The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Maita Arnautová (* 1939)

Nejsme stvořeni k tomu, abychom byli stále šťastní

  • narodila se 21. února 1939 v Praze v rodině ruských emigrantů

  • otec Leonid Arnautov vystudoval gymnázium v Moravské Třebové a techniku v Brně

  • matka Galina se narodila roku 1915 v Petrohradu, dětství prožila ve Finsku

  • otce za války pronásledovalo gestapo, po válce zatčen členy zvláštní jednotky sovětské kontrarozvědky SMERŠ

  • vyhnul se deportaci na Sibiř díky tzv. Ratibořskému zázraku

  • v letech 1956–1961 studovala pamětnice rusistiku a germanistiku na FF UK

  • nastoupila do Slovanského ústavu Československé akademie věd

  • v rámci politických čistek byla v roce 1971 z Akademie věd propuštěna

  • její manžel Ludvík Fojtík, asistent na ČVUT, přišel také o místo

  • oba byli sledováni Státní bezpečností

  • pracovala v družstvu na výrobu hraček, od roku 1975 ve Vodohospodářském ústavu

  • ve volném čase se věnovala překladům poezie Josifa Brodského

  • po roce 1989 pracovala jako redaktorka cizojazyčných překladů v nakladatelství Lidové noviny

  • v roce 2025 žila v Praze

Maita Arnautová se narodila do rodiny ruských emigrantů, kterou stíhala historie ze všech stran – nacisté, Sověti, Státní bezpečnost. Vyrůstala ve skromných poměrech, ale v intelektuálně a umělecky bohatém prostředí, kde ruskou kulturu milovali a sovětskou mocí opovrhovali.  V šedesátých letech vystoupala na vrchol akademické dráhy, po okupaci v roce 1968 pro své názory spadla na pomyslné dno – z vědeckého ústavu k výrobě plastových želviček. Přesto se nevzdala. Překládala do šuplíku Josifa Brodského, vzdorovala nesvobodě i vlastní tělesné bolesti. „Neštěstí je stejně důležité jako štěstí,“ říká. 

Otec přijel do Prahy z Ruska v sedmnácti a neměl nic

Mgr. Maita Arnautová se narodila 21. února 1939 v Praze jako nejstarší dítě ze čtyř do rodiny Rusů Leonida a Galiny Arnautových s pestrými národnostními kořeny a dramatickými rodovými příběhy. Ačkoli její rodiče se narodili v Rusku, Maita Arnautová považuje za svou vlast Čechy a cítí se být Pražankou.

Příběh jejího otce Leonida Arnautova začal v roce 1908 v Mariupolu, kde se narodil do rodiny pravoslavného faráře, a vždy se považoval za Rusa. Maita však až po jeho smrti zjistila, že jeho rodová linie měla řecký původ – otcův otec měl v průkazu totožnosti v rubrice národnost napsáno: Řek. O tom se doma ale nikdy nemluvilo, protože za Stalinovy éry nebylo bezpečné hlásit se k jiné národnosti než k ruské, takže otec se to zřejmě nikdy nedozvěděl. Během první světové války byl jediným synem, který zůstal doma, zatímco jeho starší bratři narukovali do války.

Po Říjnové revoluci v roce 1917 se stopy Leonidových bratrů ztratily a rodina nevěděla, kde jsou. Pomohl jim Zdeněk Němeček, pozdější spisovatel a diplomat, se kterým se rodina spřátelila během první světové války. Zdeněk Němeček byl tehdy v Petrohradu zástupcem firmy Laurin & Klement, avšak jakožto občan nepřátelského Rakouska-Uherska byl zatčen. Po vypuknutí ruské revoluce v roce 1917, kdy mu hrozilo ještě větší nebezpečí, se mu podařilo uprchnout a úkryt našel v Mariupolu v rodině Maitina dědečka, který byl farářem. Vstoupil do legií a vrátil se s nimi do Československa. Přesto zůstal s Arnautovými v kontaktu, a když po vzniku Československa působil na ministerstvu zahraničních věcí, byl to on, kdo rodinu informoval, že otcův bratr Evžen Arnautov byl evakuován s Bílou armádou do Evropy a zakotvil v Praze.

