The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Arnet (* 1947)

• narodil se 23. června 1947

• jeho rodina byla perzekvována komunisty

• vystudoval Smíchovskou střední průmyslovou školu

• na vojně zažil srpnovou invazi v roce 1968

• v roce 1969 musel zasahovat proti demonstrantům na Václavském náměstí

Tatínek antikomunista a dědeček živnostník. Do takové rodiny se v červnu 1947 narodil Petr Arnet. Bydleli na Žižkově, v domě, který vlastnil pamětníkův dědeček Augustýn Bouška. “Měl tam mlékárnu, proto nám tam uvolnil malinký byt. Byl to takový starší pavlačový dům,” vzpomíná Petr Arnet na první místo, kterému říkal domov. Malý Petr ale v žižkovské Ostromečské ulici dlouho nepobyl. Když komunisté sebrali dědečkovi živnost, vzdal se i domu. “Daroval ho státu, protože nesměl vybírat nájemné a neměl peníze na údržbu. Bylo to tak nastavené, aby to lidi donutilo majetek vrátit. Takovým způsobem se získávaly nemovitosti,” komentuje praktiky komunistů po roce 1948. 

Rodina tak přišla o střechu nad hlavou, krátce proto bydleli ve středočeských Čisovicích, kousek od Mníšku pod Brdy. Tam se v roce 1949 narodil pamětníkův bratr Pavel. Netrvalo dlouho a stěhovali se znovu, tentokrát na Malou Stranu. “Byla to Vítězná 14, ta ulice, co pokračuje z mostu Legií. Tam to bylo moc hezké, mezi Petřínem a Kampou. Chodili jsme do školy, měli jsme spoustu kamarádů,” vybavuje si pamětník 50. léta na Malé Straně. 

Otec se měl sžívat s dělnickou třídou

Posledním stěhováním ale problémy rodiny Arnetových neskončily. Otec Emil Arnet byl dlouholetým zaměstnancem v Radě československého cukrovarnictví. Po roce 1948 ale komunisté radu zrušili, a protože Emil Arnet se svou kritikou Komunistické strany Československa (KSČ) netajil, po únoru už jako úředník nepracoval. “Vždycky řekl něco špatně, takže se měl sžít s dělnickou třídou. Šoupli ho třeba do ČKD nebo Pragovky. Na dělnickou funkci soustružníka a podobně.” Nikde moc dlouho nevydržel. V jednom podniku se přidal k Revolučnímu odborovému hnutí (ROH) a na výročí osvobození, které se slavilo 9. května, vystoupil s proslovem. “Pojal to tak, že osvoboditeli nebyla jenom sovětská armáda, ale že byla podporována spojenci ze západu. Takhle se vždycky dostal do maléru,” vzpomíná na svého otce pamětník. 

Z ČKD Emila Arneta vyhodili kvůli tomu, že vedl filmařský kroužek. “Půjčovali si filmy v Ústřední půjčovně filmů a pak je pouštěli. Nějak vydolovali anglický týdeník o vylodění v Normandii, tak pustil, že spojenecká armáda Američanů a Angličanů pomáhala porazit Němce. A zas měl malér,” shrnuje otcův přístup ke komunistickému režimu, ve kterém Petr Arnet vyrůstal. Svým dětem byl v tomhle možná nechtěným vzorem. “Bojkotovali jsme pionýry. Sice jsme tam museli, ale hádali jsme se s nimi. A když jsme museli držet stráž u pomníku nějakého sovětského vojáka, tak jsme odtamtud vždycky utekli,” přiznává. S bratrem od první třídy navštěvoval jedenáctiletou střední školu Jana Nerudy. V 50. letech vnímal propagandu i coby dítě školou povinné. “Učili nás bludy. Tehdy se hodně mluvilo o Mičurinovi a že všechno vymysleli sovětští inženýři. I Edison byl potlačený, dělali jsme si srandu, že žárovku vymyslel Alexej Žárovkovič,” vypráví se smíchem vzpomínky, které ale v kontextu doby moc legrační nejsou. Po absolvování školy na Malé Straně se nedostal na klasickou střední, odešel se proto učit na automechanika. Až odtud se později přihlásil na Smíchovskou střední průmyslovou školu. 

