Laida Arcia Carro

„Podporovat disidenty znamenalo být v úzkém kontaktu s lidským utrpením. Zaznamenávala jsem informace o bití, o úmrtích. Obtížné bylo jednat s rodinnými příslušníky těchto disidentů. Oni nechtěli, aby jejich bližní byli v takové situaci, a státní bezpečnost pracovala na tom, aby tito příbuzní přesvědčovali disidenty a aktivisty, aby zanechali činnosti, aby dál nebojovali za svobodu, že je to proti jejich vůli.“

„Jsem pyšná na to, že mohu mluvit o svém strýci jako o hrdinovi, opravdovém Kubánci, který bojoval a zemřel za svou vlast se zdviženou hlavou. Jeho poprava byla však strašná... zabili ho v noci místo toho, aby pokračovali další den v soudním procesu. Prostě ho zastřelili. Moje matka, můj strýc – její mladší bratr, když přišli další den na místo soudu, který měl pokračovat, voják jim řekl: ‚No, vidíte támhle tu kupu hlíny? Tak tam je.‘ Bylo to něco otřesného. Moje babička pak trpěla zdravotními problémy po celý zbytek života. Jejího syna zastřelili uprostřed noci, soud měl přitom další den ráno pokračovat. Samozřejmě to všechno bylo naplánované. Vzpomínám si, že moje matka přijela ze Santa Clary do Havany... mně bylo tehdy deset let... a neřekla mi, co přesně se stalo. Nevěděla jsem, kde jsou mí bratranci a sestřenice. Oni vždy žili v provincii, mimo Havanu, takže jsem nevěděla, co se odehrálo. Nicméně, všimla jsem si, že matka omdlela. Polekala jsem se a bylo mi jasné, že se stalo něco strašného. Ona mi nic neřekla. Ovšem tento příběh není na Kubě nikterak výjimečný. Je to příběh kubánského lidu. Na počátku všeho museli zavraždit tisíce osob, aby pak mohla tato absolutní vláda pokračovat dalších šedesát let.“