Československá vláda tehdy umožnila emigrantům z Ruska studovat, a tak se v roce 1925 rozhodl do Prahy odjet i tehdy sedmnáctiletý Leonid, aby v Čechách vystudoval technickou vysokou školu a vrátil se do Ruska, aby se postaral o rodiče. „Se sovětským občanstvím, bez maturity, bez jazykových znalostí, s pouhými třemi zlaťáky zašitými v opasku vystoupil v Praze z vlaku a neznal ani přesnou adresu svého bratra Evžena. V Praze se ptal po ruských emigrantech a lidé ho nasměrovali do Dejvic, kde se nakonec se svým bratrem shledal,“ vypráví příběh svého otce Maita Arnautová. Zřejmě rovněž díky známostem Zdeňka Němečka se dostal na gymnázium pro děti ruských emigrantů v Moravské Třebové, ačkoli nebyl emigrant. Aby mohl studovat, potřeboval totiž maturitu.

Mamince bylo dvanáct, když si ji otec vyhlédl

V Moravské Třebové se Leonid Arnautov seznámil s Galinou Aše, která pocházela z ruské emigrantské rodiny (německého původu), ale Rusko téměř nepoznala. Narodila se v roce 1915 v Petrohradu, dětství však prožila ve Finsku, kam ji v roce 1917, když se v Rusku schylovalo k bolševické revoluci, odvezla matka Zina Aše. Finsko představovalo pro rodinu bezpečné útočiště i díky starším rodinným vazbám v této zemi. Galinin otec, stavební inženýr a asistent na vysoké škole stavební Boris Aše, zůstal v Rusku a vynucené dlouhé odloučení skončilo pro její rodiče rozvodem. Zina Aše se už do Ruska nevrátila, se třemi dcerami zůstala ve Finsku zcela bez prostředků, a proto se později znovu provdala, za rusko-finského inženýra Viktora Forsbloma. Když dostal pracovní nabídku v plzeňské Škodovce, odjela Zina spolu s ním a dcerami do Československa. Ani tento vztah však nevydržel. Forsblom se vrátil do Finska a připravil Zinu Aše o dva domky, které tam vlastnila. Zina Aše, tehdy už držitelka finského občanství, se rozhodla zůstat v Československu a postarat se o své dcery sama.

V Moravské Třebové získala místo vychovatelky v internátu při ruském gymnáziu. Na tuto školu docházela i její dcera Galina. „Mé matce Galině Aše bylo pouhých dvanáct let, když si jí všiml Leonid Arnautov. Bylo mu dvacet let a prý prohlásil: ‚Až vyroste, bude mojí ženou.‘ A to se také stalo,“ vypráví Maita Arnautová. Vzali se v roce 1935. Leonid Arnautov už měl vystudovanou vysokou technickou školu v Brně a místo v Praze, v projekční kanceláři stavební firmy ing. Kamberského. Galina po maturitě rovněž odjela do Prahy, kde pracovala jako vychovatelka a učitelka francouzštiny dvou chlapců, Saši a Iva, v rodině bohatého židovského advokáta Bondyho. Později se jim podařilo uniknout před okupací do Anglie.

Za války otce pronásledovali Němci, po válce Sověti

Ještě před válkou se otec dozvěděl, pravděpodobně opět díky Zdeňku Němečkovi, že v roce 1937 byli během stalinských čistek zatčeni a odvlečeni všichni muži z jeho rodiny. Jeho otec byl popraven 1. března 1938. NKVD se zřejmě znelíbil proto, že orodoval u úřadů za místního biskupa Antonia, který byl zbaven funkce a poslán do vyhnanství. Leonid Arnautov tak ztratil důvod, proč se do Ruska ještě někdy vracet. Jeho žena Galina předtím požádala o sovětské občanství, aby mohla do Ruska odjet s ním. Měla totiž jen takzvaný Nansenův pas, což byl náhradní cestovní doklad pro lidi, kteří kvůli válečným, politickým nebo jiným okolnostem ztratili ochranu svého původního státu, a neměli tedy žádné oficiální občanství. Žádost byla (naštěstí!) zamítnuta.

V době protektorátu se však jako sovětský občan ocitl ve svízelné situaci. Po vypuknutí války mezi Německem a SSSR byl v červenci 1941 internován jako „nepřátelský cizinec“. Po měsíci ho však propustili díky přímluvě jeho zaměstnavatele, ing. Kamberského. Nadále se ale musel dvakrát týdně hlásit na policii.