Po maturitě měl možnost se přihlásit na Strojní fakultu Českého vysokého učení technického (ČVUT), kam by se pravděpodobně dostal. “Měli málo studentů, tak nabízeli, že do přijímaček započítají maturitní předměty, které mají co dělat se strojnictvím. To jsem měl z maturity dobré, tak jsem tam mohl nastoupit, ale neudělal jsem to.” Chtěl místo toho na Akademii výtvarných umění (AVU), protože rád maloval. Tam se ale nedostal, a proto hned po maturitě nastoupil na vojnu. Rukoval sice v Kutné Hoře, ale druhý den ho poslali do důstojnické školy k Popradu. Odtamtud se vrátil jako podporučík, na starost měl mimo jiné i politická školení mužstev. “Měl jsem to vyučovat, ale nechával jsem to spíš plavat, takže jsem byl u vojáků docela oblíbený,” přiznává. 

Po okupaci jsme pomáhali udržovat pořádek

Na vojně zažil i srpnovou okupaci v roce 1968. V té době už sloužil zpátky v Kutné Hoře. “Projela tamtudy nějaká tanková brigáda Rusů. Ale Kutná Hora je poddolovaná, tak je do centra nechtěli pustit s tanky. Měli strach, že se památky zkazí,” vysvětluje pamětník, že Kutnohorští měli na paměti památkovou péči i v prvních dnech okupace. Petr Arnet coby voják v základní vojenské službě trávil kvůli pohotovosti čas v kasárnách. Spolu s ostatními vojáky na cyklostylu rozmnožili letáky, že je okupace aktem proti mezinárodnímu právu. Plakáty pak vylepovali všude v Kutné Hoře. Na letáky vylepované v době okupace se ho o mnoho let později ptala Státní bezpečnost (StB) na výslechu. Kromě plakátů vojáci zatarasili vjezd do kasáren, aby k nim okupační vojska nemohla. “Byly tam dva obrněné transportéry, ještě po Němcích. Měla je chemická rota. Vyvezli je z autoparku a dali je do brány, aby do kasáren nemohl nikdo vjet.” Na vozech byl ale vidět německý kříž. “Bylo to sice přemalované zeleně, ale prosvítal. To hrálo Rusům do propagandy. Projížděli kolem na otevřených náklaďácích a ukazovali nám, že nám podříznou hrdla.” 

V týdnech po invazi pak vojáci pluku civilní obrany, kam patřil i Petr Arnet, pracovali na udržování pořádku v Praze. “Někteří vojáci posilovali hlídky Veřejných bezpečností (VB), co chodily po Praze. Dohlíželi na dodržování zavírací doby v hospodách. Byli vždy dva tři příslušníci v uniformě a k tomu dostali jednoho vojáka se samopalem. Chodil s nimi, aby naháněl větší hrůzu,” popisuje pamětník úděl vojáků. Zároveň odlehčeně dodává, že tahle služba byla u vojáků oblíbená, protože v hospodách, které kontrolovali, dostali zadarmo pivo nebo guláš. “Nejoblíbenější bylo, když kontrolovali Varieté Praga ve Vodičkově ulici,” dodává pobaveně s narážkou na vystoupení Krása bez závoje, které pod poetickým názvem skrývalo obyčejný striptýz. 

Méně zábavné byly kontroly v lednu 1969, poté, co se na protest proti skomírajícímu odporu proti okupaci na Václavském náměstí upálil student Jan Palach. “Ráno byl rozkaz, že se vojáci mají obléknout do vycházkových uniforem s kanadami, vyzbrojit se samopalem – i když s prázdným zásobníkem, plynovou maskou a helmou, nastoupit do automobilů a odjet do Prahy. Tam dohlíželi na pořádek a napomáhali příslušníkům Veřejné bezpečnosti.” 

