času na přípravy. Rodiče museli s přípravami hodně pospíchat.“

Asaf vzpomíná, že oba bratři vnímali, jaký nacismus je, a odjezd brali jako hotovou věc. Nebránili se mu. „Zřejmě jsme tehdy znali důvody, proč nás tam rodiče posílají. Ne že by už tehdy byly řeči o holokaustu, to ani náhodou, ale co se děje v Německu, to jsme věděli, a tak se nedalo očekávat, že v Čechách to bude lepší,“ vysvětluje Asaf Auerbach.

Kdyby se máma rozplakala, do vlaku by mě nikdo nedostal

Asaf nikdy nezapomene na 18. červenec 1939. Tehdy ho spolu s bratrem rodiče vzali na večeři do slavné rybí restaurace Vaňha na Václavském náměstí. Do té doby v restauraci nikdy nebyli. Ani v nejčernějších myšlenkách ho tehdy nenapadlo, že své rodiče vidí naposledy.

„Byla to hrozně nóbl restaurace, číšníci ve fracích, s mašlí a bílou košilí, běloskvoucí ubrusy a stříbrné nádobí. To mi z toho utkvělo nejvíc. To ostatní už nějak všechno vybledlo. Odjezd probíhal celkem v klidu. Máma se držela. Kdyby se nedržela, jako mnohé ty mámy to tam nevydržely a bulely, tak si myslím, že by mě nikdo nedonutil odjet, do vlaku by mě nikdo nedostal. Nesnesl bych, kdyby plakala. Byl jsem na ní hodně závislý. Tak ještě že to vydržela. Ale potom, když jsme odjeli a blížil se vlak k tunelu za Hlavním nádražím, kde pak zmizel, tak to jsem přesvědčený, že pak už plakala. To asi jinak nešlo. To se asi konečně mohla uvolnit. Jsem si však jistý, že si nemysleli, že se už nikdy neuvidíme.“

Rodiče plánovali, že se s oběma syny za nějakou dobu setkají, pravděpodobně ve Střední Americe. Cesta do Anglie pro Asafa zatím spíš nabízela zajímavé dobrodružství a podněcovala zvědavost.

„Matně si vzpomínám, že jsme vyjeli o půlnoci, samozřejmě nějakou chvíli trvalo, než jsme se uklidnili, a jen co jsme usnuli, byli jsme na hranicích mezi Protektorátem a Německem. Pohraničníci nás probudili a kontrolovali nás. Pak jsme jeli nudnou německou krajinou celý den až do večera. K večeru jsme přejeli hranice s Holandskem. Byl jsem vyjevený z toho, že u každého přejezdu přes silnici, jelikož byly stažené závory, stály vždycky spousty lidí s koly.”


Hana Strasserová

Jedenáctiletého Asafa a patnáctiletého Rubena neuklidňovala jen víra, že se s rodiči opět shledají, ale také vědomí, že neodjíždějí do naprosto neznámého prostředí. Měla se o ně postarat paní Hana Strasserová. Pocházela z Teplic a Auerbachovi se s ní poznali v kibucu. S rodinou emigrovala do Anglie již začátkem roku 1939 a během krátké doby se jí zde podařilo zřídit výbor, který byl ochoten přijmout skupinu osmi dětí z Československa. Výbor se zaručil, že se o ně během války postará.

Převzala si oba bratry v Londýně.

„Tahle úžasná paní Strasserová přijela do Anglie, a místo aby se starala hlavně o sebe, jak to normální emigranti dělají, tak si usmyslela, že prostřednictvím Nicholase Wintona, o jehož iniciativě zřejmě věděla, dostane do Anglie alespoň děti svých nejbližších přátel. Dala dohromady výbor Angličanů, který založil Czech Children Refugee Committee a sháněli peníze. Magistrát jim dal k dispozici jeden domek v sirotčinci, který byl volný,“ vypráví pamětník.

První týden bratři strávili v pěstounské rodině a poté již v domě spravované výborem ve Stoke-on-Trent. V domku pospolu žili spolu s dalšími chlapci a děvčaty a starala se o ně paní Strasserová. Po prázdninách nastoupily děti do školy.


Skálopevně jsem věřil, že rodiče přežijí

S rodiči si mohli zpočátku dopisovat přímo, později přes USA a prostřednictvím Červeného kříže. Koncem roku 1942 však korespondence s rodiči ustala.

„Nepřikládal jsem tomu žádný tragický význam. Prostě jsem si myslel, že to je jen nějaké omezení, když je válka. Nepochyboval jsem, že rodiče jsou v pořádku a že se shledáme. Variantu, že by to tak nemuselo být, jsem vytěsnil. Věděl jsem, co se děje, ale to se týkalo těch druhých. Já skálopevně věřil, že moji rodiče přežijí.“

Asaf navštěvoval nejdříve anglickou školu, poté v letech 1943–1945 internátní školu zřízenou československou exilovou vládou v Abernant Lake Hotel ve Walesu. Starší bratr Ruben v roce 1943 narukoval a sloužil u motorizované jednotky československé armády v Anglii. Ani jeden z bratrů netušil, že rodiče deportovali do terezínského ghetta.