Rodina nenašla klid ani po válce, protože po vstupu Sovětů do Prahy v květnu 1945 začala sovětská kontrarozvědka SMERŠ zatýkat ruské emigranty jakožto údajné zrádce. (Smerš je zkratkou z ruského „smerť špionam“ – „smrt špionům“.) Mezi zadrženými byl i otec Maity Arnautové. Měl sice doklad o tom, že v roce 1925 vycestoval ze SSSR legálně s povolením sovětských úřadů, ale to nehrálo žádnou roli. Zadržené převáželi do různých věznic v celém Československu a odtud je transportovali na Sibiř do pracovních lágrů. Jedno z přechodných míst se nacházelo v Ratiboři (dnes ležící v Polsku).

„Ratibořský zázrak“ nám vrátil otce domů

Jak se později ukázalo, Leonid Arnautov měl neuvěřitelné štěstí, že ho z Prahy odvezli právě tam. Mezi historiky se o tom mluví jako o „Ratibořském zázraku“: díky iniciativě Georgije Gubina, otce vězněné Olgy Kelčevské, se podařilo vyjednat propuštění vězňů s pomocí úplatků v podobě žádaného spotřebního zboží a později i peněz. Pamětníci zmiňovali různé požadavky dozorců: rádio, vysavače, hodinky či vodku. Ruský historik Vladimir Čičerjukin-Mejngardt dokonce uvedl konkrétní objem – třicet litrů vodky, která měla být „výměnou“ za zhruba třicet osob. Propuštění bylo i formálně podloženo seznamem osob, které si oficiálně „vyžádalo“ ostravské policejní ředitelství, a tak 23. srpna 1945 z Ratiboře vyvezlo nákladní auto třicet propuštěných do Ostravy, kde byli krátce vyslechnuti a následně posláni domů. Ti, kteří se zachránili, často pociťovali pocit viny, že unikli osudu, který ostatní potkal. Mezi ruskými emigranty se o tom vědělo, ale nemluvilo. O tom, jak to prožíval tatínek, ale Maita Arnautová nic bližšího neví.

Otci pak zůstalo sovětské občanství, jeho děti ho měly po něm. Babička Zina měla občanství finské a matka Galina získala sovětské občanství v roce 1946. (Maita Arnautová získala československé občanství až po svatbě v roce 1971.)

Ruskou kulturu jsme milovali, SSSR jsme opovrhovali

Po válce pracoval otec u firmy Kamberský a jako zkušený a žádaný statik zde měl slušné podmínky. Maita vzpomíná, že tehdy vydělával nejvíce peněz v životě. Počátkem padesátých let, kdy komunisté rušili soukromé podnikání, skončilo období blahobytu a otec musel tvrdě pracovat, aby rodinu se čtyřmi dětmi udržel nad vodou. Maita měla ještě mladší sestru a dva mladší bratry a otec, zastánce patriarchálních hodnot, nepřipouštěl, aby matka pracovala. Při měnové reformě roku 1953 rodina navíc přišla o všechny úspory. Žili tedy velmi skromně, jak říká Maita Arnautová, téměř chudě – maso se jedlo výjimečně, oblečení se přešívalo. Nebyly peníze ani na šaty do tanečních, a tak je Maita Arnautová oželela. Tančit ji naučil později tatínek v tanečních kavárnách. „Rodiče si však nikdy nestěžovali, nepřenášeli starosti na nás děti,“ vzpomíná pamětnice.  Zlepšení nastalo začátkem šedesátých let, když otec získal místo ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů na pozici vedoucí statik. Jako uznávaný odborník se pak zásadní měrou podílel na rekonstrukci Karlova mostu.

Rodiče si přáli, aby jejich děti zůstaly spojeny s ruskou kulturou, především skrze jazyk a tradice. Doma mluvili rusky a Maita byla s ruštinou v kontaktu i ve škole. Chodila na 17. jedenáctiletou střední školu s rozšířeným vyučováním v jazyce ruském, která vznikla transformací z předválečného ruského gymnázia, původně postaveného na Pankráci pro děti ruských emigrantů, a sídlila původně v jeho budově. Tu si ale začátkem padesátých let nárokovalo sovětské vyslanectví pro děti svých zdejších zaměstnanců, takže jedenáctiletka se přestěhovala do budovy v Nuslích (poblíž divadla Na Fidlovačce), neoficiálně zvané Hanusovka. Měla navýšený počet hodin ruštiny, používala učebnice ruské literatury vydané v SSSR pro „neruské školy“, které byly rozsáhlejší než běžné učebnice.

Maita Arnautová popisuje, že měli k Rusku zvláštní, ambivalentní vztah, stejně jako většina rodin ruských emigrantů, kteří utekli do Československa před bolševiky. Udržovali si silný vztah k ruské kultuře, která byla součástí jejich identity, doma se stále mluvilo rusky a výchova dětí byla orientována na udržení ruské kulturní tradice. Vztahy mezi ruskými emigranty byly velmi srdečné, společenské styky časté, i proto, že se v českém prostředí necítili úplně pohodlně – ruská a česká povaha se velmi liší a byly tu i značné kulturní rozdíly z minulosti. K Sovětskému svazu měli ale naprostý odstup. „Věděli jsme, co obnáší sovětské Rusko, a nebyli jsme naivní, jako například mnozí Češi, kteří si tehdy ještě dělali iluze,“ říká Maita Arnautová.

Přišli jsme o práci a sledovala nás StB

V roce 1956 Maita Arnautová nastoupila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studovala rusistiku a germanistiku. Studium ukončila v roce 1961. Poté úspěšně prošla konkurzem do Slovanského ústavu Československé akademie věd, kam ji přijali díky vynikající znalosti ruského jazyka a literatury. Specializovala se zde na ruskou poezii takzvaného stříbrného věku – počátku 20. století, zejména na tzv. akmeisty a imažinisty. Nejvýznamnějšími básníky moderní ruské literatury byli podle ní Osip Mandelštam, Boris Pasternak a Josif Brodskij, všichni tři židovského původu. V roce 1968, kdy Československo zažívalo období Pražského jara, pociťovala pamětnice ohromnou úlevu, protože politické a společenské reformy přinesly uvolnění nejen v politice, ale i v kultuře a umění. Přesto měla pochybnosti, že toto politické uvolnění má budoucnost. Znala totiž dobře sovětské reálie. „Dubček byl snílek, nevěřila jsem, že Sovětský svaz ponechá tento vývoj bez odezvy. Čekala jsem, že s nějakým zásahem dříve či později přijde,“ vzpomíná.

O napadení Československa se spolu se svým nastávajícím manželem dozvěděla z rozhlasu hned 21. srpna 1968 na chatě v Bělé pod Bezdězem. Okamžitě se rozhodli pro návrat do Prahy, kde se na Václavském náměstí ocitli uprostřed dramatických událostí. „Invaze a následná okupace znamenaly tragédii. Bylo mi jasné, že návrat sovětských vojsk znamená opětovnou ztrátu svobody a že to nebude přechodné, že se země propadá zpět do sovětské sféry vlivu,“ říká pamětnice. Svými názory se nijak netajila a byla v tom zajedno se svými přáteli, hlavně bývalými spolužáky z fakulty a z různých kulturních periodik, především z časopisu Tvář.

Při prověrkách a masových čistkách začátkem roku 1970 Maita Arnautová samozřejmě odmítla přijmout oficiální verzi o invazi jako „bratrské pomoci“, i když věděla, že nejspíš přijde o práci, a to se také stalo. Byla propuštěna z Akademie věd, jako jeden z mnoha odborníků, kteří museli kvůli svým názorům uvolnit místo politickým kádrům, mnohdy bez odborných kompetencí. Z práce propustili i jejího manžela Ludvíka Fojtíka, který působil na ČVUT jako odborný asistent. Maita Arnautová vzpomíná, že pak nějakou dobu pracoval v Ústavu technicko-ekonomických informací, ale později, a to až do listopadu 1989, byl topičem v různých plynových kotelnách, kde se v té době paradoxně shromažďovala ta nejvybranější intelektuální společnost.

Oba manželé (vzali se v roce 1971 a Maita Arnautová si nechala dívčí příjmení) se ocitli v hledáčku Státní bezpečnosti. Manžela v polovině sedmdesátých let sledovali jakožto údajnou vůdčí osobnost skupiny, která měla šířit ilegální tiskoviny s protikomunistickým obsahem. StB ho sledovala proto, aby skupinu rozložila. Maitu Arnautovou Státní bezpečnost sledovala pro údajné podezření z udržování styků s protisovětskou emigrantskou organizaci NTS (Národní svaz práce), jejímž cílem bylo připravovat uvnitř SSSR „půdu“ pro vytvoření modelu klasické západní demokracie po předpokládaném zhroucení bolševického režimu. Zajímala se také o jejího bratra Michala, (v roce 1970 odjel na stáž na Bristolskou univerzitu a ve Velké Británii pak už zůstal) či o její kontakty s disidenty, přáteli z minulých let (Petr Pithart). Ze spisu, který na pamětnici StB vedla (KR-834719 MV, dostupný na e-badatelně), vyplývá, že Maita Arnautová dávala od začátku StB otevřeně najevo, že není ochotna chovat se k jejím příslušníkům vstřícně, a ti nakonec od zamýšleného pokusu oslovit ji ke spolupráci upustili. Vedli ji však v kategorii PO, prověřovaná osoba. “Nesouhlasím s tím, že mě sledovali v souvislosti s protisovětskou emigrantskou organizací NTS - o tom slyším poprvé. Sledovali mě pro styky s příbuznými v zahraničí a také s disidenty, většinou bývalými kolegy z univerzity, to je vše, s čím bych souhlasila,” vyjádřila se Maita Arnautová dodatečně.  

Překládat ruskou poezii jsem začala spontánně

Po politických čistkách a následném vyhazovu z Akademie věd v roce 1971 nevěděla, co bude dál. Práci hledala marně. Přidala se tedy k několika přátelům v podobné situaci, kteří založili družstvo na výrobu hraček. Šlo o malý podnik v Košířích, vedený pod komunálem v Hostivici, v němž se vyráběly hračky „na koleni“, s pomocí domácích dělnic z okolních vesnic. Spřátelení výtvarníci vytvořili matrice, pak se vyrobily z lukoprenu formy a v těch se odlévaly ploché plastové figurky zvířátek, které se později ještě barvily. Domácí dělnice tak vyráběly želvičky, opice, chobotnice, dinosaury a další. Každý člen přátelského podniku měl při výrobě svůj úkol. Projekt vedl historik Emanuel Mandler, kterého všichni respektovali. Bývalý spolužák z fakulty, literární kritik Bohumil Doležal doma ve sklepě experimentoval s materiály a vylepšoval výrobní technologii. Maita Arnautová vedla evidenci v košířské kanceláři, jiní měli na starosti propagaci, rozvoz atd. „Bylo to nesmírně zajímavé a zábavné období,“ říká. V určité fázi se výroba zlepšila a kvalita hraček se zdokonalila natolik, že v Jablonci nad Nisou podepsali smlouvu na vývoz. Úspěch však vyvolal závist. „Nadřízení úředníci měli podezření na nějaké skryté obohacování, projekt sabotovali a nakonec družstvo zrušili, ke své velké škodě,“ dodává pamětnice.

Po rozpuštění družstva v roce 1975 většina přátel přešla k práci s počítači a pokoušeli se zapojit do ní i pamětnici. Nabídku však odmítla s tím, že počítače ji nelákají. Našla si práci ve Vodohospodářském ústavu, a i když šlo původně jen o dvouletý úvazek jako záskok za mateřskou dovolenou, nakonec zde zůstala až do roku 1989. „Měla jsem zde na starosti evidenci a dokumentaci cizojazyčných článků. Listovala jsem odbornými časopisy v ruštině, polštině a němčině a označovala články, které by mohly být zajímavé pro překlad. Práce to byla jednoduchá a časově nenáročná, protože za dvě hodiny jsem měla hotovo. Zbytek času pracovní doby od osmi do čtyř – s píchačkami – jsme měli už jen pro sebe, pro debaty s kolegy a hlavně četbu. A měla jsem také dost času na překládání ruské poezie,“ vzpomíná Maita Arnautová.

Tehdy ji naprosto uchvátily básně cyklu Římské elegie ruského exilového básníka Josifa Brodského, které vyšly v roce 1982 v New Yorku a příbuzní jí je poslali. „Některé pasáže jsem si hned zapamatovala a zněly mi v hlavě prakticky neustále – při vaření, na nákupech i během horských túr,“ vzpomíná Maita Arnautová. Ačkoli původně měla za to, že poezie se dá kvalitně překládat jen výjimečně – nejlépe dvojjazyčnými autory nebo skutečnými mistry, jako byl Jan Zábrana, jehož překlady Jesenina považovala za geniální – začaly jí při čtení spontánně naskakovat české verze jednotlivých veršů. Uvědomila si, že to skutečně možné je, a pustila se do vlastních překladů. „Překlad Římských elegií mi trval šestnáct let, která jsem strávila ve výzkumném ústavu. Naděje na vydání byla tenkrát nulová, takže jsem mohla nechat volný průchod zcela intuitivnímu procesu zrodu českého ekvivalentu, který mi vyhovuje: šlo mi nejen o jazykovou přesnost, ale pokud možno i o co největší poetickou věrnost originálu,“ přibližuje.

Po převratu v roce 1989 přeložila i Benátské strofy a později ještě výbor z Brodského volných veršů z pobytu v USA, které podle ní u něho znamenaly začátek zcela nového období – bohužel básník zemřel příliš brzy na jeho patřičné rozvinutí. Všechny postupně vyšly v nakladatelství Opus. Tato překladatelská práce pro ni však nebyla nikdy výdělečnou činností – považovala ji za svůj hluboký osobní koníček, způsob, jak zůstat v kontaktu s poezií, jazykem a kulturním světem, který milovala.

Zatímco jsme zpívali, na Národní třídě mlátili studenty

Zhroucení komunistického režimu pamětnice přivítala s velkou úlevou. „Vědomí, že můžu jít konečně někam, kde se bude práce víc podobat mým zájmům, a že můžu dělat cokoliv, bez kádrového posudku a záleží jen na mně, co dokážu, bylo nesmírně osvobozující,“ vzpomíná. Jak ale říká, nebyla politický člověk, a proto se neúčastnila demonstrací ani schůzek disidentů, které tehdy probíhaly například v Laterně Magice.

Vzpomíná, že 17. listopadu se sborem vystupovali v Zrcadlové kapli Klementina (od sedmdesátých let zpívala ve sboru dnes zvaném Gaudium Pragense). „Netušili jsme, že ve městě probíhá nějaký průvod. Když koncert skončil, chtěli jsme jít do hospody a cestou z Klementina do restaurace U Medvídků jsme si na ulici všimli rozházených svršků, včetně jedné boty. Restaurace byla zamčená, i když uvnitř byli lidé. Nechápali jsme, co se děje. Ostatní šli hledat jinou hospodu, já jsem ale byla unavená a jela jsem domů,“ vypráví Maita Arnautová. Až druhý den se dozvěděla, že ve chvíli, kdy zpívala na koncertě, Veřejná bezpečnost brutálně zasáhla na Národní třídě proti demonstrujícím studentům.

Po revoluci v roce 1989 se jí naskytla nová práce v knižním nakladatelství Lidové noviny, což ji nadchlo, protože se konečně mohla věnovat tomu, co ji bavilo nejvíc. Působila jako redaktorka pro cizojazyčné překlady z angličtiny, němčiny a francouzštiny. Její manžel (s nímž se později rozvedla) se stal známým jako autor píšící pod pseudonymem Rudolf Starý. Věnoval se jako esejista filozofii, astrologii a jungovské psychologii, byl šéfredaktorem časopisu Prostor a majitelem nakladatelství Sagittarius.

Nejsme stvořeni k tomu, abychom byli stále šťastní

Maita Arnautová prožila naplněný a bohatý život. O jednom celoživotním trápení se však zmiňuje až nakonec. Přibližně v šesti letech se u ní začala projevovat skolióza a kolem čtrnácti let se její zdravotní stav výrazně zhoršil. „Vzpomínám si, jak nade mnou matka plakala a jak sama v té době nabyla dojmu, že jsem ‚kripl‘ – že je se mnou něco zásadně špatně. Velmi jsem se pak zatvrdila jak vůči Bohu, tak vůči lidem. Prostě jsem se rozhodla, že se trápit nebudu. Vědomě jsem potlačila své emoce a začala jsem stavět svou identitu výhradně na intelektu. A tak jsem si díky svému nadání vybudovala úspěšný život intelektuálky. S odstupem let jsem si však uvědomila, že tím jsem o něco přišla... a že člověk, který se vyhýbá trápení, nezraje. Neštěstí je stejně důležité jako štěstí – tvoří dvě poloviny života, podobně jako den a noc. Nejsme stvořeni k tomu, abychom byli stále šťastní. Musíme se naučit pracovat i s negativními emocemi. Věřím, že mnoho lidí si s sebou nese podobné zážitky z dětství, které je formují na celý život. U některých jedinců, jako například u Vladimira Putina, se podle mě může osobní komplex spojit s kolektivním komplexem celé země – a to má dalekosáhlé důsledky,“ uzavírá Maita Arnautová. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Petra Verzichová)