Zasahovat na výročí okupace byla ostuda

Pohotovost drželi i na první výročí okupace, kdy se na několika místech republiky pořádaly protestní demonstrace. Petr Arnet dostal rozkaz jet do Prahy. “Řekli, že se jede na Václavské náměstí a cesta bude trvat hodinu. Měli jsme nějaký batoh s plynovou maskou a samopaly, ale bez nábojů,” popisuje 21. srpen 1969. Pamětník měl na starost vlastní četu, jeho kolega Vladimír Půlrok druhou. “Byla to pro nás ostuda. Pochodovali jsme z Můstku nahoru ke koni s naleštěnými samopaly a říkali jsme si: ‘Co když někde budeme mít kamarády?’” přiznává. 

Vzpomíná i na událost, která by se podle něj i po letech měla vyšetřit. Jako vedoucí čety dostal bedničku, ve které byly ostré náboje. “Na to musel být vydán speciální rozkaz, protože ostré náboje byly v nějakém skladu munice a tam se nikdo nedostal. Bylo to pod několika podpisy a pečetěmi,” vysvětluje, že někdo z nadřízených musel cíleně zařídit, aby vojáci ostré náboje do Prahy odvezli. Od velitele pak přišel rozkaz, aby svým četám ostré náboje rozdali. “Dostali jsme bedničku, kde jich bylo – já nevím, kolik set, a že to máme vydat vojákům, aby si zásobníky naplnili těmi ostrými a aby byli připraveni k palbě,” vypráví. To ale pamětník i druhý velitel čety udělat odmítli. “Vyhrožoval nám velitel roty, že půjdeme k prokurátorovi a že se neuposlechnutí rozkazu trestá vězením. Taky že nám bude samozřejmě prodloužena vojna.” Ani výhrůžky pamětníka nezviklaly. Tušil ale, že celá situace bude mít dohru. 

A skutečně měla, v dalších dnech ho zavolali k výslechu. Starší důstojníci mu ale ještě předtím poradili, aby všechno svedl na mladickou nezkušenost. “Poradili nám, ať se s nimi nehádáme a řekneme, že když nás jako nezkušené vojáky postavili před takovou věc, tak jsme nevěděli, jak se zachovat. Protože jsme se s takovou věcí nikdy nesetkali, a proto jsme to nemohli splnit,” popisuje, jak se celá situace nakonec zametla pod koberec. O události z roku 1969 také sepsal podrobné svědectví.[1] Z vojny ho pustili v září 1969. 

Místní organizace mě nedoporučila do strany

Petr Arnet se vrátil do Prahy a začal pracovat na Okresním podniku bytového hospodářství (OPBH), kde krátce pracoval už před nástupem na vojnu. Nejdříve plnil funkci technika, později povýšil na vedoucího domovní správy. Láska k malování mu zůstala, maloval si doma do šuplíku. Studium Akademie výtvarných umění už nezkoušel. Z OPBH odešel v roce 1974, nastoupil do Tuzexu jako technik zajišťující rekonstrukci prodejen. Po čase ho chtěli povýšit na vedoucího investičního úseku, ale s takovou funkcí musel vstoupit do strany. “Dali mi přihlášku a tam bylo, že mi to musí doporučit místní organizace, v místě bydliště.” Když na místo pamětník dorazil, řekli mu, že bude muset organizovat brigády a spolupracovat s agitačním střediskem. “Řekl jsem jim, že tohle nikdy dělat nebudu, a oni na to, že mi to doporučení takhle nemůžou dát. Na to jsem čekal, měl jsem, co jsem potřeboval, a už na mě v práci neměli páku,” vysvětluje, jak se vyhnul členství v komunistické straně. 

Ačkoliv nepatřil mezi prorežimní občany, v 80. letech se mu podařilo vystudovat práva. Oboru se věnoval po revoluci, až do roku 2009. Devět let po přelomu milénia ale přišla rána v podobě mrtvice. Pamětník ochrnul na levou část těla a své práce se musel vzdát. V neveselém osudu se mu ale i tak podařilo najít něco pozitivního. Vrátil se k malování a své obrazy i vystavuje. 

 

 

[1] Dokument je dostupný v Dodatečných materiálech.