Co se stalo s rodiči

Po válce, v létě 1945, se již sedmnáctiletý Asaf Auerbach vrátil do Prahy, kam bratr ve vojenské uniformě dorazil dříve. Asafovi zaslal zprávu, aby do jejich bytu ani nejezdil a jel rovnou k tetě Dvořákové na Smíchov.

„Přišla mi otevřít taková drobná, hubená, malá stará paní. Povídám jí: ‚Dobrý den, já hledám paní Dvořákovou.‘ - A ona řekla: ‚Paní Dvořáková tady není, šla nakoupit, tak pojďte dál a můžete na ni počkat.‘ Ale pak najednou mezi námi přeskočila jiskra - já když tohle vyprávím, tak začnu vždycky bulit – no, a já jsem poznal babičku a babička poznala mě. Takhle začal ten návrat domů. Řekli jsme jednu větu a ta jiskra přeskočila. Já jsem věděl, že přežila, ale měl jsem v hlavě, že tam mám najít tetu, a ne nějakou drobnou stařenku.“

Asaf se setkal nejen s babičkou, která přežila terezínské ghetto a tyfus, ale také s maminčinými sestrami. Jedna z nich prošla Terezínem i Osvětimí a nakonec se dostala do Hamburku, kde odklízela trosky. Nakonec ji nacisté ještě nahnali do Bergen-Belsenu, nejstrašnějšího lágru, který byl na konci války osvobozen. Druhá teta, provdaná za nežidovského občana, zůstala z tohoto titulu dlouho ušetřena represí a do Terezína ji deportovali až v zimě 1945. Čtyři měsíce tam naštěstí přežila.

„Když jsme se s tetami shledali, bylo velké vítání a objímání. Bylo úplně samozřejmé, že jsem u nich pak bydlel asi dva roky, než jsem dokončil střední školu. Tety byly úžasné. Snažily se, jak jen bylo možno, nahradit mi mámu, ale ono to nejde. Máma je prostě máma,“ vypráví pamětník, který se se ztrátou rodičů těžko vyrovnával a trauma si v sobě nese celý život. Říká, že válka pro něj začala, teprve až když skončila. Po válce prožíval nejkrušnější životní období. Neustálé podvědomé čekání, že se rodiče objeví a zklamání, že se tak neděje, bylo zdrcující.

„Co se s nimi stalo... 28. října nastoupili v Terezíně do transportu do Osvětimi a od té doby o nich nebylo nic známo. V roce 1944 to byl poslední transport, který z Terezína do Osvětimi odešel. Poté už byl dán příkaz, aby krematoria zbourali a transporty ustaly. Nacisti chtěli krematoria zbourat, aby svědectví vymazali. Ale nevymazalo se to. Dověděl jsem se, že ten den, kdy do Osvětimi přijeli, 30. října, zemřeli. Byli zařazeni do řady, která šla rovnou do plynu. Já stále nechtěl věřit, že to tak bylo. Po nějaké době nezbylo než to vzít na vědomí. Dodnes si nedovedu představit, že se tam někde svlékli a odešli do nacpané komory, a tam se udusili. Radši na to nemyslet.“

Jméno je mým dědictvím po rodičích

Za ty, kteří ho spolu s bratrem zachránili před holacaustem, považuje Asaf své rodiče a Hanu Strasserovou. O Nicholasi Wintonovi se dověděl stejně jako ostatní „Wintonovy děti“ až koncem 80. let. „O panu Wintonovi jsme neměli ponětí. Netušili jsme, že on byl ten, kdo naši záchranu umožnil a zprostředkoval a byl tou hybnou pákou, která za tím šla a vynutila si to,” vypráví.

Se ztrátou rodičů se smířit nedokázal hodně dlouho. „Ztráta rodičů je pořád tady. Něco jiného je, když jdete rodičům na pohřeb, víte, že zemřeli, nějak to časem vezmete na vědomí. Tohle je něco jiného, protože si pořád můžete myslet, že se rodiče odněkud vynoří. Když člověk smrt zažije, tak se s ní, myslím, přece jen nějak snad snáze smíří.“ Jméno a příjmení si na rozdíl od svého bratra pan Asaf Auerbach nikdy nezměnil. „Jméno je mým jediným dědictvím po rodičích, tím ve mně pokračují.“


Asaf Auerbach vystudoval statistiku a založil rodinu. Nesetkal se s výčitkami, že válku strávil na Západě, ani s potížemi kvůli svému židovství, byť do majoritní společnosti úplně nezapadal díky svému biblickému jménu a místu narození. Nikdy také nevstoupil do komunistické strany, což výrazně omezovalo i jeho profesní život.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů